Nejnovější příspěvky

O pokoji

„Řekl mu Juda, ne ten Iškariotský: Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, ale ne světu? Ježíš mu odpověděl: Kdo mne miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat: přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mne nemiluje, nezachovává má slova. A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mne poslal. Toto vám pravím, dokud jsem s vámi. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl. Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí! Slyšeli jste, že jsem vám řekl: Odcházím a přijdu k vám. Jestliže mne milujete, měli byste se radovat, že jdu k Otci; neboť Otec je větší než já.“
Jan 14, 22 – 28

„Svět se zbláznil!“ Občas slýcháme takový povzdech nebo výkřik, když něco, nebo možná všechno není zcela tak, jak to být má.
Podobný názor snad zaznívá také z evangelia Janova. Ježíš naposledy před smrtí večeří se svými učedníky. Jakoby byl celý svět proti nim. Každopádně těch, kteří usilují o jeho život je podstatně víc než učedníků. Ježíš musí nutně zemřít. Proč? Pro lidský hřích. Protože „svět se zbláznil“.

(Pokračování textu…)

O věčnosti

On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná. Poznal jsem, že není pro něho nic lepšího, než se radovat a konat v životě dobro.
Kazatel 3,11-12

Ve srovnání s trváním vesmíru je lidský život velice krátký. I kdybychom se dožili 100 let, nemůžeme se pochlubit tím, že jsme byli svědky stvoření a zároveň zániku planety. A přesto nám Bůh dal do srdce touhu po věčnosti. Jaký k tomu měl asi důvod? Snad proto, abychom se trápili pomyšlením na to, že přijde doba, kdy tady už nebudeme? To určitě ne. Vždyť ve 14. verši knihy čteme. „Poznal jsem, že vše, co činí Bůh, zůstává na věky“.

(Pokračování textu…)

O budoucnosti

Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte. Hle, činím něco docela nového.
Izajáš 43,18-19a

Říká se, že lidé si pamatují to dobré. Pak vzpomínají na staré dobré časy. Přítomnost srovnávají s minulostí, z budoucnosti mají strach a žijí vlastně jen ze vzpomínek. Ale také se stává, že na některé bolesti a křivdy člověk ne a ne zapomenout a trápí se jimi třeba po celý život. Působí jako oheň, který spaluje srdce i mysl a jeho žár ničí člověka ze vnitř.

Každý ví nejlépe, na co by nejraději zapomněl, a které dny by mohl nazvat šťastnými a rád by je uchoval v paměti navždy. Otázkou je, jestli za to opravdu stojí – protože ne vždy s tím, s čím jsme spokojeni my, bývá spokojen i Bůh. A zda člověk nezůstal v zajetí slavné či naopak bolestné minulosti, která mu brání prožívat přítomnost a těšit se na budoucnost.

 

Izajáš říká: „Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte. Hle, činím něco docela nového“. Podobně jako Izrael musíme si v některých okamžicích – babylónském zajetí připomínat všechny vítězné boje, které za nás Bůh vybojoval, každé vysvobození z egyptského otroctví a splněná zaslíbení. Abychom vůbec přežili. Ale nikdy nesmíme zůstat jen u vzpomínek.

Bůh učiní všechno nové a docela jinak. Stvoří nové nebe a novou zemi. Ale nejedná tak jako v minulosti. Vysvobození z „domu otroctví“ do země zaslíbené má úplně jinou podobu, než jak ji známe z dějin Izraele. Otevřela se nebesa – stvořitel navštívil své stvoření, božské se dotklo lidského, věčná přítomnost vstoupila do toku času. Ticho, které zavládlo, když oněměli proroci, Bůh přerušil jediným slovem. Tentokrát naší spásu prostě jen vyslovil a pojmenoval ji Ježíš. A co bude dál?

Každý den může Bůh učinit něco nového a nám dává příležitost začínat stále znova. A proto nás také osvobodil a znovu zachraňuje všemi možnými způsoby. Ne pro minulost, ale pro přítomnost, v níž se rozhoduje o naší budoucnosti. Amen.

