Archiv autora: Petr Mečkovský

Křehkost času

A tak nám všechno rychle letí. Advent, Vánoce, Silvestr, Nový rok. Ani se nenadějme, a budeme, dá-li Bůh, v novém roce. Čas je faktor našich životů, který nemůžeme nijak ovlivnit. Můžeme jej pouze využít, jak říká Písmo: „vykupujte (zhodnocujte) čas“, anebo jej víceméně promarnit. Podle slovníku cizích slov je advent doba očekávání, čas nadějí. To slovo naděje se mi tam velmi líbí. Latinsky adventus se překládá jako příchod, přiblížení se.

Ano, Pán Ježíš Kristus přišel na tuto zem jako malé dítě ve městě Betlémě před dvěma tisíci lety. Ovšem také se přibližuje jeho druhý příchod. O tom druhém příchodu Kristově se mluví v poslední době velmi často. Na internetu čteme různé konspirační teorie o konci světa, podivná proroctví, znamení časů. Řeknete si, to bylo vždycky, přírodní katastrofy, války, převraty, zemětřesení; co je svět světem, nic se v tomto nezměnilo.

Tak proč v těch liturgických textech zaznívají současně tyto dva akordy: Ježíš se narodil a Ježíš znovu přijde? Na co máme čekat? Na co se těšit? V čem mít naději?

Vánoce se nám líbí, idyla betlémů a vánoční koledy; příběh o tom, že se Bůh stal člověkem. Atmosféra, která Vánoce provází, nejenom konzumní horečka nákupů dárků pod stromeček, někdy také bílá zasněžená krajina; čas, kdy se rodiny alespoň jednou snaží celé sejít a být pospolu. Půlnoční bohoslužby, dobroty svátečních jídel, radostné oči dětí. To máme rádi. Ano, na to se těšíme, to očekáváme.

S tím druhým příchodem Krista k soudu a uzavření tohoto eonu dějin, to už máme potíže. V televizních zprávách jsme viděli, jak taková supervelmoc byla před časem ničena přírodním živlem, tornádem, záplavami. V New Yorku bylo zatopeno metro, vítr ničil domy na území mnoha federálních států USA, osmdesát lidí zahynulo. Smršť se stočila ještě do Kanady. V dnešním tisku se píše o tzv. blackoutu, přetížení elektrické sítě, a následném výpadku proudu. V týchž USA v roce 2003 bylo 50 milionů lidí několik hodin bez elektřiny. V Indii letos dokonce 670 milionů lidí. Jak je naše technická civilizace křehká!

Zvykli jsme si v posledních letech na různá tsunami, zemětřesení, přírodní katastrofy. A to nás provází, stále ještě mírná, světová ekonomická krize. No, ještě je to dobré, říkáme si, jako ten, co padá z mrakodrapu a v každém poschodí je slyšet tato slova. Ještě jsme nedopadli! Nejenom na zem, mrtví, ale ještě jsme nedopadli ve významu tohoto slova nějak špatně. Ještě se máme až příliš dobře, byť často nadáváme na vládu, různé ekonomické balíčky, zdražování energií a další. A kdesi v centrálách vlády, či tajných služeb „Velký bratr“ o nás shromažďuje informace. Už se o nás díky moderní technologii, internetu, sociálním sítím na něm, a všudy přítomných kamer na ulicích, i v satelitech, kroužících na orbitu Země, ví všechno.

Poradce presidenta Hájek píše o tom, že Antikrist už je na zemi. Evropská unie je biblická šelma, písmena www značí číslo 666 a miliony lidí se na to denně v počítači dívají. Dost těchto pochmurných katastrofických zpráv. Jsme na ně zvyklí a v pohodlí obýváku sledujeme televizní zprávy. Co je svět světem, nic nového pod sluncem, řekl by biblický pisatel Kazatel. Ano, ale že to vše narůstá, to už nás zajímá velmi málo.

Tak co tedy s tím naším časem? S naším životem? My křesťané přece žijeme nadějí nového života, přímo řečeno – Věčného života Dobra, Pravdy a Krásy, jak vyznáváme v liturgickém Vyznání víry naší církve. A také vyznáváme s apoštolem Pavlem toto slovo: „Jsme živi, avšak již ne my. Žije v nás Kristus.“ (Ga 2, 20). Pavel tam pokračuje: „A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval …“ Tak proč bychom se měli bát? Advent je přece čas naděje a přiblížení se! Advent je čas čekání, nejenom na to krásné děťátko v jesličkách, ale také na druhý Kristův příchod, a obnovení všech věcí pod vládu Boží! Těšíme se (pokud má přijít v těchto časech) na druhý Kristův příchod? Asi ne, že? Protože mu předchází ty události, které jsme vyslechli v prvním adventním evangeliu: „Ježíš řekl: „Budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách a na zemi úzkost národů, bezradných, kam se podít před řevem valícího se moře. Lidé budou zmírat strachy a očekáváním toho, co přichází na celý svět. Neboť mocnosti nebeské se zachvějí. A tehdy uzří Syna člověka přicházejícího s velikou mocí a slávou. Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.“ (L 21,25-28)

Apoštolové až na Jana byli všichni popraveni. Křesťané byli házeni v cirku dravým šelmám. Štěpán, jehož si o Vánocích připomeneme, byl ukamenován. Tak proč se bojíme? Malověrní! I naše smrt, která je pro každého určena, není tak hrozivá, pokud upřímně a pravdivě říkáme, a ztotožníme se s tím, co vyznáváme – vždyť to už nejsem jenom já, ale Kristus ve mně! To je východisko, jak přežít a prožít advent, nejenom jako jednotlivci, ale jako celá církev! Návrat ve víře ke kořenům. Ano, Kristus v nás, ta naděje slávy! On je nad časem, v čase i mimo čas, a my, pokud se jej budeme držet, přijímat jej, projdeme. Nejenom těmi útulnými svátky Vánočními, ale vším, co přijde a přichází. Ať Vás Bůh požehná v tomto nastávajícím období!

