Bohoslužby na závěr občanského roku 2018, 30.12.2018, Brno Botanická 1
texty:
1S 18,1b–4 Jónatan přilnul celou duší k Davidovi, zamiloval si ho jako sebe sama. Saul ho totiž vzal onoho dne k sobě a nedovolil mu vrátit se do otcovského domu. A Jónatan uzavřel s Davidem smlouvu, neboť ho miloval jako sám sebe. Jónatan svlékl plášť, který měl na sobě, a dal jej Davidovi, též své odění i s mečem, lukem a opaskem.
Ž 125,1–2 „Kdo doufají v Hospodina, jsou jako hora Sijón: nepohne se, strmí věčně. Kolem Jeruzaléma jsou hory, kolem svého lidu je Hospodin, nyní i navěky.“
L 11,5– 13 Řekl jim: „Někdo z vás bude mít přítele, půjde k němu o půlnoci a řekne mu: ‚Příteli, půjč mi tři chleby, protože právě teď ke mně přišel přítel, který je na cestách, a já mu nemám co dát.‘ On mu zevnitř odpoví: ‚Neobtěžuj mne! Dveře jsou již zavřeny a děti jsou se mnou na lůžku. Nebudu přece vstávat, abych ti to dal.‘ Pravím vám, i když nevstane a nevyhoví mu, ač je jeho přítel, vstane pro jeho neodbytnost a dá mu vše, co potřebuje. A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu? Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“
Sestry a bratři,
čas našeho života neplyne vždy stejně. Každý den má sice 24 hodin a každá hodina 60 minut, ale jistě jsme mnohokrát zažili, že jsou chvíle, které se až nekonečně vlečou, a naopak dny, které uběhnou rychle, jako by šlo o pouhou vteřinu. Poznáváme tak, že vedle objektivního, vnějšího času existuje i čas vnitřní, subjektivní. Tento vnitřní čas souvisí velmi úzce i s tím, zda prožíváme či děláme něco nepříjemného, nudného či stereotypního, nebo zda zakoušíme něco mimořádného a zábavného. Čas je spojen s našimi pocity a naším očekáváním. A toto očekávání je zase spjato s koloběhem roku. Rozlišujeme dny všední a sváteční, dny pracovní a volné. Vánoce, Velikonoce, narozeniny a oslavy nejrůznějších výročí tvoří předěly našeho každodenního žití. Tyto předěly by měly být zastavením a oddechem, dobou, ve které čerpáme nové síly. Přesto víme, že to tak často nebývá. Vánoce jsou mnohdy pouze obdobím shonu, úklidu, pečení cukroví, psaní přání a nakupování dárků, takže pro řadu lidí tyto svátky již nejsou oddychem a zastavením, ale znamenají ještě větší vypětí, které je nenaplňuje radostí, ale stresem. Pro některé lidi nejsou příjemnými událostmi ani narozeniny a nový rok. Když si představíme svůj život jako kalendář, můžeme buď s hrůzou pozorovat, jak se tento kalendář postupně tenčí, když z něj každý den odtrháváme další list. Nebo můžeme jednotlivé utržené listy pečlivě skládat na sebe a radovat se, co všechno jsme už prožili. Minulost tedy můžeme chápat jako nenávratně uplynulý čas, nebo na ni můžeme pohlížet jako na to, co se nikdy neztratí. I výhled do budoucnosti bývá dvojí. Na prahu nového roku nás buď svírají obavy, nebo do něj hledíme s nadějí.
A právě naděje je základní postoj, kterému nás učí Ježíš a který nás má nést v každém budoucím dni. Síla naděje spočívá v tom, že nás dokáže posilovat bez ohledu na naše pesimistické či optimistické naladění. Naděje totiž obojí překračuje. K Bohu se proto obracíme s prosebnou modlitbou a očekáváme, že pro svůj život dostaneme naději. A stejně jako v Ježíšovu podobenství mnohdy tlučeme v situaci nouze, v hodinu nejvíce temnou, v hodinu půlnoční.
