Nejnovější příspěvky

Radost postního období

Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Syn mu řekl: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem. Ale otec rozkázal svým služebníkům: Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen. A začali se veselit.
Lukáš 15,11-32

Milí přátelé,

máme tu k zamyšlení podobenství o marnotratném synu. Který ze dvou bratrů by nám byl sympatičtější, kdybychom je potkali? Pilný svědomitý pracovník, slušný občan, o kterém víme, co od něho očekávat; nebo nespolehlivý divoch s podivnými nápady, nedbale vyhlížející, o němž si nemůžeme dělat žádné iluze? Jiné ovšem bývá hodnocení v rodině. Víme, že děti všelijak problematické – zdravotně, povahově, které si leccos i samy zpackaly, velmi často nebývají rodiči odmítané, ale naopak milované ještě vroucněji než ty úspěšné, které dělají vždy to, co si rodiče přejí. U těch bezproblémových bývá vzájemný vztah „dobrý“, ale jaksi chladný, bez citové investice, jak se dnes říká. Jakoby mezi rodiči a dětmi ležela hradba právě té úspěšnosti, poslušnosti, vzornosti po všech stránkách, která je dobrá pro vztah, kdy jeden druhého ctí a vyhledává pro „něco“, ale je úplně na nic, když jde o osobní vztah přátelství a lásky. Leckdy je náš život a také postoj k Bohu velmi ovlivněný tím, zda jsme byli chloubou svých rodičů nebo nezbedové, kterým mnohé prošlo. Je zřejmé, že Ježíš dobře rozuměl životu.
Pro nás je však teď důležité hlavně to, že Ježíš rozuměl dobře Bohu a Božímu pozvání ke vstupu do jeho domu.

(Pokračování textu…)

Potřebujeme vzkříšení

Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou na věky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky.
Jan 10,27-29

Milí přátelé,
v náboženství jsme jako děti dostávali obrázky. Na jednom z nich byl Ježíš – dobrý Pastýř. Stál klidně, s lehkým úsměvem v krásné krajině na zelené louce u bublajícího potůčku. Kolem krku se tulila ovečka, v níž jsem si představovala sama sebe. Později jsem viděla diapozitivy z Říma, z katakomb; a na jedné fresce opět Ježíš – dobrý Pastýř. Čím oslovoval tento obraz křesťany v té kruté době pronásledování? Zřejmě byl dobrý Pastýř jejich nejlepším průvodcem údolím stínů smrti. (Pokračování textu…)

Přímluvce a utěšitel

Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví. Také vy vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od začátku.
Jan 15,26-27

Milí přátelé,

Přímluvcem, zastáncem, „goelem“ byl ve Starém zákoně nazýván člověk, který se zastával cizinců, utiskovaných, vdov a sirotků; člověk, který neodsoudí, když se ostatní odtahují, kdo se nebojí vystoupit na obranu slabšího, byť to nebylo zrovna populární, který je ochoten zaštítit ho svou ctí a důvěryhodností, protože mu věří, protože mu dává svou důvěru. A když se člověk marně rozhlíží po takovém přímluvci mezi lidmi, může se spolehnout na Boha, který se deklaruje jako „goel“, protože se zavazuje být vždy na straně těch, kterým se ubližuje. (Pokračování textu…)

