Viaggio in Islanda

Velikonoce, nejstarší a největší křesťanské svátky, vstupují i letos opět do liturgického roku církve. Poselství Velikonoc je vyvrcholením všeho, co nám po celý rok přináší zvěst Božího slova. Jak velkou událostí muselo být Ježíšovo vzkříšení, když tato nová skutečnost dokázala proměnit ustrašené a vyděšené Ježíšovy učedníky v odvážné svědky víry. Dnes po dvou tisících letech nelze přesně říct, jaká byla zkušenost této události. Zcela jistě však nešlo o iluzi, stejně tak Ježíšovo vzkříšení není výplodem pozdější víry, nýbrž jde o pravdivou zkušenost, která se hluboce dotkla učedníků a zcela je proměnila.

Vzkříšený Kristus se stejně dotýká i nás, a pokud mu otevřeme celé své srdce, dokáže nás také proměnit. Pak teprve budeme vědět, stejně jako učedníci, že ten Ježíš, který putoval po Galileji a po Judsku, žije. Že nezůstal v zajetí smrti. Žije v Boží slávě a sedí na pravici Boží velebnosti. Toho, kterého lidé přibili na kříž, teď Bůh prohlásil Pánem celého světa. To je základ veškeré naší naděje, že totiž i náš život dospěje ke konečnému vítězství, až smrtí vyústí do Boží slávy.

Setkání se vzkříšeným Kristem totálně zpřeházelo dosavadní způsob uvažování těch, co znali Ježíše za Jeho pozemského putování. Nedokázali pochopit, co se vlastně stalo. Nebyli to však učedníci, kteří se první setkali se vzkříšeným Pánem, ale protože nejhlubší pouto přátelství a lásky spojovalo Ježíše s Marií z Magdaly, zjevil se vzkříšený Kristus jako první právě jí.

Marie z Magdaly vděčila Pánu za svůj život, a když pak Ježíš skonal, její láska překonala i smrt. Vzdor Ježíšově smrti Marie časně ráno vstává a vydává se ke hrobu hledat milovaného Pána. Chvíli stojí před hrobem a pláče. „Proč pláčeš? Koho hledáš?“, ptá se jí vzkříšený Pán. Jak jsou nám tato slova blízká. Kolikrát i my v životě pláčeme, hledáme bližního, kterého bychom mohli milovat či mu důvěřovat. Někoho, kdo by nám rozuměl, uměl naslouchat, poradit, ukázat cestu, vést. A tak jenom naříkáme, protože ani netušíme, že živý Pán stojí vedle nás. Přestaňme se proto ohlížet zpátky, ale obraťme se!

Pánova otázka: „Koho hledáš?“, přece směřuje i k nám. Vždyť celý náš život je neustálé hledání. Otázka ovšem je, co nebo koho vlastně hledáme. Všimněme si, koho hledala Marie Magdalská. Hledala svého Pána a nic a nikoho jiného! Toho, který ji odpustil a dal nový život, Toho, kterého věrně na rozdíl od učedníků, doprovodila až na Golgotu. My však mnohdy hledáme spíše pohodlí, jistotu ve svých zaběhaných strukturách, klid o pokoj od problémů i od lidí. Hledání Marie však bylo upřímné hledání milovaného Pána.

A tak se také musel stát obrovský zázrak. Stačilo pouhé zavolání „Marie“ z úst domnělého zahradníka, aby Marie Magdalská poznala svého tolik milovaného Mistra. Když Marie pozná Ježíšův hlas, otočí se a tehdy zvolá „Rabuni“, což znamená „můj Mistře“ nebo „můj Pane“, a toto oslovení zahrnuje celou zkušenost vzkříšení. Když si totiž slova „můj Pán“ budu opakovat uprostřed práce, při marných rozhovorech a v neřešitelných konfliktech, budu vědět, že uprostřed mé práce, a v každé životní situaci je živý Pán se mnou.

Marie z Magdaly se spolehla na to, že osobní pouto s Bohem nemůže být přerušeno ani smrtí. Proto se vydala hledat svého Pána. A skutečně! Nalezla vzkříšeného Ježíše. Kristovo vzkříšení přináší i nám naději, že ani ve smrti nemůžeme vypadnout z Boží náruče. Pán Ježíš nám přece zvěstuje bezpodmínečnou Boží lásku. Budeme-li opravdu hledat živého Pána, máme naději, že jako Bohem milovaní nezůstaneme v zajetí smrti, protože ta nad námi ztratí moc a stane se pouhou bránou k věčnému společenství s Bohem. Marie Magdalská přijala ve vzkříšení ujištění, že láska je silnější než smrt. Proto neplačme, neživme v sobě staré nářky, ale hledejme jako Marie vzkříšeného Ježíše, protože i na nás se vztahuje naděje Boží lásky.

