250803_Kázání na 18.neděli v mezidobí, 3.srpna 2025, Botanická 1, Brno
texty: Kaz 1, 2.12-14; 2, 18-23 /Kol 3, 1-11 /Lk 12, 13-21
Bratři a sestry,
zkusme si na úvod dnešního zamyšlení prvně položit otázku, kterou si možná mnozí klademe častěji, než by kdo čekal: „Na čem v životě opravdu záleží?”Je to otázka, která jde napříč společností, i věkovým spektrem – ptáme se – ať filozof, manažer, lékařka, umělec, maturantka, farářka .…a ptal se, ptá taky autor starozákonní knihy Kazatel. U něj čteme: „Marnost nad marnost, všechno je marnost!“ (Kaz 1,2) Není to trochu depresivní čtení a zjištění? Zvlášť když víme, že to píše někdo, kdo získal v životě moudrost, bohatství, moc i slávu. A přesto, když se ohlíží zpět, nakonec říká: „Nic z toho nemá trvalou hodnotu.“ Takový vzkaz z dávných časů nevěstí nic dobrého, zdálo by se. Co to znamená pro nás, lidi žijící teď a tady, v 21. století – v době technologií, zdánlivě nekonečných možností, mocné civillizace, osobního rozvoje a kariérního růstu? Ale také v době nejisté, tekuté, nabízející mnoho možností, v mnoha směrech ovšem obnažující křehkost (eko)systémů a lidské pospolitosti, zdánlivé rovnosti?
V knize Kazatel (2,12–14) čteme dále tato slova: „Viděl jsem, že moudrý má výhodu před bláznem, stejně jako má výhodu světlo před tmou.” Jenže: I moudrý i blázen nakonec umřou stejně, oba odejdou, oba na té poslední cestě vypadají stejně (pokojně). A co pak tedy zůstane? Možná frustrace, že výsledky našeho života stejně jednou předáme někomu jinému, kdo s tím možná nebude zacházet moudře. Tahle zkušenost nás dnes, ještě za života, může drtit, demotivovat. Snažíme se, jak umíme, možná studujeme, pracujeme, šetříme, plánujeme, žijeme podle nejlepšího vědomí a svědomí – a přesto nás přepadne myšlenka: „A co když to všechno vlastně k ničemu není?“ Starozákonní Kazatel není cynik – je “pouze” realista. Je ochoten si připustit bolestivou pravdu: bez něčeho vyššího, přesahujícího, bez Boha všechno ztrácí smysl. I to největší lidské úsilí. Bez nějaké nadstavby, bez lásky, prolínající se naším dílem a odkazem, všechno je pak nakonec marnost. To, co skutečně zůstává, je láska, kterou jsme vtělili do našich slov a činů, kterou jsme dali, pustili od já k Ty …
Ježíš v dnešním podobenství navazuje na stejné téma. V podobenství čteme, jak se jej někdo zeptá, resp. ponoukne, poprosí: „Mistře, řekni mému bratru, ať se rozdělí o dědictví.“ Ježíš ale nechce řešit právní spor – místo toho vypráví příběh: Boháč má hojnou úrodu. Tak si pomyslí: „Postavím větší sýpky. A pak si budu říkat: Máš všechno. Užívej si.“ Ale Bůh mu do toho “hodí vidle”, když říká: „Blázne! Ještě této noci přijde tvůj život ke mně. A komu to všecho zůstane?“ Tady už to není nihilismus jako u Kazatele – tady přichází varování: „Tak dopadne ten, kdo si hromadí poklady, ale není bohatý před Bohem.“ Je to zajímavé: Bůh tomu člověku nevyčítá, že je bohatý. Ale že žije, jako by byl věčný, nesmrtelný – že nepočítá s tím, že jeho život má své hranice. A že nemyslí na něco “za” tím vším pozemským.
Apoštol Pavel navazuje ve svém dopise Koloským, který jsme slyšeli ve druhém čtení, jinak: „Jestliže jste s Kristem vzkříšeni, hledejte to, co je nahoře.“ To neznamená, že máme žít jen „duchovně“ a neřešit reálný svět, pozemský život. Naopak – znamená to žít tento svět z perspektivy věčnosti. Kristus, láska dává smysl tomu, co se jinak jeví jako marné. A pak Pavel říká velmi konkrétně, co z nás má umřít: hněv, chamtivost, sobectví, smilstvo, modloslužba. A co má naopak ožít? Soucit, pokora, láska, nová identita v Kristu.
Zkusme si v duchu dnešních příběhů odpovědět na otázku: Co je mojí sýpkou, zajištěním? Co dnes představuje „sýpky“ z podobenství? Jsou to třeba naše profily na Instagramu, Facebooku? Snaha mít dokonalý životopis na LinkedInu? Dům, auto, dostatek peněz na kontě a z toho plynoucí pocit svobody a nezávislosti? Mít se čím pochlubit kamarádům? A pak taky – co nás tíží jako Kazatele? Cítíme, že to, co děláme, je možná marné? A konečně: Kde hledáme smysl? Je to v úspěchu, v uznání, ve vztahu, v dosažení ideálu – nebo ve vztahu s tím, kdo tě zná, stvořil a miluje?
Sestry a bratři, marnost se mění ve smysl, když… když poznáme Krista, lásku bez podmínek, která prostupuje tento svět. Když přestaneme žít jen pro dočasné věci a začneme hledat to, co je trvalé, skutečné, hluboké. Neznamená to opustit svět – ale milovat svět Božím pohledem. Neznamená to vzdát se práce – ale nečekat od ní spásu. Neznamená to přestat snít – ale dát své sny Bohu, který dává nový smysl i starým věcem.
Bože, prosíme Tě,
nauč nás vnímat marnost jako pozvání k hledání smyslu u Tebe.
Nedovol, abychom žili jen pro sýpky, úspěch nebo uznání.
Ukaž nám, jak být skutečně bohatí před Tebou.
Dej nám srdce, které bude hledat to, co je očím neviditelné, leč správné – a žít toto nalezené tady a teď.
Amen.