Kázání na 3.neděli po Velikonocích, 26.dubna 2026, Husův sbor, Botanická 1, Brno
texty ke kázání: Liturgický cyklus – Sk 2,42-47/ 1 Pe 2,19-25/ J 10,1-10
Milí přátelé, příchozí, sestry a bratři,
pro dnešní neděli, tu třetí po Velikonocích, se během času vžil název “neděle dobrého pastýře”. Pastýř, ovce… možná vás napadne, jestli nám ten obraz není už dneska trochu vzdálený? Jestli není trochu starý? Že není tak úplně náš? A přece, když ho necháme chvíli dýchat, rozhýbat se, zjistíme, že k nám vlastně promlouvá překvapivě přesně o tom, co známe i dnes. Nějakým způsobem hledáme totiž hlas, kterému můžeme důvěřovat. Hlas, který nás nevede do strachu, ale do života. Hlas, který nás zná jménem, ne podle výkonu, ale jako člověka. A právě do toho zaznívá Ježíšovo slovo: „Já jsem dveře. Já jsem dobrý pastýř.“ Není tím, kdo tlačí. Ani tím, kdo manipuluje. Není to ten, kdo si nás přivlastňuje.
Ale ten, kdo otevírá prostor k životu. „Přišel jsem, aby měly život a měly ho v hojnosti.“
To je zvláštní definice Boha. Ne kontrolor, ani soudce v první řadě. Ale ten, kdo chce, aby život v nás rostl. Když se podíváme na první čtení ze Skutků apoštolů, vidíme obraz prvních křesťanů. Nebyla to žádná dokonalá komunita, ale bylo mezi nimi něco živého: sdílení, blízkost, radost, otevřenost. „Byli spolu, lámali chléb, měli všechno společné…“ To není povinnost, ale důsledek. Důsledek toho, že se nechali vést jiným hlasem. Hlasem, který v nich probudil důvěru. A možná tady se to propojuje s tím obrazem pastýře: dobrý pastýř nevytváří poslušnost na základě strachu. On vytváří vztah. A z toho vztahu roste způsob života. A pak je tu ten druhý, velmi silný moment, kterým jsme se zaobírali už o minulých nedělích: Ježíš „dechl na učedníky“. To je obraz téměř intimní. Dech je něco, co sdílíme jen v blízkosti. Je to život sám. Jako by říkal: to, co je ve mně, teď dýchá i ve vás. A to je něco, co se nepřerušilo. To není jen příběh minulosti. Ten dech, ten Duch, jde dál. Přes generace. Přes církev. Přes všechny nedokonalosti. A přichází i k nám. Možná ne hlučně. Možná ne spektakulárně. Ale tiše, jako dech. A tady se rodí otázka: co s tím? Pokud jsme ti, kdo slyší hlas dobrého pastýře… pokud jsme ti, kdo nesou ten dech dál… pak nejsme jen „příjemci“.
Jsme také nositelé. Nejsme jen ti, kdo hledají dobro. Jsme i ti, kdo ho mohou násobit.
Možná ne velkými gesty. Ale tím, jak se na druhého podíváme. Jak mluvíme. Jak reagujeme ve chvíli napětí. Jak dokážeme nezavřít dveře, ale naopak je trochu pootevřít. Dobro se často nešíří jako lavina. Spíš jako tichý řetězec. Jeden člověk nezareaguje podrážděně, a tím změní atmosféru. Jeden člověk projeví důvěru, a tím otevře druhého. Jeden člověk odpustí, a tím přeruší kruh bolesti. To je možná ten nejkonkrétnější způsob, jak „jít v duchu pastýře“.
A ještě jedna věc z dnešního evangelia: Ježíš mluví o těch, kdo přicházejí jako zloději a lupiči. To nemusíme chápat jen dramaticky. Někdy jsou to i hlasy v nás, hlasy, které nám říkají, že nejsme dost, že musíme víc, že si musíme zasloužit hodnotu, že svět je nebezpečné místo a nejlepší je stáhnout se. Vymezit se. Být ve střehu a připraveni k boji. A proti tomu stojí jiný hlas. Hlas, který nebere, ale dává. Který nezmenšuje, ale zve k růstu. Který neuzavírá, ale otevírá. Rozlišovat tyhle hlasy, to je možná jedna z nejdůležitějších duchovních dovedností dneška. Milí, možná nejsme zvyklí přemýšlet o sobě jako o „ovcích“. A to je v pořádku. Ale možná se můžeme ptát jinak: Komu naslouchám? Co ve mně roste? A co skrze mě přechází dál? Jestli je Ježíš dobrý pastýř, pak nás nevede do zmenšení, ale do života. A jestli jeho dech skutečně vane dál, pak i my, tzv. obyčejní lidé, můžeme být místem, kde se ten život dotýká druhých. Možná nenápadně, ale skutečně. Amen!