Prorok Joel hovoří o půstu v souvislosti se dnem Hospodinovým. Tento eschatologický rozměr má také kupodivu i Petrovo kázání o Letnicích. Kromě seslání Ducha svatého apoštol Petr hovoří také o dni Hospodinovu: „Toto je to, co je řečeno skrze proroka Jóela: I stane se v posledních dnech, praví Bůh, že vyleji ze svého Ducha na každé tělo; vaši synové a vaše dcery budou prorokovat, vaši mladíci budou mít vidění a vaši starci budou mívat sny. I na své služebníky vyleji ze svého Ducha. A dám divy nahoře na nebi a znamení dole na zemi, krev a oheň a sloupy dýmu. Slunce se obrátí v temnotu a měsíc v krev, než přijde Pánův den, veliký a skvělý. I stane se, že každý, kdo bude vzývat Pánovo jméno, bude zachráněn. " (Sk 2, 16-21)

Tehdy se apoštola Petra ptali shromáždění, co mají dělat, řekl jim - na prvním místě: "ČIŇTE POKÁNÍ!" V tomto postním čase je to nesmírně aktuální slovo i pro nás!

Vzpomínám si, jak jsem viděl v roce 1993 hradby chrámu v Jeruzalémě. Už to nebyly původní hradby, byť stojí na území původního Šalamounova chrámu. Místo, na kterém chrám stál, je obsazeno Omarovou mešitou. A před ní je v hradbách Zlatá brána, dnes zazděná. Jí má projít Mesiáš, na kterého Židé staletí čekají.

Před chvílí, při psaní tohoto článku, jsem v modlitbě dostal pokyn, ať si přečtu Žalm 24: „Hospodinova je země a vše, co na ní je, celý svět a všichni jeho obyvatelé. Vždyť on ji založil na vodách a upevnil ji na vodních proudech. Kdo vystoupí na Hospodinovu horu? Kdo stane na jeho svatém místě? Ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce, kdo nepozvedá svou duši ke klamu a nepřísahá falešně. Ten vezme od Hospodina požehnání, přijme spravedlnost od Boha, své spásy. Takové je pokolení těch, kdo hledají Boha… Brány, pozdvihněte své hlavy. Věčné vchody zvedněte se! Vchází Král slávy! Kdo to je, ten Král slávy? Hospodin silný a udatný..."

 V telefonátu s jedním bratrem jsme nedávno hovořili o tom, že stát Izrael chce preventivně zaútočit na Irán, který usiluje o jadernou výzbroj. Tím by se otřásl celý svět. Ne, nejsem zastáncem konspirativních spiknutí a výkladů Písma na každou situaci. Ale doba je vážná. Všechno na nás může spadnout jako past. Jako zloděj v noci.

Je dobře, že hledáme Boha. Je to dobré, že víme, že Hospodin je udatný válečník. A kdo je ten Král slávy, který prorazí Zlatou bránu, a jí vejde, jak o tom mluví prorok Micheáš? „Ten, kdo proráží cestu, vytáhne před nimi. Prorazí, projdou bránou a vejdou skrze ni. Jejich král půjde před nimi." (Mich 2, 13 - ČSP 2009) Jehošua ha Mašíjah, Ježíš Kristus.

Když znovu přijde, prorazí cestu. Může to být doslovně, nebo symbolicky. Kristus v nás a skrze nás proráží hradbu do chrámu k Otci. Uzdravuje naši duši, dává nám nevinné ruce a očisťuje srdce, léčí naši duši, aby nebyla zajatcem různých klamů.

Ještě že nevíme, co bude zítra, co bude za půl roku, jak se bude vyvíjet náš život. Důležité je, jestli chceme být s Králem slávy v Božím chrámu. Jestli chceme, aby On v nás prorazil jakékoliv hradby, a vstoupil s námi do společenství s Hospodinem, s Otcem v Duchu svatém.

Jsme v pokolení těch, co skutečně hledají Boha? Ano? Kdo žijí životem pokání? Nebo si žijeme pouze svůj privátní, soukromý život, byť s duchovním zaměřením? Chceme být s Králem slávy? Jestliže ano, potom se nemusíme bát v tomto neklidném čase toho, co bude s námi, s jednotlivci, s církví, i s celým světem.