Eva Matějková

O pohoršení

Ježíš řekl svým učedníkům: Není možné, aby nepřišla pokušení, běda však tomu, skrze koho přicházejí. Bylo by pro něho lépe, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a uvrhli ho do moře, než aby svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných.
Lukáš 17, 1b-2

Snad denně se setkáváme s něčím, co nás, jak se říká, pohoršuje. Ježíš naznačuje, že to tak vždycky bylo a také bude.
Těm, nad nimiž se pohoršujeme, říkáme: „budeš mě mít na svědomí“, protože cítíme, že nám takové jednání škodí. Ale také my sami umíme způsobit pohoršení jinému. Proto je na místě otázka, zda je důležitější prosadit vždy to, co považujeme za správné, nebo ušetřit druhého pohoršení.

(Pokračování textu…)

O rybolovu

Od té chvíle začal Ježíš kázat: Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské. Když procházel podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona zvaného Petr a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře, byli totiž rybáři. Řekl jim: pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí. Oni hned zanechali sítě a šli za ním.

Matouš 4,17-20

Ježíš přichází do Galileje, aby zde vystoupil a veřejně oznámil, že se přiblížilo Boží království. Povolává si učedníky, jsou to rybáři. Nechají všeho a jdou za ním, aby se stali rybáři lidí.

Rybáři vstávají časně, nebo loví v noci – tak jako v Izraeli, protože ve dne je příliš horko a ryby se zdržují v chladnějších hlubinách. Tiše sedí na břehu, případně se pohupují na vratké loďce ve vlnách oceánu. Pozorují hladinu a čekají. Až si některá z ryb všimne návnady a spolkne ji i s háčkem. Skoro to vypadá, že úlovek nezávisí na rybáři, ale na rybě, která si vybírá, do které návnady se „zakousne“.
Každý si přeje ulovit co největší rybu. Znamená to hodiny trpělivého čekání a nakonec těžký souboj, který nemusí rybář vyhrát. I když se ryba chytí, může přetrhnout vlasec nebo třeba stáhnout rybáře do vody.

(Pokračování textu…)

„BÝT MOSTEM…“

Pastýřský list k blížícímu se jubileu diecéze

„Vyzbrojeni vírou, láskou a nadějí.“ – 1 Te 5,6

 

Milé sestry, milí bratři, milost a pokoj Vám!

V tomto čase vrcholí jubilejní rok naší církve. Během tohoto roku jsme společně přemýšleli nad posláním, které jsme přijali od Pána. Na této cestě nás provází citát z 1. listu apoštola Pavla Tessalonickým připomínající hodnoty víry, lásky a naděje.

Naším posláním je žít a dosvědčovat tyto hodnoty. Náš zájem má patřit všem oblastem, kde jde o důstojný život,  o pravdu a spravedlnost, zkrátka o „věc“ evangelia a Ježíše Krista.

Myslíme na odkaz otců zakladatelů. Domnívám se, že nejlépe navážeme na jejich dílo tím, že budeme otevřeni Kristu i současnému životu. Nemá nám jít o naše vlastní zájmy, nýbrž o zájmy Krista a všech lidí. Od našich otců jsme převzali náročné poslání BÝT MOSTEM: mostem mezi vírou a společností, mezi různými křesťanskými tradicemi Západu i Východu, katolicity a reformace, mezi různými křesťanskými tradicemi v naší zemi.

Ve světě, který se na jedné straně globalizuje a na druhé rozpadá do spousty „uzavřených světů“, jsme povoláni integrovat, propojovat, „komunikovat“ ve jménu Ježíše Krista a Božího království. Skutečná jednota je totiž možná jedině v Kristu a jeho díle smíření (2 K 5, 18-19; Ko 1, 20). Sílu k tomu povolání můžeme čerpat jedině u Krista. Každý z nás a všichni společně potřebujeme upevnit a prohloubit svůj vztah ke Kristu. Proto učiňme každý konkrétní kroky v tomto směru. Prosím Vás pro lásku našeho Pána.

Žijeme v čase mnoha změn, mnoha ohrožení, ale také mnoha šancí. Nepromarněme je.

