texty: Ž 145,13, Ž 31, 15–16, Mt 6,31–34
Bratři a sestry,
na prahu nového roku si většinou přejeme, aby čas, který je před námi, byl pokud možno lepší, než rok předchozí. Letos k tomu máme i pádný důvod, přát si více klidu, normálnosti a méně extrémů. Díváme-li se na život pohledem věřícího člověka, tak si můžeme připomenout další důležitou věc, a sice, že nemusíme vždy v životě spoléhat jen na své, zákonitě omezené, síly. Loňský podivný a podivuhodný rok nám poskytl mnoho příležitostí, abychom se přesvědčili o tom, jak blízko k sobě lidé mohou mít, jak nepředvídatelně mocné jsou vlny pomoci a solidarity, vzájemnosti a důvěry, jak důležitá je naše pokora a trpělivost. Bible jako jeden z nejvýraznějších příkladů důvěry a spolehnutí se na Boha, na lásku a sílu přesahující naše schopnosti a zkušenosti, uvádí pokornou dívku Marii – jejíž svátek si podle církevního kalendáře dnes připomínáme – když totiž Marie uslyšela zvěst, že se jí narodí syn, řekla: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se podle tvého slova“ (L 1,38).
Je před námi další rok, čas, kdy půjdeme životem a Bůh je na té cestě s námi, otevírá nám budoucnost a je na nás, jak jí naplníme. Volby, které učiníme, jsou svobodné, ale měla by v nich být patrná i zodpovědnost – k planetě Zemi, k našim předkům, potomků, sousedům, k nám samým. K lidem, které známe, ale i k těm, které neznáme. Někdy je velmi těžké očekávat budoucnost s nadějí, nebo dokonce s optimismem, letos se k tomu ale asi upínáme víc, než jindy. Co je ale důležité si uvědomit, že ani přítomné okamžiky se nám často nedaří prožívat plně a s vděčností, případně i radostí, chceme změny, chceme je hned a ono to třeba ještě nejde, ještě nenastal čas .… Mnoho z nás si tuto skutečnost uvědomilo vloni, možná i právě v Adventu, o Vánocích, které byly a jsou jiné, než jsme si zvykli. To, jak prožíváme svátky, chvíle, které vybočují z všedních dní, do velké míry závisí na našem vnitřním nastavení, na našem postoji a hodnotovém žebříčku a zcela určitě na tom, zda je nám spolu dobře – včetně toho, zda je nám dobře se sebou samými. Zkušenost loňského roku nám navíc ukazuje, jak je důležitá dobrá psychika, a jak přes všechnu naší snahu se věci i tak mohou dít jinak, než jsme chtěli. Mnoho z nás jistě zná chvíle výčitek, kdy si říkáme, že jsme si kvůli malichernostem zkazili chvíle, které mohly být krásné. Podobně se nám může stát, že si ničíme jedinečné, neopakovatelné chvíle jen kvůli špatným vzpomínkám, tedy minulosti, nebo obavám z budoucnosti, o které toho ale, přiznejme si, víme vždycky velmi málo. Je toho tolik, co má tendenci nás od prožívání přítomnosti odvádět. A přitom to, zda se dokážeme ještě vůbec zastavit, uklidnit naší mysl, která běžně spíš víří kolem toho, co máme udělat a ještě jsme neudělali, co nám přinese budoucnost, se zdá být klíčové pro to, abychom přestáli chvíle, které většině z nás způsobují podvědomé podráždění a pocit nejistoty. Ježíšova slova nás zvou k tomu, abychom si dokázali vychutnat přítomnost a alespoň na chvíli pustili z hlavy neustálé starosti a otázky, jak to či ono zařídíme, co bude a kdy to bude.
Ježíšova slova, jak vidíme, nejsou výzvou k útěku z povinností do nitra, z labyrintu světa do ráje srdce. Je dobře patrné, že každý den je plný různého zařizování, plný starostí. Ale stejně tak je zřejmé, že má cenu soustředit se na to, co je aktuální, protože pokud budeme myslet na všechny úkoly, povinnosti a požadavky naráz, pokud se budeme strachovat, kdy se zas nás život vrátí do normálu, jak jsme byli zvyklí, zahltí nás to, staneme se otroky vlastních obav. Starost, strach pak postupně zakryje střed, světlo a lásku, z nichž by měl náš život vyrůstat. Boží království, moudrost, dotek pravdy se budou ztrácet na dně hromady pomíjivých věcí. Až někdy jindy, až potom, až zmizí všechny starosti, budeme mít čas zabývat se tím duchovnějším, hlubším, tím, na čem můžeme dobře stavět? Ale skutečně starosti někdy zmizí? Nebo jen prožijeme ustaraný život, kde už pro nic jiného nezbude místo? Ježíš na takovou otázku odpovídá výzvou: „Hledejte především Boží království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ Touto výzvou nás Ježíš zároveň zve k smysluplnému využívání času. Čas strávený pro to Boží, pro lásku, radost, moudrost a sebepřesah není nikdy ztracený, ale naopak dobře využitý, zatímco mnoho dalších věcí náš čas jen krade, ba čas samotný se stává nepřítelem, který nás honí a stíhá. O to víc je třeba se přidat k žalmistovi a svěřit svou minulosti, přítomnost i budoucnost do Božích rukou: „Ale já v tobě naději skládám, Hospodine; řekl jsem: Bůh můj jsi ty. V rukou tvých jsou časové moji, vytrhni mne z ruky nepřátel mých a těch, kteříž mne stihají.“ Amen!