Kázání na 14. neděli po Duchu svatém. Slepý Bartimaios. Mk 10, 46-52
Bratři a sestry,
ve chvíli, kdy Ježíš vycházel z města Jericha, seděl u tamní brány slepý žebrák Bartimaios. Kolem chodila spousta lidí, kteří směřovali do Jeruzalémského chrámu. Tam ale slepý žebrák jít nemohl, ba ani nesměl, lidé na něj pohlíželi jako na někoho, kdo je slepotou potrestán za své hříchy. Jak už to u žebráků bývá, byl zcela odkázaný na milosrdenství druhých lidí – a Izraelcům to nařizoval Mojžíšův zákon, aby byli milosrdní, aspoň co se týká pamatování na chudáky jídlem. Tím to ale taky nejspíš končilo – jak už jsem říkala, slepota se brala jako trest, takže slepec nemohl čekat moc soucitu.
Do Bartimaiovy beznaděje ale najednou zaznívá volání z davu, volání o Ježíšově přítomnosti. Jak jsme slyšeli z textu evangelia, Bartimaios se taky dal do křiku. Čím to? Patrně musel znát slova proroka Izaiáše o tom, že Mesiáš otevře oči slepých a uši hluchých, asi proto křičel. Měl víru, že by ho Ježíš mohl uzdravit a logicky se tedy chtěl s Ježíšem setkat – proto se dal do křiku. V textu je to zdůrazněno dokonce dvakrát, že Bartimaios křičel – tak důležité pro něj to setkání bylo. Křičel asi i proto, že určitě nebyl sám, kdo v davu kolem Ježíše toužil po pomoci.
Sestry a bratři, na tomto světě, v našich životech, nastávají setkání, která pro nás a náš život mají rozhodující vliv. Žádná setkání nejsou náhodná. Různá setkání nám mohou změnit celý další směr života.
Bartimaios už asi slyšel o Ježíši vyprávět dřív, a tak když měl příležitost setkat se s ním i osobně, nechtěl tuto šanci minout, proto taky tak křičel, aby na sebe upoutal pozornost. Druzí, lidé kolem, se snažili slepce umlčet. Asi si mysleli, že má Kristus důležitější věci na práci, než se zaobírat slepým žebrákem. Bartimaios ale o to víc naléhal, slovy “smiluj se nade mnou”. To už byla prosba jiného kalibru, taková, která v čase starozákonním směřovala k Bohu. A Ježíš se, když slyší z úst slepého žebráka takové vyznání, se zastavil. Bartimaios je v tu chvíli ponoukán ostatními, aby vstal, aby “udělal krok” Ježíši vstříc. Slepec v tu chvíli reaguje spontánně, v textu Markova evangelia čteme, že vyskočil a odhodil svůj plášť. Plášť byl pro chudé jejich jediným majetkem, v noci se s ním přikrývali, ve dne jej dávali před sebe a kolemjdoucí na okraje pláště dávali jídlo, dary nebo třeba nějaký peníz. Nevíme, co měl Bartimaios na plášti položené zrovna ve chvíli, kdy křičel za Ježíšem, ale víme, že svůj plášť hned odhodil. Tedy odhodil svou určitou jistotu, berličku, součást, něco, co doposud potřeboval ke svému životu a vykročil vstříc novému setkání.
Sejít se, potkat se s Bohem, s Ježíšem Kristem, s Láskou, s Duší světa. Vidět, vnímat ho tady a teď. Tohle potřebujeme, tohle je důležité. Taková setkání mění náš život. Je to způsob vidění světa – žít, být tady a teď, vnímat přítomný okmžik cele, v rozhodnou chvíli udělat důležitý krok, který může změnit náš život. Nebát se něco opustit, dosavadní jistotu, nebo v jiném smyslu i slepotu, pokud nás omezuje, a udělat krok dál novým směrem. Být v přítomném okamžiku, být si vědomi darů, které právě teď už máme, a také si umět říct o to, co nám schází. A být připraveni na to, že to, oč prosíme, můžeme také dostat. I na to, že abychom to dostali, je zapotřebí učinit krok kupředu, ne jen čekat.
Chybělo možná málo a Ježíš by kolem slepce prošel bez zastavení. Pro setkání s Bohem musíme něco udělat i my sami. Chtít se s ním setkat, otevřít se tomu setkání. Kristus nesedí v paláci na trůnu, někde daleko od nás, na neurčitém místě, nepřijímá milostivě jen ty, kteří ho žádají o audienci. Ježíš procházel skrze Samaří, aby se tam setkal se Samaritánkou, šel přes Jericho, kde se potkal se Zacheem, šel mezi skály do Gerary, aby potkal pomatence pobíhajícího mezi hroby. Šel na kříž, aby se mohl setkat s každým z nás. S každým, který alespoň kouskem své duše zašeptá: “Pane, smiluj se!”
Sestry a bratři, my si někdy myslíme, že štěstí je daleko, že cesta je daleko, stejně jako radost, láska, Bůh. Nevidíme. Přitom skutečnost je taková, že vše začíná tímto okamžikem, chvílí, kdy si uvědomíme, že naopak, vše je tu, jen naše oči to mnohdy nevidí, srdce nevnímá. “Pane, smiluj se” může být prvním vědomým krokem, jak vykročit na další cestu.
Můj oblíbený spisovatel Miloslav Nevrlý ve své knize Karpatské hry, v kapitole Hra na pocestnou radost píše: “Radost posedává u cest a mává na poutníky, ale málokdo jí vidí, málokdo má srdce bílé a otevřené. Kdo se jí ujme, tomu vskočí do srdce, zatancuje v něm a očima, ústy, rukama i nohama vylétne zase ven a počká na dalšího. Oči pak září.”
Ježíš se Bartimaia zeptal: “Co chceš, abych pro Tebe učinil?” a stejně tak se ptá i nás: “Co chceš, abych pro Tebe učinil?” Co očekáváme od Krista? Co si přejeme, když se u nás zastaví, když se s ním setkáme, když spočine před námi poté, co jsme koutkem své duše zavolali “Pane, smiluj se!”?
Jak vidíme z celého příběhu, víra znamená vykročit, objevit v sobě touhu vykročit na cestu, i když jí jetě úplně nevidíme, stejně jako slepý Bartimaios ještě neviděl, ve chvíli, kdy se postavil, odhodil svůj plášť a stanul před Ježíšem. Podmínkou Bartimaiova uzdravení bylo uposlechnutí výzvy “jdi”. Jeho víra, to, že vykročil na cestu, ho zachránilo od slepoty. Bartimaios vykročil na cestu a dál následoval Krista, měl ho před očima. Připojil se k zástupu poutníků, kteří šli do Jeruzalémského chrámu, zažil Velikonoce, mohl vidět Ježíše, jak jej vedou na popravu.
Bratři a sestry, i my se nacházíme na cestě, chvílemi možná vedle cesty. V knize Zjevení čteme slova “bědná, nuzná, slepá, nahá” jako hodnocení pro církev poslední doby. K dnešnímu příběhu ta slova sedí – na situaci, ve které byl původně Bartimaios, když byl slepý. Existuje ale podstatný rozdíl mezi Bartimaiem a církví poslední doby. V knize Zjevení, 3,17 je psáno: “A nevíš, že jsi slepý.” Bartimaios to věděl, ale církev si často myslí opak. Je/jsme na tom hůř. A tak se nás každého, dnes a znovu, Ježíš Kristus ptá: “Co chceš, abych pro Tebe učinil?” Amen!