Nejnovější příspěvky

Pokušení

Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl. Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.“ On však odpověděl: „Je psáno: `Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.´“ Tu ho vezme ďábel na do svatého města, postaví ho na vrcholek chrámu a řekne mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: `Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen´!“ Ježíš mu pravil: „Je také psáno: `Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.´“ Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu a řekne mu: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“ Tu mu Ježíš odpoví: „Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: `Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.´ V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho.
Mt 4, 1 – 11

Na začátku letošního postního období jsme, jak bývá skoro pravidlem, měli před sebou příběh Ježíšových pokušení na poušti. Tedy jeden z velice známých textů, častokrát rozebíraných. Mne ale nezaujala tolik ta jednotlivá pokušení s jejich konkrétními důrazy, jako spíš otázka moci, která se ať už ve skrytější, tak v otevřenější formě v pokušeních objevuje.

(Pokračování textu…)

Jdi a jednej také tak

Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ On mu řekl: „`Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí´ a `miluj svého bližního jako sám sebe´.“ Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“ Zákoník se však chtěl ospravedlnit a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl hnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem, obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: `Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.´ Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Zákoník odpověděl: „Ten, který prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“
Lukáš 10,25 – 37

Na začátku tohoto příběhu, ještě před známým podobenstvím o milosrdném Samařanu, zazní základní otázka snad všech náboženství, otázka zápasu o život a proti smrti. „Co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ ptá se Ježíše jeden zákoník. Snad hledá rituál, kult, obřady a oběti a zákony, jejichž plněním by si zajistil život.

(Pokračování textu…)

Dal svého jediného Syna

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.
Jan 3,16

Tohle je určitě jeden z nejznámějších veršů z celé Bible. Je do něho zahrnuto to nejhlavnější, nejzákladnější a nejpodstatnější z veškerého biblického svědectví a poselství, prakticky jsou v těch několika slovech shrnuty celé dějiny spásy.

Je to snad někdy až nepochopitelné. Dokážeme si vůbec poradit s takovou dávkou milosti? Člověk dokáže přijmout dar, jestliže je to dar přiměřený. Ale přijmout dar, který převyšuje každé chápání, to už není jen tak. Dar přiměřený nám udělá radost, cítíme se fajn. Ale když je ten dar obrovský, když převyšuje veškeré naše chápání, pak je těžké si s tím poradit. Asi se brzy objeví otázka: „Ale jak to splatím, jak se odvděčím, jak a hlavně čím se za takový dar můžu revanžovat?“

(Pokračování textu…)

Nejsem hoden

Když to všechno svým posluchačům pověděl, odešel do Kafarnaum. Tam měl jeden setník otroka, na němž mu velmi záleželo; ten byl na smrt nemocen. Když setník uslyšel o Ježíšovi, poslal k němu židovské starší a žádal ho, aby přišel a zachránil život jeho otroka. Ti přišli k Ježíšovi a snažně ho prosili: „Je hoden, abys mu to udělal; neboť miluje náš národ, i synagógu nám vystavěl.“ Ježíš šel s nimi. A když už byl nedaleko jeho domu, poslal setník své přátele se vzkazem: „Pane, neobtěžuj se; vždyť nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu. Proto jsem se ani neodvážil k tobě přijít. Ale dej rozkaz, a můj sluha bude zdráv. Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému `jdi´, pak jde; jinému `pojď sem´, pak přijde; a svému otroku `udělej to´, pak to udělá.“ Když to Ježíš uslyšel, podivil se, obrátil se k zástupu, který ho následoval, a řekl: „Pravím vám, že tak velikou víru jsem nenalezl ani v Izraeli.“ Když se poslové navrátili do setníkova domu, nalezli toho otroka zdravého.
Lukáš 7,1 – 10

V tomto textu z evangelia podle Lukáše je samozřejmě důležité v první řadě svědectví o víře. Uzdravení setníkova otroka je skutečným zázrakem víry. Nic jiného tam není. Žádné vkládání rukou, ba dokonce ani žádné modlitby za uzdravení, „jen“ víra onoho setníka. Vlastně ani ta jeho víra není vírou v uzdravení samotné, je vírou v Ježíše Krista jako Syna Božího. On není pouze tím, kdo uzdravuje, on je uzdravení samo. Stačí jeho přítomnost, stačí, že on tu je, stačí přijmout jeho slovo – a nemocný člověk se uzdraví. To je důležité poselství textu.

(Pokračování textu…)

Dej nám více víry!