Vánoce

Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou.
Lukáš 2, 4-7

Snad už není nic, co by nebylo řečeno o křesťanských Vánocích, obzvlášť o tom, co nám zapsal evangelista Lukáš ve své 2.kapitole.
Přemýšlel jsem o tom z pohledu Josefa a Marie, kteří se také vydali do svého města Betléma, protože Josef byl z rodu Davidova. A Betlém bylo Davidovo město. Napadlo mne, co asi prožívali při příchodu do Betléma. Nikde nebylo místo ke spaní. Všechny cestovní hostince plné. Jaký prožíval Josef s Marií stres, úzkost a nejistotu co dál. Byli to lidé jako my.
Jistě, k Josefovi mluvil anděl, který mu řekl o počatém dítěti, že je z Ducha svatého. K Marii také promluvil anděl, dokonce archanděl Gabriel, řekl jí: počneš, a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš….tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.
Znali tedy oba dva tuto situaci a byli poslušní jak světské moci, nařízení císaře Augusta, tak toho, co jim řekl anděl. Přesto asi mohli prožívat napětí, co bude dál, jestliže neseženou nocleh. Maria věděla, že porod se blíží, Josef z pozice hlavy rodiny asi přemýšlel co dál …
Myslím, že přes svoji velikou důvěru v Hospodina, jejich srdce vzrušeně tloukla a hlavou prolétaly různé myšlenky. Co dál ? Přes Boží zaslíbení. Nemyslím si, že to byli nějací supermani, i Maria později pod křížem plakala…
Možná se v tomto příběhu najdeme také, možná ne. Neznali budoucnost, my ji neznáme také.Také jsme v situaci, kdy k nám andělé obrazně či konkrétně mluví a my přestože máme zaslíbenou budoucnost, máme trochu strach. Nejistotu a úzkost. Není kde spát. Není hostinec, není sbor, církev, kostel, je tu jen chlév. Promiňte, někdy nám to tak připadá. Jsme i v tomto adventním čase někdy naplněni nějakou obavou, nejistotou, úzkostí, tlakem, problémy. A i když jsme dostali slovo od Boha, říkáme si, jak to asi dopadne? V rodině, zaměstnání, sboru, s naším zdravím, dětmi, blízkými. Tak to možná prožívali Josef a Marie. Noc na krku a není kde spát. I my jsme jako lidé, jako křesťané, jako církev před porodem a nemáme na to místa.
Zapomínáme na to, že po narození Ježíše v onom, zvířaty naplněném chlévě se sláva Boží a nebeské zástupy ukáží a zjeví. Ve chvílích našeho soukromého stresu zapomínáme na slovo Páně. Na ty anděly. To potom byla krásná noc! „ Sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj mezi lidmi…“ Ano, ale život jde dál, co potom následovalo ? Útěk do Egypta před Herodesovým pronásledováním…
Přeji nám moji milí, abychom nezapomněli, co nám Pán Bůh dává o Vánocích, co nám jakýmkoliv způsobem řekl, sdělil, zaslíbil. Abychom předvánoční čas naplnili onou nadějí z Božího slova. Veškerá úzkost, strach, nejistota ať skrze naše očekávání Krista mizí…
Petr Mečkovský

Předčasné soudy

Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.
Matouš 7,1-2

Milí přátelé,

Písmo nás na mnoha místech zve k obezřetnosti, k přemýšlení, k posouzení situace a odmítnutí nesprávného jednání a životní orientace. Tím křesťanství vede ke kritickému myšlení, které je základem evropského ducha, a tak i vymožeností naší civilizace. Díky němu se nespokojíme s tím, co bylo, ale rozvíjíme poznání, zlepšujeme, zdokonalujeme. (Pokračování textu…)

Ve svobodě a důvěře přijmout Boží milost

Když byla Alžběta v šestém měsíci, byl anděl Gabriel poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené muž jménem Josef, z rodu Davidova; jméno té panny bylo Maria. Přistoupil k ní a řekl: „Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou.“ Ona se nad těmi slovy velmi zarazila a uvažovala, co ten pozdrav znamená. Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce.“ Maria řekla andělovi: „Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?“ anděl jí odpověděl: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží. Hle, i tvá příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a již je v šestém měsíci, ač se o ní říkalo, že je neplodná. Neboť u Boha není nic nemožného.“ Maria řekla: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.“
Lukáš 1,26-38

 Milí přátelé,

Marie, Josef, Alžběta, Zachariáš, Jan Křtitel – nejvýznamnější postavy adventu, s nimiž se setkáváme na začátku Lukášova evangelia. Proč právě oni vystupují ze šedi známých i neznámých lidí své doby? Nevíme nic nebo téměř nic o jejich povaze, zásluhách a postavení ve společnosti. (Pokračování textu…)

