Kázání na 4.neděli po Velikonocích, 3.května 2026, Brno, Husův sbor, Botanická 1
výchozí texty z Písma: Sk7,1Pe 2, J14
Milí přátelé, sestry a bratři v Kristu,
neděle Cantate („zpívejte”), tak se dnešní sváteční den nazývá v liturgickém cyklu. Jenže v těch biblických čteních, která zazněla, není nic moc, co by ponoukalo člověka do zpěvu.Ve čtení ze Skutků apoštolů slyšíme o Štěpánovi, který je kamenován, umírá. V listu Petrově je pro změnu vylíčen obraz lidí, kteří se teprve stávají Božím společenstvím. A v Janově evangeliu jsou zaznamenána Ježíšova slova pronesená těsně před jeho odchodem. Možná si tedy logicky říkáte, co je na tom ke zpěvu, proč neděle Cantate? Asibychom čekali spíš: vydržte. Zvládněte to. Nebo třeba: zatněte zuby. A přesto: „cantate“.
Štěpán stojí tváří v tvář násilí. Nevidíme ale člověka, který by byl sevřený strachem nebo nenávistí. Vidíme člověka, který, paradoxně, vidí otevřené nebe. Což v tu chvíli není útěk od reality. Je to jiný úhel pohledu na ni. Jako kdyby říkal: to, co se děje, není všechno, co je.
A právě tady možná začíná ten zvláštní zpěv víry. Ne jako popření bolesti, ale jako odmítnutí dát jí poslední slovo. Ježíš v evangeliu říká: „Ať se vaše srdce nechvěje.“ Je to nabídka, poukázání na způsob, jak jít po cestě života. Protože srdce se třese. Dnes možná stejně jako tehdy. Při zprávách, při nejistotě, při osobních ztrátách, při pocitu, že věci nemáme pod kontrolou. A do toho zaznívá: „Věřte.“ Vírajako vztah. „V domě mého Otce je mnoho příbytků… jdu, abych vám připravil místo.“ To je obraz, který v sobě nese hlubokou existenciální útěchu: existuje prostor, kde máš své místo. Ne proto, že sis ho zasloužil, ale proto, že jsi. A pak je tu ten zvláštní výrok: „Kdo věří ve mne, bude činit skutky, které já činím, a ještě větší.“ Jenže, jak bychom mohli dělat větší věci než Ježíš? Možná nejde o velikost ve smyslu výkonu, ale spíš tu jde o pokračování. O to, že to, co začalo v něm, tedy důvěra, otevřenost, schopnost nést druhé, nepodlehnout strachu, to se má rozprostřít dál. Do času. Do našich životů. A tady se vracíme k Petrovu dopisu. „Jste živé kameny…“ To je krásný obraz. Ne hotová stavba. Ne dokonalý chrám. Ale proces. Kámen vedle kamene. Člověk vedle člověka. Každý jiný. Každý s vlastní historií. A přesto je něco drží pohromadě.
To něco je vztah. Možná právě tohle je dnešní „cantate“. Ne zpěv, který zní, když je všechno v pořádku. Ale zpěv, který se rodí uprostřed nedokonalosti. Když člověk navzdory strachu neztratí důvěru, když navzdory chaosu hledá smysl. Když navzdory rozdělení zůstane otevřený druhému. Víra není útěk z reality, ale způsob, jak v ní zůstat a přitom se nenechat pohltit. Naděje není jistota, že všechno dobře dopadne, ale důvěra, že náš život má hlubší základ a to, co se děje, má nějaký smysl. „Zpěv“ ve smyslu té dnešní neděle, může mít někdy velmi tichou podobu: třeba když se ráno znovu zvedneme, i když se nám nechce.
Nebo, když druhému nasloucháme, i když s ním nesouhlasíme. Anebo třeba taky, když se nenecháme uzavřít do strachu, spoutat se jím. Milí, neděle„cantate“, tohle slovo, nám říká: nenech v sobě umlknout to, co tě drží při životě. Nenech vyhasnout ten vztah. Amen!