Petr Mečkovský

Půst, hradby a proražená brána

Prorok Joel hovoří o půstu v souvislosti se dnem Hospodinovým. Tento eschatologický rozměr má také kupodivu i Petrovo kázání o Letnicích. Kromě seslání Ducha svatého apoštol Petr hovoří také o dni Hospodinovu: „Toto je to, co je řečeno skrze proroka Jóela: I stane se v posledních dnech, praví Bůh, že vyleji ze svého Ducha na každé tělo; vaši synové a vaše dcery budou prorokovat, vaši mladíci budou mít vidění a vaši starci budou mívat sny. I na své služebníky vyleji ze svého Ducha. A dám divy nahoře na nebi a znamení dole na zemi, krev a oheň a sloupy dýmu. Slunce se obrátí v temnotu a měsíc v krev, než přijde Pánův den, veliký a skvělý. I stane se, že každý, kdo bude vzývat Pánovo jméno, bude zachráněn. “ (Sk 2, 16-21)

Tehdy se apoštola Petra ptali shromáždění, co mají dělat, řekl jim – na prvním místě: „ČIŇTE POKÁNÍ!“ V tomto postním čase je to nesmírně aktuální slovo i pro nás!

Vzpomínám si, jak jsem viděl v roce 1993 hradby chrámu v Jeruzalémě. Už to nebyly původní hradby, byť stojí na území původního Šalamounova chrámu. Místo, na kterém chrám stál, je obsazeno Omarovou mešitou. A před ní je v hradbách Zlatá brána, dnes zazděná. Jí má projít Mesiáš, na kterého Židé staletí čekají.

Před chvílí, při psaní tohoto článku, jsem v modlitbě dostal pokyn, ať si přečtu Žalm 24: „Hospodinova je země a vše, co na ní je, celý svět a všichni jeho obyvatelé. Vždyť on ji založil na vodách a upevnil ji na vodních proudech. Kdo vystoupí na Hospodinovu horu? Kdo stane na jeho svatém místě? Ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce, kdo nepozvedá svou duši ke klamu a nepřísahá falešně. Ten vezme od Hospodina požehnání, přijme spravedlnost od Boha, své spásy. Takové je pokolení těch, kdo hledají Boha… Brány, pozdvihněte své hlavy. Věčné vchody zvedněte se! Vchází Král slávy! Kdo to je, ten Král slávy? Hospodin silný a udatný…“

 V telefonátu s jedním bratrem jsme nedávno hovořili o tom, že stát Izrael chce preventivně zaútočit na Irán, který usiluje o jadernou výzbroj. Tím by se otřásl celý svět. Ne, nejsem zastáncem konspirativních spiknutí a výkladů Písma na každou situaci. Ale doba je vážná. Všechno na nás může spadnout jako past. Jako zloděj v noci.

Je dobře, že hledáme Boha. Je to dobré, že víme, že Hospodin je udatný válečník. A kdo je ten Král slávy, který prorazí Zlatou bránu, a jí vejde, jak o tom mluví prorok Micheáš? „Ten, kdo proráží cestu, vytáhne před nimi. Prorazí, projdou bránou a vejdou skrze ni. Jejich král půjde před nimi.“ (Mich 2, 13 – ČSP 2009) Jehošua ha Mašíjah, Ježíš Kristus.

Když znovu přijde, prorazí cestu. Může to být doslovně, nebo symbolicky. Kristus v nás a skrze nás proráží hradbu do chrámu k Otci. Uzdravuje naši duši, dává nám nevinné ruce a očisťuje srdce, léčí naši duši, aby nebyla zajatcem různých klamů.

Ještě že nevíme, co bude zítra, co bude za půl roku, jak se bude vyvíjet náš život. Důležité je, jestli chceme být s Králem slávy v Božím chrámu. Jestli chceme, aby On v nás prorazil jakékoliv hradby, a vstoupil s námi do společenství s Hospodinem, s Otcem v Duchu svatém.

Jsme v pokolení těch, co skutečně hledají Boha? Ano? Kdo žijí životem pokání? Nebo si žijeme pouze svůj privátní, soukromý život, byť s duchovním zaměřením? Chceme být s Králem slávy? Jestliže ano, potom se nemusíme bát v tomto neklidném čase toho, co bude s námi, s jednotlivci, s církví, i s celým světem.

Petr Mečkovský

Jak je to s námi?

Jedna dobrá známá z našich kruhů mi říkala: „ Snad už není nic, co bychom neznali.“ Všechno vyučování, všechny možné principy a rady, návody jak žít kvalitní křesťanský život. Ano, také patří k obrážečům všech možných křesťanských konferencí, školení, absolvovala Biblickou školu, chodí do takzvaného „zdravého“ křesťanského sboru jedné charismatické církve v Brně.

