Sestry a bratři,
Ježíšova slova:„Když tvůj bratr zhřeší proti tobě, jdi a napomeň ho mezi čtyřma očima,“ bychom možná raději ani neslyšeli, neb míváme zvláštní talent vyhýbat se nepříjemným rozhovorům z očí do očí. Není to moje věc a nechci se do toho plést, je obvyklý argument a někdy je to skutečně moudré. Ne každý konflikt stojí za to, abychom do něj vstupovali a ne každé napomenutí je výrazem lásky. Co když se nám ale dnešní evangelium snaží říct něco o tom, že láska znamená nenechat věci být? Když nám na druhém člověku záleží, nemůžeme se donekonečna tvářit, že nevidíme, co se děje.
Ježíš říká:„Jdi a vyříkejte si to mezi čtyřma očima.“ Umíme tohlev době, kdy jsme si zvykli řešit konflikty veřejně? Až hrozivě dnes působí mechanismus, kdy si nejdřív o člověku vytvoříme názor, pak ho sdělíme několika dalším lidem nebo ho rovnou napíšeme na internet. A přitom jsme s daným člověkem vlastně nikdy nemluvili, vůbec ho kolikrát ani neznáme. Veřejný lynč a výsměch, sprostota a nepochopení vůči lidem, které vůbec neznáme, ale jejich činy, názory anebo vzhled bez ostychu komentujeme na veřejnosti, to je jedna z bolestí dnešní doby, bahno, které bezmyšlenkovitě kolem sebe vytváříme a v němž se brodíme.
Apoštol Pavel píše:„Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali.“Láska podle Pavla není jen pocit, ale určitý způsob života, to, jak zacházím s druhýn člověkem, třeba i s tím, který mě rozčiluje. Jak mluvím o někom, kdo tu není a jak se chovám k člověku, který mi nemůže nic vrátit, jak zacházím se světem, který se nemůže bránit. Od 1. září do 4. října slaví křesťané napříč různými církvemi Dobu stvoření, čas modlitby, vděčnosti a konkrétní péče o náš společný domov. Letošním tématem je Živá voda. Inspiruje se u proroka Ezechiela, v jeho vidění vody, která vychází z Božího chrámu a postupně oživuje mrtvou krajinu. Bůh Ezechielovi říká:„Mluv k nim.“
A Ezechiel ví, že lidé možná nebudou poslouchat. To je jedna z nejtěžších podob odpovědnosti.
Mluvit, i když nevím, zda budu vyslyšen. Dělat správnou věc, i když nemám jistotu, že přinese okamžitý výsledek. Pečovat o něco, co se možná nestane viditelným za mého života. Zasadit strom, v jehož stínu možná nikdy nebudu sedět. Šetřit vodou v době, kdy můj jeden čin přece nic nezmění.
Přestat něco kupovat, i když tím svět nezachráním. Promluvit, když se ničí něco, co nemá vlastní hlas.
Ezechiel se krásně potkává s dnešním evangeliem.„Jdi a napomeň ho.“ „Mluv k nim,“jsou slova o odpovědnosti. Envirinmentální teologie na to upozorňuje velmi silně. Papež František v encyklice Laudato si’ připomíná, že náš vztah k Bohu, k druhým lidem a k zemi nejsou tři oddělené vztahy. Jsou vzájemně propojené, a tak je environmentální krize zároveň krizí našich vztahů. Když slyšíme slovo „ekologie“, často si představíme třídění odpadu, elektromobily, spotřebu energie, sucho nebo klimatickou změnu. Křesťanská environmentální teologie se ptá: “Jaký člověk jsem, když se ke světu kolem sebe chovám jako k věci, která existuje jen proto, aby sloužila mně?” A stejná otázka vlastně platí i mezi lidmi. Jaký jsem člověk, když druhého člověka vnímám jen jako prostředek a když mě zajímá jenom to, co mi může dát? Ekologická krize nám totiž možná ukazuje něco velmi hlubokého o člověku. Příliš dlouho jsme si představovali svět jako něco, co nám patří. A třeba jsme si podobně začali představovat i jiné lidi. Všechno je tu pro mě, druzí jsou tu taky pro mě. Evangelium nás z této iluze vyvádí, porotože my nejsme majitelé. Každý z nás jsme jedinečnou součástí celku. A hlavně – jsme bytosti vztahu.
To je také důvod, proč mě oslovuje letošní obraz živé vody. Voda se totiž nedá úplně vlastnit. Dá se zachytit, přehradit, čerpat, prodávat,tohle všechno jsme si osvojili a umíme. Jenže voda sama ta nezná hranice, které jsme nakreslili na mapách. Řeka teče přes hranice a třeba déšť, ten ani neví, komu patří půda. Vyschlá krajina neřeší, jakou člověk, který v ní žije, volil politickou stranu. A povodeň se neptá, jestli jsme si navzájem sympatičtí. Voda nám zkrátka připomíná, že jsme všichni určitým způsobem propojeni.
Ježíš ve chvíli, kdy mluví o konfliktu mezi dvěma lidmi, končí slovy: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“ Ježíš tím zaslibuje Boží přítomnost uprostřed vztahů, které se snažíme uzdravovat a i tam, kde není všechno harmonické. Dá se to přenést i na náš vztah ke stvoření, protože skutečně nemáme čas čekat na okamžik, kdy bude všechno vyřešené. Připomínáme si tento měsíc vděčnost za stvoření. Vděčnost je něco, co mění vztah. Když jsem za něco vděčný, vděčná, začínám o to pečovat. Když považuji vodu za samozřejmost, nechám téct kohoutek, pokud ji ovšem vnímám jako dar, začnu s ní zacházet jinak.
Když považuji půdu za pouhý materiál, mohu ji vyčerpat, stane-li se pro mě živým prostorem, který mě živí, začnu se ptát, co jí vracím. Pokud považujeme přírodu za kulisu svého života, nemusíme si jí příliš všímat, to až když pochopíme, že jsme její součástí, něco se v nás začne měnit.
Milí přátelé, dnešní biblické texty mluví o odpovědnosti. Všechna tři čtení by se nakonec dala shrnout jednoduše: Mluv. Miluj. Jdi za druhým člověkem. A připomínka Doby vděčnosti za stvoření k tomu přidává ještě: Pečuj. Mluv. Miluj. Jdi. Pečuj. Amen!