Martin Luther King kdysi prohlásil, že půlnoční hodina z Ježíšova podobenství označuje chvíle, kdy čelíme sociální nespravedlnosti a mravnímu úpadku a kdy se také lidé mimo církev snaží dotlouci do kostelů. Očekávají totiž, někdy bohužel marně, že zde o půlnoci světa a svých životů dostanou chléb života a chléb víry, naděje a lásky. Takové pojetí jde samozřejmě mnohem dál, než text Ježíšova podobenství, ale velmi pěkně ukazuje, že víra, naděje a láska jsou tři hodnoty, tři životní opory, které hledají všichni lidé.
Víra je podobně jako naděje především základní důvěrou v život a jeho Dárce. V důvěře jsme podobni malému dítěti, které spoléhá na své rodiče, protože je přesvědčeno, že pro něj rodiče chtějí to nejlepší. Když Bůh tvoří svět a prohlašuje stvoření za dobré, vysílá nám zprávu, že chce a miluje život, tedy i život každého z nás, že není Bohem úpadku a smrti, ale růstu a hojnosti. Proto můžeme Bohu důvěřovat jako děti svému Otci, ale také zažívat důvěru k ostatním lidem, stvořeným k Božímu obrazu. Většina z nás sice v životě prožila větší či menší zklamání, někdy dokonce i ve vztazích s těmi nejbližšími. Pokud by však taková zklamání přerostla v základní postoj nedůvěry ve svět a v lidi kolem nás, náš život by se proměnil v temnou kobku, kdy bychom očekávali stále jen špatné. Ani Bible sice nezamlčuje příběhy o zklamáních a trpkých zradách, a přesto je velkou knihou důvěry, jak vidíme již ve Starém zákoně na příkladu krásného vztahu mezi Davidem a Jónatanem. I samotný Ježíš se obrací na své učedníky s důvěrou a dokonce je nazývá, i přes jejich častou nechápavost, svými přáteli. A ve svém podobenství hovoří o člověku, který s důvěrou přichází za svým přítelem. Ten je, pravda, dost neochotný a liknavý. Nakonec však na neodbytné a trochu vlezlé tlučení odpoví. A my, stejně jako tlukoucí člověk, víme, že je pro náš život dobré, když máme i v hodině půlnoční ke komu a za kým jít. A jistě se i do budoucnosti jde lépe s vědomím, že máme kde tlouci, než kdybychom bloudili životem úplně sami – bez přátel, bez Boha.
A stejně jako nás nese vědomí, že existují dveře, na které se dotlučeme, může pro nás být vzpruhou, že jsme milováni. V 1. knize Samuelově čteme o vztahu Jónatana k Davidovi: „A Jónatan uzavřel s Davidem smlouvu, neboť ho miloval jako sám sebe. Jónatan svlékl plášť, který měl na sobě, a dal jej Davidovi, též své odění i s mečem, lukem a opaskem.“ Tato slova líčí hluboké přátelství mezi lidmi. Možná jej právě teď nezažíváme, ale i o nejtemnější půlnoci smíme a máme vědět o tom, že je s námi vždy a všude Boží láska a že „Bůh napřed miloval nás.“ (1J 4,19). Láska je především uznání jedinečnosti a hodnoty každého člověka. Jónatan nemiloval jako svého přítele nikoho tak jako právě Davida, Bůh je však ve své lásce Otec všech. A jestliže je Otec, zná své děti jménem. Pro Otce nejsme položky v nějaké zaprášené nebeské kartotéce. To je nutné zdůrazňovat, neboť řadu lidí tísní pocit, že se o ně nikdo nezajímá a nejsou víc než pouhá zaměnitelná čísla. Svět se totiž stává až hrozivě neosobním, robotickým, a vzniká tak dojem, že každý je nahraditelný jako kolečko v obrovském soukolí, a tedy není jedinečný.
Právě proto je třeba všem lidem, které svazuje a ochromuje pocit, že se stali pouhou kartičkou v kartotéce, nutné nabídnout chléb lásky, víry a naděje, chléb, který nedává žádný liknavý přítel, ale samotný Bůh. Pro ně i pro nás je to chléb, se kterým můžeme beze strachu projít novým rokem i celou budoucností. Vždyť i samotný Ježíš nás ubezpečuje: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit“ (J 6,35). Amen!
Děkuji Janu Zámečníkovi za podklady pro toto kázání.