Noc kostelů 2022

Tak jako každý rok, i v tom loňském se Náboženská obec CČSH na Botanické zapojila do programu Noci kostelů. Při realizaci programu nám významně pomohl také Jihomoravský kraj. Děkujeme tímto Jihomoravskému kraji za finanční podporu projektu NOCI KOSTELŮ a už se těšíme na letošní ročník, který se bude konat v pátek 2.června 2023. Program již chystáme.

Rubriky: Aktuality | Napsat komentář

Slavnostní bohoslužby k výročí zrodu církve

102.výročí zrodu Církve československé husitské si v Brně v Husově sboru na Botanické 1 připomeneme slavnostními bohoslužbami v pátek 7.ledna od 16 hodin. Slouží Juraj Jordán Dovala a káže Jonáš Zaplatil. Všichni jsou srdečně zváni.

Rubriky: Aktuality | Napsat komentář

Vánoce 2021 v Husově sboru na Botanické

Vánoční bohoslužby budou letos takto:

24.12. od 23h Půlnoční

25.12. od 10h Boží hod

26.12. od 10h svátek sv.Štěpána

2.1.22 od 10h Novoroční bohoslužby

Všichni jsou srdečně zváni.

Rubriky: Aktuality | Napsat komentář

Kázání (nejen) na neděli 17.října 2021

text: Mk 10,35-45: K Ježíšovi přistoupili Zebedeovi synové Jakub a Jan a řekli mu: „Mistře, rádi bychom, kdybys nám splnil, oč tě požádáme.“
Odpověděl jim: „Co chcete, abych pro vás udělal?“
Řekli mu: „Dej, ať v tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici.“
Ale Ježíš jim řekl: „Nevíte, co chcete. Můžete pít kalich, který já piji, nebo dát se ponořit v křest, ve který já budu ponořen?“
Oni mu odpověděli: „Můžeme!“
Ježíš jim řekl: „Kalich, který já piji, pít budete a v křest, ve který já budu ponořen, ponořeni budete. Ale posadit po mé pravici nebo levici není má věc, nýbrž je pro ty, kterým je to připraveno.“
Když to slyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na Jakuba a Jana. Ježíš si je zavolal a řekl jim: „Víte, že ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům a velmoži jim dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny.“

Sestry a bratři,

ten dnešní Markův text sedí na současné politické dění v naší zemi až téměř neuvěřitelně. Skoro se mi chce říct “bohužel”. Ani jsem ho nemusela vybírat, on je na tuto neděli liturgicky určený už dávno, jako kdyby do sebe opravdu vše zapadalo. A ba že ano …. 

“Ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou … velmoži dávají pocítit svou moc.”  Úryvek Markova evangelia se dnes točí kolem tématu vlády, služby, stejně jako nás vede k tomu zamyslet se nad otázkou, jak je to s tím plněním našich přání z Boží strany. Učedníci říkají: “… rádi bychom, kdybys nám splnil, oč Tě požádáme … dej, ať .. “  Přání, modlitby jsou tu přece i proto, abychom jejich prostřednictvím Bohu děkovali, sdělovali své touhy, abychom si díky nim, když je vyslovujeme a prociťujeme, uvědomovali, kde jsme, kde jsou naše srdce, po čem touží naše duše … Když něco chceme a chceme to opravdu hodně, třeba se stejnou intenzitou, jako ti dva učedníci chtěli splnit své přání po Kristu, tak třeba i někdy zapomeneme na to se ptát, zda ta naše tužba nějak nepoškodí naše okolí, zda v ní není příliš ega a málo lásky. Vzpomeňme na bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa, na jeho cestu, jakou vedl Spojené státy americké, na jeho slova a činy, které nadělaly víc škody, než užitku. A to se celou dobu přitom zašťiťoval pevným křesťanským zakotvením a po vyhraných volbách také Boží přízní, kdy Bůh vyslyšel modlitby a Trump byl zvolen prezidentem. Vysvětloval to jako znamení, že Bůh je s ním. A tak když říkáme “Bože, dej …” měli bychom přemýšlet i nad tím, proč se tak modlíme, co ve skutečnosti chceme …. 

“Hledejte především Boží království a to ostatní vám bude přidáno”, říká Ježíš na jiném místě v evangeliu. Jako kdyby tím říkal upřete svůj zrak, svou pozornost k tomu, co je dobré, trvalé, co má smysl, co je prodchnuto láskou a Božím duchem. Za tím jděte. Žijte takový život, kdy vás vede hnací síla zaměřená na dobrý a naplněný život, kdy je Váš život službou a nezůstává za Vašimi kroky destrukce a smrt. 

