|
Napsal uživatel Administrator
|
|
Úterý, 24 Leden 2012 08:43 |
„Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mně však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi“, říká Pán Ježíš v desáté kapitole Matoušova evangelia. Ano, Pán Ježíš skutečně od každého věřícího žádá veřejné vyznání. A to nejen kvůli spáse světa, ale i kvůli našemu vlastnímu spasení. Proto jsme zde v církvi, proto píšeme, kážeme, nemlčíme… A také proto se rádi a s chutí zúčastňujeme křesťanských bohoslužebných shromáždění, vždyť i to je způsob, jak veřejně před světem manifestovat naši víru.
Mnozí lidé se však pokoušejí stát nějakými tajnými, skrytými učedníky Ježíše Krista, tvrdí že víra je jen jejich osobní záležitostí. Do společných shromáždění nechodí - snad kvůli nedůvěře vůči tradičním církvím nebo ze strachu před posměchem okolí. O své víře nikomu nesvědčí. Tvrdí, že každý má právo na svůj názor. Jistě mi dáte za pravdu, že to je velmi častý postoj lidí ve společnosti. Jenomže křesťanská víra není nějakou soukromou meditací, prostě, kdo chce být tajným (skrytým) učedníkem Ježíše Krista, ten nebude učedníkem nikdy. Proto, kdo opravdu věří v Ježíše Krista, ten si to nemůže ponechat jen tak pro sebe, ale bude svoji víru doslova „hlásat ze střech.“
Protože jenom ten, kdo Pána Ježíše vyznává, kdo se za něj nestydí před lidmi, ten žije plným křesťanským životem směřujícím ke spasení. A život statečného vyznávání je životem potvrzujícím pravé spasení. Když budeme Krista vyznávat veřejně, když se nebudeme s evangeliem pod vlivem lidského strachu schovávat za zavřené dveře, vyzná On nás před svým nebeským Otcem a zde na světě nám dá svého svatého Ducha jako obrovské ujištění či pečeť všech Božích zaslíbení. Víte, ono mnoho věřících vyzná Krista veřejně jen jednou, třeba rodiče při křtu svého dítěte, nebo mladí lidé při biřmování a pak je s jejich svědectvím pro Pána konec. Obavy, strach nebo pochybnosti zaseté světovými názory rozbijí jejich víru i chuť svědčit o Ježíši Kristu.
Jenomže my se nesmíme stydět za svého Pána a Krále. Krista máme před lidmi vyznávat neustále. V rodině, ve sboru, v zaměstnání, vlastně všude ve společnosti bychom měli dát najevo, že patříme k Božímu lidu. Vždyť jsme tu pro svět - pro jeho záchranu. Nenechme tedy nikoho na pochybách o naší příslušnosti ke Kristu. Nebojme se otevřít nabídku evangelia všem ztraceným, statečně a neúnavně před světským člověkem vyznávejme Krista. Buďme silní ve víře a nevzdávejme svůj zápas o spásu světa, neutíkejme před ním do zdánlivého klidu své samoty a věřme, že v každém okamžiku našeho úsilí, i kdyby vše, lidsky viděno, vypadalo proti nám, Bůh nás neopustí, ale naopak dá sílu svým služebníkům. V konečnosti s Ním vždycky zvítězíme.
Mgr. Jiří Sladký |
|
|
Napsal uživatel Administrator
|
|
Úterý, 17 Leden 2012 10:03 |
|
„Já jsem vzkříšení i život.
Kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude.“
Jan 11,25
Ve víře v zaslíbení Pána Ježíše Krista oznamujeme všem náboženským obcím, sestrám a bratřím, že v pondělí 16.1. 2012 byla ve věku nedožitých 79 let odvolána z časnosti sestra Drahomíra Krchňáková farářka Církve československé husitské, která působila v náboženských obcích v Pardubicích, Dobroníně, Havlíčkově Brodě, Lipnici n.S., Světlé n.S., Humpolci, Ledči n.S., Jihlavě a Chotěboři.
Rozloučení se zesnulou se koná v sobotu 21. ledna 2012 ve 14 hodin v Husově sboru CČSH v Havlíčkově Brodě.