Sola gratia – milostí Boží jsem, co jsem

Když šel Ježíš odtamtud dál, šli za ním dva slepci a křičeli: „Smiluj se nad námi, Synu Davidův!“ A když vešel do domu, přistoupili ti slepci k němu. Ježíš jim řekl: „Věříte, že to mohu učinit?“ Odpověděli mu: „Ano, Pane.“ Tu se dotkl jejich očí a řekl: „Podle vaší víry se vám staň.“ A otevřely se jim oči. Ježíš jim pohrozil: „Ne, aby se to někdo dověděl!“ Oni však šli a rozhlásili ho po celé té krajině.
 Matouš 9,27 – 31

 Milí přátelé,

jistě by nás zajímalo, nakolik se oni dva slepci znali, jak dlouho spolu byli, zda si navzájem pomáhali, jestli mezi nimi bylo hlubší pouto. Víme jen tolik, že šli oba za Ježíšem, sdíleli stejnou víru, toužili po stejné milosti, nechtěli jeden druhého předběhnout, ale prosili “Smiluj se nad námi!“; toužili být uzdraveni společně. Můžeme u nich tedy najít lásku k bližnímu jako sám k sobě, naději, která spoléhá na to, co není viditelné a víru v Ježíše a jeho moc, na kterou jsou zvlášť dotazováni.

Prosili o milost, které se jim už dostalo, kterou už zakusili. Jinak by neviděli to, co druhým – vidícím zůstává skryto: že Ježíš je očekávaný zachránce od Boha a že to, co člověk bytostně potřebuje, je milost. Bez mnohých věcí, znalostí, zážitků a vztahů se člověk obejde, naučí se je postrádat; bez milosti od Boha však zůstává uzavřen ve své samotě a omezenosti.

(Pokračování textu…)

Dvojí půst

Zdalipak půst, který já schvaluji není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? (Iz 58,5 – 7,1)
Vstaň, jdi do Ninive a volej proti němu, neboť zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář… Jonáš vešel do města a volal: „Ještě 40 dní a Ninive bude vyvráceno. I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst… I viděl Bůh, jak si počínají. že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. – A neučinil tak. (Jonáš 1,2 a 3,4 – 6 a 10)
Když se postíte, netvařte se utrápenš jako pokrytci;ti zanedbávají svůj vzhled,aby lidem ukazovali, že se postí … (Mt 6,16 – 18)
Iz 58,5 – 7,1 Jonáš 1,2 a 3,3 – 6 a 10, Mt 6,16 – 18

 Milé sestry a bratři!

Opět jsme vstoupili do postního času a hned slyšíme slovo proroka Izaiáše: Což to je půst, který já schvaluji? A vypočítává různé kající praktiky a různá gesta, podle nichž především ti druzí mají poznat, že se člověk postí.

I letos jsme mohli o popeleční středě potkat lidi, kteří – na znamení toho, že se postí- měli na svém čele „popelec“. Kdysi dávno, když jsem, ještě jako malá holka, jednu takovou paní potkala, zastavila jsem ji na ulici s tím, že má špinavé čelo…. no umíte si představit, jak důkladně jsem byla poučena o tom, že se mýlím.

Ano, půst může být dvojí: ten jeden je pro oko mých sousedů, ten druhý je pro oko Boží. Ten první končí u postních oděvů a gest, ten druhý proměňuje mé nitro a očišťuje mé srdce.

Už v knihách Starého zákona můžeme číst, že ten pravý půst je spojen vždy s prosbou Božího lidu o Boží odpuštění: Obyvatelé Ninive i spolu se svým králem se odvracejí od zla, které bylo prakticky každodenní součástí jejich činů a Bůh upustí od trestu, který již ohlásil. Ano, také na sobě mají žíněný šat, také si sypou hlavu popelem; to však není gesto pro ty kolem, ale svědectví o hloubce jejich postu. Od prosebných modliteb je neodvede ani móda, ani požadavky osobní hygieny, ani bučení vyhládlého dobytka…… a jsou vyslyšeni.