V naší diecézi si budeme v nejbližší době připomínat 60. výročí jejího ustavení. Vyvrcholením děkovnou bohoslužbou 27. listopadu v 15:00 v Husově sboru v Brně na Botanické. Po této liturgii bude představena publikace o minulosti i současnosti diecéze, jejích jednotlivých obcí, společenství, iniciativ a aktivit. V Husově sboru v Brně na Botanické se také připravuje výstava praporů náboženských obcí a středisek. Plakátky s podrobnějšími informacemi obdržíte později.

Děkuji všem, kdo se aktivně podílejí na přípravách diecézního jubilea. Velmi si jejich služby vážím.

Prosím, abyste o těchto připravovaných akcích informovali ve svém okolí. Očekávám, že se v hojném počtu zúčastníte děkovné bohoslužby a že pozvete i své blízké. Věřím, že to může být příležitost pozvat ty, s nimiž jsme ztratili kontakt. Prosím také, abyste naše plány a všechny připravované aktivity podpořili svým modlitebním úsilím.

Naším cílem je žít víru, zvát k životu víry druhé, a tak oslavit Boha. Přeji nám všem, abychom mohli zakusit novou milost a aby se nám církev stávala stále víc skutečným duchovním domovem, kde čerpáme z pramene Kristova Ducha.

Pokoj a požehnání!

Petr Šandera, biskup

Brno, v den sv. Václava, 28. září L. P. 2010

Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé

a slabost Boží je silnější než lidé…

1 K 1, 25

pdf_button Pastýřský list k blížícímu se jubileu diecéze (*.pdf)

Biblické zamyšlení

Byly právě svátky posvěcení Jeruzalémského chrámu; bylo to v zimě. Ježíš se procházel v chrámě, v sloupoví Šalomounově. Židé ho obklopili a řekli mu: „Jak dlouho nás chceš držet v nejistotě? Jsi-li Mesiáš, řekni nám to otevřeně!“ Ježíš jim odpověděl: „Řekl jsem vám to, a nevěříte. Skutky, které činím ve jménu Otce, ty o mně vydávají svědectví. Ale vy nevěříte, protože nejste z mých ovcí. Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky. Já a Otec jsme jedno.“ Židé se opět chopili kamenů, aby ho ukamenovali. Ježíš jim řekl: „Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od Otce. Pro který z nich mne chcete kamenovat?“ Židé mu odpověděli: „Nechceme tě kamenovat pro dobrý skutek, ale pro rouhání: jsi člověk a tvrdíš, že jsi Bůh.“ Ježíš jim řekl: „Ve vašem zákoně je přece psáno: `Řekl jsem: jste bohové.´ Jestliže Bůh ty, jichž se týká toto slovo, nazval bohy – a Písmo musí platit – jak můžete obviňovat mne, kterého Otec posvětil a poslal do světa, že se rouhám, protože jsem řekl: Jsem Boží Syn? Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi! Jestliže je však činím a nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste jednou provždy pochopili, že Otec je ve mně a já v Otci.“ Opět se ho chtěli zmocnit, on jim však unikl. Odešel znovu na druhý břeh Jordánu, na místo, kde dříve křtil Jan, a tam se zdržoval. Mnozí k němu přicházeli a říkali: „Jan sice neučinil žádné znamení, ale vše, co o něm řekl, je pravda.“ A mnoho lidí tam v Ježíše uvěřilo.
Jan 10,22 – 42

Milé sestry a bratři!

Mít jasno, vědět na čem jsem – i my klademe na své okolí tyto požadavky; pomáhají nám lépe se orientovat, rozhodovat, vedou ke konkrétnímu způsobu jednání a také i k osobnímu klidu. Naopak, velice nepříjemná je nám nejistota! Naopak chvíle, kdy nevíme, co je pravda, co bude zítra, co “ má za lubem“ člověk, který s námi jedná, patří v našem životě k těm málo příjemným. Taková nejistota s sebou nese úzkost a někdy až pocit ohrožení vlastního života.

