Nejnovější příspěvky

Ke svátku Božího Těla

A každý, kdo vzývá jméno Páně, bude zachráněn.
Sk 2,21
Nikdo nemůže říci „Ježíš je Pán“, leč v Duchu svatém. Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch;
1 K 12,3-4
Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“
Jan 20,19-23

Milí přátelé,
učedníci smějí pohlédnout, snad si i sáhnout do samého srdce Ježíšova, do hloubky jeho bytosti, do středu jeho myšlení, cítění a orientace, které se nechává do krajnosti zraňovat a z něhož tryská krev a voda. Učedníci smějí ponořit svůj pohled do rukou, které učinily tolik dobrého a odsouzeny k nečinnosti přibitím na kříži žehnaly a objímaly celý svět. Učedníci přijímají Ducha, kterého Ježíš vyslal do světa ve chvíli své smrti, když řekl „Dokonáno jest“. Byla to velká výsada, která nebyla dána žádnému z mocných, bohatých, spokojených, sebevědomých a sebejistých. Jen ta skupina k politování ustrašených lidí, kteří jakoby si z toho, co jim Ježíš dříve říkal, nepamatovali vůbec nic. A přece toto jsou ti praví, vyvolení, požehnaní, královské kněžstvo, ti, kteří jsou hodni stát se apoštoly, protože jsou pravdiví. Mají strach a ví, že jim není pomoci. Bez Ježíše jsou ztraceni. Spatřili Pána a jejich srdce plesá radostí. Ježíš je zde, vše je v pořádku. Nic zlého se už prostě nemůže stát, protože už zase mají sílu milovat a odpouštět, protože v jejich srdci vládne pokoj, který svět nemůže dát ani vzít. Z Ducha svatého dostali sílu ponořovat se do ran Kristových v průběhu celého svého svědectví – martyria – o Kristu až do mučednické smrti, kterou většina z nich podstoupila.

(Pokračování textu…)

Letnice patří k Velikonocům

Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. (Sk 2, 1-4).

Druhého dne svátků velikonočních (pesah) přinášeli Izraelité do chrámu omérovou oběť – prvotinu nové sklizně obilí. Stejně tak o padesát dní později přicházeli se dvěma kvašenými chleby a dalšími dary v průvodě, v jeho čele byl veden mladý býček určený k oběti, aby v chrámě slavili šavuot – Svátek týdnů (Lv 23,15-22; Dt 16,9-12). Tento svátek se udržel i po zničení chrámu r. 70 n.l., protože byl již r. 100 př.n.l. pevně spojen s „dobou, kdy byla darována Tóra“. Slavnost je naplněním očekávání. Od Velikonoc se večer co večer připomíná a znovu prožívá cesta Izraele z Egypta až po zjevení na Sinaji. Midraš Tanchuma vysvětluje, že Izrael nedostal Tóru hned po vyjití z Egypta, ale musel jako těžce nemocné dítě po svém tělesném uzdravení  ještě nějaký čas čekat, než byl schopen přijmout duchovní věci. (Pokračování textu…)

3. neděle postní

Ježíš, unaven cestou, usedl u studny. Bylo kolem poledne. Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: „Dej mi napít!“ – Jeho učedníci odešli předtím do města, aby nakoupili něco k jídlu. – Samařská žena mu odpoví: „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Židé se totiž se Samařany nestýkají. Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ Žena mu řekla: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda.“ Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Přichází hodina, ano už je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě.“
J 4,6b-14.21-23

Milí přátelé,
je přirozené, že se lidé sdružují do různých skupin věkových, sociálních, pracovních, zájmových, kulturních, etnických i náboženských. Každá z nich má své idoly, které její členové uctívají a snaží se jim připodobnit, styl komunikace slovy i způsobem života, posvátná místa, kde se upevňují vztahy mezi lidmi i přináležitost k jejich společnému základu. Člověk se cítí dobře „mezi svými“. Problém ovšem nastává, když se tyto skupiny „nestýkají“, jak říká Písmo o Židech a Samařanech. Když spolu nemluví, nenaslouchají si, když mezi skupinami ustává ten stálý proces vzájemného obdarovávání a přijímání jeden od druhého, který je základem osobního vztahu. Když přestaneme mluvit spolu, mluvíme „o nich“, zpravidla hanlivě, neboť na těch druhých vidíme hlavně nedostatky často ty, s kterými bojujeme sami. Kdo nás vysvobodí z odcizenosti a strachu?

(Pokračování textu…)

Žalm 8, 2 – 3

Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! Svou velebnost vyvýšil jsi nad nebesa. Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou.

Žalmista začíná svůj zpět chválou Hospodina: „Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi!“ Když ale potom čteme dále a když bychom některé z následujících veršů vytrhli z kontextu a vnímali izolovaně, mohli bychom v nich slyšet cosi jako „chvalozpěv na člověka“: člověk je téměř roven Bohu, člověk vládne všemu stvoření a veškeré tvorstvo je mu podřízeno – přesně v tomto smyslu jako bychom tomu rozuměli a takto se to my lidé také snažíme čím dál více naplňovat.

