Kázání na neděli 19.října 2025, Brno Botanická 1
texty: Gn 32, 23-31/ 2. Tim 3, 14 – 4, 5/ L18, 1-8
Milé sestry, milí bratři,
anglický hudebník Sting, který včera večer koncertoval v Brně, zpívá v jedné své písni:
„You could say I lost my faith in science and progress, You could say I lost my belief in the holy Church… But if I ever lose my faith in you, There’d be nothing left for me to do./Můžeš říct, že jsem ztratil víru ve vědu a pokrok. Můžeš říct, že jsem přestal věřit ve svatou církvev .. Ale kdybych úplně ztratil víru v Tebe, pak už by se pro mě nedalo udělat vůbec nic.” Tahle slova nejsou vzdorem vůči víře nebo Bohu. Je to vyznání člověka, který ví, že svět je složitý, že instituce zklamávají, že pravdy se drolí. Ale přesto v sobě nese zbytek víry, která ho drží při životě. Ne slepé víry, ale vztahu. Víry, která se nevzdává, i když neví přesně, čemu věří. A možná, že právě o takové víře mluví dnešní biblické texty. Jákob, postava zmiňovaná v první starozákonní knize, Genesis, stojí v noci sám, oddělený od všeho, co mu dávalo jistotu. A v té samotě s někým zápasí. Neví s kým. Neví proč. Jen cítí, že to je důležité. Že to, co se děje, se ho týká v samém jádru bytí. A když svítá, zjistí, že zápasil s Bohem, a že se změnil. Zůstane kulhající, ale požehnaný. Jeho víra už není dětská, není samozřejmá. Je vybojovaná, zralá, hluboká. Je to víra člověka, který Boha potkal ne v chrámu, ale uprostřed zápasu. A možná právě to je důvod, proč ten příběh tak silně mluví k dnešní době. Žijeme ve světě, kde se ztratila jistota, že „věci mají svůj řád“. Zápasíme s nejistotou, s rozpadem důvěry, s přemírou různě validních a kvalitních informací, s tlakem na výkon a mnohým dalším. Ale i v tom zmatku může být Bůh přítomen, ne jako odpověď, ale jako ten, s kým zápasíme. A kdo nás nechá s ním zápasit, protože chce, abychom se stali pravdivějšími. Pavel v dopise Timoteovi mluví, píše do světa, který se nápadně podobá tomu našemu: „Lidé si budou shánět učitele podle svých tužeb.“ Budou hledat to, co se dobře poslouchá, ne to, co proměňuje. Pavel říká: „Zůstaň v tom, čemu ses naučil.“ Ne ve smyslu, že se nemáme měnit, protože pořád jsme na stezce života, ale že se máme vracet ke kořenům. K tomu, co v nás bylo kdysi pravdivé, i když už to dnes není moderní. Je to výzva k věrnosti. K ryzosti. K trpělivé práci, k odvaze zůstat, i když svět křičí, že všechno musí být rychlé, nové a efektivní. K hledání vnitřního světla, přijetí naší křehkosti a odvaze projevovat lidskost, i když se můžeme spálit. A Ježíš v podobenství o neúnavné vdově ukazuje přesně tuhle víru. Vdova je bezmocná, ale vytrvalá. Není „úspěšná“ v našem smyslu, ale nenechá se umlčet. Každý den přichází znovu a znovu za soudcem, u kterého hledá zastání. A nakonec dosáhne spravedlnosti, ne silou, ale vytrvalostí. To je evangelium pro dnešní svět: Víra není o tom, že se všechno vyřeší. Ale že zůstáváme v pohybu. Že klepeme, i když se dveře neotvírají hned. Že milujeme, i když to není opětováno. Že doufáme, i když nevidíme. Že se snažíme o lepší svět, i když netaháme za ten delší konec lana, který mají v rukou mocnější. Sting ve své písni nezpívá o Bohu, ale možná s Bohem. Jeho „you“ může být člověk, milovaná osoba, i Bůh samotný. Je to intimní, ale otevřené. A možná právě to je dnešní víra: ne víra uzavřená v dogmatech, ale víra, která riskuje vztah, vztah k druhému člověku, k sobě, k Bohu. Riskuje zranění, podobně, jako byl poraněn Jákob. Ztratit všechny jistoty, to se prostě může stát. Ale ztratit víru, že něco má smysl, že někdo nás drží, někde je k našemu JÁ také TY, to by byl konec. Jak říká Sting: „If I ever lose my faith in you, there’d be nothing left for me to do.“ A možná právě tahle věta je moderním parafrázováním evangelia. Víra není o dokonalém světě. Je o tom, že navzdory všemu neztrácíme důvěru. A že když ji ztrácíme, dovolíme si ji znovu hledat. Dokážeme stále jít po cestě života s nadějí. A možná právě tehdy, v takovém okamžiku upřímnosti, Bůh znovu tiše odpoví:
„Zůstaň. Zápas ještě neskončil. Ale já jsem tady, přítomen.“ Amen!