texty: Izajáš 61,1-4.8-11, 1. Tesalonickým 5,16-24, Jan 1,6-8.19-28
Bratři a sestry,
ústy proroka Izaiáše se nám dnes dostává povzbuzení, neboť “radostná zvěst zní pokorným, zkroušeným mají být ovázány rány, zajatcům vyhlášena svoboda, vězňům propuštění” (Iz 61, 2nn). Třetí neděle adventní je nedělí radosti, Gaudete (radujte se!), což je vnitřní nastavení, které v druhé polovině adventní doby asi není úplně samozřejmostí. Vždyť už jen jedenáct dní zbývá do Vánoc, a možná Vás teď napadá, co ještě všechno musíte zařídit, nakoupit, poklidit, kde všude je Vás ještě v tom krátkém čase zapotřebí … a jak se z toho všeho nezbláznit? A navíc teď žijeme v době nouzového stavu, takřka denně se měnících nařízení vlády, zmatených politických rozhodnutí a nejisté situace stran budoucnosti, zdraví, financí … Takže radosti, kde je na Tebe v tom všem shonu místo, čas a pomyšlení?
Přesto všechno jsme ale opravdu vyzýváni k radosti – radujte se všichni v Pánu, radujte se, urovnejte mu cesty, zní hlas volajícího na poušti. Apoštol nemluví o zábavě, ani o chvilkovém potěšení, ale o vnitřní hluboké radosti jako projevu duchovní svobody, o životním postoji, kdy je radost plodem poznání, plodem cesty k pravdě, která nás osvobozuje. Takovou radost je potřeba hledat. Kde jí ale máme hledat, když na nás doléhá tlak a tíha? Když chybujeme a jsme nejistí? Hledat radost je potřeba uvnitř, v nás samých, v sobě, ve vlastním životě, ve způsobu pohledu na něj. Žijeme s vědomím, že se s našimi starostmi, těžkostmi i nezdary můžeme vždycky obrátit k Bohu, který nás přijímá, neodmítá a už to je důvod k radosti. Radost je vlastně přidanou hodnotou způsobu života. Je plodem práce, při které se učíme překonávat strach a získáváme vědomí, že starosti, ani onen strach nám nemohou odejmout vyrovnanost, která nepochází z lidských věcí a lidských útěch, z toho, co jsme si zajistili a co jsme dokázali, ale pochází od Boha, z víry a vědomí, že Bůh nás v život láskyplně a neustále doprovází. Tato jistota víry živí naději a odvahu i uprostřed problémů a utrpení. A je úkolem církve, úkolem křesťanů, lidí, jdoucích životem s očima a srdcem otevřenýma i pro to duchovní, hluboké a ne vždy viditelné, přinášet inspirující vize do společnosti, lidem. Když jsme dnes četli slova o radosti, osvobozování se, přemýšlejme, co neseme jako lidé Kristovi světu, našim rodinám, přátelům, sousedům, kolegům? Radost je jeden z mnoha duchovních darů a jak už jsem říkala jinými slovy, je projevem svobodného srdce, myšlení, které ví, na čem staví, není bezbřehé, není ani obehnané strachem, ale je svobodné. K tomu je potřeba se vnitřně propracovat, je to cesta, která vlastně není nikdy hotova, stejně, jako naše poznání pravdy není nikdy úplné. K vnitřní svobodě, ke svobodě vědomé, zodpovědné a radostné se stále propracováváme. K přijetí Boží pobídky k radosti potřebujeme být lidmi, kteří jsou ochotni vést rozpravu, dialog. Co to znamená? Jednat jako ti, kteří jakmile vyslechli kázání Jana Křtitele, zeptali se ho “Co tedy máme dělat, když takto kážeš”? Tato otázka je prvním krokem k obrácení, ke kterému jsme vybízeni v adventní době. Každý z nás ať se ptá, co má dělat? Adventní zvěst o tom, že se máme radovat, protože Pán je blízko, může být nejen pokojem a radostí našeho srdce, ale skrze nás může i kus hluboké vnitřní radosti v nejistých časech projít jako inspirace do okolního světa. Amen!