Nejnovější příspěvky

Bláznovství. Nepochopení kříže.

Slovo o kříži je bláznovstvím těch, kdo jsou na cestě k záhubě, nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. Je psáno: „Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu.“ Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhlédávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé.
1.Korintským 1, 18 – 25

Co je největší tajemství víry ? To, že Bůh jedná jinak, než my si představujeme. Absurdita Boží oběti na KŘÍŽI. Kříž. Porážka změněná ve vítězství. Smrt, proměněná v život. Můj život a tvůj život. Život církve. Život vítězící nad smrtí.

Pavel v epištole Korintským říká že “ slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě, nám, kteří jdeme ke spáse je mocí Boží.“

Dále Pavel hovoří o tom, že „Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného.“

Mluví zde vlastně o třech kategoriích lidí, kteří hledají odpověď na otázky smyslu svého bytí. Jedni, zde Židé, / hledači „náboženské“ odpovědi,/ chtějí znamení, a podle tohoto, nebo těchto znamení se chtějí řídit. Dnes k nim patří všichni lidé, snažící se vlastním úsilím dostat se k Bohu.Všechna světová náboženství a ideologie „spásy“, kde člověk sám natahuje ruku po transcendentnu.

Druzí, zde Řekové, /agnostici, ateisté, filosofové, hledači „racionální“ odpovědi/, chtějí svým rozumem pochopit naši lidskou existenci.

Ale MY KŘESŤANÉ kážeme Krista ukřižovaného./ Je to skutečně tak?/ Pro ty první je to dle Pavla kámen úrazu, neboli, já chci sám „pochopit, obsáhnout, získat“ Boha, pro ty druhé je to nesmysl, bláznovství. Tedy spasení, a co je to spasení ? skrze smrt na kříži ? Bůh umírá na kříži? Má to zapotřebí ? Je nějaký Bůh? Proč na kříži? Proč oběť? A to je to tak jednoduché ? Přijmout fakt, že jeho, Ježíše Krista ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří ?/ Řím. 3, 25/.

Pán Ježíš Kristus říká v 3.kap. ev. Jana “ „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý kdo v něho věří, měl život věčný. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ A dále o kříži říká: „A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všechny k sobě.“To řekl, aby naznačil jakou smrtí má zemřít./Jan 12,32-33/.

Ano jedině KŘÍŽ, oběť Kristova na něm, je cestou spasení. Cestou k Bohu není vlastní úsilí, znamení, ani racionální pochopení života, čin anebo myšlení, ale jednoduché, prosté dětské přijetí spasení skrze kříž. Nestačí naše byť dobré skutky, sebelepší intelekt, je potřebí, jak říká ep. Římanům, toto : „vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých /po smrti na onom kříži/ budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, neboť Písmo praví: „Kdo v něho věří, nebude zahanben.“

Jedině kříž. Ne znamení, ne jen racionální myšlení. Bláznovství kříže. Jsme ochotni odhodit vlastní snažení a vlastní chápání a jít k onomu kříži? Přijmout zadarmo milost spásy? Vírou ? Bůh použil hrubost kříže a bolest Ježíšova těla k něze a lásce svého srdce vůči nám. Ano, jsme blázny pro lidi kolem nás. Bůh učinil výměnu. Oběť svého Syna za naše spasení. Nepochopitelné. Boží moudrost je lidem bláznovstvím. Nám je kříž spasením. Kříž ! znovu připomínají kříž. Vertikálu Boží k nám lidem, horizontálu Kristova objetí celého světa. Těm, kteří chtějí přijmout bláznovství kříže. Kříž. Víra je o tomto kříži. Přijímáš jednoduchost – bláznovství kříže?

Patr Mečkovský

Málo se modlíme konkrétně

Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého.
Jk 5,16

Apoštol Jakub píše : „Mnoho zmůže modlitba spravedlivého opravdová ! (Jakub 5, 16 )

Málo se modlíme za konkrétní věci ? Ano. Málo. A také krátce. Jestliže není modlitba rychle vyslyšena, končíme. Týdny, měsíce,
roky?

Blázníš Petře? A co Monika, matka církevního otce Augustina, modlila se za svého syna 40 let. Jistě, řeknete si, to byl její syn. Ale má někdo takovou výdrž?

