Kázání

Bojíte se pokání?

OLYMPUS DIGITAL CAMERAExistuje celá řada věřících, kteří se bojí pokání. Pokání znamená obrácení se, změnu směru, odvrat od světa a návrat k Bohu. Skutečné pokání pak může znamenat i to, že se vzdáme věcí, na kterých lpíme nebo jsme na nich závislí. To je ovšem pro drtivou většinu lidí naprosto nepředstavitelné. Jen si představte, že do těchto věcí jsme investovali mnoho peněz, času či úsilí. No ano, ale co když ty věci nemají místo v Božím plánu? Pak je potřeba se jich vzdát.

Lidé se však bojí ztráty. Máme strach ze skutečného pokání, protože nejsme schopní vzdát se všeho ve prospěch Boha. Ve své podstatě nejsme vůbec schopni činit dokonalé pokání, protože jsme svázáni věcmi či vztahy, které považujeme za důležité a na kterých nám záleží. Ale bez skutečného pokání nelze být znovuzrozeným křesťanem. Pokud takového pokání nejsme jako lidé ze své podstaty schopni, co s tím? (Pokračování textu…)

Člověče, podívej se nahoru

Během jedné své cesty jsem prožil následující situaci. Procházel jsem ulicí propojující dvě důležitá náměstí města. Šel jsem jí už před tím mnohokrát. Zničehonic mě napadlo podívat se nahoru. Spatřil jsem vrchní patra a střechy povětšině historických domů. A užasl jsem. Nad jejich krásou. Říkal jsem si: „Jak to, že jsem si toho nevšiml už dřív? Vždyť tou ulicí jsem procházel mnohokrát.“ A vzápětí jsem si odpověděl: „Nikdy před tím tě nenapadlo podívat se vzhůru. Proto sis té krásy nevšiml.“ Pohled nahoru vnímavého člověka může tak jako mě překvapit. Poučit. Povzbudit.

Drobné sakrální památky – kříže, boží muka, kapličky – jsou ukazatelem, který nás, kolemjdoucí vybízí – Člověče, podívej se nahoru. Upři svůj pohled nad sebe. Podívej se na sebe, na svůj život a na svět z nadhledu. Možná ti to pomůže, aby ses nebral tak důležitě, aby důvody tvých starostí nevypadaly tak vážně.

Člověku s darem víry drobné sakrální stavby navíc pomáhají být v užším spojení s Bohem. Vybízejí totiž k modlitbě, třeba jen krátké. Pane Ježíši, Synu Boží, smiluj se nade mnou. Mnohé z nich byly postaveny jako výraz vděčnosti – za uzdravení, za návrat z války. Za narození dlouho očekávaného dítěte. I nám, lidem 21. století, připomínají potřebu vděčnosti. I za drobné a obyčejné všední události. A vděčnost navozuje v člověku pokoj, spokojenost.

To je naše cesta ke křížům, které míjíme. Přeji si, aby i nám pomáhal „podívat se nahoru“.

Ježíš – Pán nad sobotou

L 13, 10 – 17

V evangeliích nalezneme celou řadu příběhů o tom, jak Ježíš uzdravil nemocné či nějak posti-žené. Tento, ze třinácté kapitoly Lukášova evangelia, je podstatný ještě něčím jiným než jen uzdravením jako takovým. Ježíš tím, co učinil, pobouřil představeného synagogy a další své protivníky. Pohoršil je tím, že toto uzdravení učinil v sobotu. Tedy ne čin sám o sobě, ale čas, kdy byl proveden, zde hraje zásadní roli.

(Pokračování textu…)

Kázání br. biskupa Juraje J. Dovaly – 6. 7. 2013, Betlémská kaple

Dnes slávime pamiatku majstra Jana Husa. Osoba Jana Husa je zjav, ktorý sa v histórii vynára možno raz za 500 rokov. Mohli by sme sa teraz zastavovať pri jeho životopisných údajoch, pri jeho vrcholoch a pádoch, pri jeho zápasoch a komentovať ich, ale to už urobili predo mnou mnohí.

Chcel by som sa na vec pozrieť trochu z iného pohľadu. Pred necelými dvomi týždňami bolo v kalendári meno Ján, pretože sme slávili narodenie proroka Jána Krstiteľa. To ma motivovalo k určitému porovnaniu oboch Jánov. Keď som nad nimi premýšľal, vynorili sa zaujímavé a nečakané paralely.

