Kázání na 4.postní neděli, 15.března 2026, Brno, Botanická 1
texty: ole liturg.cyklu /Jan 9nn/
Milí přátelé, sestry a bratři,
jsme na konci zimy. Příroda ještě nenabízí mnoho barev, všechno je tak trochu slehlé, udusané, rozespalé, i naše těla (možná už jarně?) trochu unavená. Denně nás zprávy zásobují informacemi o konfliktech ne tak daleko odsud, o krizích a nejistotách. Člověk někdy cítí, jako by se svět ponořil do jakéhosi šera. Dnešní biblické texty by snad mohly přinést paprsek naděje. Všechny, každý jiným způsobem, mluví o vidění. O tom, co vlastně vidíme, a co naopak nevidíme. V první knize Samuelově prorok hledá nového krále. Přichází do rodiny Jišaje a vidí jednoho silného syna za druhým. Vysoké, schopné, impozantní muže. A říká si: tohle musí být ten vyvolený. Ale zazní zvláštní věta: „Člověk vidí, co je před očima, Hospodin však vidí do srdce.“ Je to jedna z těch vět Bible, které by se daly napsat na dveře každého domu. My totiž přirozeně posuzujeme podle toho, co je vidět: síla, úspěch, vizáž, prestiž, schopnosti. Ale Bůh vidí jinak. Bůh vidí hlouběji. A proto je nakonec povolán ten, který vůbec nebyl přítomen. Nejmladší syn, pastýř někde na poli: David. Ten, na kterého nikdo ani nepomyslel. Možná je to první dobrá zpráva dnešního dne: Bůh vidí hodnotu i tam, kde ji svět přehlíží. Evangelium podle Jana jde ještě dál.
Ježíš potká člověka, který je slepý od narození. Učedníci začnou řešit klasickou lidskou otázku: „Kdo za to může?“ Když vidíme utrpení, chceme najít viníka. Ale Ježíš jejich otázku úplně obrátí. Říká: nejde o to hledat vinu. Jde o to, aby se zjevilo Boží působení.
A pak slepého uzdraví. Jenže to nejzvláštnější na tom příběhu je, že zatímco slepý postupně začíná vidět, ti, kteří byli přesvědčeni, že vidí dokonale, farizeové, zůstávají ve své slepotě. A tady se evangelium stává překvapivě aktuálním. Protože slepota nemusí být jen fyzická. Někdy jsme slepí k lidem kolem sebe. K jejich bolesti. K jejich hodnotě.
Někdy jsme slepí i k naději. Stačí se podívat na zprávy. Člověk může mít pocit, že svět se rozpadá, že temnota přibývá. A někdy se stane, že si řekneme: „Já už v to světlo ani nevěřím.“ Do této situace zaznívají slova z listu Efezským: „Kdysi jste byli tmou, ale nyní jste světlem v Pánu.“ Nejen že světlo existuje. Apoštol říká něco mnohem odvážnějšího:
Vy jste jeho součástí. Světlo není jen někde daleko. Má prosvítat skrze lidské životy.
Skrze drobné věci, jako je spravedlnost, vzájemné dobro, pravdivost a upřímnost, nebo třeba odvahu vidět druhého člověka, skutečně ho vidět a vnímat. To jsou maličkosti, které ale dokážou rozsvítit prostor kolem nás. No, vlastně to nejsou vůbec maličkosti. Možná není náhoda, že tuto neděli prožíváme právě na konci zimy. Jaro nepřijde najednou.
Nepřijde s fanfárami. Nejdřív po Hromnicích jen trochu delší světlo večer. Pak první pupen na stromě. První včela a čmelák v ještě studeném dopoledni. Pak květ, který prorazí zmrzlou půdu. Velké proměny začínají malými znameními života. Stejně v Bibli. Bůh nezačíná s mocným králem, ale s pastýřem Davidem. Nezačíná s dokonalými lidmi, ale s těmi, kteří hledají. A světlo nepřichází jako oslnivý svit, ale jako uzdravené oči jednoho člověka. Možná právě proto je postní doba tak důležitá. Není to jen čas odříkání. Je to čas, kdy se člověk může zastavit a položit si jednoduchou otázku: Co vlastně vidím? Kam zaměřuji svůj zrak? Vidím jen chaos světa? Nebo dokážu zahlédnout i drobné známky naděje? Vidím jen chyby druhých? Nebo dokážu vidět jejich srdce? Vidím jen tmu?
Nebo i světlo, které se pomalu rodí? A právě k tomu nás dnešní texty vedou. Pomalu se blíží Velikonoce. A Velikonoce jsou vlastně největším příběhem otevřených očí. Protože na kříži se zdá, že světlo definitivně zhaslo. Ale ráno vzkříšení ukáže něco jiného: že světlo může projít i skrze temnotu. Že život je silnější než smrt. A že Bůh vidí budoucnost tam, kde my vidíme jen konec. A tak si třeba z té dnešní neděle můžeme odnést jednu jednoduchou modlitbu: „Bože, otevři mi oči.“ Abych viděl/a člověka, kterého přehlížím.
Abych viděl/a dobro, které se děje. Abych viděl/a naději i uprostřed nejistoty. Abych nezapomněl/a, že i malé světlo dokáže rozptýlit velkou tmu. Milí přátelé, jaro už stojí za dveřmi. Světlo pomalu přibývá. A dnešní evangelium nám připomíná: nejde jen o světlo na nebi. Jde o světlo, které se může rozsvítit v lidském srdci, v naší duši. Amen!