2.neděle po Velikonocích, 5. května 2019, Brno Botanická 1
texty: kniha Skutky apoštolů a Janovo evangelium
Bratři a sestry,
spisovatel Miguel Ruiz píše, že všechno, co v životě děláme, je založeno na dohodách, které jsme uzavřeli. Jsou to dohody, které uzavíráme se sebou, s ostatními, s Bohem. Tu úplně první dohodu uzavřel Bůh s lidmi, dohodu, založenou na lásce, protože, jak je psáno “Bůh miloval svět”. Jsou tu další dohody, která na tuhle první navazují. A sice ty, které uzavíráme sami se sebou. Definují nás, utvářejí naše postoje ke všemu ostatnímu, otevírají nám oči pro způsob, jakým vnímáme přítomnost a vlastně i budoucnost. Tyto dohody jsou vlastně postoje, které zaujímáme a ve kterých sami sobě a pak i okolí říkáme, kdo jsme, jak se máme a chceme chovat, co si v našem životě dovedeme představit a co ne. Co dokážeme a co nedokážeme připustit, kam chceme zajít a kam ne. Když říkáme, že si něco můžeme nebo nemůžeme dovolit, že něco v našem životě takto jde a něco naopak takhle dál už nejde. Tohle je naše přirozené jednání, nenarodili jsme se s ním ale, nýbrž jsme se ho naučili – na základě výchovy a zkušeností. Nebylo by dál o čem mluvit, když by tu nebyla jedna velmi důležitá věc, a sice, z jaké pozice ty dohody uzavíráme.
Dohody uzavřené z lásky, postavené na lásce, na touze a odvaze překonávat strach, na otevřenosti a touze po poznání, nám velmi pomáhají, dodávají nám energii, obohacují nás a díky nim se prohlubuje také poznání, kdo skutečně jsme, odkud a kam jdeme, jaký je náš úkol a co pro jeho splnění můžeme udělat. Získáváme díky nim vnitřní svobodu a autenticitu. Dohody založené na strachu nás, oproti těm prvním, svazují, znehybňují, omezují, odebírají nám energii, udržují nás ve stavu permanentního stresu, napětí a vyčerpání. Utrpení, nezdary, pocit zmařeného, nenaplněného života – to jsou všechno výsledky našich dohod, které jsme uzavřeli se sebou samými na základě našich obav a strachů a podle kterých jednáme a směřujeme svůj život.
Co asi formovalo, jaká dohoda stála na počátku samostatného jednání Saula/Šavela, později známého jako apoštol Pavel? Saul – Pavel z Tarsu, vzdělaný muž, farizej, jistě chtěl být věrný učení, které mu předal rabín Gamaliel v Jeruzalémě. Jistě chtěl být vzorným člověkem, který bude zachovávat všechny předpisy, příkazy a zákazy, které mu v synagoze byly předány. Byl přítomen ukamenování jáhna Štěpána, pronásledoval křesťany, kteří prchali ze Svaté země, kde se necítili v bezpečí. Církev lidem často předávala a dodnes předává jako jeden z hlavních pilířů svého učení poslušnost, bezpodmínečné přijetí a odevzdání se, obětování se. A zrovna třeba judaismus, precizní náboženský systém, má v sobě velmi pevně zakořeněn prvek bázně, propojený s respektem a úctou, posvátná bázeň před Bohem. Židé si tak třeba ani nedovolí vyslovit Boží jméno.
Saul (Pavel) samozřejmě jednal v souladu s tím, co se naučil, čemu naslouchal v synagoze a u svého učitele. Není divu, že chtěl zlikvidovat ty, kteří podle jeho poznání a přesvědčení nedělali to, co by dělat měli, vymykali se zaběhnutým pořádkům a představám o tom, co je správné a hodné následování. Saul, jak byl svázaný tím, co se naučil, co mu vštěpovali a čemu uvěřil, šel po krku těm, kteří byli svobodní, kteří díky Kristu a jeho skutečně bezpodmínečné lásce a přijetí, které v praxi ukazoval svým životem, získali vnitřní svobodu. Tohle muselo Saula hrozně štvát, když vnímal, že dodržuje všechny předpisy, žije vzorný život, který je ale taky možná dost chladný, v jistém smyslu i antisociální a nelaskavý. Rozumíte, co se tím snažím říct? Pavel dost možná, na základě strachu, jak se bál Boha, tak se i bál o své učení, bál se, aby dobrým žákem svého učitele, bál se tak moc, že v lidech, které pronásledoval, neviděl své bližní, bytosti, jako on sám, lidi, ale někoho, koho je potřeba odstranit. Kdyby se to povedlo, Saul (Pavel) by jistě měl klidnější, pohodlnější život, lepší pocit ze sebe. Mimochodem – lidé se zas tak moc v průběhu času nezměnili, jak tehdy, tak dnes dokážeme být k sobě mimořádně krutí a své jednání obhajujeme, ať už vnitřně, nebo navenek tím, že “tak to je přece správné, tak to přece musí být”.
Nicméně, zpět k dohodám. Dohoda je něco, co je od počátku i v Bibli přítomno – smlouva mezi Bohem a jeho lidem existovala a existuje. Bůh s lidmi uzavřel smlouvu z lásky, lidé, ať už se jednalo o Židy, křesťany či muslimy, si tuto smlouvu ale mnohdy vyložili a vykládají jako pokyn k tomu, aby se začali bát – Boha, jiných lidí, ostatních duchovních proudů, odlišností … netřeba popisovat, co z toho vzešlo a vzchází. Apoštolu Pavlovi se naštěstí rozsvítilo, byl osvícen, přišel na chvíli dokonce o zrak, aby o tři dny později prohlédl a viděl. Takhle duchovní transformace ho přivedla na úplně jinou cestu – z cesty strachu na cestu lásky. V letech, které mu ze života zbývaly, prochodil Malou Asii a šířil Kristovo učení, evangelium, radostnou zprávu. Nebýt apoštola Pavla a jeho velkého nasazení, možná bychom tu dnes ani my nebyli.
Sestry a bratři, jeden člověk dokáže velké věci, říká nám mimojiné dnešní příběh. Každý z nás můžeme hodně dobrého vykonat, když se dokážeme osvobodit od našich vnitřních svazujících pout. Jaké věci to budou a jakou vlnu spustí je naprosto zásadně ukotveno a ovlivněno tím, z jaké pozice ony věci každý z nás děláme. Jaké smlouvy jsme sami se sebou uzavřeli a kudy, po jakých cestách směřujeme svůj život. Máme od Boha svobodu se rozhodnout, ale je velká škoda zapomenout na to, že láska je dar, který nás osvobozuje k plnému lidství a skutečné svobodě a že stojí za pokus, nejeden, překonávat strach a omezeníz něj plynoucí. Amen!