Ján Krstiteľ bol askéta, bol to muž prísnych mravov a sebadisciplíny. Žil na púšti ako pustovník a živil sa lesným medom a kobylkami, ako hovorí Písmo. Jan Hus bol tiež mužom pevnej morálky, asketického úsilia a vnútornej disciplíny. Kládol na seba vysoké spirituálne požiadavky. Hus nebol síce mníchom, ale viedol veľmi skromný život, ktorý sa mníšskemu životu v mnohom podobal. Bezpochyby bol mníchom srdca, tak ako je to známe v ortodoxnej východnej teológii. Často sa modlil a na kolenách oslovoval Boha aj celú noc. Je známy jeho list istému mníchovi z februára 1412, v ktorom vyzdvihuje mníšsky a asketický život. A okrem iného v ňom cituje Beneditka z Nursie: „Nikdo nesmí nic dávat ani přijímat ani mít něco jako svůj vlastní majetek, aby dovedl mít v moci své tělo a vůli. Všechno všem budiž společno.“

Ďalšou veľkou témou spájajúcou oboch Jánov, je kritika mocenských štruktúr a to ako svetských tak aj náboženských. Oni kázali vhod i nevhod, bez ohľadu na to, aký to bude mať dopad. Ján Krstiteľ kritizoval kráľa Heroda za to, že žije s manželkou svojho brata. Jan Hus často smeroval svoje výčitky voči šľachte, ktorá upierala svojím poddaným základné práva a slobody. Samozrejme jeho kritike sa nevyhol ani kráľovský dvor, keď Václav IV. podporil predávanie odpustkov. Toto konanie však nebolo samoúčelné, nekritizovali vysoké stavy kvôli sebe. Bolo to z lásky: z lásky ku Kristovi a z lásky k samotným ľuďom. Obaja Jánovia milovali Krista a slúžili mu tým, že ľudí prinavracali na jeho cestu spásy. Boli dôslednými a zapálenými kazateľmi, preto nakoniec za to obaja zaplatili svojím životom.

Posledná paralela, ktorá sa ponúka, je historická, dejinná. Ján Krstiteľ bol posledný starozákonný prorok, ktorý zvestuje príchod Kristov a príchod Nového zákona. V knihách Satrého zákona Jána Krstiteľa nenájdeme, on patrí už do Nového zákona. Rovnako Jan Hus bol človekom, v ktorom starý svet umieral a prichádzal novovek. Ak to vyjadríme sokratovsky: Hus preniesol teológiu z neba na zem. Zameral pozornosť na obyčajného človeka, jeho trápenia, priblížil sa jeho chápaniu, hovoril o svedomí a o viere, ktorá človeka obšťastňuje a robí ho slobodným. A Ježiš Kristus v nej má centrálne miesto nie ako mŕtva

definícia, či zatrpknutý Sudca, ale ako dobrotivý a milosrdný Pastier. Hus kresťanstvo opäť poľudštil, počas jeho kázní sa akoby vrátila apoštolská doba, keď plynulo Kristovo slovo od srdca k srdcu.

Hus svojim historickým vkladom spriechodnil tepnu novoveku, z ktorej následne pili Mikuláš Kusánský, Thomas Moore, Erazmus Roterdamský a všetci renesanční humanisti, neskôr aj Luther a reformácia. Indivíduum a hlas svedomia boli raz a navždy postavené do centra diania. Celý Husov spor bol totiž sporom o svedomie. O svedomie – ten veľký dar, ktorý máme od Boha všetci bez rozdielu, čierni, bieli, Slováci, Česi, Rómovia, Eskymáci, Arabi…, jednoducho všetci. Svedomie je náš vnútorný a posvätný chrám, v ktorom rozlišujeme dobro od zla, v ktorom sa lámu jemné zrnká našej morálky, našich charakterov a v konečnom dôsledku: svedomie je centrom nášho vzťahu k Bohu. Dnes nám je to jasné, ale vtedy to bola myšlienka kacírska a novátorská, že Boha môžeme milovať len v slobode, viera v Krista sa nedá nadiktovať ani vynútiť žiadnym nátlakom. Pekne o tom hovoril kardinál Josef Beran na II. vat. koncile, keď Husa dal za vzor ako obrancu ľudského svedomia.