 Za těch dvacet let absolvovala všechno možné. Různé ty konference „Ohně a Ducha“, různá kázání Božích služebníků navštívila, chodí na skupinku, čte spousty literatury různé úrovně, prostě je nasycená všemi možnými informacemi.

 Ano, informace!

Kdyby byly samy o sobě k něčemu dobré, už by tu bylo probuzení, jaké svět nezažil.

A to nemluvím o jiných křesťanech našeho širokého křesťanského spektra, kteří absolvují různá „duchovní cvičení“, soustředění, meditace, kontemplace a já nevím, jak se tomu všemu říká. Hodně se dává na různé křesťanské veličiny, osobnosti. Přijede Bonke, hurá! Pojedeme do Taizé, pojedeme do Říma, do Pensacoly, do Toronta, poslechneme si Vojtěcha Kodeta, přečteme si Dana Drápala, Princeho, Womacka, Vincenta …

 Najdeme si „nejzdravější pomazaný“ sbor v našem městě, přemístíme se tam, tam to propukne! Budeme se postit, alespoň čtrnáct dní, uchýlíme se do samoty, budeme znát ty nejlepší typy modliteb pro různé příležitosti, pojedeme na seminář o vnitřním uzdravení, o pastoraci, zvládneme „kurzíky“, půjdeme do hnutí učednictví, navštívíme nějakou komunitu, třeba charismatických katolíků, absolvujeme teologický seminář, naučíme se dobrou exegezi, výklad písma, – jo, tenhleten překlad bible je nejpřesnější. Otevřel mi oči v některých problematických sporných místech. Našel jsem si správný postoj k osobnostem Trojice, vím, která modlitba je účinná, vím, „jak proudí Duch“, obešel jsem všechny denominace v mém městě…

 Mohl bych pokračovat.

 Informace. To je duchovní technologie, mentální gymnastika, přes všechny nesmírné klady zůstává stále dětským mlékem, není hrubým pokrmem křesťana .

Co je tedy s námi?

 V poslední době prožívám, že to, co je potřebné, jak říkal Komenský, JEDNO POTŘEBNÉ, je zakotvení v Bohu. Osobní vztah. Intimní vztah dítěte ke svému Otci. Ano, návrat ztraceného syna na srdce Otce, který dostává nádherný plášť a prsten, je mu odpuštěno jeho toulání (i duchovní toulání a hledání), a je s Otcem v náruči na Jeho srdci. Nevysvětluje, neptá se, jen leží a odpočívá v JEHO LÁSCE.

 POTOM teprve může znovu začít sloužit. POTOM teprve Bůh v něm používá ty předešlé informace (které jsou jen jakýmsi lešením na stavbě Těla Kristova) ke službě …

 Bez toho – milý můj je můj, a já jsem milého svého“ z Písně písní nic není. Převeďme si ty slova – „ já patřím naplno Pánu a On, Bůh je můj, skutečně můj, „viděl jsem ho tváří v tvář – nebo-li, chodím s ním! KDO TO MŮŽE V PLNOSTI O SOBĚ ŘÍCI? Jinak je zatím naše křesťanství jen seno, sláma, strniště – LIDSKÉ ÚSILÍ. Pán nám to léta toleruje, to naše křesťanské brouzdání; ale chce, abychom spočinuli v něm. Ano, na Božím srdci začíná PROBUZENÍ!

 Petr Mečkovský

Úvaha

Jestliže čteme Ježíšovy výroky o BLAHOSLAVENSTVÍ, cítíme zde jádro Boží zvěsti o chození s Bohem. Jaké to je, být blažený, šťastný člověk. Prorok Micheáš v šesté kapitole, osmém verši říká: „Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával PRÁVO, miloval MILOSRDENSTVÍ a POKORNĚ CHODIL se svým Bohem.“ Ano, spravedlnost, láska, pokora a vztah s Hospodinem. To je klíč ke šťastnému, blaženému životu.

Ježíš Kristus učí zástupy a tím i nás, jak docházíme ke štěstí :“ Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské. Blaze těm, kteří nyní pláčou, neboť oni budou potěšeni. Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všechno zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.“

Jinými slovy, jestliže pro Pána Ježíše Krista trpíme, pláčeme, jsme pokorní, žádáme si spravedlnost a milosrdenství, máme za to adekvátní velkou odměnu. To štěstí a ta blaženost začíná v našem, Bohu vydaném, srdci. Šťastný je člověk, který vnímá Kristovu lásku a ke kterému hovoří Duch svatý. Který se nechá vést Duchem svatým, ne vlastním sobectvím. Šťastný je křesťan, který sebe vydal Hospodinu jako živou oběť. Kterému nezáleží tolik na sobě, ale na Boží vůli. Také ti nejmenší z nás, chudí v duchu, plačící, trpící, hladovějící, křičící v srdci k Bohu jsou nasyceni. A nejenom až v nebesích, ale už tady na zemi. Bolest přetavuje jejich srdce k plnému odevzdání Ježíši. Bolest a pláč jsou ozdravné pro naši často sobeckou duši. Šťastni jsou ti, kteří i v problémech jsou zakotveni v Božím srdci. Kteří nespoléhají na sebe ani na lidi, ale kteří svá břemena uvalili na Hospodina. Šťastni jsou mučedníci všech dob, pronásledovaní pro svou víru. Šťastni jsou ti, jejichž útočiště je v Kristu Ježíši. Ač malí a často slabí jsou v Bohu silní!

