Kázání na 5.neděli po Velikonocích, 10.května 2026, Husův sbor, Botanická 1, Brno
J 14,15: “Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání.”
Sestry a bratři,
v současné době asi není divu, že se leckdo bojí, co bude dál a mnozí se cítí být třeba i unavení z toho, co kolem sebe vidí. Když jsme u toho, mě třeba dělá velkou starost sucho, ale vlastně nevím, co s tím, než vodou šetřit, víc se modlit za déšť a nelétat letadlem. Téměř denně se dozvídáme o dalších konfliktech, o rozpadu vztahů, o společnosti rozdělené na tábory, které spolu neumějí mluvit jinak než dehonestací, výsměchem, nebo zlobným křikem. Jsme zahlceni informacemi i názory. A do toho všeho se člověk někdy přistihne při zvláštní věci: že začíná lpět sám na sobě, na svém pohodlí, na své pravdě, na svém bezpečí.
Možná právě proto zní i dnes tak aktuálně Balzacova věta, že „čím hanebněji člověk žije, tím víc na životě lpí“. Když člověk ztratí něco většího než sebe sama, začne se křečovitě držet aspoň vlastního ega. A pak už nejde o život v plnosti, ale hlavně o obranu, neustálou potřebu mít pravdu, vyhrát, nenechat si nic vzít. Písmo přitom člověka nazývá korunou stvoření. Ale ne proto, aby vládl všemu kolem jako panovník, který si může dělat, co chce. Spíš proto, že člověk dostal schopnost nést odpovědnost, schopnost vztahu, schopnost milovat. A právě tady se rozhoduje, zda bude skutečně člověkem. Sir David Attemborough, který zrovna oslavil sto let, řekl, že nyní pozřebujeme hlavně moudrost, ne tak inteligenci, ani tu umělou, ale moudrost v srdci, abychom přežili a zachovali i svět kolem nás. Ježíš dnes učedníkům slibuje „Přímluvce“, Ducha pravdy. Neslibuje jim pohodlný život. Neslibuje jim, že svět bude laskavý, rozumný a bezpečný. Naopak, mluví k nim ve chvíli loučení, ve chvíli nejistoty. A přesto říká: nebudete sami. To je možná jedna z nejdůležitějších vět evangelia i pro dnešní dobu. Ne: všechno dobře dopadne. Ale: nebudete sami. Duch pravdy není ideologie ani soubor správných názorů. V dnešním světě se často zaměňuje pravda s hlasitostí. Kdo křičí nejvíc, ten má prý pravdu. Jenže Kristův Duch pravdy se pozná jinak. Pozná se podle toho, zda člověk dokáže i uprostřed chaosu zůstat člověkem. Zda neztratí schopnost soucitu. Zda ještě umí vidět druhého jako bližního, a ne jako nepřítele. A to je nesmírně těžké. Je snadné milovat lidi, kteří s námi souhlasí. Ale co lidé, kteří nás zraňují? Co ti, kteří nás zklamali? Co ti, kteří volí jinak, myslí jinak, věří jinak? Co ti, kteří i dnes vidí mezi námi parazity a méněcenné? Co ti, kteří podle nás kazí svět? Právě tam začíná evangelium být skutečné. Ne v ideálních podmínkách, ale uprostřed neideálního života. Ježíš neříká: milujte, když si to druhý zaslouží. Neříká: milujte, když budete mít dost sil. Neříká ani: milujte jen ty, kdo jsou dobří. Říká prostě: „Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás.“ A člověk nad tím někdy skoro rezignovaně řekne: tohle přece nejde. A měl by pravdu. Na čistě lidské poměry to opravdu nejde. Proto Ježíš mluví o Duchu, o Přímluvci, o síle, která nepřichází jen z nás samotných. O moudrosti. Možná totiž největší problém dnešního člověka není nedostatek informací, ale nedostatek naděje. Máme přístup téměř ke všemu, a přesto se tolik lidí cítí ztracených. Umíme propojit kontinenty během vteřiny, ale neumíme někdy překlenout vzdálenost mezi dvěma lidmi v jedné domácnosti. A právě do toho Kristus přináší něco překvapivého: ne moc, ale vztah. Ne dominanci, ale lásku. Ne vítězství nad druhými, ale blízkost k druhým. Je zajímavé, že Ježíš své učedníky oslovuje „děti“. Ne proto, že by byli naivní nebo nezralí. Ale protože dítě ještě úplně neztratilo schopnost důvěřovat. Dítě se ještě umí radovat, umí odpustit, umí začít znovu. Ano, i děti mají strach. Ale strach ještě není středem jejich existence. Dospělý člověk často kolem svého strachu vystaví celý život. Strach z odmítnutí. Strach z prohry. Strach, že nebude dost dobrý. Strach, že ztratí kontrolu. A ze strachu pak může vznikat i agresivita, tvrdost, cynismus. Jenže Kristus nepřináší cestu strachu. Přináší cestu odvahy milovat i tam, kde to není jednoduché. A možná právě to je dnes jeden z největších úkolů křesťanů. Ne být hlasitější než ostatní. Ne být morálně nadřazení. Ale být lidmi, kteří ještě nezapomněli na lidskost. Lidmi, kteří i v unaveném světě dokážou nést světlo a naději. Protože naděje není optimismus. Naděje není přesvědčení, že všechno bude snadné. Naděje je odvaha neztratit lásku ani tehdy, když svět kolem tvrdne. A právě k tomu nám Kristus slibuje svého Ducha.
Abychom nebyli sami, neztratili cestu. Abychom se i uprostřed dnešního světa znovu učili být lidmi. Amen!