Kázání na 2. neděli po Vánocích, 4.ledna 2026, Brno Botanická 1
texty: Jer 31,7–11; Ef 1,3–14; Jan 1,10–18
Sestry a bratři,
pro některé lidi je to dnes tak, že Vánoce už máme za sebou. Vánoční období sice ještě trvá, ale mnohým končí dneškem prázdniny nebo dovolená, a zítra se vrátí do práce, škol a školek. Stromky pomalu schnou, opadávají, některé už skončily vyhozené u kontejnerů, světýlka zhasínají, běžný provoz se znovu rozbíhá. Mentálně už jsme v čase „mezi“, mezi slavností a všedností, mezi světlem svíček adventního věnce a vánočního stromku a realitou lednových dnů. A právě do tohoto přechodového prostoru mluví dnešní biblické texty překvapivě aktuálně. Prorok Jeremjáš oslovuje lidi, kteří nejsou v pohodě. Jsou rozptýlení, zranění, unavení, někteří doslova na okraji. Slabí, slepí, chromí, ženy těhotné, lidé nesoucí těžká břemena. A přesto zaznívá silné zaslíbení: „Ten, který rozptýlil Izrael, shromáždí jej.“ Neříká: až budete silní. Až se dáte dohromady. Až budete lepší verzí sebe sama. Ale právě takoví, jací jste, budete shromážděni. To je důležité slyšet i dnes, ve světě, který nás často nutí být výkonní, připravení, funkční. Apoštol Pavel v listu Efezským jde ještě dál. Používá velká slova: vyvolení, přijetí, požehnání, naděje. Možná až příliš velká pro naši dnešní opatrnost. Ale pointa je jednoduchá: náš život má hodnotu dřív, než cokoli dokážeme. Nejsme přijati proto, že jsme se osvědčili. Jsme přijati, abychom vůbec mohli žít, růst, selhávat a znovu vstávat. A pak evangelium podle Jana. Text, který není pohádkový ani sentimentální. Je realistický až bolestně: „Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.“ Světlo vstoupilo do světa a svět si ho nevšiml. Nebo si všiml a odmítl ho. To není jen příběh o Ježíši. To je příběh o nás. Kolikrát i dnes pravda, laskavost, ticho, hlubší smysl a hloubka narážejí na spěch, cynismus nebo strach. Na silná slova a sliby, na povrchnost a prvoplánovou líbivost. A přesto ten text nekončí rezignací. Končí nadějí: „Těm, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“ Ne vyvolenou elitou. Ne lidmi bez pochyb. Ale těmi, kdo si dovolí přijmout světlo, třeba jen po kouskách. Blíží se svátek Tří králů. Tradičně si ho spojujeme s cestou, hledáním, s lidmi zvenčí, kteří se vydali za hvězdou, aniž by přesně věděli, kam dojdou. Nešli s hotovou odpovědí, ale s otázkou. Nešli proto, že by byli „správní“, ale proto, že byli otevření, toužící, byli lidmi na cestě. A právě oni světlo našli. Možná je to dobrý obraz i pro nás na začátku roku. Nemusíme mít jasno. Nemusíme mít plán na celý rok. Nemusíme mít ani předsevzetí. Stačí, když v sobě nezhasneme, nezadusíme touhu hledat. Když dovolíme, aby nás něco přesahovalo. Když se neuzavřeme před světlem jen proto, že jsme unavení nebo zranění. Bůh podle dnešních textů nepřichází jako nátlak. Přichází jako nabídka. Jako světlo, které neoslňuje, ale ukazuje cestu. Jako slovo, které se stalo tělem, křehkým, lidským, zranitelným. A tak možná není nejdůležitější otázkou tohoto roku: Co všechno zvládnu? Ale spíš: Čemu dovolím, aby mě oslovilo? Kde si nechám rozsvítit? Z čeho budu živit svoje nitro a čím ovlivňovat svou mysl? Čemu dám prostor? A koho, třeba nenápadně, pomohu shromáždit z rozptýlenosti? Protože světlo nepřišlo jen tehdy. Přichází znovu a znovu. A čeká, zda mu uděláme místo. Amen!