Apoštolové řekli Pánu: „Dej nám více víry!“ Pán jim řekl: „Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: `Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře´, a ona by vás poslechla.“
Lukáš 17, 5 – 6

Apoštolové se obracejí na Ježíše s jedinou stručnou prosbou: „Dej nám více víry!“ Chvilku před tím vyprávěl o pokušeních, která na člověka mohou přijít, ba dokonce o nevyhnutelnosti pokušení, ale také jim říkal o nesmírné vytrvalosti v odpouštění a ti učedníci si uvědomili, že k tomu všemu potřebují jediné: víru. A proto o ni prosí. Chtějí se osvědčit ve zkouškách, chtějí si zachovat lásku a umět odpouštět, tedy potřebují být posíleni opravdovou vírou.

(Pokračování textu…)

(Ne)věřící Tomáš

Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“ Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“
Jan 20, 24 – 29

Mezi příběhy, které popisují setkání učedníků se vzkříšeným Pánem, najdeme i známý příběh apoštola Tomáše. Jeho příběh není tak prostý, jak by se mohlo na první pohled zdát. Můžeme ho vzít z několika rovin. První a asi vůbec nejznámější je ta, ve které se jednoduše potkáváme právě pouze s tím známým „nevěřícím Tomášem“. S člověkem, jehož víra není asi zrovna moc pevná, když chce pořád nějaké důkazy…

(Pokračování textu…)

Světlo pro náš život

Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa.
Jan 1, 1 – 9

První verše Janova evangelia hovoří o Slovu, ve kterém má počátek všechno, co jest, tedy veškeré stvoření. Jako nejpřednější je hned zdůrazněn sám život, neboť právě život, skutečný, plnohodnotný život je ve vší své mnohočetnosti, proměnnosti a dynamice tím nejzázračnějším projevem Slova. Je vpravdě světlem, tak jak je jím zde nazván.

(Pokračování textu…)

K čemu je čas?

Jako spolupracovníci na tomto díle vás napomínáme, abyste milost Boží nepřijímali naprázdno, vždyť je psáno: „V čas příhodný jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti přispěl na pomoc.“ Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy!
2. Korintským 6, 1 – 2

Před pár dny jsme oslavili příchod nového roku, v pořadí už šestého ve třetím tisíciletí po Kristu. Proč ale vůbec slavit Nový rok? Oč vlastně jde? Jsme zase o rok starší – je tohle snad důvod k oslavám? Řekl bych, že jde právě o ten čas. Jednak nám toto datum pomáhá čas dělit, sledovat a orientovat se v něm, ale možná jde ještě o něco navíc: je v tom snaha ten neúprosný čas nějak zachytit a dostat ho pod kontrolu. Snaha poháněná vědomím, že buďto „já mám čas“ – anebo „čas má mne“.

(Pokračování textu…)

Světlo

Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa.
Jan 1,1 – 9

První verše Janova evangelia hovoří o Slovu, ve kterém má počátek všechno, co jest, tedy veškeré stvoření. Jako nejpřednější je hned zdůrazněn sám život, neboť právě život, skutečný plnohodnotný život je ve vší své mnohočetnosti, proměnnosti a dynamice tím nejzázračnějším projevem Slova. Je vpravdě světlem, tak jak je jím zde nazván. Teď máme ještě v živé paměti Vánoce a o Vánocích se vždy tento termín, tedy světlo, ozývá ve svém symbolickém významu častěji, než kdykoli jindy v roce. Není vůbec náhodou, že tradičně putuje symbolické světlo z Betléma postupně až do celého světa, aby tak tímto symbolem bylo alespoň trochu ukázáno na to pravé světlo, které k nám z Betléma vyšlo – na Ježíše Krista – Spasitele.

(Pokračování textu…)

Kdo je vlastně Ježíš Kristus?

Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy ptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Oni řekli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ Řekne jim: „A za koho mě pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ Ježíš mu odpověděl: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.“
Mt 16, 13 – 18

Začnu otázkou: Kdo je vlastně Ježíš Kristus? Věřícímu člověku asi bude tato otázka znít podivně, je to přece jasné, kdo je Kristus, proč se takto ptát. Ale ona ta otázka vlastně jen navazuje na otázku, kterou položil svým učedníkům sám Ježíš: „Za koho mne lidé pokládají?“ Dohady mezi lidmi byly různé, jak se můžeme z odpovědi apoštolů přesvědčit. Ježíš se ale znovu zeptal: „A za koho mne pokládáte vy?“ To už je jiná otázka. Totiž v tom, jak nahlížejí na Ježíše lidé „z vnějšku“, „ze světa“ a jak lidé, kteří jsou blíže vtaženi, účastni a zainteresováni, je podstatný rozdíl. Pro nezúčastněný pohled zvenčí, ale také pro pohled z úhlu jiného náboženství či filosofie může být Ježíš třeba prorokem, anebo významným člověkem, humanistou, popřípadě přísným mravokárcem tepajícím zlořády světa. Pohledy mohou být různé…

(Pokračování textu…)