Kázání na 26.neděli v mezidobí, 28.září 2025, Brno Botanická 1
texty: Ám 6, 1a.4-7/ 1. Tm 6, (6-11a) 11b-19/ Lk 16, 19-31
Milé sestry, milí bratři,
z dnešních biblických textů zní docela nepříjemně ostrá varování. Prorok Ámos kárá bohaté, kteří se povalují na slonovinových ložích a užívají si, zatímco se hroutí svět kolem nich. Ježíš vypráví podle Lukášova evangelia podobenství o boháči, který se denně strojil do purpuru, hodoval a krmil se přepychovými jídly a při tom všem luxusu neviděl Lazara, chudého člověka, který ležel přímo před jeho dveřmi. A apoštol Pavel v listu Timoteovi připomíná, že opravdové bohatství není ve věcech, ale v dobrých skutcích, v naději a v důvěře v Boha. Tři různé texty, z různých dob a prostředí a přesto se jejich poselství sbíhá: jde o varování před slepotou. Slepotou, která nám dovoluje užívat si své pohodlí, ale nevnímat, co to pohodlí stojí a kdo jej vlastně platí, koho se dotýká a jak. Kdyby dnes prorok Ámos vystoupil uprostřed Brna na Náměstí svobody, možná by nehovořil o slonovinových lůžkách, ale o klimatizovaných bytech, přeplněných lednicích, obchodech plných levného zboží, otevřených sedm dní v týdnu, které jsme si zvykli považovat za samozřejmost. Možná by nám připomněl, že náš luxus má svou cenu, jen ji neplatíme my. Platí ji příroda, která se hroutí. Platí ji lidé na druhém konci světa, kde se těží suroviny, kde se vyrábí levné oblečení, kam se mnohdy svážejí naše odpady a odpadky. Evangelium o boháči a Lazarovi pak můžeme slyšet nejen jako výzvu k sociální spravedlnosti, ale i jako obraz naší doby: mezi námi a přírodou, mezi námi a budoucími generacemi vzniká propast. Propast, která se každým dnem zvětšuje. A my se musíme ptát: nebude jednou nepřekročitelná? Září je mnohde v církvích měsícem díkůvzdání za Stvoření. Děkujeme Bohu za úrodu, za dary přírody, za krásu a pestrost světa, jehož jsme součástí. Ale opravdová vděčnost není jen o tom, že složíme ruce a řekneme „děkujeme“. Opravdová vděčnost se pozná podle toho, jak s dary nakládáme. Apoštol Pavel píše Timoteovi: „Uchop věčný život, bojuj dobrý boj víry.“ Neuchopuj jen věci, nehrab majetek, ale sáhni po hodnotách, které přetrvají. A to je i výzva pro nás: sáhnout po hodnotách, které pomohou zachovat svět pro ty, kdo přijdou po nás. A nám samým život usnadní. Slavíme dnes svátek svatého Václava, patrona české země. Václav je v našich dějinách symbolem vládce, který neusiloval o vlastní slávu a moc, ale o službu. Bohu, lidem, své zemi. Byl schopen vzdát se krátkodobého zisku, aby zachoval něco, co mělo větší a trvalejší hodnotu. Jeho příklad k nám dnes promlouvá: jsme ochotni vzdát se něčeho ze svého pohodlí, abychom zachovali krásu a životaschopnost této země? Jsme schopní dát kus sebe a svého pohodlí pro dobro většího celku, druhým? Napadlo mě, že k památce sv.Václava se může připojit i hlas Václava Havla, na kterého mnozí s vděčností vzpomínáme. Ten kdesi řekl: „Záchrana tohoto lidského světa není nikde jinde než v lidském srdci, v lidském rozumu, lidské pokoře a lidské odpovědnosti.“ To je myšlenka, která se překvapivě dobře potkává s poselstvím Bible. Zachránit svět nemůže nikdo jiný než člověk, který vezme odpovědnost vážně. Odpovědnost za vztahy, za spravedlnost, ale také za zemi, která nám byla svěřena. Ježíšovo podobenství o boháči a Lazarovi končí smutně. Boháč už nemůže přejít propast, kterou sám vytvořil. Ale právě proto je to pro nás výzva: dokud jsme na cestě, dokud žijeme, můžeme se rozhodovat jinak. Můžeme si znovu připomínat, že svět není jen zdroj, který máme spotřebovat. Je to dar, který máme chránit. Milé sestry, milí bratři, dnešní texty nám kladou na srdce, abychom nebyli slepí. Abychom viděli Lazara, který leží u našich dveří. Lazarem může být bližní, člověk, kterému se tolik nedaří, ale také řeka, která vysychá nebo je otrávena lidskou činností. Lazarem může být uprchlík, ale i les, který mizí před našima očima. A my jsme ti, kdo mohou rozhodnout, zda projdeme kolem lhostejně, nebo zda otevřeme oči a změníme své jednání. Svět nejspíš nezměníme přes noc. Ale můžeme změnit způsob, jakým žijeme každý den: vděčněji, střídměji, odpovědněji. To je cesta, jak projevit skutečnou víru. Nejen slovy, ale take a hlavně skutky. Amen.