Nejnovější příspěvky

Křest Páně

Nyní toto praví Hospodin, tvůj stvořitel, Jákobe, tvůrce tvůj, Izraeli: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj spasitel. Jako výkupné jsem dal za tebe Egypt, Kúš a Sebu dal jsem místo tebe. Protože jsi v očích mých tak drahý, vzácný, protože jsem si tě zamiloval, dám za tebe mnohé lidi a národy za tvůj život. Neboj se, já budu s tebou. Tvé potomstvo přivedu od východu, shromáždím tě od západu. Severu poručím: »Vydej!« a jihu: »Nezadržuj!« Přiveď mé syny zdaleka a mé dcery od končin země, každého, kdo se nazývá mým jménem a koho jsem stvořil ke své slávě, koho jsem vytvořil a učinil.“ (Izajáš 43, 1-7) (Pokračování textu…)

Ježíšovo DNES

Ježíš se vrátil v moci Ducha do Galileje a pověst o něm se rozšířila po celém okolí. Učil v jejich synagógách a všichni ho velmi chválili. Přišel do Nazareta, kde vyrostl. Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagógy a povstal, aby četl z Písma. Podali mu knihu proroka Izaiáše; otevřel ji a nalezl místo, kde je psáno:
`Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.´
Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagóze byly na něj upřeny. Promluvil k nim: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“
Všichni mu přisvědčovali a divili se slovům milosti, vycházejícím z jeho úst. A říkali: „Což to není syn Josefův?“
Lukáš 4, 14-22

Dnešní příběh z evangelia nám otevírá hlubší pohled do tajemství Ježíšova poslání. Dále mluví o jeho SLOVU a o různých reakcích na toto SLOVO.

Ježíš koná svou službu v MOCI DUCHA. Má zvláštní zmocnění. Vše se kolem něho dává do pohybu. Dějí se věci. Zdrojem toho vše je DUCH.

(Pokračování textu…)

Odpuštění a láska

Jeden z farizeů pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a posadil se ke stolu. V tom městě byla žena hříšnice. Jakmile se dověděla, že Ježíš je u stolu v domě farizeově, přišla s alabastrovou nádobkou vzácného oleje, s pláčem přistoupila zezadu k jeho nohám, začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy, líbala je a mazala vzácným olejem. Když to spatřil farizeus, který ho pozval, řekl si v duchu: „Kdyby to byl prorok, musel by poznat, co to je za ženu, která se ho dotýká, že je to hříšnice.“ Ježíš mu na to řekl: „Šimone, chci ti něco povědět.“ On řekl: „Pověz, Mistře!“ –  „Jeden věřitel měl dva dlužníky. První byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. Když neměli čím splatit dluh, odpustil oběma. Který z nich ho bude mít raději?“ Šimon mu odpověděl: „Mám za to, že ten, kterému odpustil víc.“ Řekl mu: „Správně jsi usoudil!“ Pak se obrátil k ženě a řekl Šimonovi: „Pohleď na tu ženu! Vešel jsem do tvého domu, ale vodu na nohy jsi mi nepodal, ona však skropila mé nohy slzami a otřela je svými vlasy. Nepolíbil jsi mne, ale ona od té chvíle, co jsem vešel, nepřestala líbat mé nohy. Nepomazal jsi mou hlavu olejem, ona však vzácným olejem pomazala mé nohy. Proto ti pravím: Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.“ Řekl jí: „Jsou ti odpuštěny hříchy.“ Ti, kteří s ním byli u stolu, si začali říkat: „Kdo to jen je, že dokonce odpouští hříchy?“  A řekl ženě: „Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji!“
L 7, 36-50

Ježíš to připustí. Proč? Co nám tím chce říct? Hlavní poselství tohoto příběhu by se dalo vyjádřit takto: Komu se hodně odpouští, ten hodně miluje. Ježíš o té ženě říká: „Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku.“

(Pokračování textu…)

Smrt, Bůh a člověk

Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. Amen, amen, pravím vám, přichází hodina, ano, už je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna, a kteří uslyší, budou žít. Neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě.
A dal mu moc konat soud, poněvadž je Syn člověka. Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas
a vyjdou; ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení.
Jan 5, 24-29
Další biblické texty: Daniel 12, 1-3; Římanům 8, 1-13

Vzpomínáme v tyto dny obzvlášť na své zemřelé. Je to původně křesťanská záležitost,ale dneska to s námi žijí i naši „bratři ateisté“ a vůbec všichni. Jde o obecně lidskou záležitost, která jde s námi od počátku lidstva. JAK „ZPRACOVAT“ SMRT SVOU I SVÝCH BLÍZKÝCH? Říkáme sice , že smrt k životu patří a současně tušíme, že jsme stvořeni pro věčnost. Jak v tomto napětí žít?

(Pokračování textu…)

Ke svátku Božího Těla

A každý, kdo vzývá jméno Páně, bude zachráněn.
Sk 2,21
Nikdo nemůže říci „Ježíš je Pán“, leč v Duchu svatém. Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch;
1 K 12,3-4
Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“
Jan 20,19-23