Natož se modlit za problém někoho „cizího“. Ale jsme si cizí ? Vždyť máme být Tělo Kristovo ! Ne, ještě to neumíme, nést břemena
jedni druhých.

Často jsem někoho žádal o modlitbu ve „své“ věci. Nicméně VÍM, že když jsem o něco poprosil, věci byly jiné, než bez modlitby. Také jsem žádal, aby druzí mi říkali svá břemena. Pár se jich našlo. Ještě některé nesu ( neříkám že denně, ale příležitostně ). Chci říci, od míry divokosti útoku, velikosti břemene či zajetí, spočívá míra modliteb církve !

Stále se mi připomíná Petr, který byl ve vězení a celá církev se za něj modlila a byl zázračně propuštěn! Jenže my křesťané dnešní doby neradi chodíme „s kůží na trh“, raději to řešíme sami, nebo v rámci malé skupiny. A také chceme vypadat křesťansky „spokojeně“. Nemám pravdu ?

Všimněte si, ve II. Kor. 1.kap. čtete od 3 – 11 verše : KDYŽ I VY NÁM BUDETE POMÁHAT MODLITBOU říká “ velký apoštol“ Pavel. Přečtete si tu pasáž celou.

Ano, Bůh křísí mrtvé. Duchovně, duševně i fyzicky. I mne staví znovu na nohy, dává výhled, učí mne závislosti na něm a nespoléhání na sebe. Jinak bych to vše neunesl. Často už jsem to chtěl zabalit a zbankrotovat.

…Ano, modlitba je především chvála, adorace, díkůčinění, oslava  Boží, proklamace Božího království, ALE je také prosbou, za sebe i za druhé…

Celé dlouhé měsíce se snažím ukázat, JAK má církev nést břemena druhých. Jak má se za sebe modlit. Jak se má nést. Jak se má přimlouvat. Nemyslete si, ptám se…Smysl modlitby, Boží vůle, za co se modlit, jak se modlit, co je to manipulace, co není … Mnoho věcí nám Duch svatý musí zjevovat.

Měli bychom znát duchovní anamnézu a diagnozu člověka, který žádá o přímluvnou modlitbu. Připomenu vám několik biblických postav mimo toho Pavla. Eliáše prosila matka mrtvého dítěte, žena vdova žádala o vyřešení jistého soudce tak dlouho, až se „naštval“ a vyhověl jí. Písmo říká : „vyhovím ji, jinak mi sem bude stále chodit…což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá ?“ (Lukáš 18, 5-7 ).

Učme se modlit za své těžkosti, učme se modlit také za druhé. A vytrvat ! Ještě je tam napsáno : “ Ale nalezne Syn člověka VÍRU na zemi, až příjde ?“ Máme víru pro dlouhodobé,, téměř neřešitelné případy ? “ Chceme se modlit jako církev za Petra ? Oslovuje nás
Pavel žádostí o modlitby za sebe? Nebo si říkáme, ten bratr mi za to nestojí ? 

Ty prosby jsou nějaké divné a moc se to vleče, kdo ví, co je Boží vůle…

Petr Mečkovský

Víra v době neoliberalismu

Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět? Syn člověka přijde v slávě svého Otce se svými svatými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání.“
Mt 16,24 – 27
památka knížete Václava

Tato Ježíšova slova umísťuje evangelista Matouš za Petrovo vyznání, že Ježíš je Mesiáš a za Ježíšovo odmítnutí pohodlného života. Kristus předpovídá své utrpení a přijímá ho. Radikálně odmítá Petrův názor, že musí být za každou cenu úspěšný a vždy jen vítězit. Na první pohled se zdá, že Ježíš nezná život, libuje si v utrpení, spřádá své sny, které jsou opiem lidstva, aby se tím více vyklidil prostor pro nenávist a bezohlednost. (Pokračování textu…)

„BÝT MOSTEM…“

Pastýřský list k blížícímu se jubileu diecéze

„Vyzbrojeni vírou, láskou a nadějí.“ – 1 Te 5,6

 

Milé sestry, milí bratři, milost a pokoj Vám!

