Kázání na 28.neděli v mezidobí – 12.října 2025, Brno Botanická 1
texty: 2. Královská 5, 1-15c/ 2. Timoteovi 2, 8-15/ Lukáš 17, 11-19
Sestry a bratři,
Boží působení, které se odehrává jinak, než bychom čekali. Možná, že to je ústřední myšlenka propojující dnešní čtení. Boží působení, které se neděje skrze zázračná gesta, sílu, anebo dokonalost, ale přichází spolu se skromností, tichem a pokorou. Naaman, vojevůdce aramejského krále, vyhledá proroka Elíšu, aby byl uzdraven z malomocenství. Je to mocný muž, zvyklý, že mu lidé slouží. Očekává možná velké gesto, modlitbu, dramatickou scénu. A místo toho dostane prostou radu od malé izraelské holčičky, aby vyhledal proroka Elíšu. A ten ho prostě jen pošle k řece: „Jdi, ponoř se sedmkrát do Jordánu.“ Naamana torozčílí. Cítí se uražen, podceněn. Jakoby mu prorok nabízel banální radu místo duchovní výzvy. Ale právě tam, v té banalitě, se skrývá Boží síla. Když Naaman přemůže svou pýchu a udělá to, co se mu zdá příliš obyčejné, uzdraví se. Uzdravení přichází ne z nadpřirozeného divu, ale z proměny postoje, z uzdravení vlastního nitra. Z pokory, z ochoty pustit se své moci a kontroly. Boží zázrak se děje tehdy, když se člověk vzdá potřeby, aby všechno dávalo smysl podle jeho měřítek. A podobně i v Lukášově evangeliu: deset malomocných volá na Ježíše, a on jim říká: „Jděte, ukažte se kněžím.“
Na první pohled nic zvláštního. Žádné divotvorné gesto, žádná mocná slova. Ale když poslechnou a vydají se na cestu, uzdraví se. A jenom jeden se vrací, aby poděkoval. Jeden z deseti. A Ježíš se ptá: „Copak se jich neuzdravilo deset? Kde je těch devět?“
To není výčitka, ale otázka mířící k nám všem. Kolikrát v životě zakusíme uzdravení, těla, duše, vztahů, naděje. A přejdeme to, jako by se nic nestalo. Kolikrát se dotkneme milosti, aniž bychom si to uvědomili. A přitom právě vděčnost je to, co proměňuje uzdravení v opravdový život. A třetí text, z druhého listu Timoteovi, k tomu přidává ještě jinou rovinu: vytrvalost ve víře. Pavel tu mluví o Kristu, který „vstal z mrtvých“, o víře, která není snadná ani pohodlná. Říká: „Trpím až do pout jako zločinec, ale Boží slovo není spoutáno.“ To je svědectví o víře, která zůstává živá, i když se svět kolem zdá narušený. Víra, která není útěkem, ale vědomím hlubší reality, která nás přesahuje. Žijeme v době, kde se několika procentům populace koncentruje veliká moc, kde čím dál víc pronikají technologie, lidstvo disponuje hlubokými vědeckými poznatky, mnoha daty. Často ale také máme neklidné srdce. Chceme rychlá řešení, okamžité výsledky, instantní duchovno. A přitom Bůh stále přichází po staru, tiše, obyčejně, v každodenních gestech. V čisté vodě, kterou pijeme. V doteku, který léčí víc než slova. V tichu, které nám připomene, že nejsme sami. Naamanův Jordán dnes může být naše pomalé uzdravení z pýchy, z potřeby mít vše pod kontrolou. Uzdravení z iluze, že všechno zvládneme sami. A Kristův hlas k malomocným, jeho „jděte“, je možná pozváním k pohybu, k víře v cestu, která se otevře až tehdy, když se na ní skutečně vydáme. Možná dnešní texty mluví právě do naší doby zahlcené informacemi, nejistotami a skepsí: neříkají „věř víc“, ale spíš: „Důvěřuj i tehdy, když nerozumíš.“ „Poděkuj, i když se ti nezdá, že je za co.“ „Nečekej velký zázrak, protože Boží milost přichází v maličkostech.“ A možná právě to je i dnešní výzva: Zkusme být těmi, kdo se umí zastavit, ponořit do svého „Jordánu“, třeba jen do pár minut ticha. Zkusme být těmi, kdo děkují, i když ostatní běží dál. Zkusme být těmi, kdo v obyčejnosti života vidí zázrak přítomnosti Boha. Protože možná právě tam, kde si myslíme, že se neděje nic zvláštního, se rodí nejhlubší uzdravení. Amen.