Sk 2, 1 - 13
Často je v křesťanských kruzích konstatováno, že nejdůležitější osobou Skutků apoštolských není Petr nebo snad Pavel, nýbrž Duch svatý, který působí, že církev roste a sílí. Duch svatý také inspiruje důležitá rozhodnutí, která vedou k udržení jednoty církve, vede apoštoly, evangelisty na jejich misijních cestách.
Duch svatý, jsme-li otevření pro Jeho vedení, nás neustále táhne dopředu a také nám nepřetržitě připomíná, že náš Pán už smrt přemohl a dává nám jistotu spasení - žádná moc na světě nás nemůže odloučit od Boží lásky zjevené v Ježíši Kristu. Nepleťme si však Ducha svatého s jinými duchy - například s kteroukoliv formou zlého ducha. Proto pozor na různé esoterické nálady, občas prosáknuté i na některých místech naší církve. Apoštol Jan píše v tomto smyslu zcela jasně: „Ne každému duchu věřte, ale zkoušejte, jsou-li z Boha.“(1J 4, 1).
Tenkrát o prvních letnicích, shromáždění křesťané prožívali podivuhodný duchovní zážitek. Nejprve se ozval z nebe zvuk, jako když se žene prudký vítr. Zvuk mocného vanutí větru naplňuje celý dům, kde jsou shromážděni Kristovi věrní. Poté se věřícím objevuje plápolající oheň, který se rozdělil tak, že hořel nad každým z nich. Oheň - to je rozněcující a posvěcující moc Božího Ducha, který v podobě jazyků ukazuje ke třetímu duchovnímu zážitku, totiž k mluvení v jazycích.
Duch svatý, který mluvil skrze proroky a plně se zjevil v Ježíši Kristu, nyní o prvních letnicích po velikonocích vstoupil do obecenství věrných Pána Ježíše, naplnil je mocí a odvahou, osvítil jejich mysl, vlil do nich lásku a spojil je v jednotu víry a naděje ve společenství církve.
Teprve sesláním Ducha svatého se z okruhu Ježíšových učedníků zrodila církev, která trvá až do dnešních dnů. Po mocných Božích skutcích v Ježíši Kristu, budou následovat mocné Boží skutky srze apoštoly a skrze církev. Zvláště na Petrovi, který se stal prvním mluvčím církve, je patrno, jak Duch svatý působí, mění a tvoří. Ten, který nedlouho předtím svého Pána ve veleknězově dvoře třikrát ze strachu zapřel, vystupuje nyní bez bázně, s plnou odvahou před veřejností káže Krista a je Jeho účinným svědkem.
Jsme i my takovými odvážnými svědky? Nebo nám jde o to, abychom se ve své službě cítili „komfortně“? Duch svatý je jako vítr, vane, kam chce. Prosme tedy našeho Pána, aby svatý Duch zavanul i k nám. To proto, abychom se stali hodnověrnými svědky vzkříšení našeho Pána Ježíše Krista a abychom svým radostným životem v Duchu svatém dosvědčovali, že Pán je živý, že smrt byla překonána a nemá už nad námi žádnou moc.
Chceme ale opravdu tuto proměnu? Trochu se bojím, že mnohým je „lépe“ ve vlastních filozofických teoriích, protože kdyby je reálně tak jako o letnicích „provětral“ Duch svatý, radikálně by to změnilo jejich životy a vytrhlo ze zavedených stereotypů. Nic by už nebylo jako dřív. Právě toho se mnozí bojí, že by přestali být „pány“ svých životů, neměli by svůj život pod „kontrolou“. Přitom náš život není náš, je Božím svěřenectvím. A tak buďme otevření pro Ducha svatého, především tím, že se na úvod zbavíme všech předsudků a myšlenkových stereotypů vůči Jeho působení.
Mgr. Jiří Sladký
Diecézní pouť (*.pdf)