Jestliže já jsem slabý, On ve mně je silný, říká apoštol Pavel…  V Římě jsem v Cirku Maximu zažíval s křesťany z celého světa před několika lety vděčnost za první křesťany, kteří šli vstříc smrti, dravým šelmám, gladiátorům s pocitem lásky k Ježíši Kristu. Jejich prolitá krev zasadila semeno evangelia do celé Evropy a následně do celého světa!

Jsme jako oni? Zdaleka ne. Čekáme, co nám Bůh nabídne a my mu nenabízíme nic. Jistě, nemůžeme nic nabídnout, protože všechno máme od něj. Jakékoliv lidské snažení je seno a sláma, která shoří.

Ale ti chudí duchem nabídli sebe se vším všudy. Oni jsou ti šťastní, blažení lidé…
Chceme být jako oni? Přestaňme si hrát na křesťany, přestaňme si vlastním úsilím Pána Boha kupovat skrze rádoby zbožné skutky, vydejme se mu k dispozici. O tom jsou verše blahoslavenství.
Ten, který nečeká, co dostane, byť duchovního, ale nabídne sebe… Potom ho Bůh zaleje láskou a štěstím. Je skryt v Boží náruči. Patří Kristu. Je naplňován Duchem svatým. Má proměněnou mysl, myšlení. A Bůh je s ním a on je s Bohem.

Blahoslavení čistého srdce, protože oni budou vidět Boha. Kde? Ve svém srdci a ve svých bližních, dokonce i v nepřátelích. Čisté masité obřezané srdce, to činí věřícího vydaného křesťana šťastným, bez ohledu na okolnosti.

Ano, hledejme Hospodina, pokud může nalezen býti!
Blaženost srdce se nedá koupit. Srdce můžeme jenom Pánu nabídnout. Zde jsem Bože, pro Tebe!

Petr Mečkovský

Vánoční příběh, aneb stále nám to nedochází

Bůh se stal člověkem. Daleko vyšší inteligence, než ta naše vstupuje do našeho času a prostoru. To malé dítě v betlémském chlévě se narodilo normálním lidským způsobem. S bolestí, křikem, lidkým poroden. A chlév ? To není moc pěkné místo k narození, hygienické podmínky k porodu, čistota, vzduch, prostředí… Byť se nám ty kašírované Betlémy v kostelích tak libí, skutečnost byla jiná. Žádná barevná idylka!

Bůh je opravdu naším Otcem, tím tatínkem — Abba-Otče, to mu můžeme říkat, pokud jsme jeho, protože poslal svého Syna do tohoto porušeného světa!
Náš nebeský Otec řešil naše problémy zvláštním způsobem, vtělil, inkarnoval svého Syna do naší dimenze, do našeho těžkého a bolavého lidství ….

Nedochází nám, že Pán Vesmíru vstoupil do naší existence, do našich poměrů a lidských problémů. Že prokázal svoji lásku vstupem z LEPŠÍHO do HORŠÍHO, vstupem z krásy nebe, do špinavého, problémového a prašného světa, kde život je provázen bolestí, trápením, únavou, tvrdou prací, nemocemi a smrtí. Kde lidská duše je provázena také smutkem, strachem, nejistotou, a únavou. Toto vše to malé dítě v Betlémě v jeho životě čekalo.

I když byl Ježíš na počátku Slovo, a skrze něho byly učiněny světy , STAL SE ČLOVĚKEM.. Pravý Bůh a pravý člověk, jak teologové prvních století z Písma rozpoznali. Ježíš Kristus měl všechny znaky lidství, prožil pokušení na poušti, sdílel s námi únavu, vyčerpání, dokonce i strach v Olivetské zahradě, byl člověkem, kromě hříchu se vším všudy…

Ta Jeho božská stránka se projevila zázraky,  mocnými činy, kázáním a vysíláním učedníků. O Velikonocích si budeme připomínat kříž, smrt a zmrtvýchvstání. Ale napřed to byl těžký porod v nevábném prostředí betlémského chléva. Ano, Bůh vstoupil do chléva tohoto světa !
Oč větší by mělo být pochopení ( pokud je to jen možné ) té Boží lásky, která pro naši záchranu, pro naše spasení učinila z našeho hlediska nemožné.

Stále nám to nedochází, že On nám může PROTO rozumět.
Takto přijímejme Lukášův příběh v druhé kapitole jeho evangelia.!
Ale byla tam také SLÁVA PÁNÉ. Světlo a andělé. Veliká radost všemu lidu. Pokoj všem lidem , dobrá vůle.

Možná, že nám to skrze Ducha svatého jednou dojde. CO BŮH pro nás udělal! Modleme se za to. Potom pro nás víra v Krista, Boží Království, věčný život, bude daleko daleko skutečnější, než realita našeho těžkého života.

Vánoce jsou nesmírně krásné. Pokud budeme kromě tělesných požitků, dobrého jídla a duševních radostí, koncertů a koled, pohádek v televizi a půlnoční, rozsvícených stromků a možná bílé čisté zasněžené krajiny vnímat také rozměr duchovní. On se vydal k nám, abychom my se dostali k němu !