Velice dobře proto rozumíme naléhavosti otázky, kterou židé kladou Ježíšovi. Celý ten rozhovor se odehrává v Jeruzalémském chrámu v časti, která se jmenuje Šalamounovo sloupoví. Nejstarší část z původního Šalomounova chrámu, zbudovaného za příbytek Hospodinův je skutečně zvlášť vhodným místem k tomu, aby si představitelé židovského lidu udělali jasno v tom, kdo Ježíš je: “ Jsi- li Mesiáš, řekni nám to otevřeně.!“

Boží lid má mnoho zaslíbení, která se příchodu Mesiáše týkají – za všechny připomeňme jen Izaiášovo proroctví o tom, že Božímu lidu ( tedy Izraelitům) „bude dán syn na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti a Vládce pokoje“. Po mnoho generací židé Mesiášův příchod vyhlíželi; spojovali s ním mnohé naděje a velkolepá očekávání. A teď jsou v nejistotě: Kristovo zrození do chudoby chléva jim jako mesiášské zrovna nepřipadalo, a ani teď nevědí, co si mají myslet. Ty zázraky, které koná, by ukazovaly na to, že Mesiášem je, ale on současně také porušuje ZÁKON – uzdravuje v sobotu, stoluje s hříšníky, stýká se s nevěstkami. Ale také vymítá zlé duchy, nasytí pěti chleby zástupy- jindy však si proti sobě popudí zbožné Izraelce tím, že jejich víra je pouhá formalita.

Mít už konečně jasno- vědět, kdo Ježíš je, ukončit nejistotu, kterou Ježíšovy činy vzbuzují, to vše je vtěleno do těch několika vět, které jsou v Šalomounově sloupoví vysloveny: “ Jak dlouho nás chceš držet v nejistotě? Jsi – li Mesiáš, řekni nám to otevřeně!“

Ta naléhavost, sestry a bratři, je zcela na místě; ono jde totiž o docela vážnou věc. Na Ježíšovu činnost je totiž třeba reagovat – ale představitelé chrámu nevědí jak: odmítnout se bojí – co kdyby tím Mesiášem byl? A uvěřit, že je Mesiáš, by naopak znamenalo, okamžitě vzít vážně každé Kristovo slovo, sklonit se před ním a změnit ten pohodlně zaběhaný životní styl.

A vyslovená otázka je vlastně takovou alibistickou omluvou- vše zůstává při starém, protože MY PŘECE NEVÍME, kdo jsi!To, že skutečně o alibismus jde , je zřejmé hned z prvních kristových slov: “ řekl jsem vám to, a nevěříte!

Opravdu není na co se vymlouvat: “ dnes se vám narodil Spasitel“ zaznívá od Betlémských jeslí, “ toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte“ sděluje svému lidu Bůh při Kristově křtu v Jordánu. Mnoha divy a znameními, které koná v Božím jménu dosvědčuje své mesiášství sám Kristus, ale marně. Velekněží a znalci zákona mu nevěří.: „Nejste z mých ovcí“, říká jim Ježíš naprosto jednoznačně. Nechcete ve mě uvěřit, , nechcete se nechat zneklidnit naléhavostí mých slov, nechcete změnit své smýšlení a podřídit svůj život Boží vůli, kterou vám zvěstuji; jste spokojeni s tím, jak žijete a nechcete nic měnit. A tazatelé odpovídají – jednoznačně. V jejich rukou se objevují kameny! Ježíš pro ně není Mesiáš. “ Jsi člověk a tvrdíš, že jsi Bůh.

Nechtěli slyšet Krista; jen oni jsou důležití, jen oni mají pravdu. Ježíš od nich odchází- jde k těm na druhém břehu – doslova i symbolicky. Jde k těm, kteří to slyšené slovo vezmou vážně, jde k těm, kteří Kristu otevřou svá srdce, jde k těm, kteří uvěří.

I dnešní člověk by rád měl nějakou jistotu, že jeho víra je správná; moct si sáhnout na Krista, vidět nějaký jeho zázrak, všechno by bylo hned jasné, říkají mnozí lidé i dnes. Velekněží viděli a neuvěřili, Tomáš si „sáhnout“ chtěl, ale nakonec to ke své víře nepotřeboval.

