Kázání na 27.neděli v mezidobí, Brno Botanická 1, 5.října 2025
texty: Abakuk 1, 1-4; 2, 1-4/ 2. Tim 1, 1-14/ L17, 5-10
Milé sestry, milí bratři,
v dnešních textech se všechno točí kolem jedné, zdánlivě prosté věci, a to víry. Ale ne víry samozřejmé, vítězné, neotřesitelné. Spíš víry, která bolí. Víry, která se musí znovu a znovu obnovovat, rodit ze zklamání, z otázek a mlčení. Možná i proto jsou dnešní biblické texty tak naléhavé: prorok Abakuk volá z temnoty, apoštol Pavel píše z vězení, učedníci se Ježíše ptají, jak vlastně vůbec věřit. Když to dnes posloucháme, možná nás napadne, že jim všem rozumíme, že i my tohle známe. „Jak dlouho, Hospodine, budu volat o pomoc, a neslyšíš?“ Tímto výkřikem začíná prorok Abakuk. Jeho svět se rozpadá: násilí, bezpráví, zlo triumfuje. A Bůh mlčí. Abakuk není bezvěrec, který Boha popírá. On s ním zápasí. Stojí na hradní věži své duše a říká: „Budu čekat, co mi Bůh odpoví.“ To je zvláštní forma víry, ne jistota, ale vytrvalé očekávání. A Bůh mu nakonec odpoví: „Spravedlivý bude žít pro svou věrnost.“ (Ab 2,4) Tedy ze své víry. Ne svou silou, ne úspěchem, ale vírou, tím tichým, někdy křehkým, ale opravdovým vztahem, který nás drží, když všechno ostatní selhává. V evangeliu slyšíme učedníky, jak říkají: „Pane, přidej nám víru!“ Dej nám víc víry!
A Ježíš jim odpovídá, že i víra malá jako zrnko hořčice dokáže pohnout horami. Není to víra velikosti, ale víra živosti. Ne jistota, ale odvaha důvěřovat. Ježíš neříká, že máme mít víc víry, ale že stačí, když ta, kterou máme, je opravdová. I v našem životě se víra někdy zmenší na drobný kousek, sotva viditelný, křehký, nevýrazný. Ale právě taková víra bývá nejhlubší. Protože už se neopírá o sebe, ale o Boha. Apoštol Pavel píše Timoteovi z vězení. Píše jako člověk, který už ví, že možná nebude vysvobozen. A přesto říká:
„Bůh nám nedal ducha bázlivosti, ale ducha síly, lásky a rozvahy.“ To je nádherná definice víry. Víra není únik do jistoty, ale odvaha zůstat otevřený, a to i v temnotě. Není to síla z člověka, ale síla, která přichází z Ducha svatého. Chtěla bych, abychom si v souvislosti s dnešními biblickými texty a jejich poselstvím připomněli dvě postavy naší země, které žily svou víru či přesvědčení jiným jazykem, než biblickým, ale ve stejné pravdě. Václav Havel, který by dnes měl 89.narozeniny, kdysi řekl: „Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne.“ To je vlastně evangelium v kostce. To je víra, která přetrvá, i když se svět kolem hroutí. A Ivan Klíma, výrazný český spisovatel, který přežil věznění v Terezíně a včera ve věku 94 let zemřel, napsal: „Smysl člověk nenachází mimo sebe, ale v tom, že obstojí, i když mu smysl uniká.“ Klíma i Havel byli svědky toho, jak se svět může stát nelidským. A přesto neztratili víru v člověka, v jeho svědomí, v jeho schopnost zůstat svobodný i v nesvobodě. I oni svým způsobem stáli, podobně jako Abakuk, na své věži a čekali, co odpoví Bůh. Anebo co odpoví člověk. Když čteme tyto texty a vzpomínáme na odvahu a víru těchto osobností, můžeme se ptát: co znamená víra dnes? V čase, kdy se hromadí krize, války, ekologické hrozby, kdy mnozí ztrácejí naději, třeba i kvůli čerstvým volebním výsledkům?
Možná je víra právě to, že se nevzdáme péče o svět, i když ho nemůžeme zachránit celý.
Že chráníme život, přírodu, vztahy. Ne proto, že se to vyplatí, ale protože je to správné.
V září jsme děkovali za stvoření a dík je vždycky i závazek. Víra, která děkuje, je zároveň vírou, která se stará. Která rozumí tomu, že svět není náš majetek, ale dar. Na konci evangelia Ježíš říká podobenství o služebníku, který udělal, co měl. Možná to zní tvrdě, ale je v tom hluboká pravda: víra se neprojevuje velkými slovy, ale stálou, byť třeba drobně projevenou věrností. Denním tichým „ano“. Službou, která nehledá uznání.
Víra je jako hořčičné semínko. Malé, ale živé. Takové, které má sílu růst, ne proto, že je silné, ale protože v něm žije Duch. Možná to je to, co spojuje proroka Abakuka, apoštola Pavla, Ježíšovy učedníky, Václava Havla i Ivana Klímu: víra jako věrnost uprostřed nejistoty. Víra, která se neptá, co z toho bude, ale co je pravdivé. Víra, která vydrží, protože miluje. A tak si dnes můžeme odnést toto: Nemusíme mít velkou víru. Stačí, když ta malá, kterou máme, je opravdová. Stačí zrnko, které se nechá zasadit do hlíny, do všedního dne.
A tak prosíme: Bože, nauč nás důvěřovat i tehdy, když nevidíme.
Dej nám víru, která není únikem, ale odvahou.
A dej nám tichou sílu být věrní, i když nerozumíme.
Uč nás být vděční za dar světa, který jsi stvořil.
Uč nás jej chránit, milovat a předávat dál.
Ať i naše malá víra nese ovoce,
pro lidi kolem nás, pro Zemi, pro Tebe.
Amen.