Nedá mi to připomenout verš Agnea Salesia „

„Kdyby se Kristus tísíckrát narodil v Betlémě,
nic ti  to nepomůže, pokud se nenarodí ve tvém srdci !“

Kéž  nám Pán zjeví skrze Ducha svatého, co se hlavně stalo narozením Pána Ježíše Krista v Betlémě! BŮH  JE S NÁMI ! ROZUMÍ NÁM. BYL V TOM TAKÉ!  V TOMTO SVĚTĚ!
Krásné a požehnané Vánoce Vám všem přeje

Petr MEČKOVSKÝ

Advent

Je čas očekávání. Kniha Kazatel říká : “ Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: Je čas rození , i čas umírání čas sázet i čas trhat …“ Výčet toho, co má svůj čas pokračuje. Žena, když počne, čeká devět měsíců na narození svého dítěte. Ano, všechno má svůj čas. Maličký Ježíš se narodil v pravý čas. V době Římské říše, kdy po 33 letech naplnil své poslání a vzniklá Církev o Letnicích se začala šířit říší Římskou a později do celého světa. Tehdy také skončil čas Izraele. Došlo k rozptýlení, k času pohanů, času nás. Všeliká věc má svůj čas.

V dnešních dnech si připomínáme očekávání narození Pána Ježíše Krista. Advent. Čas očekávání. Ale na co? Řekneme, na Vánoce. Na romantiku nastrojeného stromečku, zářících očí dětí, půlnočních bohoslužeb, navštěv rodin, odpočinku, a televizních pohádek… Čas návštěv kostelů a prohlížení krásných betlémů… Tehdy, v onen čas to bylo jiné. Císař vydal nařízení a všichni v jeho říši museli ke sčítání lidu. I Josef a Marie. Těhotná Marie nemající kde by porodila. Bůh se narodil ve chlévě. Všechno má svůj čas. On přišel jako malé dítě. V čas příhodný…

A my máme možnost přemýšlet./ Nejenom co koupíme svým milým, jak ty Vánoce prožijeme a „přežijeme“, ale především kým je pro nás onen malý Ježíš./ Ten, který se stává Kristem, Mesiášem, Spasitelem, ten, kterého Otec nebeský takovým předivným způsobem vyslal na Zem, aby „řečeno naším jazykem“ na vlastní oči viděl a vlastníma rukama si ohmatal to naše bolavé lidství. O něm píše Jeho miláček Jan v knize 1.Janova ,1 kapitola : Co bylo od počátku / vidíte,zase ten čas/,co jsme slyšeli /od Ježíše/, co jsme na vlstní oči viděli / onoho Krista / a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. Ten život byl zjeven, MY JSME JEJ VIDĚLI, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který BYL u Otce a nám byl zjeven. KDO ??? No přece Kristus Ježíš. Takto adresně Jan uvádí ve své první epištole setkávání s živým Kristem ! Pokračuje v  5. verši „Bůh je světlo“, vzpomínáte v Lukášovi 2.kapitole kde je onen příchod malého Ježíše popsán jako v reportáži, se píše : „…sláva Páně se rozzářila kolem nich.“ Kolem pastýřů, jdoucích spatřit malé děťátko, Božího syna ležícího v dřevěných jesličkách pro domácí zvířata. Sláva Páně. Bůh je světlo…

Jak je to se mnou, s tebou, jak očekáváš narození Páně? Narodil se ve tvém srdci ? Je realitou ve tvém životě? Je konkrétní v mém životě ? Ptejme se, při tom čekání. Advent dává šanci, poznat, jak jsme na tom vůči Ježíši Kristu. Vůči Světlu. Vůči Bohu. Zda je církev, shromáždění, kostel jen naším byť milým, zvykem, anebo zda Kristus je pro nás konkrétní. Pokud není živý v našem soukromém bytí, je to pouze rituál, symbol, zvyk zkracujících se dnů, zvyk prodávaných stromečků a Vánoční výzdoby. Ale Bůh čeká /zase ten čas!/ na to, že zjistíme, jako evangelista Jan, že se potřebujeme Ježíše v srdci dotýkat. Dotýkat modlitbou, chválou, zpěvem, liturgií, činem Boží lásky skrze Ducha svatého. Bůh čeká. Bůh čeká na tebe, na mne, na naše srdce. Můžeme do sboru chodit léta, a přece se s Ježíšem nesetkat… Přece TAK Bůh miloval svět, že dal svého Syna, aby každý kdo v něho věří, měl život věčný ! Jan o tom svědčí, když Kristus mluví s Nikodémem… Nábožným člověkem. I on musel se setkat s Ježíšem v jeho konkrétní čas.

Advent sestro, bratře, příteli je tvůj a můj čas. Říká nám ještě něco Ježíš Kristus ? On? Ne farář, pastor, kazatel. On skrze Ducha svatého. Proto Otec v určený čas poslal Toho, před nímž se jednou / v určený čas/ skloní každé koleno na nebi, na zemi i v podzemí. I ty. I já. Snad, ne snad, je to lepší DNES. V čas Adventní. Kým je pro tebe Kristus? Bůh je konkrétní.

