Kázání na 3.neděli po sv.Duchu, 14.června 2026
základem pro zamyšlení jsou texty dle Liturgického cyklu: Ex 19, Ř5 a Mt 9
Sestry a bratři,
Šimon Petr a Ondřej byli původně rybáři, stejně jako i další bratři Jakub a Jan Zebedeovi. Filip to stejné, opět další rybář, který se vydal s Ježíšem. Šestý pak byl Bartoloměj. Sedmý Matouš, jeden z celníků, osmým osloveným se stal zedník Tomáš Judův. Devátý byl Ježíšův příbuzný, zřejmě bratranec, Jakub Alfeův, v pozdější tradici zvaný Jakub Menší. A desátý byl Juda, zvaný Tadeáš. Posledním Galilejcem mezi Dvanácti pak byl Šimon Kananejský neboli Šimon Zélóta. Dvanáctým byl Jidáš Iškariotský, jediný Judejec mezi učedníky.
Skupinka, ke které Ježíš mluvil a nedal jim zrovna snadný úkol. Žádný z nich nebyl pastýřem. Byl tu jeden hospodář. Pět rybářů. Jeden revolucionář, jeden celník a jeden zedník. U čtyř apoštolů jejich původní povolání neznáme. V každém případě pestrá společnost, která se měla podle Ježíše stát pastýři. Měli chodit a kázat, uzdravovat nemocné, probouzet mrtvé, vymítat démony. A také šířit evangelium, dobrou zprávu, kterou Ježíš přinášel a za kterou přicházely zástupy ve všech městech a vesnicích.
To vyžadovalo nepochybně obrovské odhodlání, pořádný kus sebevědomí a velikou odvahu. A naprostou víru a důvěru v Boha.
Pětice rybářů to možná znala i z vlastního povolání. Rybáři vyráželi lovit na moře, respektive na obrovské jezero, jehož vlny je mohly kdykoli připravit o loď, sítě, úlovek i o život. Vyráželi v noci, kdy se ryby chytají nejlépe, ale vody jsou zároveň nejzrádnější. A úlovek? Ten nebyl nikdy jistý.
Hospodář Bartoloměj měl s nejistotou také bohatou zkušenost. Těžká práce, pěstování úrody v Izraeli, i když na severu v Galileji to šlo jistě lépe než na jihu v Judské nebo Negevské poušti. Přesto pravděpodobnost, že nezaprší a úroda bude špatná, byla až nehezky vysoká.
Zedník Tomáš byl zvyklý budovat. A věděl, že aby postavil dobrý dům, nesmí zapomenout hlavně na to, co nakonec nebude ani vidět, tedy na dobré základy. Každá cihla musí být dobře založena, malta, která cihly drží pohromadě, nesmí být ošizená.
A celník? Ten především uvěřil. Uvěřil Ježíši, rabimu, který se ho, na rozdíl od ostatních farizeů, neštítil, ale naopak se jeho a dalších hostů v jeho domě zastal, když mu za to spravedliví farizeové zostra vyčinili. Řekl jim tehdy: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a učte se, co to je: Milosrdenství chci, a ne oběť. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“
A Matouš při tom společném obědě pochopil, že on je tím, kterého Ježíš přišel pozvat na cestu života.
Uvěřil. Podobně jako kdysi uvěřil naprosto neuvěřitelnému otec víry Abraham, když mu tři poutníci, v nichž rozpoznal Boží posly, přišli oznámit, že jemu, starci, a jeho stařičké ženě se narodí vytoužený syn.
Uvěřili neuvěřitelnému. Uvěřili, že nemožné se může stát skutečností. A právě to byla jejich největší výbava.
Ta společnost Dvanácti, ta pestrá společnost, nám ukazuje, sestry a bratři, že poslání od Ježíše se netýká nějaké vyvolené nebo speciálně odborně vzdělané skupiny lidí. Kdyby tomu tak bylo, svolal by Ježíš židovskou Veleradu a přednesl by jí svou reformní strategii. Nebo by svolal učené a zbožné farizeje a rozjel pořádnou kampaň víry.