Když o postu mluví Pán Ježíš, také upozorňuje své učedníky na to, že půst „pro oko“ před bohem neobstojí. Z Matoušova evangelia jsme to dnes slyšeli naprosto jasně: netvařte se utrápeně, jako pokrytci, nezanedbávejte svůj vzhled, abyste lidem ukazovali, že se postíte. Potřete svou hlavu olejem, umyjte si tvář… neukazujte lidem, ale Bohu, že se postíte.

Od této Ježíšovy výzvy je už jen krůček k otázce : jak že tedy má ten pravý půst vypadat. Před Bohem jsme na tom všichni stejně – jsme lidmi hříšnými, ale jeden od druhého se lišíme druhém svých provinění. Protože situace každého z nás je jiná, neuslyšíte ode mě nějaký konkrétní návod; pár konkrétních rad jsme však dnes z písma zaslechnout přece jen mohli..

Především ten pravý půst jde vždy proti mému dosavadnímu hříšnému konání:

– rozevři okovy svévole: tedy přestaň jednat podle své vůle, neříkej si, že máš dost rozumu, abys věděl, co je třeba udělat; ptej se po Boží vůli a tu čiň

– rozvaž jho: tedy rozpleťme (objevme a poznejme) ty skutečné důvody, které ti až dosud bránily brát vážně Boží slovo a skončíš u poznání, že je tu někdo jiný, kdo s tebou manipuluje, kdo tě ovládá. Může to být pýcha, závist, ale můžeme na tom být až tak zle, že už jsme plně v moci ďáblově

– dej volnost ujařmeným: tedy přestaňme využívat svých znalostí nebo svého postavení k tomu, abychom u druhých lidí vzbuzovali obavy či dokonce snižovali jejich důstojnost a činil je na sobě závislými

– o chleba se poděl s hladovým: tedy je lepší, když oba máme trošku, než, když jeden nemá co do úst a druhý

– do domu přijímej utištěné: tedy neohánějme se právem na své soukromí, nevypočítávejme, jak intenzivně jsme museli dřít, abychom to všechno teď konečně už měli. že vzdejme se svého pohodlí a staňme se blízkým tomu, kdo nás potřebuje.

A když toto budeš činit, slyšeli jsme dnes z Izaiášova proroctví, před tebou půjde tvá spravedlnost a za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva. Tehdy zavoláš a Hospodin Ti odpoví.

Sestry a bratři, přeji sobě i vám, aby právě takovým pro nás všechny ten letošní postní čas byl. Amen

Iva Pospíšilová

OVOCE DUCHA SVATÉHO. O KMENI A RATOLESTECH

„Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce. Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic.
Jan 15, 1 – 5

 Kristus v patnácté kapitole Janova evangelia hovoří o tom, že On je ten strom, onen kmen, který nese ratolesti. My jsme podle této symboliky ratolesti, které mají přinášet ovoce. Pokud nepřináší, vinař, kterým je Hospodin, ji odřezává a každou ratolest, která nese ovoce prostřihává , čistí. A kde je tedy Duch svatý ? Víme přece, že je to Duch Kristův. V každém kmeni, každém stromu musí proudit míza, živiny. Opět v tomto podobenství můžeme vidět tajemství Trojice. Otec, Syn a Duch svatý. Vinař, kmen a míza. Strom, nebo kmen, v tomto případě vinný kmen, bez mízy, vody a živin usychá, bez ošetřování vinařem se zahluší a nenese ovoce. Každou ratolest to jistě bolí, když je prostřihována. Když jsme různými životními okolnostmi nuceni se vzdávat našich planých listů a větviček, často křičíme :

Bože, co se to děje, proč ? A nechápeme, že Hospodin dovolí tyto okolnosti proto, abychom nesli ovoce. Ovoce Ducha svatého. Životodárná míza v nás proudí a vytváří ovoce.

