Nejnovější příspěvky

Vánoce

Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou.
Lukáš 2, 4-7

Snad už není nic, co by nebylo řečeno o křesťanských Vánocích, obzvlášť o tom, co nám zapsal evangelista Lukáš ve své 2.kapitole.
Přemýšlel jsem o tom z pohledu Josefa a Marie, kteří se také vydali do svého města Betléma, protože Josef byl z rodu Davidova. A Betlém bylo Davidovo město. Napadlo mne, co asi prožívali při příchodu do Betléma. Nikde nebylo místo ke spaní. Všechny cestovní hostince plné. Jaký prožíval Josef s Marií stres, úzkost a nejistotu co dál. Byli to lidé jako my.
Jistě, k Josefovi mluvil anděl, který mu řekl o počatém dítěti, že je z Ducha svatého. K Marii také promluvil anděl, dokonce archanděl Gabriel, řekl jí: počneš, a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš….tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.
Znali tedy oba dva tuto situaci a byli poslušní jak světské moci, nařízení císaře Augusta, tak toho, co jim řekl anděl. Přesto asi mohli prožívat napětí, co bude dál, jestliže neseženou nocleh. Maria věděla, že porod se blíží, Josef z pozice hlavy rodiny asi přemýšlel co dál …
Myslím, že přes svoji velikou důvěru v Hospodina, jejich srdce vzrušeně tloukla a hlavou prolétaly různé myšlenky. Co dál ? Přes Boží zaslíbení. Nemyslím si, že to byli nějací supermani, i Maria později pod křížem plakala…
Možná se v tomto příběhu najdeme také, možná ne. Neznali budoucnost, my ji neznáme také.Také jsme v situaci, kdy k nám andělé obrazně či konkrétně mluví a my přestože máme zaslíbenou budoucnost, máme trochu strach. Nejistotu a úzkost. Není kde spát. Není hostinec, není sbor, církev, kostel, je tu jen chlév. Promiňte, někdy nám to tak připadá. Jsme i v tomto adventním čase někdy naplněni nějakou obavou, nejistotou, úzkostí, tlakem, problémy. A i když jsme dostali slovo od Boha, říkáme si, jak to asi dopadne? V rodině, zaměstnání, sboru, s naším zdravím, dětmi, blízkými. Tak to možná prožívali Josef a Marie. Noc na krku a není kde spát. I my jsme jako lidé, jako křesťané, jako církev před porodem a nemáme na to místa.
Zapomínáme na to, že po narození Ježíše v onom, zvířaty naplněném chlévě se sláva Boží a nebeské zástupy ukáží a zjeví. Ve chvílích našeho soukromého stresu zapomínáme na slovo Páně. Na ty anděly. To potom byla krásná noc! „ Sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj mezi lidmi…“ Ano, ale život jde dál, co potom následovalo ? Útěk do Egypta před Herodesovým pronásledováním…
Přeji nám moji milí, abychom nezapomněli, co nám Pán Bůh dává o Vánocích, co nám jakýmkoliv způsobem řekl, sdělil, zaslíbil. Abychom předvánoční čas naplnili onou nadějí z Božího slova. Veškerá úzkost, strach, nejistota ať skrze naše očekávání Krista mizí…
Petr Mečkovský

Předčasné soudy

Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.
Matouš 7,1-2

Milí přátelé,

Písmo nás na mnoha místech zve k obezřetnosti, k přemýšlení, k posouzení situace a odmítnutí nesprávného jednání a životní orientace. Tím křesťanství vede ke kritickému myšlení, které je základem evropského ducha, a tak i vymožeností naší civilizace. Díky němu se nespokojíme s tím, co bylo, ale rozvíjíme poznání, zlepšujeme, zdokonalujeme. (Pokračování textu…)

Ve svobodě a důvěře přijmout Boží milost

Když byla Alžběta v šestém měsíci, byl anděl Gabriel poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené muž jménem Josef, z rodu Davidova; jméno té panny bylo Maria. Přistoupil k ní a řekl: „Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou.“ Ona se nad těmi slovy velmi zarazila a uvažovala, co ten pozdrav znamená. Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce.“ Maria řekla andělovi: „Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?“ anděl jí odpověděl: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží. Hle, i tvá příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a již je v šestém měsíci, ač se o ní říkalo, že je neplodná. Neboť u Boha není nic nemožného.“ Maria řekla: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.“
Lukáš 1,26-38