Milí přátelé,
učedníci smějí pohlédnout, snad si i sáhnout do samého srdce Ježíšova, do hloubky jeho bytosti, do středu jeho myšlení, cítění a orientace, které se nechává do krajnosti zraňovat a z něhož tryská krev a voda. Učedníci smějí ponořit svůj pohled do rukou, které učinily tolik dobrého a odsouzeny k nečinnosti přibitím na kříži žehnaly a objímaly celý svět. Učedníci přijímají Ducha, kterého Ježíš vyslal do světa ve chvíli své smrti, když řekl „Dokonáno jest“. Byla to velká výsada, která nebyla dána žádnému z mocných, bohatých, spokojených, sebevědomých a sebejistých. Jen ta skupina k politování ustrašených lidí, kteří jakoby si z toho, co jim Ježíš dříve říkal, nepamatovali vůbec nic. A přece toto jsou ti praví, vyvolení, požehnaní, královské kněžstvo, ti, kteří jsou hodni stát se apoštoly, protože jsou pravdiví. Mají strach a ví, že jim není pomoci. Bez Ježíše jsou ztraceni. Spatřili Pána a jejich srdce plesá radostí. Ježíš je zde, vše je v pořádku. Nic zlého se už prostě nemůže stát, protože už zase mají sílu milovat a odpouštět, protože v jejich srdci vládne pokoj, který svět nemůže dát ani vzít. Z Ducha svatého dostali sílu ponořovat se do ran Kristových v průběhu celého svého svědectví – martyria – o Kristu až do mučednické smrti, kterou většina z nich podstoupila.

(Pokračování textu…)

Letnice patří k Velikonocům

Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. (Sk 2, 1-4).

Druhého dne svátků velikonočních (pesah) přinášeli Izraelité do chrámu omérovou oběť – prvotinu nové sklizně obilí. Stejně tak o padesát dní později přicházeli se dvěma kvašenými chleby a dalšími dary v průvodě, v jeho čele byl veden mladý býček určený k oběti, aby v chrámě slavili šavuot – Svátek týdnů (Lv 23,15-22; Dt 16,9-12). Tento svátek se udržel i po zničení chrámu r. 70 n.l., protože byl již r. 100 př.n.l. pevně spojen s „dobou, kdy byla darována Tóra“. Slavnost je naplněním očekávání. Od Velikonoc se večer co večer připomíná a znovu prožívá cesta Izraele z Egypta až po zjevení na Sinaji. Midraš Tanchuma vysvětluje, že Izrael nedostal Tóru hned po vyjití z Egypta, ale musel jako těžce nemocné dítě po svém tělesném uzdravení  ještě nějaký čas čekat, než byl schopen přijmout duchovní věci. (Pokračování textu…)

3. neděle postní

Ježíš, unaven cestou, usedl u studny. Bylo kolem poledne. Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: „Dej mi napít!“ – Jeho učedníci odešli předtím do města, aby nakoupili něco k jídlu. – Samařská žena mu odpoví: „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Židé se totiž se Samařany nestýkají. Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ Žena mu řekla: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda.“ Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Přichází hodina, ano už je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě.“
J 4,6b-14.21-23

Milí přátelé,
je přirozené, že se lidé sdružují do různých skupin věkových, sociálních, pracovních, zájmových, kulturních, etnických i náboženských. Každá z nich má své idoly, které její členové uctívají a snaží se jim připodobnit, styl komunikace slovy i způsobem života, posvátná místa, kde se upevňují vztahy mezi lidmi i přináležitost k jejich společnému základu. Člověk se cítí dobře „mezi svými“. Problém ovšem nastává, když se tyto skupiny „nestýkají“, jak říká Písmo o Židech a Samařanech. Když spolu nemluví, nenaslouchají si, když mezi skupinami ustává ten stálý proces vzájemného obdarovávání a přijímání jeden od druhého, který je základem osobního vztahu. Když přestaneme mluvit spolu, mluvíme „o nich“, zpravidla hanlivě, neboť na těch druhých vidíme hlavně nedostatky často ty, s kterými bojujeme sami. Kdo nás vysvobodí z odcizenosti a strachu?

(Pokračování textu…)

Žalm 8, 2 – 3

Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! Svou velebnost vyvýšil jsi nad nebesa. Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou.

Žalmista začíná svůj zpět chválou Hospodina: „Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi!“ Když ale potom čteme dále a když bychom některé z následujících veršů vytrhli z kontextu a vnímali izolovaně, mohli bychom v nich slyšet cosi jako „chvalozpěv na člověka“: člověk je téměř roven Bohu, člověk vládne všemu stvoření a veškeré tvorstvo je mu podřízeno – přesně v tomto smyslu jako bychom tomu rozuměli a takto se to my lidé také snažíme čím dál více naplňovat.

(Pokračování textu…)

Pokušení

Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl. Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.“ On však odpověděl: „Je psáno: `Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.´“ Tu ho vezme ďábel na do svatého města, postaví ho na vrcholek chrámu a řekne mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: `Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen´!“ Ježíš mu pravil: „Je také psáno: `Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.´“ Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu a řekne mu: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“ Tu mu Ježíš odpoví: „Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: `Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.´ V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho.
Mt 4, 1 – 11

Na začátku letošního postního období jsme, jak bývá skoro pravidlem, měli před sebou příběh Ježíšových pokušení na poušti. Tedy jeden z velice známých textů, častokrát rozebíraných. Mne ale nezaujala tolik ta jednotlivá pokušení s jejich konkrétními důrazy, jako spíš otázka moci, která se ať už ve skrytější, tak v otevřenější formě v pokušeních objevuje.

(Pokračování textu…)

Jdi a jednej také tak

Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ On mu řekl: „`Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí´ a `miluj svého bližního jako sám sebe´.“ Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“ Zákoník se však chtěl ospravedlnit a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl hnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem, obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: `Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.´ Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Zákoník odpověděl: „Ten, který prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“
Lukáš 10,25 – 37

Na začátku tohoto příběhu, ještě před známým podobenstvím o milosrdném Samařanu, zazní základní otázka snad všech náboženství, otázka zápasu o život a proti smrti. „Co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ ptá se Ježíše jeden zákoník. Snad hledá rituál, kult, obřady a oběti a zákony, jejichž plněním by si zajistil život.

(Pokračování textu…)