Začíná doba ranních mrazíků. Zahrádky jsme připoravili na zimu, topíme v  místnostech, po ulicích se krčí bezdomovci, kolem nás proudí zdánlivě netknutý svět byznysu a lidských pachtění. Kolem nás nastupuje zima. Společnost přijímá čas jako nutnost, chronos, čas odtikávající vteřiny a ženoucí nás k výkonům, ale také Boží čas – kairos, čas Božího setkání s  námi. Ježíš se narodí / jakoby to bylo před námi, ono už se to stalo/, kéž by se v Boží čas narodil i v našem životě . Pro naše děti, rodiče, vnuky, přátele, především pro nás. Abychom my byli také tím SVĚTLEM. Je to náš čas. Využijeme, zhodnotíme ,“vykoupíme“ onen čas Adventu ? Říká nám anděl jako pastýřům : zvěstuji vám VELIKOU RADOST ! O tom jsou a budou Vánoce. O veliké radosti, že k nám přišel Bůh. Do našich srdci. Věříš tomu ?

Petr Mečkovský

Chci se zastat duše, aneb o citech

Mnozí mi říkají,nemáš žádné pomoci v Bohu.
Žalm 3,3

„Mnozí mi říkají,nemáš žádné pomoci v Bohu“ (Žalm 3,3) stěžují si takto proroci a žalmista …

Můj milý bratr (a je jich víc) mi říká, nesmíš žít z duše ale z ducha. Duch musí vládnout tvé duši a tělu. Ano, snadno se jim to říká, a já dodávám. : řekněte to Davidovi , když utíkal na poušti před Saulem, když mu zemřel jeho milovaný Absolon, řekněte to Ráchel, když jí zabili děti, nenechala se utěšit , jak říká Písmo… Ale to je Starý zákon, my žijeme v novozákonní době bratře … Žalmy a proroci jsou plny citu, duše, emocí!

A co v Novém zákoně? Začněme u apoštolů. Milovaný Jan ví, že i jeho srdce (součást duše) jej potupuje. Ale ví také „že Bůh je větší než naše srdce a zná všechno!“ (1. Jan 3,19). Petr hovoří o konci spasení duše (1. Petr 1,9). Pavlovi je jasné, že chce činit dobré a přidrží se ho zlé (Řím. 7. kap.). A to je z ducha (Ducha)? Ne. Posléze je východiskem 8. kapitola Římanům. Apoštol Jakub hovoří o tom, že náš jazyk je víc ovládán duší než duchem. Ve Skutcích apoštolové píší, že prožívali „navenek úzkost, uvnitř strachy“ (Kral.) Je to možné? Je!

Nedostatkem všech tzv. „duchovních technologií“ je napasování určité věroučné pravdy do nepatřičné situace. Do špatného času. Bez vedení Duchem svatým nemůžeme používat literu Slova. Člověk je duch, duše a tělo. A pokaždé jiná oblast této trojice jakoby byla navrchu. Ano, je možné si vylévat duši před Hospodinem a přitom být v duchu skrze Ducha svatého. I žalmista říká „duše je smutná, duch se raduje“.

Ve Starém zákoně byla bytost člověka více pojímána celistvě. NZ rozlišuje (a nejen pro pochopení řecké filosofie a gnose). Rozlišuje proto, abychom chápali svoji bytost. Ale zároveň Písmo ukazuje, že není možné tyto tři složky od sebe odtrhnout. Hleďme na Ježíše.

Pán Ježíš věděl, že přichází jeho čas. Před zatčením, soudem, ukřižováním. V Getsemanské zahradě Ježíš noc před zatčením nechává učedníky stranou, bere si tři nejbližší a modlí se. Je napsáno: „Počal se rmoutit a teskliv být“ (mít strach – v jiném překladu). Tehdy jim dí: „Smutná je DUŠE má až k SMRTI. Pozůstaňme tuto a bděte se mnou.“ (Kral.). Ježíš, sám Ježíš říká, že má strach. Jeho duše je smutná až k smrti. Všimněte si, ne duch, ale duše… Ježíš jako člověk prožívá tyto stavy, proto nám také rozumí (Žid. 5,7-9) . Ale Ježíš jako Bůh říká: „Ne má, ale Tvá vůle se Otče staň“.

Učedníci, jeho nejbližší, v jedné pro něj z nejtěžších hodin pozemského života spí. Také se vám stává, že vaše duše je smutná až k smrti (ve výjimečných životních situacích), a vaši nejbližší spí??? Také máte strach? Děsíte se? Vaše duše křičí? Duch je v té chvíli stranou??? A CÍRKEV SPÍ??? Stalo se vám to? Ano, mně ano.

