Nejnovější příspěvky

Nejsem hoden

Když to všechno svým posluchačům pověděl, odešel do Kafarnaum. Tam měl jeden setník otroka, na němž mu velmi záleželo; ten byl na smrt nemocen. Když setník uslyšel o Ježíšovi, poslal k němu židovské starší a žádal ho, aby přišel a zachránil život jeho otroka. Ti přišli k Ježíšovi a snažně ho prosili: „Je hoden, abys mu to udělal; neboť miluje náš národ, i synagógu nám vystavěl.“ Ježíš šel s nimi. A když už byl nedaleko jeho domu, poslal setník své přátele se vzkazem: „Pane, neobtěžuj se; vždyť nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu. Proto jsem se ani neodvážil k tobě přijít. Ale dej rozkaz, a můj sluha bude zdráv. Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému `jdi´, pak jde; jinému `pojď sem´, pak přijde; a svému otroku `udělej to´, pak to udělá.“ Když to Ježíš uslyšel, podivil se, obrátil se k zástupu, který ho následoval, a řekl: „Pravím vám, že tak velikou víru jsem nenalezl ani v Izraeli.“ Když se poslové navrátili do setníkova domu, nalezli toho otroka zdravého.
Lukáš 7,1 – 10

V tomto textu z evangelia podle Lukáše je samozřejmě důležité v první řadě svědectví o víře. Uzdravení setníkova otroka je skutečným zázrakem víry. Nic jiného tam není. Žádné vkládání rukou, ba dokonce ani žádné modlitby za uzdravení, „jen“ víra onoho setníka. Vlastně ani ta jeho víra není vírou v uzdravení samotné, je vírou v Ježíše Krista jako Syna Božího. On není pouze tím, kdo uzdravuje, on je uzdravení samo. Stačí jeho přítomnost, stačí, že on tu je, stačí přijmout jeho slovo – a nemocný člověk se uzdraví. To je důležité poselství textu.

(Pokračování textu…)

Dej nám více víry!

Apoštolové řekli Pánu: „Dej nám více víry!“ Pán jim řekl: „Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: `Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře´, a ona by vás poslechla.“
Lukáš 17, 5 – 6

Apoštolové se obracejí na Ježíše s jedinou stručnou prosbou: „Dej nám více víry!“ Chvilku před tím vyprávěl o pokušeních, která na člověka mohou přijít, ba dokonce o nevyhnutelnosti pokušení, ale také jim říkal o nesmírné vytrvalosti v odpouštění a ti učedníci si uvědomili, že k tomu všemu potřebují jediné: víru. A proto o ni prosí. Chtějí se osvědčit ve zkouškách, chtějí si zachovat lásku a umět odpouštět, tedy potřebují být posíleni opravdovou vírou.

(Pokračování textu…)

(Ne)věřící Tomáš

Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“ Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“
Jan 20, 24 – 29

Mezi příběhy, které popisují setkání učedníků se vzkříšeným Pánem, najdeme i známý příběh apoštola Tomáše. Jeho příběh není tak prostý, jak by se mohlo na první pohled zdát. Můžeme ho vzít z několika rovin. První a asi vůbec nejznámější je ta, ve které se jednoduše potkáváme právě pouze s tím známým „nevěřícím Tomášem“. S člověkem, jehož víra není asi zrovna moc pevná, když chce pořád nějaké důkazy…

(Pokračování textu…)

Světlo pro náš život

Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa.
Jan 1, 1 – 9

První verše Janova evangelia hovoří o Slovu, ve kterém má počátek všechno, co jest, tedy veškeré stvoření. Jako nejpřednější je hned zdůrazněn sám život, neboť právě život, skutečný, plnohodnotný život je ve vší své mnohočetnosti, proměnnosti a dynamice tím nejzázračnějším projevem Slova. Je vpravdě světlem, tak jak je jím zde nazván.

(Pokračování textu…)

K čemu je čas?

Jako spolupracovníci na tomto díle vás napomínáme, abyste milost Boží nepřijímali naprázdno, vždyť je psáno: „V čas příhodný jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti přispěl na pomoc.“ Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy!
2. Korintským 6, 1 – 2

Před pár dny jsme oslavili příchod nového roku, v pořadí už šestého ve třetím tisíciletí po Kristu. Proč ale vůbec slavit Nový rok? Oč vlastně jde? Jsme zase o rok starší – je tohle snad důvod k oslavám? Řekl bych, že jde právě o ten čas. Jednak nám toto datum pomáhá čas dělit, sledovat a orientovat se v něm, ale možná jde ještě o něco navíc: je v tom snaha ten neúprosný čas nějak zachytit a dostat ho pod kontrolu. Snaha poháněná vědomím, že buďto „já mám čas“ – anebo „čas má mne“.

(Pokračování textu…)

Světlo

Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa.
Jan 1,1 – 9

První verše Janova evangelia hovoří o Slovu, ve kterém má počátek všechno, co jest, tedy veškeré stvoření. Jako nejpřednější je hned zdůrazněn sám život, neboť právě život, skutečný plnohodnotný život je ve vší své mnohočetnosti, proměnnosti a dynamice tím nejzázračnějším projevem Slova. Je vpravdě světlem, tak jak je jím zde nazván. Teď máme ještě v živé paměti Vánoce a o Vánocích se vždy tento termín, tedy světlo, ozývá ve svém symbolickém významu častěji, než kdykoli jindy v roce. Není vůbec náhodou, že tradičně putuje symbolické světlo z Betléma postupně až do celého světa, aby tak tímto symbolem bylo alespoň trochu ukázáno na to pravé světlo, které k nám z Betléma vyšlo – na Ježíše Krista – Spasitele.