Víra není o tom“ sáhnout si“ , víra je o nitru, které uvěří, o srdci, které Krista přijme, o rukou, které jsou připraveny mu sloužit. Víra je o odvaze svěřit svůj život Bohu, je o ochotě, plnit jeho vůli, podřídit se nárokům, které on vznáší. Víra je o připravenosti být tam, kde mě Pán chce mít a konat to, k čemu mě dnes povolává.

V jedné básni se říká: ,Lidé se ptají, kde najdu Boha, kde je, ať sáhnu si naň! Nemoudří, sahejte na pravdu, na krásu, na lásku; stačí to? Kdo tohle zodpoví sáhl si na Boha, Amen.

Iva Pospíšilová

Ovoce Božího Ducha

Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací.
List Galatským 5,22-23

Náš nebeský Otče, děkujeme ti, že jsi přišel v Ježíši Kristu za námi a zjevil jsi nám svou lásku. Chválíme tě za to, že jsi na Ježíšovy učedníky seslal svého Ducha, že jsi jim proměnil bázlivá srdce a dal jsi jim odvahu zvěstovat dobré poselství o tvém vítězství nad zlem a o nezlomné naději. Prosíme, vstup i do našich srdcí a učiň, aby se rozhořela pro tebe. Veď křesťany po celém světě tak, aby mezi nimi rostla jednota víry a aby se stali tvou svatou církví, která věrně a tiše slouží všem ke spáse. Amen.

Na některých místech v Písmu je věřící člověk přirovnáván ke stromu. Tak například v Žalmu 1. čteme, že muž, který si oblíbil Hospodinův zákon, je „jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas a jemuž listí neuvadá“. Ježíš mluvil také o tom, kdo je poslušen Boha, jako o dobrém stromu, který nese dobré ovoce (Matoušovo ev. 7,17). Aby strom vydal užitek, potřebuje dobrou půdu, vláhu a slunce. Má-li člověk vydat dobré ovoce, potřebuje také určité živiny, které čerpá z  obecenství s Bohem. Tato blízkost Bohu, která roste z četby Písma, z  modliteb a ze společenství s ostatními bratřími a sestrami – tato blízkost nevede do soukromého štěstí, které si člověk nechává pro sebe. Kdo volá po Bohu, dostane od něho Ducha svatého. A že Duch svatý není jenom nějaká fantazie, poznáme podle toho, že na člověku, který tohoto Ducha má, je vidět určité ovoce, které slouží druhým. Z Pavlova Listu Galatským jsme četli, jaké ovoce to je. Nyní se nad každým druhem chceme zamyslit.

Na prvním místě je jmenována láska. To proto, že je nejdůležitější ze všeho. Ne ovšem jakákoliv láska, ale ta, která je odpovědí na lásku Boží v Kristu. Láska, která vzniká z lidských možností, je obvykle sobecká. Láska, která se učí u Kristova kříže, se umí obětovat a umí odpouštět. V  každém člověku, i v nepříteli, vidí Boží stvoření. Jeden německý básník, který žil v 18.století (Novalis) napsal, že „láska je konečný smysl světových dějin“. Ale to nejhlubší o lásce čteme přece jen v  Bibli, v 1.listu Janově: „Láska je z Boha a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná … V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat“ (1 J 4,7-11).

S láskou úzce souvisí radost. Zdrojem radosti víry je Kristovo vítězství nad zlem a odpuštění hříchu. Už se nemáme čeho bát. Otevřelo se nám Boží království. Máme sestry a bratry. Nejsme sami. I když někdy oči pláčou, radost v hlubině srdce zůstává. Proto apoštol Pavel vyzývá v  Listu Filipským: „Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se“ (4,4). Radost je jako slunce, které zahání tmu.

Dalším ovocem Ducha je pokoj, který spočívá ve smíření s Bohem. Původcem smíření a tedy i opravdového pokoje je Kristus. On svým životem, smrtí a vzkříšením naplnil lidská srdce i vztahy mezi lidmi souladem, harmonií, spravedlností, důvěrou a bezpečím. To nás zavazuje, abychom napomáhali všemu, co tvoří dobrý a plný život.