Ale VELEKNĚZ JEŽÍŠ nespí. Oroduje, přimlouvá se za nás. Za tebe. I v těžké chvíli tvého života. A ať ti různí bratři říkají žij z ducha a v duchu a z Ducha svatého, ano, to je správné, přesto věz, že se stane, že tato rada, (jinak nesmírně dobrá a SPRÁVNÁ), nefunguje. Ale Ježíš Kristus o tobě ví! Nebeský Otec. Duch svatý. ŽIJ i ve smutku s Bohem. Vyjdi ze smutku…

Petr Mečkovský

Živá voda

V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: „Jestliže kdo žížní, ať příjde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, proudy živé vody poplynou z jeho nitra, jak praví Písmo.“ To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. Dosud totiž Duch nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven.
Jan 7,37-39

Když jsme koncem srpna navštívili s mým starším synem Robertem Řím, líbilo se mi, že na každém důležitém místě tohoto města jsou kašny s tekoucí pitnou vodou. V dusných a parných chvílích, dnech plných ostrého slunka příjde vhod občerstvení i opláchutí tváře či rukou studenou vodou. Našinec také ušetří na různých minerálkách. Voda. Jak je důležitá k našemu životu. Žízeň je přirozeným projevem potřeby našeho těla. Zkuste se delší dobu postít, tekutiny potřebujete. Snad jen při takzvaném Esteřině půstu, lidé dokáží s vypětím sil tři dny nejíst i nepít. Ale je to nesmírně těžké. Bez vody, tekutiny do několika dnů umíráme…

Každý z nás křesťanů touží mít kolem sebe studny a kašny s duchovní vodou, živou vodou Ducha svatého. Většina křesťanů se chodí napojit v neděli, možná i jiný den k nějaké studni, sboru, společenství, kostelu. Bez této vody duchovně umíráme. Je tu ještě něco víc : Přece, znáte to slovo, kde Pán Ježíš v evangeliu volá: “ žízní-li kdo, pojď ke mně a napí se. Kdo věří ve mně, řeky z jeho břicha/ nitra/ poplynou proudy vody živé. A to řekl o Duchu svatém, který v Jeho době ještě nebyl dán…“ (Jan 7, 37-39 )

Nepotřebujeme studny, ale přímý proud z našeho nitra, z našeho srdce. Většinou chceme v parné poušti našeho života najít oázu se studnami. A stává se, že je to fata morgána. Přelud našeho duchovního života. Principy, způsoby, rituály. Ano, pro děti to platí. Ale my máme přijít za Pánem Ježíšem Kristem a napít se od něj. Přijmout dar Ducha. Žít z Ducha. A z našeho nitra potečou pro druhé proudy vody, která bude oživovat, sytit, uzdravovat, léčit; která bude živou vodou pro bližní a pro církev. V Ezechielovi je o tom v závěrečných kapitolách. Také v knize Zjevení. (kap. 22,2 ) Voda, která bude pro zdraví národů. Evangelium o Boží lásce v Ježíši Kristu skrze Ducha svatého.

Na závěr Písma ve Zjevení je verš který odkrývá poslední dobu. „A Duch a nevěsta volají, přijď a napij se“. Dokonce zadarmo! Ano, Duch svatý a nevěsta – církev má a bude či již volá na druhé: „Kdo žízní, přijď a napij se “ (Zjev. 22.17). Žij nový život. Nevěsta Kristova, Církev, má vnitřní pramen. Neutuchající, dávající život.

Voláme na své okolí: „Máš žízeň? Pojď se napít! Má náš sbor, církev živou vodu? Moc Ducha svatého? Ovoce a dary Ducha? Anebo žijeme a dáváme jen ze své faty morgány? Sucho, poušť ? Nebo malinká studnička??? 

Ježíš volá : Kdo žízní, napij se. Obávám se, že ještě žízeň nemáme. Že nám stačí chodit jednou za čas ke studnám. Chtějme žíznit. Chtějme proud živých vod!

Nestačí nám studny Říma, jiných měst, či studny našich sborů…

Petr Mečkovský

Bláznovství. Nepochopení kříže.

Slovo o kříži je bláznovstvím těch, kdo jsou na cestě k záhubě, nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. Je psáno: „Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu.“ Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhlédávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé.
1.Korintským 1, 18 – 25

Co je největší tajemství víry ? To, že Bůh jedná jinak, než my si představujeme. Absurdita Boží oběti na KŘÍŽI. Kříž. Porážka změněná ve vítězství. Smrt, proměněná v život. Můj život a tvůj život. Život církve. Život vítězící nad smrtí.

Pavel v epištole Korintským říká že “ slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě, nám, kteří jdeme ke spáse je mocí Boží.“

Dále Pavel hovoří o tom, že „Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného.“

Mluví zde vlastně o třech kategoriích lidí, kteří hledají odpověď na otázky smyslu svého bytí. Jedni, zde Židé, / hledači „náboženské“ odpovědi,/ chtějí znamení, a podle tohoto, nebo těchto znamení se chtějí řídit. Dnes k nim patří všichni lidé, snažící se vlastním úsilím dostat se k Bohu.Všechna světová náboženství a ideologie „spásy“, kde člověk sám natahuje ruku po transcendentnu.

Druzí, zde Řekové, /agnostici, ateisté, filosofové, hledači „racionální“ odpovědi/, chtějí svým rozumem pochopit naši lidskou existenci.

Ale MY KŘESŤANÉ kážeme Krista ukřižovaného./ Je to skutečně tak?/ Pro ty první je to dle Pavla kámen úrazu, neboli, já chci sám „pochopit, obsáhnout, získat“ Boha, pro ty druhé je to nesmysl, bláznovství. Tedy spasení, a co je to spasení ? skrze smrt na kříži ? Bůh umírá na kříži? Má to zapotřebí ? Je nějaký Bůh? Proč na kříži? Proč oběť? A to je to tak jednoduché ? Přijmout fakt, že jeho, Ježíše Krista ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří ?/ Řím. 3, 25/.