Nemá jít do zbytečných listů a větviček. Proto to bolestivé stříhání stromů nebo vína. Tento sestřih, seřezání větví vytváří náš nový charakter.

Apoštol Pavel říká Galatským : „ Žijte z moci Božího Ducha a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost. ( Ano, chceme mít své větvičky a na nich plno listů , naší svévole

nebýt nebeského vinaře a jeho ostrých nůžek…) Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete.“ Máme svobodnou vůli, a buď budeme chtít „své“ větvičky, své listí, a dosaďme si každý do toho své zájmy, proto slovo své-vole (má –vůle ), anebo budeme toužit nést ovoce Ducha. Čerpat z Něj, aby tvořil náš proměňovaný charakter. Ovoce musí dozrát. I náš křesťanský život ze začátku bude mít nedozrálé ovoce a nebo plno zbytečných listů. Může se potom stát, že budeme sami volat, přijď Hospodine a odstřihni ode mne to a to… Já chci nést pro Tebe ovoce, už nechci mít jen plno „krásných“ listů…

„Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou která nese ovoce čistí, aby nesla hojnější ovoce.
Jan 15,2

 

Zbývá otázka. Co s těmi větvemi, které nenesou žádné ovoce? Také mají šanci. V podobenství o neplodném fíkovníku :

…řekl vinaři: Hle,už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku a nic nenalézám.

Vytni jej! Proč má kazit i tu zem? On mu odpověděl:“ Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad ještě ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit.“ Lukáš 13,7-9

Ztratili jsme ve svém životě Hospodina ? Církev, ty kostely , kam jsme chodili v dětství, kde jsme byli pokřtěni a biřmováni, už nás zajímají jen jako architektonické památky ?

Přemýšlejme, Bůh je schopen nás okopat ( to je asi také bolestivé ) a pohnojit. Dodat vodu, zavlažit, dodat živiny. Ještě můžeme nést ovoce! Ještě se můžeme vrátit. Nejen do těch kostelů. Ale především ke Kristu. Ježíš Kristus se za nás přimlouvá. Jsme přece jeho ratolesti.

A pokud jsme v životě prožili tolik turbulencí, nebe se nám zdá pochmurné, zabloudili jsme v labyrintu života, prožili jsme krizi hodnost, spoutali se hříchem a bloudíme jako bludné ovce? Slast hříchu, skepse, cynismus, nevěra. Zaslepené oči.

Je tu milost pokání. Návrat. Bůh je schopen, mocen nás naroubovat znovu. Jak? Je to na nás. Napojit se na nebeský počítač najít webovou stránku modlitby. Vzít z knihovny tu zaprášenou Bibli.Vzpomenout si na dětství.

A zkusit si zajít na bohoslužby. Duch svatý nás tam může oslovit. A ten nebeský zahradník nás může znovu naroubovat. Jak říká Písmo ( a nejen o Izraeli ) : „oni však, nesetrvají-li v nevěře, budou naroubováni, neboť Bůh má moc naroubovat je znovu“. Římanům 11,23.

Má-li náš život znovu získat smysl, vraťme se v pokání k Hospodinu.

Petr Mečkovský

Ovoce lásky, vůně lásky

Vydáváš vůni jako sad s jablky granátovými, s výtečným ovocem…
Jsi pramen zahradní, studna vody živé…
Probuď se, vánku severní, přijď vánku jižní, ať voní moje zahrádka …
 Píseň písní 4, 13-16

 „Láska Boží nezná žádných mezí, hlubší je než moře nejhlubší / Bůh mne příjal bídného, svým šatem oděl, oděl hříšného / mně všechnu vinu odpustil, svým dítětem mne učinil…“ – tak jsme v dětství zpívali v nedělní škole. Ano, láska je největším Božím darem. To jsem si uvědomoval při přednášce bratra biskupa Šandery, při vzdělávání duchovních na Lipové o biblické knize Písni písní. Bylo to ucelené slovo o různých možnostech výkladu této knihy SZ.

