Podkladem pro kázání je text Matoušova evangelia 15,21-28 (Setkání s Kanaánejskou ženou)
Sestry a bratři,
dnes díky evangeliu potkáváme ženu přicházející za Ježíšem. Je to cizinka, jak kulturně, tak nábožensky, neboť pochází z Kanaánu. Už na začátku tedy můžeme přemýšlet nad tím, co pro nás znamenají hranice, ono „my“ a „oni“. Tohle rozdělení prostupuje myšlení člověka v mnoha rovinách. V posledních letech tyto hranice vidíme stále ostřeji, jen co otevřeme zprávy, někam se připojíme. Války, které nekončí. Lidé prchající ze svých domovů. Společnosti rozdělené do názorových táborů. Už se to ani nijak nemaskuje, neskrývá, že je dnes bohužel běžné na ty, kteří nám nejsou po chuti, kteří jsou kvůli něčemu cizí, ukazovat prstem a denonestovat je mnoha různýmmi způsoby. Lidé mnohdy nechtějí slyšet argument druhé strany, ten druhý člověk už pro ně není člověkem, s nímž je možné mluvit, ale představitelem „těch druhých, méněcenných“. Někteří novináři nemohou klást otázky, dělat svou práci, jiní se kvůli tomu, co dělají, stanou terčem veřejného lynče. A mezitím Evropa v létě hoří a vysychá. V některých částech světa lidé bojují o vodu a půdu, jince o bezpečí. Požáry překračují hranice stejně snadno jako kouř. Sucho neví, jestli člověk volil pravici, nebo levici. Voda nerozlišuje mezi křesťanem a muslimem, mezi Evropanem a Afričanem. Příroda nám někdy připomíná něco, co bychom nejraději zapomněli: že žádná hranice, kterou si mezi sebou vytvoříme, není tak pevná, jak si myslíme. Vraťme se teď k příběhu o ženě z Kanaánu. Přišla za Ježíšem a prosila za svou dceru. „Pane, smiluj se nade mnou!“ To je jedna z nejprostších modliteb, jaké známe, ve které není teologie, ani žádný náboženský jazyk. Je v ní bolest a naděje. Bolest člověka, to je přeci něco, co nepotřebuje nejprve ověřit jeho příslušnost.
Když někdo hoří v domě, snažíme se mu pomoct, vytáhneme jej ven. Neptáme se, jestli má správný názor. Ve chvíli, kdy někdo trpí žízní, dáme mu vodu a nezkoumáme jeho původ. Ježíš v příběhu nejprve mlčí. Ta žena volá a Ježíš mlčí. Učedníci, ti už jí mají dost. A tak radí: „Pošli ji pryč.“
Zbav se jí, ať máme klid. Člověk v nouzi někdy není vnímán jako člověk, ale jako nepříjemnost, jako problém. Problém je bezdomovec, uprchlík, někdo s jiným názorem, ten, kdo se nevejde do představ o normálnosti taky může být problém, žena, která se nepodřídí svému muži, to samé ….
A když už je těch problémů příliš mnoho, objeví se pokušení říci: „Hlavně ať to není u nás. Hlavně, ať se to netýká nás.“ (no a pak je tu ještě populismus těch, kteří přijdou s tvrzením, že to za nás vyřeší, všechny ty problémy, ale o tom třeba jindy). V evangeliu zazní věta, která v tomto příběhu zní velmi tvrdě. Ježíš říká, že byl poslán k „ztraceným ovcím z lidu Izraele“. A když žena pokračuje, přichází ještě tvrdší obraz: „Není správné vzít dětem chléb a hodit ho psům.“ Je to věta, která člověka zarazí, protože Ježíše známe prostě jinak. Možná bychom se mohli pokusit jeho slova rychle vysvětlit a říct, že jen zkoušel její víru, nebo že ji chtěl prověřit a vlastně to nemyslel zas tak vážně. Co když je za tím ale ještě něco jiného? Něco velmi lidského? I člověk, který má poslání, tradici, víru a pevné přesvědčení, může narazit na hranici vlastního vidění, což se v tomto příběhu možná netýká jen Ježíšových učedníků. Týká se to i nás. Žena se nenechala umlčet, ani se neurazila.
Zůstala a tohle řekla: „Ano, Pane, ale i psi jedí z drobtů, které padají ze stolu jejich pánů.“ Na to jí Ježíš odpověděl: „Ženo, tvá víra je veliká.“ A její dcera byla uzdravena. Tady se stalo něco, co bychom mohli nazvat jako rozšíření hranice lidského srdce. Skutečnost, že člověk, který byl „cizí“, najednou není cizí. Někdo, kdo byl za hranicí, se ocitl uvnitř. Od ženy, která podle tehdejších měřítek nebyla správná, přišla veliká víra. To je pro církev velmi nepohodlné poselství, protože církev má stále pokušení myslet si, že Boha máme hlavně my a víme, co Bůh chce. Jenomže někdy je to přesně naopak, Bůh klidně může mluvit skrze člověka ze škatulky “oni”. Každý z nás máme nějakou hranici a je dobré ji znát. Hranice mnohdy vznikají v našich srdcích. To dnešní evangelium nás ale nezve k tomu, abychom přestali mít hranice. Říká spíš něco náročnějšího: “Nedovol, aby se z hranice stala zeď.” Protože přece můžeme mít odlišné názory a i tak se slyšet. Nesouhlasit a přesto druhého člověka nedehumanizovat. Můžeme mít svou víru a přitom nezpochybňovat důstojnost člověka, který ji nesdílí. Žít ve “své” zemi a pro ni, a přitom nezapomenout, že člověk za její hranicí je stále člověk. A taky třeba můžeme milovat svou tradici, ale aniž bychom z ní udělali nástroj k ponižování druhých. Jedna z potřebných křesťanskou schopností, a vlastně nejen křesťanských, ale bytostně lidských, je schopnost zůstat v rozhovoru, skutečně naslouchat. Druhý člověk není naše ideologie, je to člověk. Pojďme ještě naposledy k evangeliu. Ježíš se nechal zastavit ženou z druhé strany hranice, aby jí aslouchal. Učedníci to tak nechtěli, ale skutečnost dovolit si být zastaven člověkem, kterého jsme původně nechtěli slyšet, to je pokorné gesto, jedna z podob víry. Svět je rozdělený a nepotřebuje jen lidi, kteří budou hlasitěji obhajovat svou pravdu, ale též lidi, kteří dokážou naslouchat i tehdy, když je to nepříjemné. Lidi, kteří dokážou říct: „Možná něco nevidím, třeba se mýlím. Určité věci nevím.“ Letos, když vidíme krajinu vyschlou žízní a lesy a lidská sídla zasažené ohněm, když sledujeme lidi prchající před válkou, když slyšíme stále tvrdší slova mezi lidmi, kteří žijí vedle sebe, můžeme mít pocit, že naše možnosti jsou malé a se světem to jde z kopce. Co si k tomu vzít z dnešního biblického příběhu, jak se posilnit na duchu? Kanaánská žena přišla za Ježíšem s prosbou a nakonec se ukázalo, že možná nejen ona potřebovala něco od Ježíše. I Ježíšovi učedníci potřebovali něco od ní, a to naučit se, že Boží milost není majetek jedné skupiny a Boží stůl je větší, než si představovali. Že Boží láska nepřestává na hranici našeho „my“.
To je zázrak, který potřebujeme i dnes, zázrak, při kterém se rozšíří prostor pro člověka a náš stůl i srdce. Rozšíří se naše představa o tom, kde všude může být Bůh. Amen!