 Milí přátelé,

Marie, Josef, Alžběta, Zachariáš, Jan Křtitel – nejvýznamnější postavy adventu, s nimiž se setkáváme na začátku Lukášova evangelia. Proč právě oni vystupují ze šedi známých i neznámých lidí své doby? Nevíme nic nebo téměř nic o jejich povaze, zásluhách a postavení ve společnosti. (Pokračování textu…)

Sola gratia – milostí Boží jsem, co jsem

Když šel Ježíš odtamtud dál, šli za ním dva slepci a křičeli: „Smiluj se nad námi, Synu Davidův!“ A když vešel do domu, přistoupili ti slepci k němu. Ježíš jim řekl: „Věříte, že to mohu učinit?“ Odpověděli mu: „Ano, Pane.“ Tu se dotkl jejich očí a řekl: „Podle vaší víry se vám staň.“ A otevřely se jim oči. Ježíš jim pohrozil: „Ne, aby se to někdo dověděl!“ Oni však šli a rozhlásili ho po celé té krajině.
 Matouš 9,27 – 31

 Milí přátelé,

jistě by nás zajímalo, nakolik se oni dva slepci znali, jak dlouho spolu byli, zda si navzájem pomáhali, jestli mezi nimi bylo hlubší pouto. Víme jen tolik, že šli oba za Ježíšem, sdíleli stejnou víru, toužili po stejné milosti, nechtěli jeden druhého předběhnout, ale prosili “Smiluj se nad námi!“; toužili být uzdraveni společně. Můžeme u nich tedy najít lásku k bližnímu jako sám k sobě, naději, která spoléhá na to, co není viditelné a víru v Ježíše a jeho moc, na kterou jsou zvlášť dotazováni.

Prosili o milost, které se jim už dostalo, kterou už zakusili. Jinak by neviděli to, co druhým – vidícím zůstává skryto: že Ježíš je očekávaný zachránce od Boha a že to, co člověk bytostně potřebuje, je milost. Bez mnohých věcí, znalostí, zážitků a vztahů se člověk obejde, naučí se je postrádat; bez milosti od Boha však zůstává uzavřen ve své samotě a omezenosti.

(Pokračování textu…)

Dvojí půst

Zdalipak půst, který já schvaluji není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? (Iz 58,5 – 7,1)
Vstaň, jdi do Ninive a volej proti němu, neboť zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář… Jonáš vešel do města a volal: „Ještě 40 dní a Ninive bude vyvráceno. I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst… I viděl Bůh, jak si počínají. že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. – A neučinil tak. (Jonáš 1,2 a 3,4 – 6 a 10)
Když se postíte, netvařte se utrápenš jako pokrytci;ti zanedbávají svůj vzhled,aby lidem ukazovali, že se postí … (Mt 6,16 – 18)
Iz 58,5 – 7,1 Jonáš 1,2 a 3,3 – 6 a 10, Mt 6,16 – 18

 Milé sestry a bratři!

Opět jsme vstoupili do postního času a hned slyšíme slovo proroka Izaiáše: Což to je půst, který já schvaluji? A vypočítává různé kající praktiky a různá gesta, podle nichž především ti druzí mají poznat, že se člověk postí.

I letos jsme mohli o popeleční středě potkat lidi, kteří – na znamení toho, že se postí- měli na svém čele „popelec“. Kdysi dávno, když jsem, ještě jako malá holka, jednu takovou paní potkala, zastavila jsem ji na ulici s tím, že má špinavé čelo…. no umíte si představit, jak důkladně jsem byla poučena o tom, že se mýlím.

Ano, půst může být dvojí: ten jeden je pro oko mých sousedů, ten druhý je pro oko Boží. Ten první končí u postních oděvů a gest, ten druhý proměňuje mé nitro a očišťuje mé srdce.