Jenže on místo toho vybral rybáře, sedláka, zedníka, vlasteneckého aktivistu a napraveného celníka. A taky dva své bratrance.
Není to ostatně nic nového. Už pod horou Sinaj oslovuje Bůh Izraelce, bývalé otroky, kteří sotva unikli z Egypta. Ne mocné vládce, ne vojenské velitele, ne učence. Lidi, kteří mají za sebou zkušenost strachu, bezmoci i pochybností. A přesto jim říká: „Budete mi zvláštním vlastnictvím mezi všemi národy… budete mi královstvím kněží a svatým národem.“
Bůh si nevybírá lidi proto, že jsou mimořádní. Oni se stávají mimořádnými, protože jim svěří své poslání. Stejně jako tehdy Izrael, stejně jako později Dvanáctka, i my jsme povoláni ne proto, že bychom byli lepší než ostatní, ale proto, že nám Bůh důvěřuje.
Povolává nás, sestry a bratři. Ať už je naše povolání a obdarování jakékoli, volá nás.
Stačí se rozhlédnout po dnešním světě. Tolik lidí je unavených, zápasí s osamělostí, nejistotou, strachem z budoucnosti. Kolik lidí hledá naději, aniž by ji dokázali pojmenovat?A právě na takové zástupy se Ježíš dívá v dnešním evangeliu. Dívá se na ně se soucitem, protože jsou vysílení a sklíčení jako ovce bez pastýře.
Ale aby bylo jasno, Ježíš nikde neříká: Přiveďte všechny ty lidi do farností, sborů a náboženských obcí, ať se zapíší, nechají pokřtít a začnou platit příspěvky.
Hovoří o něčem jiném.
Říká: „Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte; zadarmo jste dostali, zadarmo dejte.“
Takto tedy už tady vytváří Ježíš svoji církev. Nás. Tehdy jsme ve skutečnosti vznikli jako společenství.
A všimněme si ještě jedné důležité věci. Ježíš neposílá své učedníky do světa proto, že by už byli dokonalí. Petr ještě mnohokrát selže. Tomáš bude pochybovat. Jakub a Jan se budou přít o přední místa. A Jidáš jej nakonec zradí.
Přesto je Ježíš posílá.
Apoštol Pavel to o mnoho let později vyjádří slovy: „Kristus zemřel za bezbožné, když jsme ještě byli hříšní.“
Ne až poté, co jsme se polepšili. Ne až poté, co jsme všechno pochopili. Boží láska nás nepovolává proto, že jsme hotoví, ale proto, že nás miluje.
Právě z této jistoty vyrůstá naše naděje i odvaha. Pavel píše, že jsme ospravedlněni z víry a máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. A dokonce i soužení může vést k vytrvalosti, vytrvalost k osvědčenosti a osvědčenost k naději. Ne proto, že by utrpení samo o sobě bylo dobré, ale protože nás ani v něm neopouští Boží láska.
Kdyby záleželo jen na našich schopnostech, asi bychom se do podobného poslání neodvážili. Jenže evangelium stojí na něčem jiném: na Boží milosti, která nás předchází a nese.
Je z tohoto pohledu vlastně úplně jedno, jak se která část Kristovy církve jmenuje. Jestli patří k východní části nebo k té západní, které se oddělily v polovině jedenáctého století při Velkém schizmatu. Nebo jestli se počítají k církvi římské či se hlásí k některému z reformačních směrů.
Nás všechny, ze všech církevních institucí, povolává Ježíš jako členy té jediné, své církve.
Jestli uzdravení, oživení a uklidnění díky tomu rovněž uvěří evangeliu, je jiná věc. Ano, důležitá a podstatná. Ale vlastně to ve skutečnosti není v našich rukou. Není to tak úplně naše věc.
My máme evangelium šířit především vlastním životem a prací. Být světlem světa a solí země.
Je to těžký úkol. Ale nejsme na něj sami. Bůh, který si pod Sinají povolal bývalé otroky, Kristus, který vyslal rybáře, celníka i zedníka, a Duch svatý, který i dnes probouzí víru a naději, nás vede na cestě.
Žeň je veliká, dělníků málo. Proto prosme Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň.
A kéž mezi nimi najde i nás.
Amen.