Zamyšlení nad Velkým pátkem, Brno Botanická 1, 19.4.’19
čtení Pašijí podle Janova evangelia – k.18nn
Sestry a bratři,
co skutečně znamenají slova, že Ježíš za nás, za každého člověka, zemřel na kříži? Jak chápeme slovo vykoupení? Takováhle mluva se v kostele, v kázáních a církevní řeči tak nějak pořád dokola používá a opakuje. Když se pak bavíte s lidmi, kolikrát vyplyne, že ne každý jim rozumí.
Pro život člověka je obrovským darem svoboda. Dneska si jen těžko představujeme dobu, kdy žili lidé v zajetí, v otroctví, ti šťastnější byli vykoupeni a získali právě svobodu. Mnozí z nás už taky zapoměli na nesvobodu nedávných rudých dekád. Určitým způsobem dnes svobodu máme, přesto je tu analogie pro vykoupení z otroctví i pro současného člověka – ne skrze peníze a schopnost koupit a dovolit si za ně, co chci, ale skrze Ježíša Krista, který nás svou obětí vykoupil z otročiny do skutečné svobody. Možná si řeknete, že ničemu přece neotročíte, že si žijete po svém a je vám dobře. Ano, žijeme v demokratické, svobodné společnosti. Jenže dnes, kdy se pohybujeme ve světě mnoha možností, jsme, ať chceme, či nechceme, závislí. A ta závislost nás může činit slepými. Případně nás směřuje jinam, než bychom chtěli. Nejsou to jen věci denní potřeby, jejich naplňování. Leccos dalšího nás odvádí od pravé svobody a připoutává si k sobě. Ztrácíme základní schopnosti, dovednosti. Často si bláhově chráníme to své nic, o kterém si myslíme, že je vším.
Kdy jindy, než teď, je načase prohlédnout a pochopit, proč Ježíš říkal, že vyhnanci mají náskok pro pochopení Boží zvěsti. Obvykle totiž byli vyloučeni z toho, co bylo beztak neskutečné, protože císařské a jiné systémy požadovaly, aby byli lidé „in“ a „out“, měly tendenci rozdělovat jedny na vítěze a z druhých vytvářet oběti. To známe i dnes, nic nového pod Sluncem. Velikonoce jsou ale především o naději, o víře, že smysl všeho se nakonec ukáže. V Božím království je to tak, že „do něj všechno a všichni patří“, i ubozí a zlomení, ti, kteří nemají naději, ti, kteří jsou ztrápení žalem ze ztracené budoucnosti díky bezohlednému ničení přírody, ti,, kteří se cítí sami až k beznaději. Patří do něj skutečně všichni, lidi, kteří ví, že jejich touha nebude nikdy naplněna, i ti, kteří se liší, protože se jiní už narodili, stejně jako ti, které potkala bolest, která nemůže nikdy odejít. Patří do něj pochybnost, chvíle temnoty, nenaděje, bolesti. Ale i touha, aby v naší duši, v našich myslích a hlavně srdcích proběhlo prozření této bláhovosti, otročiny a nesvobody rozdělujícího myšlení na “my” a “oni”, na dobré a špatné. Do té doby budeme patrně setrvávat ve vnějším světě politiky a tříd, rozdělování mezi lidmi, kdy si vždy někteří budou rovnější, než druzí. Dualistické myšlení začíná v duši člověka, přechází do mysli a odtud se dostává do ulic, mezi lidi.
Juliána z Norwiche, svatá anglická poustevnice žijící na přelomu 14. a 15.století, měla schopnost povznést se nad myšlení typu „buď – anebo“. Žila s paradoxem, s nezodpovězenými otázkami, s obrovskými vnitřními konflikty a také s teologickými protiklady – a přitom stále důvěřovala a žila v pokoji srdce. Můžeme se zamyslet, jestli tento přístup způsobila její ženskost, její neakademický stav, roky prožité v poustevně, nebo zda se její život změnil díky „zření“, jak to nazývala. Juliána třeba řekla: „Nejprve je pád a potom je vyléčení z pádu. Ale obojí je Božím milosrdenstvím.“ Měla dar spojovat, sjednocovat, tvůrčí přístup ke světu, životu. Naděje je ušlechtilá, krásná a potřebná. Síla pobýt se sebou a vydržet to, v čase, kdy jsme vtaženi do emocí a všechno požírá marnost, je ovšem také součástí cesty, která říká, že smysl ve světě byl a bude.
Bratři a sestry, jak se stalo, že jsme ztratili tento druh moudrosti? Zvláště když to je osobní zkušenost prakticky každého člověka, život mezi “buď” a “anebo”? Dovolme si být vnitřně svobodní, protože pak zakusíme rozlehlost kontemplativní mysli, která může vidět široce a věřit hluboce. Malá kalkulativní mysl chce buď – anebo, vyhrát či prohrát, dobře nebo špatně. Jenže my jsme byli zachráněni, Kristovo ukřižování bylo nejstrašnější věcí, která se v lidské historii stala, a Bůh z toho udělal to nejlepší, aby sňal naše viny. “Naše rány se díky tomu staly hodnými úcty“, píše Richard Rohr.
Většina z nás se učíme, co je skutečná svoboda, jak jí vnímat, jak jí hledat, jak se dívat na svět, na sebe v něm. K pravdivému vidění, ke skutečné svobodě, nás Ježíš Kristus inspiroval, tím, jaký byl a jak žil, ukázal nám směr, jakým jít. Zaplatil za to životem, my však ten svůj můžeme uchránit, získat zpět. Veliký pátek je dnem naděje na transformaci, dnem bolesti, slz, prozření. Jak nalézt to, co už zde zřejmě je? Proč bychom měli probudit své nejhlubší já? Jak to můžeme udělat? Především a hlavně samotným žitím a plným přijetím skutečnosti. Zní to tak prostě, banálně, a proto si většina z nás vytváří všechny možné pasti, abychom nemuseli přijmout svůj vlastní, pozemský, všudypřítomný kříž. Slzy, voda jsou symbolem očištění, naděje, nového života. Modlitba, meditace, naslouchání tichu našimi nástroji na nové cestě. Naděje je s námi. Amen!