Už v knihách Starého zákona můžeme číst, že ten pravý půst je spojen vždy s prosbou Božího lidu o Boží odpuštění: Obyvatelé Ninive i spolu se svým králem se odvracejí od zla, které bylo prakticky každodenní součástí jejich činů a Bůh upustí od trestu, který již ohlásil. Ano, také na sobě mají žíněný šat, také si sypou hlavu popelem; to však není gesto pro ty kolem, ale svědectví o hloubce jejich postu. Od prosebných modliteb je neodvede ani móda, ani požadavky osobní hygieny, ani bučení vyhládlého dobytka…… a jsou vyslyšeni.

Když o postu mluví Pán Ježíš, také upozorňuje své učedníky na to, že půst „pro oko“ před bohem neobstojí. Z Matoušova evangelia jsme to dnes slyšeli naprosto jasně: netvařte se utrápeně, jako pokrytci, nezanedbávejte svůj vzhled, abyste lidem ukazovali, že se postíte. Potřete svou hlavu olejem, umyjte si tvář… neukazujte lidem, ale Bohu, že se postíte.

Od této Ježíšovy výzvy je už jen krůček k otázce : jak že tedy má ten pravý půst vypadat. Před Bohem jsme na tom všichni stejně – jsme lidmi hříšnými, ale jeden od druhého se lišíme druhém svých provinění. Protože situace každého z nás je jiná, neuslyšíte ode mě nějaký konkrétní návod; pár konkrétních rad jsme však dnes z písma zaslechnout přece jen mohli..

Především ten pravý půst jde vždy proti mému dosavadnímu hříšnému konání:

– rozevři okovy svévole: tedy přestaň jednat podle své vůle, neříkej si, že máš dost rozumu, abys věděl, co je třeba udělat; ptej se po Boží vůli a tu čiň

– rozvaž jho: tedy rozpleťme (objevme a poznejme) ty skutečné důvody, které ti až dosud bránily brát vážně Boží slovo a skončíš u poznání, že je tu někdo jiný, kdo s tebou manipuluje, kdo tě ovládá. Může to být pýcha, závist, ale můžeme na tom být až tak zle, že už jsme plně v moci ďáblově

– dej volnost ujařmeným: tedy přestaňme využívat svých znalostí nebo svého postavení k tomu, abychom u druhých lidí vzbuzovali obavy či dokonce snižovali jejich důstojnost a činil je na sobě závislými

– o chleba se poděl s hladovým: tedy je lepší, když oba máme trošku, než, když jeden nemá co do úst a druhý

– do domu přijímej utištěné: tedy neohánějme se právem na své soukromí, nevypočítávejme, jak intenzivně jsme museli dřít, abychom to všechno teď konečně už měli. že vzdejme se svého pohodlí a staňme se blízkým tomu, kdo nás potřebuje.

A když toto budeš činit, slyšeli jsme dnes z Izaiášova proroctví, před tebou půjde tvá spravedlnost a za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva. Tehdy zavoláš a Hospodin Ti odpoví.

Sestry a bratři, přeji sobě i vám, aby právě takovým pro nás všechny ten letošní postní čas byl. Amen

Iva Pospíšilová

OVOCE DUCHA SVATÉHO. O KMENI A RATOLESTECH

„Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce. Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic.
Jan 15, 1 – 5

 Kristus v patnácté kapitole Janova evangelia hovoří o tom, že On je ten strom, onen kmen, který nese ratolesti. My jsme podle této symboliky ratolesti, které mají přinášet ovoce. Pokud nepřináší, vinař, kterým je Hospodin, ji odřezává a každou ratolest, která nese ovoce prostřihává , čistí. A kde je tedy Duch svatý ? Víme přece, že je to Duch Kristův. V každém kmeni, každém stromu musí proudit míza, živiny. Opět v tomto podobenství můžeme vidět tajemství Trojice. Otec, Syn a Duch svatý. Vinař, kmen a míza. Strom, nebo kmen, v tomto případě vinný kmen, bez mízy, vody a živin usychá, bez ošetřování vinařem se zahluší a nenese ovoce. Každou ratolest to jistě bolí, když je prostřihována. Když jsme různými životními okolnostmi nuceni se vzdávat našich planých listů a větviček, často křičíme :

Bože, co se to děje, proč ? A nechápeme, že Hospodin dovolí tyto okolnosti proto, abychom nesli ovoce. Ovoce Ducha svatého. Životodárná míza v nás proudí a vytváří ovoce.