Pán Ježíš Kristus říká v 3.kap. ev. Jana “ „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý kdo v něho věří, měl život věčný. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ A dále o kříži říká: „A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všechny k sobě.“To řekl, aby naznačil jakou smrtí má zemřít./Jan 12,32-33/.

Ano jedině KŘÍŽ, oběť Kristova na něm, je cestou spasení. Cestou k Bohu není vlastní úsilí, znamení, ani racionální pochopení života, čin anebo myšlení, ale jednoduché, prosté dětské přijetí spasení skrze kříž. Nestačí naše byť dobré skutky, sebelepší intelekt, je potřebí, jak říká ep. Římanům, toto : „vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých /po smrti na onom kříži/ budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, neboť Písmo praví: „Kdo v něho věří, nebude zahanben.“

Jedině kříž. Ne znamení, ne jen racionální myšlení. Bláznovství kříže. Jsme ochotni odhodit vlastní snažení a vlastní chápání a jít k onomu kříži? Přijmout zadarmo milost spásy? Vírou ? Bůh použil hrubost kříže a bolest Ježíšova těla k něze a lásce svého srdce vůči nám. Ano, jsme blázny pro lidi kolem nás. Bůh učinil výměnu. Oběť svého Syna za naše spasení. Nepochopitelné. Boží moudrost je lidem bláznovstvím. Nám je kříž spasením. Kříž ! znovu připomínají kříž. Vertikálu Boží k nám lidem, horizontálu Kristova objetí celého světa. Těm, kteří chtějí přijmout bláznovství kříže. Kříž. Víra je o tomto kříži. Přijímáš jednoduchost – bláznovství kříže?

Patr Mečkovský

Málo se modlíme konkrétně

Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého.
Jk 5,16

Apoštol Jakub píše : „Mnoho zmůže modlitba spravedlivého opravdová ! (Jakub 5, 16 )

Málo se modlíme za konkrétní věci ? Ano. Málo. A také krátce. Jestliže není modlitba rychle vyslyšena, končíme. Týdny, měsíce,
roky?

Blázníš Petře? A co Monika, matka církevního otce Augustina, modlila se za svého syna 40 let. Jistě, řeknete si, to byl její syn. Ale má někdo takovou výdrž?

Natož se modlit za problém někoho „cizího“. Ale jsme si cizí ? Vždyť máme být Tělo Kristovo ! Ne, ještě to neumíme, nést břemena
jedni druhých.

Často jsem někoho žádal o modlitbu ve „své“ věci. Nicméně VÍM, že když jsem o něco poprosil, věci byly jiné, než bez modlitby. Také jsem žádal, aby druzí mi říkali svá břemena. Pár se jich našlo. Ještě některé nesu ( neříkám že denně, ale příležitostně ). Chci říci, od míry divokosti útoku, velikosti břemene či zajetí, spočívá míra modliteb církve !

Stále se mi připomíná Petr, který byl ve vězení a celá církev se za něj modlila a byl zázračně propuštěn! Jenže my křesťané dnešní doby neradi chodíme „s kůží na trh“, raději to řešíme sami, nebo v rámci malé skupiny. A také chceme vypadat křesťansky „spokojeně“. Nemám pravdu ?

Všimněte si, ve II. Kor. 1.kap. čtete od 3 – 11 verše : KDYŽ I VY NÁM BUDETE POMÁHAT MODLITBOU říká “ velký apoštol“ Pavel. Přečtete si tu pasáž celou.

Ano, Bůh křísí mrtvé. Duchovně, duševně i fyzicky. I mne staví znovu na nohy, dává výhled, učí mne závislosti na něm a nespoléhání na sebe. Jinak bych to vše neunesl. Často už jsem to chtěl zabalit a zbankrotovat.

…Ano, modlitba je především chvála, adorace, díkůčinění, oslava  Boží, proklamace Božího království, ALE je také prosbou, za sebe i za druhé…

Celé dlouhé měsíce se snažím ukázat, JAK má církev nést břemena druhých. Jak má se za sebe modlit. Jak se má nést. Jak se má přimlouvat. Nemyslete si, ptám se…Smysl modlitby, Boží vůle, za co se modlit, jak se modlit, co je to manipulace, co není … Mnoho věcí nám Duch svatý musí zjevovat.

Měli bychom znát duchovní anamnézu a diagnozu člověka, který žádá o přímluvnou modlitbu. Připomenu vám několik biblických postav mimo toho Pavla. Eliáše prosila matka mrtvého dítěte, žena vdova žádala o vyřešení jistého soudce tak dlouho, až se „naštval“ a vyhověl jí. Písmo říká : „vyhovím ji, jinak mi sem bude stále chodit…což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá ?“ (Lukáš 18, 5-7 ).

Učme se modlit za své těžkosti, učme se modlit také za druhé. A vytrvat ! Ještě je tam napsáno : “ Ale nalezne Syn člověka VÍRU na zemi, až příjde ?“ Máme víru pro dlouhodobé,, téměř neřešitelné případy ? “ Chceme se modlit jako církev za Petra ? Oslovuje nás
Pavel žádostí o modlitby za sebe? Nebo si říkáme, ten bratr mi za to nestojí ? 

Ty prosby jsou nějaké divné a moc se to vleče, kdo ví, co je Boží vůle…

Petr Mečkovský