5.neděle postní, Smrtná/Judica, 21.března 2021, Brno – Botanická
texty: Jeremjáš 31,31-33, Židům 5,5-10, Jan 12,20-33
Sestry a bratři,
blížíme se ke svatému velikonočnímu týdnu. Dnešní 5.postní neděle zvaná Judica, nebo také Smrtná, už ukazuje k velikonočním událostem, které zanedlouho přijdou. Zvěst dnešní neděle se zabývá otázkou zvovuzrození, odevzdání se, a je také o svobodě v životě s Kristem, o sdílení a samotě.
Jeremiášův starozákonní text poukazuje na důležitost toho, k čemu se přikloníme v našem nitru. “Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem (Jr 31,33)” Bůh Otec, Hospodin, nám jde vstříc, každému člověku dal do srdce kus sebe. Abychom tomu zákonu pozoruměli, dostali jsme Božího syna, učitele Ježíše Krista. Pavlův text v dopise Židům mluví o tom, že i Ježíš se, jako každý člověk, v životě učil, že se potkával se svými strachy, že postupoval v poznání. Uvěřit v Boha, v Krista, znamená vydat se s ním na cestu poznání, která je živena nevysychajícím pramenem živé vody. Život s Bohem je pestrý, zažíváme vzlety i pády, radost i bolest, strach i bezstarostnost. Mělo by na nás být vždy nějakým způsobem patrné, že žijeme s Kristem a z něj. Mělo by na nás být vidět, na našem přístupu k životu, že žijeme z Božího pramene. A měli bychom usilovat o to, abychom byli druhým srozumitelní.
V evangeliu jsme dnes četli, že Ježíšovi učedníci se setkávali s poutníky, s Řeky, kteří se přicházeli klanět Bohu. Chtěli se ale také potkat s Ježíšem a proto oslovovali Kristovy učedníky. To by se asi nestalo, pokud by se učedníci drželi někde stranou, nebo byli odtažití, nekomunikativní, zapouzdření do svého postavení, úkolu. Ale v tomhle případě se projevují skutečně učednicky, inspirativně a setkání zprostředkovávají. To je i naším úkolem v životě – když jsme uvěřili v Krista a jdeme po cestě života s ním – abychom byli vůči dalším poutníčkům, lidem, které potkáváme, otevření, abychom jim byli srozumitelní ve víře, abychom i ostatním skrze sebe samé zprostředkovali setkání s Kristem. To se nemusí dít nijak explicitně, ale z našich činů, slov, způsobu života by mělo být patrné, že víme, komu a kam patříme, kde a u koho je náš domov. Text Janova evangelia se dotýká také svobody v Kristu, nového života, vzkříšení. “….jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek (J 12,24b)”. Jan nevyzývá ke smrti jako takové, ale k tomu, abychom dobře užili čas svého života, abychom měli odvahu k vykročení – ze sebe, k pomyslnému překročení svého stínu, svého ega. … “Ztratit” sebe pro dobrou věc, vydat se vstříc směrem k druhým, neznamená popřít své hodnoty, záliby, radosti. Ale znamená to nemít jen tohle, ale chtít nejen mít, ale být – v otevřenosti se dát druhému, druhým, přinést užitek světu a neřešit tolik jen “co já?”.
Konfucius prý řekl: “Každý z nás máme dva životy. Ten druhý nám začíná, když si uvědomíme, že máme jen jeden.” Symbolika pádu pšeničného zrna do země může symbolizovat moment prozření – pokud si budu chránit to své jisté, ale nenajdu odvahu “padnout” do neznáma, do půdy, tak nikdy nezjistím, co vše ze sebe mohu vydat. Vzpomeňme si třeba na své dětství, na rodiče, prarodiče anebo na přátelství,která nás v životě ovlivnila. Všichni ti lidé museli kvůli nám alespoň na chvíli zapomenout na sebe, aby nám předali něco důležitého, co v nás žije. A i my můžeme takto sami na sebe zapomínat, ztrácet sami sebe pro druhé. To, co jsme dostali, v nás může dál růst, nést plody. A stejně takoví máme být my – ztratit svůj život pro druhé. Sám Ježíš Kristus, náš učitel a spasitel, je jako to pšeničné zrnko, které padlo, aby v nás jeho láska, velkorysost a obětavost mohli růst, nám i druhým k užitku. Amen!