Nemá jít do zbytečných listů a větviček. Proto to bolestivé stříhání stromů nebo vína. Tento sestřih, seřezání větví vytváří náš nový charakter.

Apoštol Pavel říká Galatským : „ Žijte z moci Božího Ducha a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost. ( Ano, chceme mít své větvičky a na nich plno listů , naší svévole

nebýt nebeského vinaře a jeho ostrých nůžek…) Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete.“ Máme svobodnou vůli, a buď budeme chtít „své“ větvičky, své listí, a dosaďme si každý do toho své zájmy, proto slovo své-vole (má –vůle ), anebo budeme toužit nést ovoce Ducha. Čerpat z Něj, aby tvořil náš proměňovaný charakter. Ovoce musí dozrát. I náš křesťanský život ze začátku bude mít nedozrálé ovoce a nebo plno zbytečných listů. Může se potom stát, že budeme sami volat, přijď Hospodine a odstřihni ode mne to a to… Já chci nést pro Tebe ovoce, už nechci mít jen plno „krásných“ listů…

„Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou která nese ovoce čistí, aby nesla hojnější ovoce.
Jan 15,2

 

Zbývá otázka. Co s těmi větvemi, které nenesou žádné ovoce? Také mají šanci. V podobenství o neplodném fíkovníku :

…řekl vinaři: Hle,už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku a nic nenalézám.

Vytni jej! Proč má kazit i tu zem? On mu odpověděl:“ Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad ještě ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit.“ Lukáš 13,7-9

Ztratili jsme ve svém životě Hospodina ? Církev, ty kostely , kam jsme chodili v dětství, kde jsme byli pokřtěni a biřmováni, už nás zajímají jen jako architektonické památky ?

Přemýšlejme, Bůh je schopen nás okopat ( to je asi také bolestivé ) a pohnojit. Dodat vodu, zavlažit, dodat živiny. Ještě můžeme nést ovoce! Ještě se můžeme vrátit. Nejen do těch kostelů. Ale především ke Kristu. Ježíš Kristus se za nás přimlouvá. Jsme přece jeho ratolesti.

A pokud jsme v životě prožili tolik turbulencí, nebe se nám zdá pochmurné, zabloudili jsme v labyrintu života, prožili jsme krizi hodnost, spoutali se hříchem a bloudíme jako bludné ovce? Slast hříchu, skepse, cynismus, nevěra. Zaslepené oči.

Je tu milost pokání. Návrat. Bůh je schopen, mocen nás naroubovat znovu. Jak? Je to na nás. Napojit se na nebeský počítač najít webovou stránku modlitby. Vzít z knihovny tu zaprášenou Bibli.Vzpomenout si na dětství.

A zkusit si zajít na bohoslužby. Duch svatý nás tam může oslovit. A ten nebeský zahradník nás může znovu naroubovat. Jak říká Písmo ( a nejen o Izraeli ) : „oni však, nesetrvají-li v nevěře, budou naroubováni, neboť Bůh má moc naroubovat je znovu“. Římanům 11,23.

Má-li náš život znovu získat smysl, vraťme se v pokání k Hospodinu.

Petr Mečkovský

Ovoce lásky, vůně lásky

Vydáváš vůni jako sad s jablky granátovými, s výtečným ovocem…
Jsi pramen zahradní, studna vody živé…
Probuď se, vánku severní, přijď vánku jižní, ať voní moje zahrádka …
 Píseň písní 4, 13-16

 „Láska Boží nezná žádných mezí, hlubší je než moře nejhlubší / Bůh mne příjal bídného, svým šatem oděl, oděl hříšného / mně všechnu vinu odpustil, svým dítětem mne učinil…“ – tak jsme v dětství zpívali v nedělní škole. Ano, láska je největším Božím darem. To jsem si uvědomoval při přednášce bratra biskupa Šandery, při vzdělávání duchovních na Lipové o biblické knize Písni písní. Bylo to ucelené slovo o různých možnostech výkladu této knihy SZ.