Asi všetci, čo sme tu, Husa takto vnímame, ako človeka lásky, svedomia a pravdy. Ale málo sa vie o tom, že bol aj človekom humoru. Svoje tvrdenia rád dokladal na príbehoch a vtipných metaforách. Napríklad v jednom svojom príbehu uvádza, ako sa honosný biskup vysmieva kuchárovi, že číta Bibliu v rodnom jazyku a vytýka mu, že si trúfa s ním polemizovať uvádzaním biblických citátov. A kuchár biskupovi odpovedá: „Já vím, že ty nejsi větší než Kristus, a mám za to, že já nejsem horší než ďábel; a poněvadž milostivý Kristus tiše slyšel Písmo od ďábla, proč bys ty neslyšel, jsa menší než Kristus, ode mně člověka?“

Rád by som svoje zamyslenie uzavrel ešte jedným Husovým citátom, z ktorého taktiež prekypuje láskavosť a humor: „Nu, kněží! Když v následování Krista pochybíte, napomenou-li vás ženy, mile přijměte; já chci rád přijmout, kdykoli mě babka čemu dobrému a zvláště abych byl dobře živ, naučí.“ Bratia a máme „vymalováno“, máme to tu čierne na bielom. Počúvajme ženy a babičky, čo nám povedia. Hus samozrejme zámerne použil „napomenou-li vás ženy“, keďže žena mala v jeho dobe podradnú pozíciu a nemala sa čo pliesť do vecí „vysokoučenej“ teológie. Nechať sa poučiť od ženy, či babky, bolo výrazom absolútnej pokory. Ale to je naša cesta, to je základ kresťanstva, pretože bez skromnosti, uvedomovania si svojej nedokonalosti a bez pokory, sa nikam nedostaneme. Boh nám k tomu pomáhaj a žehnaj nám.

Diecézní pouť na Horu sv. Klimenta

Iz 42, 1-7/ Ř 1, 16-17/ Mt 28, 16-20

Milí poutníci a poutnice, poutníčata,

vítám vás na Hoře sv. Klimenta. Zde bylo jedno z center cyrilometodějské misie na Moravě. Místo modlitby, usebrání a studia, místo dokončení slovanského překladu liturgických knih. Zde byly uloženy ostatky sv. papeže Klimenta, které soluňští bratři našli na krymském Chersonésu, a odtud je pak je nesli do Říma, kde jsou dodnes uloženy v bazilice San Clemente. Možná si to neuvědomujeme, ale setkáváme se na jakési duchovní křižovatce Evropy: Chersonés, Byzanc, Hora sv. Klimenta a Řím.

Zde si dnes připomínáme své věrozvěsty Cyrila a Metoděje, jejich druhy a žáky. Oni přinesli evangelium z Řecka sem a odtud se pak šířilo k ostatním Slovanům.

(Pokračování textu…)

Proměna

Ex 34, 29-35; 1K 3, 21-23; L 9, 28-36

Co spojuje všechna tato tři čtení z Písma Svatého? Je to osobní setkání s Bohem. Osobní setkání, které i obyčejného člověka poznamená a promění. V 1. čtení Mojžíšovi „září kůže na tváři“, takže si musel dát závoj na obličej, aby se ho lidé nebáli. Ve 2. čtení slyšíme apoštolovo ujištění, že jsme Kristovi. A v evangeliu všechno graduje: ujišťuje nás, že Kristus je vyvolený Syn Boží. Svatost Ježíšova je potvrzena jeho „ZÁŘÍ“, jeho proměněnou tváří.

Učedníci, kteří šli s Ježíšem na horu, v tom nehledali nic složitého, proto, když uviděli všechny tři „VIP“ osoby – proroka Eliáše, Mojžíše a Ježíše – nabídnou jim pro ně obydlí. Ale Pán Ježíš na to nereaguje. Neříká, že je to nesmysl, že přišel pro všechny lidi na celé zemi a tedy, že nemůže zůstat bydlet na jednom místě. Přechází nadšený „nápad“ postavit stany mlčením.