Píseň písní, říkal jsem si, překrásná, a nejenom alegorie, nejenom čerpání z různých starověkých mýtů, ale i konkrétní erotický vztah lásky milenecké, manželské. Bůh čistým lidským vztahům žehná.

Šalamoun a nevěsta, „milý můj je můj a já jsem jeho“, Hospodin a Izrael, Bůh a člověk, Kristus a Církev, Ježíš a Duše křesťana. Alegorie všech nuancí lásky, ale i konkrétní vztah. Láska je tajemství. Největší meta lidského života. Bůh je láska, říká Jan, ale pozor! : láska není Bůh! Obráceně to neplatí.

V biblické konkordanci jsem si našel mnoho, mnoho veršů o lásce.“Hospodine, jak mnoho miluješ lidi! “ říká Mojžíš ( 5.Mojžíšova 33,3).

A co básníci? Uchvacovaly mne verše Jaroslava Seiferta: “ Láska jsou zvony / tma / a salvy z děl / a všechny hvězdy na obloze / které znáš / když noc je hluboká…“

Jan Skácel si jednou všiml nápisu na sídlišti v Brně Lesné, ( který tam dodnes je ) a inspirován říká : „Někdo tam napsal / térem a metrovými slovy / Jediná moje lásko / očičko moje sametový „.

V Písni písní nás zaplaví slovo: “ Vždyť silná jako smrt je láska, neúprosná jako hrob žárlivost lásky. Žár její – žár ohně, plamen Hospodinův.“ (Píseň 8,6 ) Janovo slovo : „Tak Bůh miloval svět, že dal svého Syna …“ je snad nejznámější verš z Písma. V TV přenosu olympiády jsem zahlédl mezi diváky veliký plakát “ John 3, 16 ! „. Také způsob misie a evangelizace.

Miláček Páně Jan píše“ Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože …on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat. Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha. “ Zde je klíč k onomu tajemství lásky. Láska je ovocem Ducha svatého. To ovoce si nevyprodukujeme sami, musíme nechat působit Ducha Kristova v nás, aby toto ovoce lásky rostlo a dozrálo…

Duch svatý je ten, který v nás rozněcuje lásku, plodí ovoce lásky. I tehdy když se kolem nás všechno hroutí. V dnešní krizi, nejen finanční a ekonomické, ale KRIZI HODNOT, zůstává láska jako skutečný znak církve. Vždyť podle toho pozná svět, jací jsme, jestliže se milujeme. Vůně lásky může být pro sekularizované lidi velmi přítažlivá. Víc než naše slova, která bývají často jenom klišé.

Ať Hospodin Bůh může říkat o své církvi “ : Vydáváš vůni jako sad s jablky granátovými / s výtečným ovocem / hennou i nardem / s nardem a šafránem, puškvorcem, skořicí / se vším kadidlovým stromovím / myrhou a aloe / se všemi balzámy nejlepšími. / Jsi pramen zahradní / studna vody živé ( Píseň 4, 13 – 15 ).

Jsou naše sbory, rodiny, manželství, vztahy, celá církev balzámem pro lidi, jsme voňaví ? Přítažliví ??? Jsme studnou vody živé pro žíznící ?

„Probuď se vánku severní, přijď vánku jižní …volejme Ducha svatého … ať příjde do své zahrady ( církve ), můj milý ( náš Pán Ježíš Kristus ) a jí výtečné ovoce její.( Píseň 4,16 )

To je tajemství lásky. Bůh je láska. A kdo v lásce zůstává, v Bohu zůstává a Bůh v něm. Vztah srdce, vztah lásky.

Chtějme být vůní, chtějme přitahovat.

 Petr Mečkovský