Kázání na Boží hod velikonoční – 5.dubna 2026, Husův sbor, Botanická 1, Brno – Christos voskres! Kristus byl vzkříšen!
texty: liturgický cyklus A – evangelium Janovo
Milí přátelé, bratři a sestry,
ať už sem chodíte pravidelně, nebo jste dnes přišli po delší době, třeba ze zvědavosti, možná proto, že vás něco v životě tíží, nebo naopak něco krásného chcete sdílet, jste tu všichni dobře. Velikonoční ráno totiž začíná velmi lidsky, srozumitelně. Ne triumfem, ani jistotou, ale spíš otazníky, pochybováním, lehkým či větším zmatením. V evangeliu podle Jana totiž přichází Marie Magdalská k Ježíšovu hrobu ještě za tmy. A kámen je odvalený, což je dost matoucí v tu chvíli. Co víc, Ježíšův hrob je prázdný. A první reakce? Není to radost. Je to zmatek, strach, nejistota. Marie konstatuje: „Vzali Pána z hrobu… a nevíme, kam ho položili.“ Taková reakce je bližší naší zkušenosti, víc, než bychom čekali. Kolikrát v životě stojíme před „prázdným místem“, něčím, co jsme ztratili. Třeba je to vztah, který skončil. Pouto, které se přetrhlo. Jistota, která se rozpadla. Zdraví, které už není samozřejmé. Nebo jen ten tichý pocit, že něco či někdo chybí, smysl, naděje, pevná půda pod nohama, člověk, kterého jsme milovali, něco nám ztělesňoval, dával. Velikonoční příběh nezačíná odpovědí, nýbrž začíná otázkou. A apoštolové? Ti běží ke hrobu. Vidí prázdno. A Jan dodává zvláštní větu: „Viděl a uvěřil.“ Ale hned vzápětí: „Ještě totiž nerozuměli Písmu…“ Víra tady není hotová jistota. Je to spíš první křehký krok. Záblesk.
Tušení, že i v tom prázdnu a chybění může být něco víc. A pak slyšíme slova z listu Koloským: „Hledejte to, co je nahoře…“ To může znít trochu odtažitě. Jako by víra byla útěk z reality. Ale možná je to naopak. Možná „to, co je nahoře“, není někde daleko.
Možná je to jiný úhel pohledu na náš život tady a teď. Vidět i v nejistotě možnost.
Vidět i v bolesti, že není posledním slovem. Vidět i v konci začátek. Vzkříšení totiž není jen zpráva o tom, co se stalo Ježíši kdysi dávno. Je to zpráva o tom, jaký je Bůh. A jaký může být náš život. Bůh, který nepřichází až tam, kde je všechno vyřešené. Ale právě doprostřed tmy, bolesti, nejistoty, pocitu ztráty a prázdna. Doprostřed zmatku. Doprostřed našich „prázdných hrobů“. A v knize Skutků apoštolů slyšíme, jak Petr mluví o Ježíši jako o tom, kdo „prošel zemí, činil dobře…“ a byl zabit, ale Bůh ho vzkřísil. Jako by říkal:
To, co bylo zdánlivě konečné selhání, nebyl konec. To, co vypadalo jako prohra, nebyla poslední kapitola, poslední kapka. A to je možná to nejdůležitější velikonoční poselství:
Že poslední slovo nemá smrt. Nemá ho ztráta. Nemá ho ani naše bezmoc. Poslední slovo má život. Víra, naděje a láska. To, co nakonec zůstává a přetrvá, to je vždy láska. Možná si teď někdo z vás říká: Dobře, ale co to znamená pro mě? Trápím se, pláču, cítím beznaděj, bezmoc, necítím se milovaný/á. Co tedy Vzkříšení znamená pro mě? Co mi může dát? Inu, možná, že dnes neodejdeme s jasnými odpověďmi. Možná je to dnes spíš o druhu pozvání: Dovolit si uvěřit, třeba jen trochu, že i v tom, co právě prožíváš, může být skrytý nový začátek. Že to, co dnes vypadá jako konec, nemusí být konec. Že prázdno nemusí znamenat jen ztrátu, ale i prostor pro něco nového. Že nejsme sami, na nic z toho, co se nám v životě děje, i kdyby to bylo sebevíc těžké a bolestné. Velikonoční víra nezačíná triumfem. Začíná tichým krokem ke hrobu. Otázkou. Hledáním. Nejistotou.
A možná i dnes je to tak. Možná tu nejsme proto, abychom všechno pochopili. Ale abychom udělali malý krok. Podívali se do svého vlastního „prázdného místa“… a zkusili v něm zahlédnout víc než jen konec a beznaděj. Milí přátelé, pokud si dnes odnesete jediné, ať je to toto: Život má poslední slovo. A naděje je silnější, než se někdy zdá.
Kristus vstal z mrtvých. Byl vzkříšen. A tím se otevírá každému člověku možnost, že i v našem životě může povstat něco nového, může se zrodit nový začátek … i tam, kde jsme už nedoufali, nevěřili, tam, kde jsme tápali a pozbyli jistoty … Amen!