V tomto čase vrcholí jubilejní rok naší církve. Během tohoto roku jsme společně přemýšleli nad posláním, které jsme přijali od Pána. Na této cestě nás provází citát z 1. listu apoštola Pavla Tessalonickým připomínající hodnoty víry, lásky a naděje.

Naším posláním je žít a dosvědčovat tyto hodnoty. Náš zájem má patřit všem oblastem, kde jde o důstojný život,  o pravdu a spravedlnost, zkrátka o „věc“ evangelia a Ježíše Krista. (Pokračování textu…)

Ubi caritas et amor

Jako laň dychtí po bystré vodě,
tak dychtí duše má po tobě, Bože!
Žalm 42,2

V r. 1940 přišel bratr Roger do malé burgundské vesničky Taizé. Potkal tam starou ženu, která se na něho důvěřivě obrátila s prosbou: „Zůstaňte tu s námi, cítíme se tak opuštěni.“ Když tedy tenkrát koupil dům a přestěhoval se právě do tohoto koutu Francie, jistě netušil, jak velké duchovní dílo za sebou nechá, až odtud bude po 65 letech odcházet k nebeskému Otci. Z malých začátků, z nebezpečné ilegální činnosti uprostřed války, z horoucích modliteb, aby společná modlitba a přijímání potřebných na tomto místě nepřestaly, vyrostlo společenství více než 100 bratří z různých církví a konců světa. (Pokračování textu…)

Radost postního období

Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Syn mu řekl: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem. Ale otec rozkázal svým služebníkům: Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen. A začali se veselit.
Lukáš 15,11-32

Milí přátelé,

máme tu k zamyšlení podobenství o marnotratném synu. Který ze dvou bratrů by nám byl sympatičtější, kdybychom je potkali? Pilný svědomitý pracovník, slušný občan, o kterém víme, co od něho očekávat; nebo nespolehlivý divoch s podivnými nápady, nedbale vyhlížející, o němž si nemůžeme dělat žádné iluze? Jiné ovšem bývá hodnocení v rodině. Víme, že děti všelijak problematické – zdravotně, povahově, které si leccos i samy zpackaly, velmi často nebývají rodiči odmítané, ale naopak milované ještě vroucněji než ty úspěšné, které dělají vždy to, co si rodiče přejí. U těch bezproblémových bývá vzájemný vztah „dobrý“, ale jaksi chladný, bez citové investice, jak se dnes říká. Jakoby mezi rodiči a dětmi ležela hradba právě té úspěšnosti, poslušnosti, vzornosti po všech stránkách, která je dobrá pro vztah, kdy jeden druhého ctí a vyhledává pro „něco“, ale je úplně na nic, když jde o osobní vztah přátelství a lásky. Leckdy je náš život a také postoj k Bohu velmi ovlivněný tím, zda jsme byli chloubou svých rodičů nebo nezbedové, kterým mnohé prošlo. Je zřejmé, že Ježíš dobře rozuměl životu.
Pro nás je však teď důležité hlavně to, že Ježíš rozuměl dobře Bohu a Božímu pozvání ke vstupu do jeho domu.

(Pokračování textu…)

Potřebujeme vzkříšení

Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou na věky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky.
Jan 10,27-29

Milí přátelé,
v náboženství jsme jako děti dostávali obrázky. Na jednom z nich byl Ježíš – dobrý Pastýř. Stál klidně, s lehkým úsměvem v krásné krajině na zelené louce u bublajícího potůčku. Kolem krku se tulila ovečka, v níž jsem si představovala sama sebe. Později jsem viděla diapozitivy z Říma, z katakomb; a na jedné fresce opět Ježíš – dobrý Pastýř. Čím oslovoval tento obraz křesťany v té kruté době pronásledování? Zřejmě byl dobrý Pastýř jejich nejlepším průvodcem údolím stínů smrti. (Pokračování textu…)

Přímluvce a utěšitel

Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví. Také vy vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od začátku.
Jan 15,26-27

