Kázání na 1. postní neděli: O pokušení být sám sobě Bohem
texty: Genesis 2, 15-17; 3, 1-7/ Římanům 5, 12-19/ Matouš 4, 1-11
Bratři a sestry,
postní doba začíná tématem, které bychom možná nečekali (i když – kdo ví?) Není to téma výkonu/úspěchu stran odříkání, ani téma morálky a poslušnosti, ale téma pokušení. Opravdu tedy možná žádné překvapení … Tři dnešní biblické texty: z knihy Genesis, Listu Římanům a evangelia podle Matouše, mluví o téže zkušenosti. O okamžiku, kdy člověk stojí před otázkou: komu vlastně důvěřuji? Bohu? Nebo věřím jenom sám/a sobě? Nejde o to odpovědět buď/anebo, ale zamyslet se, zda je v našem životě místo pro vztah s Bohem. Prostor pro toho, který nás přesahuje. Vůle pro vztah s někým, koho nelze pevně chytit za ruku, kdo nás ale přesto vlastně stále drží. První příběh známe až příliš dobře. Adam a Eva stojí v zahradě, kde mají všechno. A přesto jim to tak nějak nestačí. Známá věc, kdy přílišná spokojenost v životě někdy vede k tomu, že začneme moc přemýšlet, vrtat, pokoušet -> “a co by, kdyby? Nešlo by ještě …?” Povaha lidská chce prostě víc. Had dvojici našeptává: „Budete jako Bůh.“ Neboli: bude to lepší, mohlo by to být ještě dokonalejší … To je podstata pokušení. Ne to ovoce. Ne to porušení pravidla. Ale myšlenka, že člověk si vystačí sám. Že to ještě všechno dotáhne někam dál a líp a hlavně proto, že chce a může. “Urve to, urvu to, dám to.” Pokušení nepřijímat život, ani to, co máme, jako dar. Myšlenka, že si můžeme určit sami, co je dobré a co zlé. Kdy je málo a kdy už je dost (zdá se, že nikdy není dost) !!! Můžeme být sami sobě středem! Není tohle překvapivě moderní, současné? Dnešní člověk slyší podobné hlasy, jen v jiném jazyce. „Buď sám sebou.“ „Nenech si od nikoho říkat, jak máš žít.“ „Ty sám víš nejlépe, co je pro tebe pravda.“ Na jedné straně je to v pořádku, protože máme poznávat sebe. Učit se o svých limitech, jedinečnosti, uvědomovat si své já. Taky se tím v určitém smyslu řídím a jistě i vy ostatní víte, nebo tušíte, o čem je řeč. Každý člověk má svou důstojnost a hledat si svou cestu, jedinečnou, není samo o sobě špatně. Ohmatávat vlastní zodpovědnost. Ale někde na té cestě se z důstojnosti a jedinečné cesty poznání může stát osamělost anebo pýcha. Z odpovědnosti tíha. A ze svobody břemeno. Z pýchy pocit neohroženosti a všemocnosti. Být sám sobě bohem či bohyní, to je v jistém smyslu tragédie, protože je to nakonec k neunesení. Ta niterná samota. A teď do toho přichází druhý obraz. Ježíš Kristus stojí na poušti. Má hlad. Je slabý. A přichází pokušitel. A ta pokušení jsou opět překvapivě aktuální. „Proměň kameny v chléb.“ Udělej si život pohodlný. Hlavně netrp. „Vrhni se dolů, Bůh tě zachrání.“ Dokaž svou výjimečnost. Buď někdo. „To všechno ti dám, když se mi pokloníš.“ Získej moc. Úspěch. Vliv. Chléb. Výjimečnost. I za cenu toho, že prodáš svou duši. Není tohle trojúhelník, ve kterém se pohybuje i náš svět? Mít dost. Být někdo. Něco znamenat. Natřít to druhým, ukázat jim, jak jsme dobří a oni nuly? Ježíš říká jasné ne. Odmítá založit svou identitu na tom, že by se vyvýšil, druhé ponížil, nasadil já proti Ty. On ví, kým je, ještě předtím, než něco dokáže.
To je klíčové. Ví to v tiché moudrosti, která nepotřebuje pošlapat druhého, jen proto, aby si připadala důležitě. Pokušení vždy útočí na naši identitu. Na tu tichou otázku v nás:
Má můj život hodnotu? A my si ji pak snažíme zasloužit. Výkonem. Úspěchem. Dokonalostí. Tím, že pošlapeme druhého, abychom se cítili lepší a významnější. Za jakou cenu to všechno? Na pomyslnou scénu přichází naděje, o které píše apoštol Pavel. Říká: kde první člověk ztratil důvěru, tam Kristus důvěru obnovil. Jinými slovy: být člověkem neznamená být bez pokušení. Znamená to nezůstat v něm sám. Postní doba není čas, kdy máme dokázat, že jsme dost silní. Je to čas, kdy si můžeme přiznat, že silní nejsme.
Že i my máme své pouště. Pouště pochybností. Pouště únavy. Pouště, kde nevíme, kým jsme. Ale možná právě tam se rodí něco nového. Ne naše dokonalost. Ale naše pravdivost. Protože opakem hříchu není morální bezchybnost. Opakem hříchu je důvěra.
Důvěra, že nemusím být sám sobě bohem. Že smím být člověkem. Že smím být slabý/á.
A přesto milovaný/á. Na začátku postní doby tedy nestojí výzva: snaž se víc. Ale jiný, tišší apel: Komu budeš důvěřovat? Hlasům, které tě nutí dokazovat svou hodnotu? Nebo hlasu, který říká: Jsi moje milovaná dcera. Jsi můj milovaný syn. A to stačí. Možná právě tam začíná skutečná svoboda. Amen!