(Pokračování textu…)

Ordinace a instalace biskupa Juraje J. Dovaly

8. května L. P. 2013

Sk 1, 1-14/ Ef 1, 15-23/ L 24, 46-53

Slavíme ordinaci nového biskupa. Den před Nanebevstoupením Páně. (Proto ta čtení.) Ordinace a čekání na ducha. To se nádherně doplňuje.

Písmo před námi otevírá krásný obraz církve. Učedníci shromáždění na jednom místě se svorně a vytrvale modlí spolu s matkou Páně Marií. Společně vyhlížejí a očekávají dar Ducha a s ním pak své vyslání do světa.

Uchovejme v sobě tento obraz církve.

(Pokračování textu…)

Ježíš – Vítěz nad smrtí

Tak jako každý rok a stejně jako každou neděli, která je dnem vzkříšení, znovu prožíváme v milosti Ducha svatého největší křesťanské svátky. V čase Velkého Pátku přemýšlíme nad milostí Ježíšova kříže, především nad tím, že Jeho obětí jsme byli my hříšní lidé ospravedlněni ze svých vin. Pán Ježíš však nezůstal ve smrti, ale třetího dne vstal z mrtvých a lidem tím přinesl život věčný. Pokud tedy u člověka nalezne víru.

Vzkříšený Kristus se i dnes dotýká našich srdcí, a abychom měli jistotu, že Ten, který putoval před dvěma tisíci lety po Galilei a Judsku, nezůstal v zajetí smrti, nýbrž byl vzkříšen, vstal z mrtvých, aby nás předešel do Božího království a v něm nám připravil příbytky. Vzkříšený Pán se dotýká všech, kteří jsou ve víře a v naději otevřeni pro Jeho evangelium.

Ježíšovo vzkříšení musela být ve své době obrovská událost. Zklamaní a vystrašení učedníci již ve čtvrtek v Getsemanské zahradě svého mistra opustili, někteří se dokonce vrátili ke svým řemeslům. Ale vidění vzkříšeného Krista dokázalo proměnit vyděšené a zklamané Ježíšovy učedníky v odvážné svědky víry. Kromě nejmladšího Jana a přirozeně Jidáše, všichni apoštolové položili pro víru v živého Pána svůj život.

To je změna! To je obrat! V této chvíli těžko rozumět některým teologům, kteří vášnivě tvrdí, že Ježíšovo vzkříšení je výplodem pozdější víry učedníků. Zdá se, že tito „věřící“ jsou mnohem více otevřeni pro hluboké racionální poznání, ale o skutečné víře (víra jako dětská důvěra) četli jen z knih. Drží se tedy jakési své teorie, která je více či méně uspokojuje, ale opravdová víra v Krista, vidí-li její projevy u druhých, spíše nepříjemně ruší jejich zavedené teorie, v horším případě pouhé představy.

Ježíšovo vzkříšení je jistě nepochybným historickým faktem. Vždyť tuto událost dosvědčilo mnoho lidí, kteří viděli vzkříšeného Krista. A když pak apoštol Pavel psal svůj první list do Korintu, což bylo asi dvacet let po této události, mnozí z těchto svědků ještě žili. Největšími z nich samozřejmě byli apoštolové. Vzpomeňme na proměnu, kterou s nimi provedlo Ježíšovo vzkříšení. Dříve by se rádi vyhnuli utrpení, ale nyní šli a zvěstovali vzkříšeného Krista beze strachu před pronásledováním.

To je velká výzva i pro nás. Věříme ve vzkříšeného Pána Ježíše? Nebo je naše srdce ustrašené, utíkáme před posměšky a úškleby tohoto světa? Či snad dokonce si pohodlně vždy však jen dočasně hovíme v našich rozumových filozoficko-teologických teoriích? Ano, skutečná křesťanská víra vyžaduje mnoho odvahy. Ta mnohým členům církve chybí a tak se raději zabývají „problémy světa“ místo aby pochopili, že základním problémem zmíněného světa je absence konkrétní víry, lásky a naděje.

