Kázání na 5.neděli po Velikonocích – 25.května 2025 – Brno, Botanická 1
texty: Sk 16,9-15/ Zj 21, 10/ J 14,23–29
Sestry a bratři,
apoštol Pavel se v životě hodně nacestoval. Dnes jsme slyšeli slova o jeho povolání do Makedonie – na základě snu, vidění, volání. Pavel se sem vydal se svou družinou, aby se nakonec setkal, snad u domnělé modlitebny, se skupinou žen. V textu je zmíněna Lydie, obchodnice. Ta se na základě Pavlova svědectví nechala pokřtít, společně se svou rodinou, obyvateli domu. A pak Pavla zve slovy: “„Jste-li přesvědčeni, že jsem uvěřila v Pána, vejděte do mého domu a buďte mými hosty“. Když jsem byla malá, pamatuju se, že docela často, hlavně na vesnicích, když jsme přijeli s rodiči někam na návštěvu, visel v domě nade dveřmi na kusu plátna vyšitý citát “buď vítán, kdo v dobrém přicházíš”. Tahle zpráva pro mě byla velmi uklidňující. Je to vlastně taková “kristovská” zvěst – jsme tobě, poutníče, otevřeni, vítáme tě, jdeme ti naproti, přijmi naše pozvání”. Lydie jako kdyby nechala na Pavlovi a jeho družině, ať sami posoudí, zda chtějí přijmout její nabídku. Zda je její křest a víra dostatečnou zárukou toho, že budou za zdmi domu, vlastně u stále ještě poměrně neznámých lidí, v bezpečí. A ve Skutcích je psáno, že Pavel a spol. její naléhavé pozvání přijali. Patrně rozhodla právě Lydiina slova a skutky – přijala Boha, víru v Krista a tudíž bylo pravděpodobné, že v jejím domě nečeká Pavla a jeho družinu nic zlého. V kontextu tohoto dnešního čtení, tak trochu pod čarou a mimoděk, vám doporučuju jít se podívat do kina na film Heretik se skvělým Hughem Grantem – zrovna ho myslím zase promítají tady naproti nám v Artu – je to úplně jiný příběh o tom, co se může stát, když za vámi, ve víře, někdo zavře dveře svého domova.
Slyšeli jsme Ježíšova slova: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova.” A také: „Odcházím a přijdu k vám.“ I když odchází, nějakou formou zase přijde. To je naprosto základní ujištění, že učedníci nezůstanou sami, ani my, tehdy ani teď. Že nezůstaneme bez Boha, bezbožní. Ježíš odchází ze zorného pole svých učedníků, ale není to bezútěšné loučení, protože Duch svatý jim připomíná jeho slovo. My máme mnohdy krátkou paměť a jedna událost maže druhou. Ale ani po dvou tisíciletích Ježíšova slova neztratila sílu veliké naděje, že zase přijde. Nevíme kdy, ale spolu s apoštolem Pavlem věříme, že: „Pán je blízko.“ Bez Přímluvce, který nám připomíná Ježíšova slova, by jeho evangelium bylo v dnešní době asi cizí a nesrozumitelné. Ale Duch svatý působí, aby bylo aktuální a stále živé a my se mohli těšit na toho, který k nám přijde, jak slíbil. „Pokoj svůj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí.“
Ježíš i nám dává svůj pokoj, který on sám má i v těch nejtěžších chvílích jeho života, kdy je vysmíván a ponižován. Onen klid a pokoj je zakotven v jeho oddanosti Otci, jehož vůli plní až do konce. Jeho pokoj, který zanechává svým učedníkům, je ujištěním, že Bůh o nich ví a jsou v jeho milostivé péči, a že ani ve zlých chvílích nejsou opuštěni. Tak si to Kristus přeje, to říká svým učedníkům, ale skutečnost je jiná. Ze strachu se rozprchnou, Petr ze strachu zapře, ze strachu před nepřáteli ještě v neděli večer po Vzkříšení mají zavřené dveře. Takoví jsme často i my, třebaže Duch svatý nám připomíná Ježíšova slova o darovaném pokoji: třeseme se a chvějeme, protože to, čeho se bojíme, bereme vážněji než to, co nám řekl.
A přece právě k bázlivým učedníkům, kteří slyšeli jeho slovo a nedovedli se na ně spolehnout, přišel Vzkříšený Pán s pozdravem pokoje. A to je naděje i pro nás. “Buď vítán, kdo v dobrém přicházíš!”
Amen.