Čtvrtým ovocem je trpělivost. Mohli bychom také říci „shovívavost“. Když se zamyslíme nad Boží trpělivostí s člověkem, užasneme, jak je obrovská. Bůh stále čeká. Někdy jemně nebo i přísněji napomíná, ale dává stále novou příležitost. Naše trpělivost má myslet na trpělivost Boží a nesmí se dát strhnout myšlenkou na pomstu, na definitivní zabouchnutí dveří.

Pátým ovocem je laskavost, jinými slovy „vlídnost, přátelskost“. Ježíš nazýval své učedníky přáteli. Sám byl označován za přítele celníků a hříšníků (Matoušovo ev. 11,19). Laskavost dovede odstranit mnohé překážky mezi lidmi. Stačí vlídné slovo a jsme náhle jako na jiném světě.

Šestým druhem ovoce je dobrota. Protože opravdu dobrý je jenom sám Bůh, je dobré to, co on žádá od nás. Naše dobrota není něco přirozeného ani něco, čemu jsme se sami od sebe naučili, ale je to dar od Boha, k němuž máme vždycky odkazovat, když něco dobrého vykonáme. Je to vposled Boží zásluha.

Sedmým druhem ovoce je věrnost, pevnost, spolehlivost, stálost. I tady se nejprve ohlížíme po věrnosti Boží. Hospodin vždycky ručí za to, co slíbí. Plní své smlouvy. Ježíš Kristus byl věrný svému poslání až do konce. Kdo důvěřuje Kristu, umí být věrný. Vždycky má na paměti Ježíšova slova: „Kdo vytrvá až do konce, bude spasen“ (Matoušovo ev. 24,13).

Osmým druhem ovoce Ducha je tichost, mírnost. O Ježíši Kristu se píše v  Matoušově evangeliu, že je to podle proroka „tichý král“ (21,5). Tichost ovšem neznamená mlčení ke zlu ve světě. Křesťan se neprosazuje křikem, neusiluje o vnější moc, neoplácí zlo zlem. Platí o něm: „Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví“ (Matoušovo ev. 5,5).

A konečně posledním ovocem Ducha je sebeovládání. Ne nějaké sebetrýznění, ale vláda nad pudy, rozčilením, žárlivostí, vášněmi, závislostí – nad vším tím, co chce člověka zotročit. Víra je silnější než tyto svody.

Nakonec připojuji osobní vzpomínku. S verši z Listu Galatským o ovoci Ducha Božího jsem se poprvé setkal před mnoha lety, kdy jsem ještě neměl svou Bibli a nevěděl jsem, že budu studovat teologickou fakultu. Po sebevraždě (nebo vraždě) Jana Masaryka v roce 1948 jsem četl v novinách, že se v jeho pokoji našla otevřená Bible, v níž zřejmě četl, a tam byly zatrženy věty, které znova opakuji: „Ovoce Božího Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání“.
Tyto vitamíny Boží potřebuje svět stále.
Amen.

Zdeněk Svoboda

O pokoji

„Řekl mu Juda, ne ten Iškariotský: Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, ale ne světu? Ježíš mu odpověděl: Kdo mne miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat: přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mne nemiluje, nezachovává má slova. A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mne poslal. Toto vám pravím, dokud jsem s vámi. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl. Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí! Slyšeli jste, že jsem vám řekl: Odcházím a přijdu k vám. Jestliže mne milujete, měli byste se radovat, že jdu k Otci; neboť Otec je větší než já.“
Jan 14, 22 – 28

„Svět se zbláznil!“ Občas slýcháme takový povzdech nebo výkřik, když něco, nebo možná všechno není zcela tak, jak to být má.
Podobný názor snad zaznívá také z evangelia Janova. Ježíš naposledy před smrtí večeří se svými učedníky. Jakoby byl celý svět proti nim. Každopádně těch, kteří usilují o jeho život je podstatně víc než učedníků. Ježíš musí nutně zemřít. Proč? Pro lidský hřích. Protože „svět se zbláznil“.

Svět je odnepaměti zmítán nepokoji, válkami, sužován bolestmi a nemocemi. A stejně dlouho lidé touží po míru, zdraví a štěstí. „Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne“, říká apoštol Pavel. (Ř 7,18) Je jako nemocný, který nemá sílu přijmout lék, jenž by mu zachránil život. Někdo jej musí zachránit.