(Pokračování textu…)

Pokušení

Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl. Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.“ On však odpověděl: „Je psáno: `Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.´“ Tu ho vezme ďábel na do svatého města, postaví ho na vrcholek chrámu a řekne mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: `Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen´!“ Ježíš mu pravil: „Je také psáno: `Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.´“ Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu a řekne mu: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“ Tu mu Ježíš odpoví: „Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: `Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.´ V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho.
Mt 4, 1 – 11

Na začátku letošního postního období jsme, jak bývá skoro pravidlem, měli před sebou příběh Ježíšových pokušení na poušti. Tedy jeden z velice známých textů, častokrát rozebíraných. Mne ale nezaujala tolik ta jednotlivá pokušení s jejich konkrétními důrazy, jako spíš otázka moci, která se ať už ve skrytější, tak v otevřenější formě v pokušeních objevuje.

(Pokračování textu…)

Jdi a jednej také tak

Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ On mu řekl: „`Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí´ a `miluj svého bližního jako sám sebe´.“ Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“ Zákoník se však chtěl ospravedlnit a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl hnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem, obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: `Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.´ Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Zákoník odpověděl: „Ten, který prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“
Lukáš 10,25 – 37

Na začátku tohoto příběhu, ještě před známým podobenstvím o milosrdném Samařanu, zazní základní otázka snad všech náboženství, otázka zápasu o život a proti smrti. „Co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ ptá se Ježíše jeden zákoník. Snad hledá rituál, kult, obřady a oběti a zákony, jejichž plněním by si zajistil život.

(Pokračování textu…)

Dal svého jediného Syna

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.
Jan 3,16

Tohle je určitě jeden z nejznámějších veršů z celé Bible. Je do něho zahrnuto to nejhlavnější, nejzákladnější a nejpodstatnější z veškerého biblického svědectví a poselství, prakticky jsou v těch několika slovech shrnuty celé dějiny spásy.

Je to snad někdy až nepochopitelné. Dokážeme si vůbec poradit s takovou dávkou milosti? Člověk dokáže přijmout dar, jestliže je to dar přiměřený. Ale přijmout dar, který převyšuje každé chápání, to už není jen tak. Dar přiměřený nám udělá radost, cítíme se fajn. Ale když je ten dar obrovský, když převyšuje veškeré naše chápání, pak je těžké si s tím poradit. Asi se brzy objeví otázka: „Ale jak to splatím, jak se odvděčím, jak a hlavně čím se za takový dar můžu revanžovat?“

(Pokračování textu…)

Nejsem hoden

Když to všechno svým posluchačům pověděl, odešel do Kafarnaum. Tam měl jeden setník otroka, na němž mu velmi záleželo; ten byl na smrt nemocen. Když setník uslyšel o Ježíšovi, poslal k němu židovské starší a žádal ho, aby přišel a zachránil život jeho otroka. Ti přišli k Ježíšovi a snažně ho prosili: „Je hoden, abys mu to udělal; neboť miluje náš národ, i synagógu nám vystavěl.“ Ježíš šel s nimi. A když už byl nedaleko jeho domu, poslal setník své přátele se vzkazem: „Pane, neobtěžuj se; vždyť nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu. Proto jsem se ani neodvážil k tobě přijít. Ale dej rozkaz, a můj sluha bude zdráv. Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému `jdi´, pak jde; jinému `pojď sem´, pak přijde; a svému otroku `udělej to´, pak to udělá.“ Když to Ježíš uslyšel, podivil se, obrátil se k zástupu, který ho následoval, a řekl: „Pravím vám, že tak velikou víru jsem nenalezl ani v Izraeli.“ Když se poslové navrátili do setníkova domu, nalezli toho otroka zdravého.
Lukáš 7,1 – 10

V tomto textu z evangelia podle Lukáše je samozřejmě důležité v první řadě svědectví o víře. Uzdravení setníkova otroka je skutečným zázrakem víry. Nic jiného tam není. Žádné vkládání rukou, ba dokonce ani žádné modlitby za uzdravení, „jen“ víra onoho setníka. Vlastně ani ta jeho víra není vírou v uzdravení samotné, je vírou v Ježíše Krista jako Syna Božího. On není pouze tím, kdo uzdravuje, on je uzdravení samo. Stačí jeho přítomnost, stačí, že on tu je, stačí přijmout jeho slovo – a nemocný člověk se uzdraví. To je důležité poselství textu.

(Pokračování textu…)

Dej nám více víry!

Apoštolové řekli Pánu: „Dej nám více víry!“ Pán jim řekl: „Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: `Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře´, a ona by vás poslechla.“
Lukáš 17, 5 – 6

Apoštolové se obracejí na Ježíše s jedinou stručnou prosbou: „Dej nám více víry!“ Chvilku před tím vyprávěl o pokušeních, která na člověka mohou přijít, ba dokonce o nevyhnutelnosti pokušení, ale také jim říkal o nesmírné vytrvalosti v odpouštění a ti učedníci si uvědomili, že k tomu všemu potřebují jediné: víru. A proto o ni prosí. Chtějí se osvědčit ve zkouškách, chtějí si zachovat lásku a umět odpouštět, tedy potřebují být posíleni opravdovou vírou.

(Pokračování textu…)

(Ne)věřící Tomáš

Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“ Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“
Jan 20, 24 – 29

Mezi příběhy, které popisují setkání učedníků se vzkříšeným Pánem, najdeme i známý příběh apoštola Tomáše. Jeho příběh není tak prostý, jak by se mohlo na první pohled zdát. Můžeme ho vzít z několika rovin. První a asi vůbec nejznámější je ta, ve které se jednoduše potkáváme právě pouze s tím známým „nevěřícím Tomášem“. S člověkem, jehož víra není asi zrovna moc pevná, když chce pořád nějaké důkazy…

(Pokračování textu…)