Píseň písní, říkal jsem si, překrásná, a nejenom alegorie, nejenom čerpání z různých starověkých mýtů, ale i konkrétní erotický vztah lásky milenecké, manželské. Bůh čistým lidským vztahům žehná.

Šalamoun a nevěsta, „milý můj je můj a já jsem jeho“, Hospodin a Izrael, Bůh a člověk, Kristus a Církev, Ježíš a Duše křesťana. Alegorie všech nuancí lásky, ale i konkrétní vztah. Láska je tajemství. Největší meta lidského života. Bůh je láska, říká Jan, ale pozor! : láska není Bůh! Obráceně to neplatí.

V biblické konkordanci jsem si našel mnoho, mnoho veršů o lásce.“Hospodine, jak mnoho miluješ lidi! “ říká Mojžíš ( 5.Mojžíšova 33,3).

A co básníci? Uchvacovaly mne verše Jaroslava Seiferta: “ Láska jsou zvony / tma / a salvy z děl / a všechny hvězdy na obloze / které znáš / když noc je hluboká…“

Jan Skácel si jednou všiml nápisu na sídlišti v Brně Lesné, ( který tam dodnes je ) a inspirován říká : „Někdo tam napsal / térem a metrovými slovy / Jediná moje lásko / očičko moje sametový „.

V Písni písní nás zaplaví slovo: “ Vždyť silná jako smrt je láska, neúprosná jako hrob žárlivost lásky. Žár její – žár ohně, plamen Hospodinův.“ (Píseň 8,6 ) Janovo slovo : „Tak Bůh miloval svět, že dal svého Syna …“ je snad nejznámější verš z Písma. V TV přenosu olympiády jsem zahlédl mezi diváky veliký plakát “ John 3, 16 ! „. Také způsob misie a evangelizace.

Miláček Páně Jan píše“ Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože …on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat. Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha. “ Zde je klíč k onomu tajemství lásky. Láska je ovocem Ducha svatého. To ovoce si nevyprodukujeme sami, musíme nechat působit Ducha Kristova v nás, aby toto ovoce lásky rostlo a dozrálo…

Duch svatý je ten, který v nás rozněcuje lásku, plodí ovoce lásky. I tehdy když se kolem nás všechno hroutí. V dnešní krizi, nejen finanční a ekonomické, ale KRIZI HODNOT, zůstává láska jako skutečný znak církve. Vždyť podle toho pozná svět, jací jsme, jestliže se milujeme. Vůně lásky může být pro sekularizované lidi velmi přítažlivá. Víc než naše slova, která bývají často jenom klišé.

Ať Hospodin Bůh může říkat o své církvi “ : Vydáváš vůni jako sad s jablky granátovými / s výtečným ovocem / hennou i nardem / s nardem a šafránem, puškvorcem, skořicí / se vším kadidlovým stromovím / myrhou a aloe / se všemi balzámy nejlepšími. / Jsi pramen zahradní / studna vody živé ( Píseň 4, 13 – 15 ).

Jsou naše sbory, rodiny, manželství, vztahy, celá církev balzámem pro lidi, jsme voňaví ? Přítažliví ??? Jsme studnou vody živé pro žíznící ?

„Probuď se vánku severní, přijď vánku jižní …volejme Ducha svatého … ať příjde do své zahrady ( církve ), můj milý ( náš Pán Ježíš Kristus ) a jí výtečné ovoce její.( Píseň 4,16 )

To je tajemství lásky. Bůh je láska. A kdo v lásce zůstává, v Bohu zůstává a Bůh v něm. Vztah srdce, vztah lásky.

Chtějme být vůní, chtějme přitahovat.

 Petr Mečkovský

O radosti

Ovoce pak Ducha je …. radost.
List Galatským 5, 22

 Radost, kdo by po ní netoužil ? Stav, kdy jsme spokojení, blažení, hřeje nám u srdíčka, žádný mrak nezastírá náš výhled. Předpokladem radosti je vnitřní harmonie, a tu zákonitě nemíváme často. Život sám o sobě je velmi vytěžující, dramatický, plný překážek, plný drobných vnitřních i vnějších soubojů v tomto životě. Stále jsme ve střehu, kdy a kde nás co zaskočí a jaký vrchol budeme muset zase překonat. Zkušenost minulosti nastražuje past. Už dopředu jsme připraveni na to, odkud co špatného, těžkého, či smutného přijde. A podle naší nátury, povahy, charakteru, tyto různé situace v přítomnosti zvládáme. A co se týče budoucnosti, někdy chceme mít „klapky na očích“ a nevědět…Mnozí velmi rádi usínají, aby je realita života neobtěžovala.

