Bohoslužby, Nový rok, 1.ledna 2019, Husův sbor, Botanická 1, Brno
čtení:
Ž 145,13: „Tvoje království je království všech věků, tvoje vláda přečká všechny pokolení. Ve všech svých slovech je Hospodin věrný, je svatý ve všech svých skutcích.“
Ž 31, 15–16 (kralický překlad): Ale já v tobě naději skládám, Hospodine; řekl jsem: Bůh můj jsi ty. V rukou tvých jsou časové moji, vytrhni mne z ruky nepřátel mých a těch, kteříž mne stihají.
Mt 6,31–34 Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.
Milé sestry, milí bratři,
když přemýšlím o tom, které období je nejvíce naplněno svátky a sváteční atmosférou, vždy neomylně dojdu k Vánocům a Novému roku. Pracující lidé si berou delší čas volno, děti se těší na dárky, a když už jsou Vánoce za námi, ještě stále tu zbývá přelom roku, často bujaře slavený.
Myslím, že i mnoho lidí, kteří se kostelu vyhýbají obloukem, by souhlasilo s tím, že Vánoce prodloužené do Silvestra a Nového roku jsou největším řetězcem svátků. A nejeden křesťan by nejspíš bezelstně dodal, že Vánoce nejsou největším svátkem světským, nýbrž nejvýznamnějším svátkem křesťanským, a také do nového roku se má vstupovat s Božím požehnáním, nikoli s třemi promilemi alkoholu v krvi.
Kdyby se však tito křesťané vrátili strojem času do prvních třech staletí, s překvapením by zjistili, že jejich bratři a sestry Vánoce vůbec neslaví. A kdyby pátrali dále, došli by k závěru, že církev považovala a považuje za největší svátek Velikonoce a také každou neděli, protože neděle je vždy oslavou Ježíšova vzkříšení.
A jak je to s novým rokem? I zde nás čeká překvapení. Církevní kalendář sice nový rok zná, ale pokud bychom jej chtěli slavit, znovu bychom museli nasednout do stroje času. Tentokrát bychom ovšem urazili mnohem kratší vzdálenost. Přistáli bychom na bohoslužbě 2. prosince 2018. Začátek nového roku totiž začíná pro církev 1. adventní neděli. Ale nemusíme se bát, že by církev zapomněla na 1. leden, který střídá poslední prosincový den, nazvaný podle papeže Silvestra. Na dnešní den totiž připadá svátek Matky Boží Panny Marie.
Marie je v církvi často chápána jako příklad důvěry a trpělivé odevzdanosti do Božích rukou. Když Marie uslyšela zvěst, že se jí narodí syn, řekla podle evangelisty Lukáše: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se podle tvého slova“ (L 1,38).
I my se jistě na prahu nového roku můžeme znovu učit tomu, že nemusíme vždy spoléhat jen na své síly. Smíme se otevřít Bohu, který s námi jde a otevírá nám budoucnost bez ohledu na náš věk a na to, jaké je v kalendáři napsáno datum. A přesto je velmi těžké očekávat budoucnost vždy s nadějí, nebo dokonce s optimismem. Vždyť ani přítomné okamžiky se nám často nedaří prožívat radostně a plně. Mnoho z nás si tuto skutečnost uvědomí právě v adventu, o Vánocích a v povánočním období. Měly by to být svátky klidného a tichého očekávání a také radostného společenství s blízkými lidmi, s rodinou a přáteli, ve sboru i mimo něj. A přece bývá právě toto období plné hektičnosti, nákupů, úklidu a shánění věcí na poslední chvíli.
To, jak prožíváme svátky, do velké míry závisí na našem vnitřním nastavení, na našem postoji a hodnotovém žebříčku a zcela určitě na tom, zda je nám spolu dobře. Lidé často zažívají zklamání proto, že si vytvoří přesný plán budoucnosti. Chtějí prožít Vánoce a Nový rok přesně stanoveným způsobem, musí být hotové cukroví, všichni musí být zdraví, všechno musí běžet jako na drátkách. Ale dobře víme, že se takové plány často nezdaří, a my musíme na nenadálou situaci nějak reagovat. Buď můžeme prožívat smutek a frustraci, mít pocit, že vše, nač jsme se těšili, stojí, jak se říká „za starou bačkoru“. Nebo se můžeme oprostit od svých původních představ a se změněnou situací naložit tvořivě, přizpůsobit se novým podmínkám.
Mnoho z nás jistě zná chvíle výčitek, kdy si říkáme, že jsme si kvůli malichernostem zkazili chvíle, které mohli být krásné. Podobně se nám může stát, že si ničíme jedinečné, neopakovatelné chvíle jen kvůli špatným vzpomínkám, tedy minulosti, nebo zbytečným obavám z budoucnosti. Jindy propadáme zrychlenému, hektickému tempu, takže na prožívání přítomnosti se už času nedostává.
Dokážeme se ještě vůbec zastavit, nebo naše mysl stále jen víří kolem toho, co máme udělat a ještě jsme neudělali, co nám přinese budoucnost, nebo co jsme vyvedli v minulosti druhými lidem či oni nám? Ať už si na tuto otázku odpovíme jakkoli, Ježíšova slova nás zvou k tomu, abychom si dokázali vychutnat přítomnost a alespoň na chvíli pustili z hlavy neustálé starosti a otázky, jak to či ono zařídíme.
Ježíšova slova, jak vidíme, nejsou výzvou k útěku z povinností do nitra, z labyrintu světa do ráje srdce. Je dobře patrné, že každý den je plný různého zařizování, plný starostí. Ale stejně tak je zřejmé, že má cenu soustředit se na to, co je aktuální, protože pokud budeme myslet na všechny úkoly, povinnosti a požadavky naráz, zahltí nás to, staneme se otroky vlastních obav, automaty na zařizování. Starost o jídlo, pití, bydlení pak postupně zakryje střed, ze kterého by měl náš život vyrůstat. Boží království a spravedlnost se budou ztrácet na dně hromady plné oblečení, jídla a pití, budou se krčit na poslední stránce kalendáře. Až někdy jindy, až potom, až zmizí všechny starosti, budeme mít čas zabývat se Božím královstvím a spravedlností. Ale skutečně starosti někdy zmizí? Nebo jen prožijeme ustaraný život, kde už pro nic jiného nezbude místo? Ježíš na takovou otázku odpovídá výzvou: „Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ Touto výzvou nás Ježíš zároveň zve k smysluplnému využívání času. Čas strávený pro Boží království a spravedlnost není nikdy ztracený, ale naopak dobře využitý, zatímco mnoho dalších věcí náš čas jen krade, ba čas samotný se stává nepřítelem, který nás honí a stíhá. O to víc je třeba se přidat k žalmistovi a svěřit svou minulosti, přítomnost i budoucnost do Božích rukou: „Ale já v tobě naději skládám, Hospodine; řekl jsem: Bůh můj jsi ty. V rukou tvých jsou časové moji, vytrhni mne z ruky nepřátel mých a těch, kteříž mne stihají.“ Amen!