Víra v době neoliberalismu

Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět? Syn člověka přijde v slávě svého Otce se svými svatými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání.“
Mt 16,24 – 27
památka knížete Václava

Tato Ježíšova slova umísťuje evangelista Matouš za Petrovo vyznání, že Ježíš je Mesiáš a za Ježíšovo odmítnutí pohodlného života. Kristus předpovídá své utrpení a přijímá ho. Radikálně odmítá Petrův názor, že musí být za každou cenu úspěšný a vždy jen vítězit. Na první pohled se zdá, že Ježíš nezná život, libuje si v utrpení, spřádá své sny, které jsou opiem lidstva, aby se tím více vyklidil prostor pro nenávist a bezohlednost. Odvěkou touhou člověka je získávat, bojovat o své místo na slunci a druhé nechávat spokojeně za sebou. Tento typ jednání je doveden k dokonalosti v totalitních režimech. Totalitu fašismu jsme vyměnili za komunismus a ten za neoliberalismus. Tento nový typ totality ničí zcela nedemokraticky vše, co odmítá metodu boje. Usiluje o to, aby vše – od mezinárodních vztahů až po intimní rodinný život – bylo jedním velkým bojištěm, kde silnější (bohatší, sebevědomější, bezohlednější, sobečtější…) systematicky ruinuje slabšího. Boj o potraviny a nerostné suroviny, o ještě větší a zbytečnější spotřebu, o nadvládu nad lidmi jsou bojem o sebepotvrzení a sebeúctu, o „život“, kterého se člověku tímto způsobem nemůže trvale dostat. Jak může skončit eskalující násilí celosvětových rozměrů, kdy všechno souvisí se vším? Kdy hliníkový obal, v němž jsem si koupila pivo nebo čokoládu způsobil vyhubení indiánského kmene v Peru, protože se někdo rozhodl, že jejich posvátnou horu (naneštěstí z bauxitu) promění na několi kilo staniolu. Kdy počítač, na němž píšu tuto úvahu, přispěl k nepředstavitelnému utrpení žen v Kongu. Tato země má totiž světově nejvěší zásoby zlata, mědi, diamantů a koltanu, kovu, bez něhož se neobejdou mikročipy v našich telefonech a laptopech, a jen za guerillové války a mučení obyvatelstva je lze nelegálně těžit. Totální násilí může skončit pouze totální smrtí všech. Když tržní hospodářství pozbude základnu, na které stojí, ale kterou samo nevytváří – pravdu a milost – znamená to konec pro všechny, bez ohledu na to, kolik měli na kontě. „Dědičný hřích“ není jen pojem z katechismu, ale děsivá realita.

Kníže Václav – věřící člověk a státník. Jeho vládu můžeme ze vzdálenosti více než jednoho tisíciletí hodnotit různě. Jedno mu však upřít nemůžeme: že svou víru nepovažoval za soukromou záležitost, „nadstavbu“ nutných činností, ale integrální součást svého života, určující každou myšlenku a čin. Jeho poddaní byli většinou pohané, kteří praktikovali a od druhých očekávali násilí. Těmi, kteří jim nepřinášeli zisk, pohrdali. Nebyli to žádní beránci, jak se někdy v době romantismu vykreslovala slovanská „holubičí“ povaha. Knížeti Václavovi patří úcta za to, že se křesťanství jako radikální formu nenásilí snažil prosazovat na všech úrovních – v rodině, společnosti i v mezinárodních vztazích. Skončil tak, jak skončil, a přece je pro nás, stejně jako další čeští mučedníci, zvláště v dobách zásadních změn velmi důležitý. V Brně Kaunicových kolejích fašisté pod frezkou sv.Václava popravovali a dodnes se tam každoročně konají ekumenické bohoslužby. Jistě nemusím připomínat události na Václavském náměstí ani Blanické rytíře jako symbol naděje a jistoty víry v Boží vítězství.

Ježíš je prvním, kdo naplnil přečtená slova evangelia bez výhrad. „… ukazoval svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen.“ (V.21)

O evropské církvi se říká, že je bohatá na myšlenky, ale chudá na činy. Je důležité modlit se za mír všech národů, za zbratření všeho lidstva a také za inspiraci, co pro to může udělat naše církev, naše náboženská obec. Situace světa je tak složitá, plná viny a násilí, že ji nevyřeší pouhá lidská strategie. Naše naděje je v Bohu a v těch, kdo na sebe denně berou svůj kříž a následují Ježíše na jeho cestě ukřižování a vzkříšení. Smíme být malým, ale jasně viditelným znamením, že Bůh má co říci ke strukturám našeho světa. On je Stvořitel a Vysvoboditel.