texty: 1. čtení: Iz 40,1-3 | 2. čtení: 2Petr 3,8nn | Evangelium: Mk 1,1-3
Sestry a bratři,
v době proroka Izaiáše byl lid v babylonském zajetí, tedy v těžké situaci, a Hospodin ústy proroka vyzývá k tomu, aby byli potěšeni – “těšte, potěšte můj lid”. Tady a teď. Jednejte, nečekejte. Poroba Jeruzaléma končí, mají být připraveny cesty Hospodinu, stezky Pánu. Je těžké, tehdy, stejně tak i dnes, těšit lidi v obtížné době tak, aby to nebyla laciná útěcha, ale skutečná hluboká podpora, potěšení, naděje. Aby se tak dělo navzdory tomu, že doba je, jaká je. Není jednoduché těšit druhé v době plné změn a nejistoty, strachu a bolesti, v časech odříkání zůstat alespoň trochu “nad věcí”, uchovat si jasnou mysl, být druhým oporou, posilou, sdílet společně to, co čas přináší. Apoštol nás vyzývá k tomu, abychom byli střízliví a bdělí a připravovali cestu Páně. Úkolem duchovního života je hledání smyslu. Smysl je skutečně potřeba hledat, neleží na povrchu, ale v hloubce. Z hlubin můžeme na povrch vynést veliké věci. Srdcem evangelia je povolání ke svobodě a k odpovědnosti. Z hloubky duchovního života žijeme naše životy, jednáme s druhými, tvoříme. Žijeme v době, kdy nás celkem snadno může ovládnout strach, ale naším úkolem je, abychom se jím nenechali vláčet, máme hledat právě onu hloubku duchovního života a podle toho poznání jednat. Dotýká se nás, co se děje ve světě, kolem, s námi a našimi životy, ale nemáme se nechat zatlačit do strachu a paniky, protože se opíráme o víc, než je naše vlastní chytrost a naše lidsky omezené možnosti, opíráme se o Pána, který přichází, o víru, o naději a lásku. Mnohé, na co jsme byli zvyklí, se rozpadá, ale tím se taky třeba uvolňuje cesta. Otřesy jsou vždy bolestné, ale mohou být také osvobodivé. Hledat v tom všem ještě potěchu, radost, těšit druhé, když se vše mění, není jednoduché. Ale je potřeba hledat. Primárně je potřeba jít dovnitř, do sebe, nechat Krista znovu narodit se v našem srdci a z něj čerpat. Křesťanství nás možná někdy až moc naučilo orientovat se téměř výhradně na budoucnost, i ve věci naděje a nežít tolik to, co je teď. Ale ta nejhlubší potěcha, pravá radost, víra, naděje a láska se může zrodit z proměněné bolesti, z ochoty překonávat strach, z důvěry, že jsou tu i jiné věci, než které vidíme, než které jsme si už vyzkoušeli a na které dosáhneme naším vlastním úsilím. Život nabízí ještě mnohé jiné dary, dary Ducha, dary duchovní, ze kterých lze žít. Dnes k nám zní adventní zvěst o tom, že Pán je blízko, máme mu připravovat stezky. V těžkých časech je dobré postupovat krok za krokem, postupně. A tak dnes rozsvěcujeme druhou svíci na adventním věnci, těšíme se z toho, že světla zase o kus víc přibylo a máme naději, že tomu tak bude i nadále. Amen!