Kázání na 1.adventní neděli, 29.11.2020

texty: Izajáš 64, 1-9, 1. Korintským 1, 3-9, Marek 13, 24-37

Sestry a bratři,

buďte vítáni v novém roce – v novém liturgickém, církevním roce, který začíná právě Adventem, dnešní 1.adventní nedělí. Advent znamená příchod. Pro nás je v tomto smyslu příchod asi nejvíce spojen s narozením Božího syna, Ježíše Krista v judském Betlémě. Ale i Boží slovo k nám neustále doléhá – přichází, přichází na svět, do našich jednotlivých životních příběhů. Ježíšovo podobenství nás dnes vyzývá k tomu, abychom byli připraveni pro den Páně. Židovská mystika zná motiv, kdy se Bůh dobrovolně na čas stahuje ze světa, kdy je skrytý. Proto je v tom dnešním podobenství psáno, že “člověk je na cestách, poté, co opustil svůj dům”. Tím člověkem se tady myslí Bůh. Je to symbol. Bůh je na cestě, odešel na nějaký čas z domu. V takové chvíli jsou lidé, jsme my, vystaveni Boží skrytosti a Božímu mlčení, ale je jim/nám také dána plná moc k činům, coby Božím služebníkům. V časech, kdy Bůh dobrovolně mlčí a je skryt, je potřeba, abychom jako Boží služebníci bděli. Když se svět jeví být zdánlivě bez Boha, jak pak člověk nakládá se svým životem, jak jej vnímá, když zdánlivě chybí “pán”, když chybí ona dobrá síla, která nám jde vstříc a která nám dává reflexi našeho života, přesahuje nás a zároveň prostupuje? Pán ale odcestoval jen na čas, dům má být nadále otevřen pro jeho návrat, pro jeho nový příchod. Chce se po nás, aby naše srdce, naše mysli, naše životy byli otevřeny Božímu příběhu. Čteme dnes evangelium o tom, jak pán odcestoval, ale zároveň v Adventu zpíváme úvodní píseň se slovy “Ejle, Hospodin přijde”. Už v tomhle je obsažena dvojakost – Bůh tu zdánlivě není, ale zároveň čekáme, že zase bude. Je potřeba naší otevřenosti, otevřené lidské společnosti a lidské kultury, otevřenosti k setkáním s druhými. Protože v setkání s druhým člověkem se děje Bůh, přichází tehdy, když je vedle nás bližní, když jsme shromážděni v Božím jménu, v míru, lásce, vzájemnosti. Když překračujeme své ego. Skrze setkání s druhým člověkem, s druhými lidmi, se světem, k nám Bůh přichází – jsme-li ovšem bdělí, jsme-li otevření tomu mnohdy tichému, jemnému hlasu a vtělení. Bdělost je důležitá proto, aby svět zůstal nadále otevřený pro Boha, pro to nematerialistické, nekonzumní, pro to, co je na první pohled skryté. Kolem nás je tolik různých pokusů zavřít svět do jeho vlastních hranic, zavřít jej před Bohem – ať už přehnaný materialismus, který nebere vážně duchovní realitu, ať už pouze konzumní styl života, který se utápí ve věcech a nehledí na to, co není předmětem vlastnění, nebo důraz jen na to, co je spočitatelné a penězi ohodnotitelné. Naději, světlo, lásku, moudrost, skrytý duchovní rozměr, smysl a řád věcí je oproti tomu potřeba neustále hledat, neustále se mu otvírat – toto vše k nám znovu a znovu přichází, oslovuje nás a hledá v nás ono otevřené místo, onu bdělost kudy k nám vstoupit. Adventní doba je dobou tiché reflexe. Boží slovo nás oslovuje v drobných událostech našeho života. Pán přichází, znovu a znovu tam, kde se bdí, tam, kde je otevřeno, protože biblický Bůh je Bohem dynamickým, nikoliv statickým. Advent je časem, kdy můžeme přemýšlet o otevřenosti, kdy se v tichu chystáme na velké věci. Je potřeba bdělosti, protože i kdyby se Ježíš tisíckrát narodil v Betlémě, ale nakonec se nenarodil v našem srdci, tak nám to není nic platné. Buďme tedy každý z nás vrátnými světa, hledejme místo, kudy může vstoupit Pán do našeho světa, do našich vztahů a do našeho jednání.  

Amen!

Příspěvek byl publikován v rubrice Kázání. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..