1.adventní neděle, 2.prosince 2018
1. čtení: Jer 33,14 | 2. čtení: 1Tes 3,12 | Evangelium: Lk 21,25
Bratři a sestry,
náš život je rozprostřen mezi dva příchody Krista – prvním milníkem, příchodem, je čas, kdy se slovo stalo tělem, a tím druhým moment, kdy Ježíš, podle očekávání, přijde znovu. Zároveň je tu ještě třetí příchod Krista, a to do života každého člověka, do našich srdcí … Znovu po roce společně zažíváme adventní čas, čas čekání, očekávání, který se prolíná do toho zatím trvalejšího čekání na druhý Kristův příchod. Není to ale čekání pasivní. Není v tom ten beckettovský rozměr, jako v Čekání na Godota.
Čas adventu je časem usebrání se. Jsme vyzýváni k tomu, abychom nepropadali pasivitě, skepsi, ani smutku z čekání, které se možná zdá být nekonečné. Na druhé straně je tu ale to pokušení neustále něco dělat, neustále cílit na růst, na výkon. To ale přece také není možné donekonečna. I ta příroda, jak se říká, odpočívá, hybernuje, téměř nic v ní neroste, nenarůstá, neustále.
Advent je pro nás příležitostí, abychom si uvědomili, jaká síla je v tom, nechat věci přicházet k sobě, poskytnout čas a prostor a čekat. Máme si uvědomit, že čekání neznamená uzavřenost, ale naopak otevřenou bdělost. Bdělou pozornost k tomu, co je skutečně důležité. Že čekání, ač si jej možná spojujeme právě s nečinností, pasivitou či s odevzdaností, je naopak cestou, pohybem dovnitř, do nitra. Je hledáním písně vlastního srdce a nasloucháním tichému hlasu. Naším úkolem je jeden neustálý růst, pravda, a to je růst v lásce. Tohle je ten nejlepší způsob, jak skutečně něco změnit. Naše společnost často postrádá naději a nálady mezi lidmi jsou různé. Jak tedy my sami umíme vnášet naději do prostředí, ve kterém žijeme? Do společnosti, ve které se pohybujeme?
Život je také o překonávání úzkosti z bytí a nebytí. My jsme si zvykli tuto, ať už přiznanou či nepřiznanou úzkost, řešit různě. Třeba jako v pohádce Hrnečku vař! V současnosti hrneček pořád vaří, ale ptáme se vůbec, kolik je dost? Sociální ekolog Michael Maniates tvrdí, že si otázku, jak zastavit vaření kaše v hrnečku, neklademe. V lidech je až bytostně zakořeněné ekonomické uvažování, představa politiky neustálého růstu, který jediný znamená zlepšování života, takže nechceme vnímat nic moc jiného, ani se ptát po tom, jak zastavit hrneček a valící se kaši, po tom, zda existuje i jiná cesta.
Jan Skácel napsal krásné verše, které se, myslím, dobře hodí k počínajícímu adventnímu času:
Až ztratím hlas
a nejen vlastní vinou
a uslyšíš mne jenom Ty,
potom Ti řeknu, co ví pouze němý,
a tichem napomenutý.
Nebojme se tedy být otevření k tichu, buďme vůči němu bdělí. Nechme se tichem v tom nadcházejícím adventním čase bez obav napomenout. Amen!