 Kde potom čerpat radost, když je všude šedivo ?

 Vtipem, smíchem, humorem a legrací lze mnohé rány srdce zahlazovat. Dočasně.

 Humor je nutný k životu. Ale často se stává, že máme na „ tváři lehký úsměv, hluboký v srdci žal“, řečeno slovy básníkovými. A tady je nutno vědět, že člověk podle Nového zákona ( viz I. Tes. 5, 23 …Bůh … zachová vašeho ducha, duši i tělo !) se skládá ze tří částí, ducha, duše a těla. Naše tělo zprostředkovává našimi smysly vjemy a působí na duši. Duše má opět tři složky, vůli, emoce, a rozum, racio. Podle pořadí těchto složek, nebo jejich kombinace, jsme lidé buď racionální, chladní, anebo emocionální, vzrušiví, či lidé s velmi silnou vůlí. Může to být nakombinované, proměnlivé, věkem se měnící a podobně …

 Duše i pro křesťana bývá velkým problémem. Duch, to je jiná. Většina lidí není duchovní, ale je duševní a ještě více lidí jsou pouze lidé tělesní. Priority hodnot, hodnotový žebříček, málo kdo o něm vůbec uvažuje, či si jej uvědomuje.

 Duchovní člověk, řecky „pneumatikos“, má vztah s Bohem. Jeho duch komunikuje se svým tvůrcem. A zde docházíme k jádru věci, zde je zdroj radosti. Vnitřní stav srdce, vědomí Boží lásky, Ježíšovy oběti a Jeho smíření nás s Otcem, odpuštění hříchů, činnost Ducha svatého. Viz verš epištoly Římanům 8, 16 : „ Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti“. Všimněte si, ne duši, ale duchu. Lidský znovuzrozený duch je spojen s Duchem svatým a může nést a plodit ovoce radosti.

 A opět otázka, jak tuto radost, radost ze spasení, moderněji řečeno ze záchrany z oné šedivosti a tmy získat ??? A o tom příště. Zatím se za onu radost srdce modleme.

V slavné třetí kapitole evangelia Janova říká Ježíš členu židovské velerady Nikodémovi :

 „Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch“(Jan 3,5-6 ). Zde zaznívá, že pravá radost je výsledkem přebývání v Boží přítomnosti, neboli – jestliže jsme, patříme do Božího království. Na světě je mnoho vtipných lidí, humorných lidí, rozdávajících smích a veselí, a přesto to mohou být lidé v srdci velmi smutní. Jeden slavný klaun, když se ho ptal člověk, kde se dobře pobaví, odkázal jej na své představení. Přitom bylo na něm vidět, jak je ztrápený a ve tváři strhaný….

 Král Šalamoun v Kazateli (Starý zákon), v oddílu „ Hledání blaženosti „ píše : ( Kaz. 2, 1 – 2 ) „Řekl jsem si v srdci : Nuže teď to zkusím s radovánkami a popřeji si dobrého. A hle, také to je pomíjivost! O smíchu jsem řekl: Je to ztřeštěnost, o radosti (v překladu spíše euforii, ) pak:

 Co to provádíš ? „ a končí konstatováním : „všechno je pomíjivost a honba za větrem; a žádný užitek z toho pod sluncem není.“

 Jestliže chceme být v Duchu svatém, v Duchu Kristově, abychom nesli jeho ovoce, radost, musíme se znovuzrodit. Co to znamená ? Nikodém se také ptá, a říká, copak mohu znovu vstoupit do těla své matky?

 Když vznikla křesťanská církev o svátku letnic, apoštol Petr řekl na tuto otázku tuto výzvu :

 „Obraťte se ( metanoa, – čiňte pokání, obrácení, změňte směr, styl života ), každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého.“

(Skutky apoštolů 2, 38 ). Jsme -li pokřtěni, nasycováni Božím slovem z Písma a na bohoslužbách, vnímáme-li ve svém nitru působení Kristova Ducha; potom jsme součástí Božího království. Je potřebí si toho být vědom. Pokud tomu tak není, je něco v nepořádku.