Milí přátelé,

Přímluvcem, zastáncem, „goelem“ byl ve Starém zákoně nazýván člověk, který se zastával cizinců, utiskovaných, vdov a sirotků; člověk, který neodsoudí, když se ostatní odtahují, kdo se nebojí vystoupit na obranu slabšího, byť to nebylo zrovna populární, který je ochoten zaštítit ho svou ctí a důvěryhodností, protože mu věří, protože mu dává svou důvěru. A když se člověk marně rozhlíží po takovém přímluvci mezi lidmi, může se spolehnout na Boha, který se deklaruje jako „goel“, protože se zavazuje být vždy na straně těch, kterým se ubližuje. (Pokračování textu…)

Vánoce

Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou.
Lukáš 2, 4-7

Snad už není nic, co by nebylo řečeno o křesťanských Vánocích, obzvlášť o tom, co nám zapsal evangelista Lukáš ve své 2.kapitole.
Přemýšlel jsem o tom z pohledu Josefa a Marie, kteří se také vydali do svého města Betléma, protože Josef byl z rodu Davidova. A Betlém bylo Davidovo město. Napadlo mne, co asi prožívali při příchodu do Betléma. Nikde nebylo místo ke spaní. Všechny cestovní hostince plné. Jaký prožíval Josef s Marií stres, úzkost a nejistotu co dál. Byli to lidé jako my.
Jistě, k Josefovi mluvil anděl, který mu řekl o počatém dítěti, že je z Ducha svatého. K Marii také promluvil anděl, dokonce archanděl Gabriel, řekl jí: počneš, a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš….tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.
Znali tedy oba dva tuto situaci a byli poslušní jak světské moci, nařízení císaře Augusta, tak toho, co jim řekl anděl. Přesto asi mohli prožívat napětí, co bude dál, jestliže neseženou nocleh. Maria věděla, že porod se blíží, Josef z pozice hlavy rodiny asi přemýšlel co dál …
Myslím, že přes svoji velikou důvěru v Hospodina, jejich srdce vzrušeně tloukla a hlavou prolétaly různé myšlenky. Co dál ? Přes Boží zaslíbení. Nemyslím si, že to byli nějací supermani, i Maria později pod křížem plakala…
Možná se v tomto příběhu najdeme také, možná ne. Neznali budoucnost, my ji neznáme také.Také jsme v situaci, kdy k nám andělé obrazně či konkrétně mluví a my přestože máme zaslíbenou budoucnost, máme trochu strach. Nejistotu a úzkost. Není kde spát. Není hostinec, není sbor, církev, kostel, je tu jen chlév. Promiňte, někdy nám to tak připadá. Jsme i v tomto adventním čase někdy naplněni nějakou obavou, nejistotou, úzkostí, tlakem, problémy. A i když jsme dostali slovo od Boha, říkáme si, jak to asi dopadne? V rodině, zaměstnání, sboru, s naším zdravím, dětmi, blízkými. Tak to možná prožívali Josef a Marie. Noc na krku a není kde spát. I my jsme jako lidé, jako křesťané, jako církev před porodem a nemáme na to místa.
Zapomínáme na to, že po narození Ježíše v onom, zvířaty naplněném chlévě se sláva Boží a nebeské zástupy ukáží a zjeví. Ve chvílích našeho soukromého stresu zapomínáme na slovo Páně. Na ty anděly. To potom byla krásná noc! „ Sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj mezi lidmi…“ Ano, ale život jde dál, co potom následovalo ? Útěk do Egypta před Herodesovým pronásledováním…
Přeji nám moji milí, abychom nezapomněli, co nám Pán Bůh dává o Vánocích, co nám jakýmkoliv způsobem řekl, sdělil, zaslíbil. Abychom předvánoční čas naplnili onou nadějí z Božího slova. Veškerá úzkost, strach, nejistota ať skrze naše očekávání Krista mizí…
Petr Mečkovský

Předčasné soudy

Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.
Matouš 7,1-2

Milí přátelé,

Písmo nás na mnoha místech zve k obezřetnosti, k přemýšlení, k posouzení situace a odmítnutí nesprávného jednání a životní orientace. Tím křesťanství vede ke kritickému myšlení, které je základem evropského ducha, a tak i vymožeností naší civilizace. Díky němu se nespokojíme s tím, co bylo, ale rozvíjíme poznání, zlepšujeme, zdokonalujeme. (Pokračování textu…)