Diecézní rada Církve československé husitské
Joštova 7, 602 00 Brno
 Parte (*pdf)
|
|
Aktualizováno Úterý, 17 Leden 2012 10:08 |
|
I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plének a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. (Lk 2,7) |
 |
 |
 |
|
Napsal uživatel Administrator
|
|
Čtvrtek, 22 Prosinec 2011 12:42 |
Ano, bylo to tak. Pro Spasitele se nenašlo místo pod střechou. Prostorem jeho zrození byl chlév a místo měkké postýlky byl k dispozici tvrdý žlab. Možná právě tato chudoba vadila těm, kteří betlémské dítě nepřijali. Ale ani tato skutečnost nemohla zhatit Boží plán. Zpráva o tom, že se nám narodil Spasitel, Kristus Pán, se utajit nedala. Stále znovu a znovu zní světem vánoční evangelium o Kristově zrození. Není to řeč lidská; to sám Bůh k člověku hovoří. I dnes (nebo právě dnes) jsou to slova, která potřebujeme slyšet: „Nebojte se, hle zvěstuji vám velikou radost.“
Radost totiž našemu životu chybí. Jsme zavaleni zprávami o tom, co všechno se zdraží, že možná budeme pracovat jen 3 dny v týdnu za patřičně snížený plat, proslýchá se, že důchodci brzy nevyžijí ze svých důchodů, přibývá starých rodičů, na které děti nějak nemají čas. To všechno se omlouvá tím, že je krize: ekonomická, sociální a morální. A tak se pořádají různá setkání na evropské či celosvětové úrovni, která mají definovat, co tuto krizi způsobilo, a nalézt mechanismus, jak tento krizový stav řešit. Já sama za sebe si myslím, že tím skutečným důvodem našich krizí je skutečnost stará dva tisíce let: Pro Krista se nenašlo místo pod střechou. Nenašlo a dosud nenachází!!!
Poprvé jsem si tuto skutečnost uvědomila na hodině náboženství, kdy jsem dětem vyprávěla o darech, které Kristu přinesli mudrci od východu, a jedno u nich se zeptalo: „ Nebylo by pro Ježíška lepší, kdyby ho raději vzali k sobě domů?“
Ano, bylo. A bylo by to nejlepší i pro nás. Vzít Pána k sobě domů! Když tam bude on, zavládne v našich domovech Láska. Rozhostí se tam pokoj a my konečně nebudeme mít strach. Strach ze sebe, ze svých slabostí, z lidského hříchu. Protože, tam, kde je místo pro Krista, tam je místo i pro každého z „nejmenších bratří,“ a je jedno, zda jsou hladoví, žízniví, staří či jinak potřební.
Pán stále přichází. Ještě nenastal čas soudu. Pořád ještě žijeme v době, kdy Boží Syn hledá místo v lidském srdci; aby nás proměnil, a naše domovy naplnil pokojem a radostí. A tak to zkuste i vy. Neříkám vám, že máte otevřít dveře každému ba naopak - buďte obezřetní. Je kolem nás mnoho dravých vlků. Ale namazaný chleba se dá podat vždycky. Avšak dveře v době, kdy ho mažu i já, velmi pečlivě zavírám.
Že nemáte odvahu, že jste staří? Těch možností je víc. Začněme pro letošek třeba tím, že budeme přemýšlet o tom, koho jsme „odstrčili“ na okraj svého života. Sousedku od vedle, známého, který nás naštval a teď dožívá o samotě v domově důchodců….
Možná si teď říkáte: To jsou zase jenom řeči. Sice krásné, ale prázdné. A tak připojuji zkušenost, kterou se běžně „nechlubím“. Už jsme se s manželem ujali pěti bezdomovců; tak nějak jsme cítili, že právě u těchto lidí to máme udělat. Jeden nás okradl, ti další čtyři byli vděční. Dva z nich využili pobytu u nás k tomu, že znovu našli své místo ve společnosti i ve vlastní rodině. Bohužel, o těch zbylých dvou, kteří u nás přečkali zimu, už nic dalšího nevím. Ale těší nás, že na tu zimu „nalezli místo pod střechou.“
Jana |
|
Aktualizováno Pondělí, 26 Prosinec 2011 11:05 |
|
|
|
|
<< Začátek < Předchozí 1 2 Další > Konec >>
|
|
Strana 1 z 2 |