 Svátost křtu je skutečná a dar Ducha je nám dán. Pokud onen Duch dosvědčuje našemu duchu,

že jsme Boží děti! ( Řím. 8, 16 ). Ptejme se : patříme skutečně Kristu ? Nejsme tou odstřiženou větví? V oddíle o kmeni a ratolestech, které nesou ovoce, v evangeliu Janově, 15. kapitole Pán Ježíš říká :„ Ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně.“ Zůstávání v Kristu, to liturgické vyznání : –nežiji již já, ale žije ve mně Kristus, je existence v Božím království! V církvi Kristově. Potom křest, bohoslužby, svátosti jsou účinné. Kristus končí podobenství o kmeni a ratolestech takto :“ Zůstaňte v mé lásce. Zachováváte- li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše RADOST aby byla plná“. (Jan 15, 9 – 11 ).

 Zdroj vnitřní radosti v srdci je zachovávání přikázání a přebývání v Kristu. Znovuobjevme sílu církve, aby naše radost byla skutečná. Jsme narozeni z vody křtu, Božího slova a z daru Ducha svatého? Potom nás nic nemůže odloučit, oddělit od Kristovy lásky, a my se můžeme i v životě s mnohými těžkostmi skutečně radovat. Ta radost není z nás, je z Boha v Jeho království. Ta radost pramení z toho, že se nemusíme bát, Bůh je s námi a v nás.

 Modleme se za tuto skutečnou radost v našem srdci nezávisle na tom, co se děje kolem nás.

 Petr Mečkovský

Ovoce Ducha svatého – pokoj

Když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl:“Pokoj vám.“
 Jan 20, 19

 Jak často v našem životě podléháme strachu, podléháme různým úzkostem a napětí z toho, co se stalo, nebo má stát.

 Učedníci ztratili svého mistra a Pána. Byl ukřižován a zemřel. Říkal jim to několikrát dopředu a přece je to velmi zaskočilo. Zamkli se v nějaké místnosti a nevěděli co dělat. Báli se velerady, báli se zbožných Židů, nechtěli, aby je potkalo totéž. Ono je totiž dobré být za zdmi a zamčenými dveřmi. Alespoň nějaká ochrana. Hned nás nenajdou, jsme schováni, a jsme spolu dohromady…

 Ale co bude dál ? Strach svíral jejich srdce. Nemysleli ani tak na evangelium, tu radostnou zprávu o Království Božím, kterou měli rozšiřovat, ani na Krista, báli se o svou holou existenci. O svůj život.

 Nepřipomíná nám to naši situaci ? Voláme Ke Kristu, a ono se „nic“ neděje. Obklopují nás zdi našeho strachu a úzkosti, jsme zamčeni ve svém myšlenkovém systému a domníváme se, že Kristus Ježíš je mrtvý. Celá existence, naše okolí nás o tom přesvědčuje… Všechno jakoby spělo k horšímu. Podle zákonu termodynamického, věci uspořádané spějí k neuspořádaným. „Vymknuta z kloubů, doba šílí“ říká klasik. A my se jen shromažďujeme dohromady za zdí kostela.

 Ne, nebojte se, dopadne to jinak. Bůh slyší. Najednou, když už to nečekáme, objeví se mezi námi Ježíš a říká: POKOJ VÁM !

 A řeší naše životy. On nás nenechává ve strachu, on se za nás přimlouvá u Otce, posílá Ducha svatého.

 Kéž bychom otevřeli duchovní zrak a viděli vzkříšeného Ježíše !

 Kéž bychom místo bázlivosti, strachu a bez – naděje, viděli ve všem Pána. On nepřichází často ihned. Nechá nás shromáždit se, volat, modlit se, účastnit bohoslužeb a potom teprve přichází … Žijeme vírou, nebo jen tím, co vidíme? Víra je přece neviditelných věcí podstata. (Žid.11,1)

 Ježíš Kristus řekl ve svém rozloučení před smrtí učedníkům :“ Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Boží pokoj, ovoce Ducha svatého není z tohoto světa. Takhle nemyslí lidé kolem nás. Zabezpečují se. Naše bezpečí je u Hospodina.