(Pokračování textu…)

Kdo je vlastně Ježíš Kristus?

Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy ptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Oni řekli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ Řekne jim: „A za koho mě pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ Ježíš mu odpověděl: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.“
Mt 16, 13 – 18

Začnu otázkou: Kdo je vlastně Ježíš Kristus? Věřícímu člověku asi bude tato otázka znít podivně, je to přece jasné, kdo je Kristus, proč se takto ptát. Ale ona ta otázka vlastně jen navazuje na otázku, kterou položil svým učedníkům sám Ježíš: „Za koho mne lidé pokládají?“ Dohady mezi lidmi byly různé, jak se můžeme z odpovědi apoštolů přesvědčit. Ježíš se ale znovu zeptal: „A za koho mne pokládáte vy?“ To už je jiná otázka. Totiž v tom, jak nahlížejí na Ježíše lidé „z vnějšku“, „ze světa“ a jak lidé, kteří jsou blíže vtaženi, účastni a zainteresováni, je podstatný rozdíl. Pro nezúčastněný pohled zvenčí, ale také pro pohled z úhlu jiného náboženství či filosofie může být Ježíš třeba prorokem, anebo významným člověkem, humanistou, popřípadě přísným mravokárcem tepajícím zlořády světa. Pohledy mohou být různé…

(Pokračování textu…)

O Smíření

Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířil s Bohem! Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.
2K 5, 17 – 21

Jsme zváni k usmíření. „Dejte se smířit s Bohem! Smiřte se s Bohem!“ zní výzva. Bible častokrát právě v těch centrálních případech volí zcela opačný směr, než na jaký jsme my lidé ve svých úvahách o náboženství zvyklí: Kdesi v nedozírných a nedostupných výšinách ztrnule ční nevyzpytatelný Bůh a úkolem nás, malých človíčků, je, nějak se k němu dostat, vylézt, vyšplhat; a také bychom si ho měli nějak předcházet, naklonit si ho, získat jeho přízeň… Takhle nějak vypadají představy, se kterými se můžeme setkat nejen u většiny světových náboženství, ale i u řady těch lidí, kteří se možná považují za křesťany, ale ve skutečnosti mají o křesťanství představu jen mlhavou.

(Pokračování textu…)

Není jiného Boha

Já jsem Hospodin a jiného už není, mimo mne žádného Boha není. Přepásal jsem tě, ač jsi mě neznal, aby poznali od slunce východu až na západ, že kromě mne nic není. Já jsem Hospodin a jiného už není. Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci.
Iz 45, 5 – 7

Tohle je nejspíš jeden z biblických textů, při nichž čtenáři naskočí husí kůže. Bůh se zde naprosto otevřeně přiznává k tomu, že sám osobně stojí za vším zlem, co ho na světě je. Všichni ti, kteří se odvracejí od biblické víry s argumentem, že je namířena proti lidskosti i proti životu samému, mají naprosto přesvědčivý důkaz – veškeré násilí, veškeré zlo, co ho kde na světě jest, je v křesťanství oficiálně potvrzeno, sám ten jejich bůh mu dává zelenou. Jenomže paradoxně je právě tento biblický text jedním z těch, které zřetelně ukazují k tomu, jak ošidné, ba nebezpečné je vytrhávat slova z jejich kontextů, historických i biblických souvislostí.

(Pokračování textu…)

Náboženským obcím, radám starších, diecézní orgánům, členům Brněnské diecéze CČSH

Milé sestry, milí bratři, milost a pokoj Vám!

Jak jistě víte, příští rok si budeme připomínat 90. výročí založení naší církve a na podzim také 60. výročí ustavení naší diecéze. Vezměme tato výročí jako vzácnou příležitost k poděkování za Boží věrnost a ochranu, kterou jsme po léta směli zakoušet, ale také především jako příležitost k zamyšlení se nad námi a naším posláním v současném světě. Prosíme Vás o spolupráci při přípravě oslavy těchto výročí. Konkrétně se jedná o tyto úkoly:

  1. V diecézi připravujeme k tomuto výročí publikaci, která stručně představí minulost i současnost její i každé její obce a každé iniciativy s diecézí spojené (Betanie-Křesťanská pomoc; Diecézní duchovní péče; Akademický klub Tábor, Tiskové středisko; Diecézní centrum setkávání na Lipové; Partnerské kontakty s Essenem a další.) Prosíme rady starších o spolupráci při přípravě této publikace. Promyslete a pošlete nejlépe v elektronické podobě do 31. 8. t. r. na adresu diecéze krátké představení své obce (iniciativy, sdružení), její minulosti, současnosti, aktivit, které v ní probíhají; případně i plánů do budoucna. Vše v rozsahu 10 řádků. K tomu připojte 1-2 fotografie. Vámi dodané materiály budou dále ve spolupráci s Vámi redakčně zpracovány. (Pokračování textu…)