To chybějící nám ale přináší Ježíšovo vítězství nad smrtí. A budeme-li dost silní a otevření pro živého Pána, budeme toto vítězství nad světem prožívat už nyní zde na zemi. A jistě je lepší mít jistotu spasení, než bloudit ve stínech vlastního rozumování. Kristus svým vzkříšením totiž navždy zlomil pouta smrti i pochybností, jen je potřeba se důvěřivě spolehnout na Jeho slovo a uvěřit, že On vstal v Těle reálně z mrtvých. Přece On sám říká: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ (J 11, 25-26)

Mgr. Jiří Sladký

Darovaný půst

„Neodmítej nás pro své jméno, nenech zhanobit trůn své slávy“, tak prosí za svůj lid prorok Jeremiáš v čase, kdy Boží lid naslouchá falešným prorokům a utápí se ve falešných nadějích, v čase, kdy Bůh sděluje svému lidu, že „jim bude připomínat jejich nepravost a trestat jejich hřích“.

Naše situace není jiná. Církev ztrácí svůj kredit. Lidé „ze světa“ říkají, že ji nepotřebují, a my, lidé „z církve“, jsme rozčarováni vlastní slabostí. A tak jsou i pro nás slova falešných proroků příjemná a uspokojující: Všechno je v pořádku; nezanikne církev, která je tu z Boží vůle, dnešní situace je důsledkem totalitní éry strachu a nesvobody, my vinu nemáme. Podobně mluvili i falešní proroci v čase Jeremiášově: „Nespatříte meč, hlad mít nebudete, dám vám pravý pokoj.“ (Jer 14,13) Opak byl pravdou. Na lživé proroky a lid, který jim uvěřil, dopadly války a hladomor.

Slova o tom, že je vše v pořádku, že se nic neděje, jsou příjemná v jakékoliv době a člověk jim lehce uvěří. Ale pravda v nich nebyla tenkrát a není ani dnes.

Skutečnost je taková, že Boží lid žije ve hříchu a situace, kterou prožíváme, je důsledkem našich vlastních vin. To je to první, co máme pochopit a přiznat sami sobě. A projevem Boží trpělivosti i lásky je, že k tomu stále ještě máme čas- čas postu roku 2013- čas poznání, čas pokání, čas hledání i čas návratu.

Nebalamuťme se tím, že jde o kolektivní vinu; jde o každého z nás. To my jsme těmi, kteří nehledají pravdu- spokojíme se s tím, co je nám jako pravda předkládáno. To my jsme těmi, kteří nechtějí slyšet skutečnou pravdu, protože nás usvědčuje s našeho vlastního selhání. To my jsme těmi, kteří se nechtějí učit pravdě, protože polopravdy jsou mnohem jednodušší. To my jsme těmi, kteří přestali milovat pravdu, protože taková láska vyžaduje oběti. To my jsme těmi, kteří přestali mluvit pravdu, protože je často nepříjemná a lidé chtějí slyšet příjemné věci. To my už nejsme těmi, kdo drží pravdu i v čase a situaci, kdy zaznívá nevhod a hrozí, že sklidíme nenávist a zlobu od těch, kteří ji pošlapávají. A bránit pravdu až do smrti už se nám ve jménu zachování vlastního života taky zrovna moc nechce.

Pokud vám zvýrazněná slova připadají známá, nemýlíte se. Jde o Husovu výzvu věrnému křesťanu, která končí slovy: „…., neboť pravda tě vysvobodí od hříchu,

od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné, kterou je odloučení od milosti Boží“. A o to v opravdovém postu skutečně jde. Následovat Krista, který je cesta, pravda a život!

Iva Pospíšilová

Na prahu postní doby

Jr 17, 5-10
2K 5, 20b-6,
2 Mt 6, 16-21

Bratři a sestry,

začíná postní období a možná si s ním nevíme úplně rady. Jak naplnit starobylou církevní tradici v našich konkrétních podmínkách? Abychom ji naplnili opravdu užitečně, musíme se nejprve dopátrat, jaký je nejvlastnější smysl postu. To znamená začít od konce, a to doslova.

To co nás obklopuje, ani my sami, nic ze stávající materiální skutečnosti nepotrvá věčně. Čeká nás nové nebe, nová země. Kristův druhý příchod a Boží království, které je nad všechny naše představy. Jak se nás to každého týká? Kristus nám při svém prvním příchodu ukázal do něj cestu. A svou obětí na kříži nám ji všem otevřel. Předešel nás k Otci a připravil mnoho příbytků. Na této zemi nemáme trvalou vlast. Jsme stvořeni k radostnému společenství s Bohem navěky a počátek toho budoucího smíme zakoušet už dnes.

(Pokračování textu…)