 Máme problémy ? Trápení, nemoci, strachy, smutky ? Jděme ke Kristu, On je mezi námi a s námi, byl vzkříšen, byť to nevidíme. Jeho POKOJ vychází ve spočívání v něm. Přinesme mu své problémy a On je vyřeší. „ A ve vašem srdci ať vládne mír/pokoj Kristův, k němuž jste byli povoláni …“ ( Kol. 3,15 ).

 Petr Mečkovský

Pokoj

Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A POKOJ BOŽÍ, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše SRDCE i MYSL v Kristu Ježíši.
Fil.4,6-7

 

Zdroj vnitřního pokoje, Duch svatý, Duch Kristův nás bude hlídat v jakékoliv situaci. „Netrapte se ŽÁDNOU starostí…“. Když žádnou, tak skutečně žádnou. Do našeho srdce a do naší mysli přichází v toku prožívaného času mnoho různých strachů, úzkostí a nejistot.

 Minulost je za námi, nějak nás poznamenala, otiskla se na naší existenci, a již ji nemůžeme změnit. Přítomnost je v našich rukou, ale na „vůz života“ útočí mnoho různých situací, musíme umět správně manévrovat, řídit, dodržovat „pravidla silničního provozu“, všímat si značek; prostě stále jedeme …Co bude zítra, konkrétně mám třeba jít k zubaři, mám přirozený strach; jdu na zkoušku; čeká mne zařizování různých nepříjemností, které nemohu odkládat. Trápím se tím. A co na to ono Boží slovo ?

 Modlete se, udržujte komunikaci s Pánem, s Hospodinem, proste a děkujte. Předkládejte své žádosti Bohu.

 Příklad ? „ Pane, ty víš, jak se bojím toho zubaře, buď tam se mnou, veď ruce toho lékaře, ty jsi Pán. Děkuji.“

 A jestliže stojím ve víře, věřím, že Bůh mne slyší, rozhostí se v mé mysli hluboký POKOJ. Mám-li starost o své děti, mají před zkouškou, jedou do ciziny, nevím jak se rozhodnou? Pak je na místě zase modlitba. A v našem srdci opět zavládne ten správný POKOJ.

 Jestliže tomu tak není, musím se ptát, co ruší odpověď na mou modlitbu za pokoj v oněch věcech. Může to být nějaký hřích, nedostatek víry, nezakotvenost v Bohu, anebo, ty děti, nebo tu situaci si držíme ve svých rukou.

 Jen sebe, ale ani sebe nemohu natolik udržet… Natož své děti. Natož své zuby, zdraví, vždyť si nemohu „prodloužit“ svou postavu o jeden loket, a také moje vlasy jsou všechny spočítány, Bůh zná mou DNA a krevní skupinu, ví o schopnostech či neschopnostech onoho zubaře, zná inteligenci mých dětí, ví, jaké mohou dostat otázky…

 A jestli přijde válka? Jestli se octnu pro Krista ve vězení ? Jestli přijdou záplavy či požáry, katastrofy, pád měny, bankroty, světová pandémie ?

 

Já nemohu nějak zřetelně toto vše ovlivnit. Co mohu ovlivnit, je prosba o ten vnitřní Boží pokoj, který je nade všechnu logiku a má úžasná řešení, bude HLÍDAT moje srdce a mysl . V kom ? V Kristu Ježíši. Vždyť On je Kristus – Pomazaný Pán, Ježíš – Spasitel, Zachránce.

 Ať se děje cokoliv, On bude střežit skrze Ducha svatého onen POKOJ, ovoce víry, ovoce Ducha.

 Nemusím se bát. A i když mám strach, mohu mít vnitřní pokoj !

 To je také smysl evangelia, radostné zprávy, křesťane, dítě Boží, nemusíš se bát! Netrápit se žádnou starostí, Bůh je na tvé straně, On tě provede !

 Mám ten pokoj, vnitřní pokoj ? Máme jej ???

 Petr Mečkovský