Ježíš se jim to pokouší vysvětlit. Kdo mne miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat: přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Syn i Otec budou trvale zůstávat s věřícími a zabydlí se u nich už za jejich pozemského života. Naplní se jejich touha sdílet svůj život s Bohem.

Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí! Odcházím a přijdu k vám. Měli byste se radovat, že jdu k Otci; neboť Otec je větší než já. Učedníci mají pochopit, že Ježíš je neopouští. Bůh s nimi bude nadále jako Duch svatý. Pomůže učedníkům pochopit, co se stalo a proč se to stalo a osvětlí význam Ježíšovy oběti, který jim prozatím zůstává skryt. Učedníci nakonec pochopí, ale jen proto, že Ježíše milovali.
Boží přítomnost dříve vnímaná spíše prostorově je nyní zakoušena v  osobních vztazích. Ve vztahu Boha k člověku. Člověka ke Kristu. Člověka k  člověku. Bůh se vydal člověku a člověk se odevzdává Bohu.

Vzájemné sdílení je časově neomezené a přesahuje hranice našeho světa, ale přesto se neodehrává mimo realitu, někde „mezi nebem a zemí“, ale právě uprostřed této skutečnosti.

Bůh nás neproměnil v nadpřirozené bytosti. Naopak sám se stal člověkem. Proměňuje nás zevnitř. Naše srdce zatvrzelá zlobou, či rozechvělá úzkostí, naplňuje pokojem.

„Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám.“

Ježíš nenabízí jen „klid zbraní“, dočasné příměří, ale konečné vítězství a nekonečnou svobodu – spásu.

Tento pokoj je stav lidského nitra i celkový stav světa, k němuž byl stvořen. Zahrnuje veškeré dobro a štěstí, to, co vyjadřuje Boží požehnání.

Bůh přemáhá slabost, která podlamuje naši vůli k uzdravení. A odhaluje jakousi zvrácenou zálibu v nemoci – ono „bláznění“ světa, jako zoufalý nedostatek lásky.

Jestliže tedy Bůh tolik miloval svět a člověka, že za něho dal jediného Syna, uzdravil všechna „zlomená“ srdce, aby i člověk mohl milovat Boha i život. Amen.

Eva Matějková

O věčnosti

On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná. Poznal jsem, že není pro něho nic lepšího, než se radovat a konat v  životě dobro.
Kazatel 3,11-12

Ve srovnání s trváním vesmíru je lidský život velice krátký. I kdybychom se dožili 100 let, nemůžeme se pochlubit tím, že jsme byli svědky stvoření a zároveň zániku planety. A přesto nám Bůh dal do srdce touhu po věčnosti. Jaký k tomu měl asi důvod? Snad proto, abychom se trápili pomyšlením na to, že přijde doba, kdy tady už nebudeme? To určitě ne. Vždyť ve 14. verši knihy čteme. „Poznal jsem, že vše, co činí Bůh, zůstává na věky“.

Zapomeňme na chvíli na pamětní desky, sochy, fotografie a filmy, na něž zachycujeme prchavé okamžiky svého života v naději, že tak se uchovají pro věčnost. Není to vnější podoba skutečnosti, která se nemění. To, co zůstává trvale je uvnitř. Nikoli délka, ale hloubka. Vnitřní hodnota.

Člověk sám o sobě je smrtelný. Nebude žít nekonečně dlouho. Ale když přestane počítat roky, měřit délku svého života a zastaví se v  přítomnosti. Pozná, že v jeho životě jedná Bůh. Neuvidí ho sice při práci, jak tvoří. Zato s ním vstoupí do věčnosti, nikoli lidského, ale Božího života.

Touha po věčnosti, kterou Bůh člověku vložil do srdce je vlastně touhou po věčném Bohu. Vyrůstá z víry, že život, který nám dává Bůh, je mocnější než smrt. Touhu po věčnosti nemáme proto, aby nás přiváděla k  zoufalství z pomíjivosti pozemského, ale aby nás přitahovala, ano, lákala k nebeskému. Amen.

Eva Matějková