Co je to vlastně Boží království, jak tomu termínu dnes rozumět? Boží království, pohledem dnešního člověka, je ne toliko místo, které lze lokalizovat pomocí GPS, ale spíš bych řekla atmosféra, nálada a hlavně stav v lidech a mezi lidmi navzájem, kdy převládá a kraluje duch Boží, Bůh, tedy láska ve své ryzí podobě a mnoha obměnách, probuzená a uvědomělá v člověku a jeho každodenním životě, v myšlenkách, slovech a skutcích. 

Často slýchám od lidí slova stesku po tom, jak dnes chybí na jevišti veřejného života osobnost či osobnosti, které by transparentně a srozumitelně předávaly příkladem vlastního života postoj, který by člověka, český národ, táhl eticky, morálně vzhůru. Je známým faktem že to, na co zaměřujeme svou pozornost, roste. Soustřeďujeme-li se tedy na frustraci z nedostatku osobností, pocit frustrace dál roste, kdežto hledáme-li především Boží království, lásku, pokoru, skromnost a osobnosti kolem sebe, ve svém bezprostředním okolí a také především v sobě, roste s tím i naděje, že “teď už”, brzy to, co hledáme, čeho se nám nedostává, jistě nalezneme! Nakonec i události minulého víkendu nějakým způsobem ukázaly náladu ve společnosti, touhu vypořádat se už konečně s některými stíny minulosti. 

To, na co zaměříme větší díl své pozornosti, to, čím krmíme svou duší, čím vyplňujeme náš čas a mentální prostor, závisí skutečně jenom na nás. A tak si myslím, že nám osobnosti ani toliko nechybí, jen možná nejsou tak moc vidět, anebo ještě spíš, my je nevidíme, protože se nekoukáme tak daleko, nemáme takový přehled, i když jsme takřka na každém kroku obklopeni bezdrátovou sítí a na ní napojenými informacemi. Média nám v tomto směru také přílišnou službu neprokazují, alespoň ne ta tzv. mainstreamová. A přitom by to tolik bylo potřeba! Věřím, že si v sobě přirozeně neseme sklon k tomu, abychom tíhli k dobrému, zajímali se o to dobré, kvalitní, nosné, vzdělávali se. Jak historie, tak současná zkušenost ale na mnoha místech dokazují, že na světě stále existuje obrovské pnutí mezi hnací silou zaměřenou na dobro, a energií, která živí destrukci a zlo. Historie i zkušenost nám dokazují, že jsme jako lidé v mnohém nepoučitelní, často jednáme  pudově, tzv. efekt stáda je mocným jevem, který chtě-nechtě musíme brát v potaz. Člověk dělá něco proto, že to dělají i ostatní, nechceme být vystaveni sociálnímu tlaku, který by nastal v případě, že bychom se příliš odlišovali. 

Moudře zní dávná slova Jana Amose Komenského o tom, že “lidé mají učiti se pokud nejvíce možno. Svět zajisté temnot svých sproštěn býti nemůže, leda rozžetím pochodně moudrosti. Lidé vzdělaní v pravdě jimi jsou. Ztratíš-li čas života, ztratíš sám sebe.”

Jsme svobodná společnost, máme možnosti volby. Mnoho lidí si myslí, že to znamená libovůli, dělat si, co chceme. Svoboda má ovšem i ten rozměr vědomého, poučeného a po moudrosti toužícího žití, zodpovědného k sobě i ostatním. Čím více maříme bezbřehostí nebo nevědomostí hnací sílu zaměřenou na život, tím víc v nás sílí, třebas i nevědomky, zaměření na destrukci. A čím více a opravdověji žijeme, tím menší je síla destruktivity.

Přeji vám tedy barevně činorodý podzim, bez depresí a chmur, a odvahu, naději a radost z toho, že můžeme hledat Boží království mezi námi, ať už vypadá jakkoli. Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání (nejen) na neděli 10.října 2021

L 10, 29-37

Bratři a sestry,

Samařan, který byl pro Židy kacířem, je pohnut soucitem a zachraňuje cizího člověka. Četli jsme, jak ten, co se ptal: “Kdo je můj bližní?” – tedy jinak řečeno: “kde je hranice mezi domácími a cizími?” (což je, mimochodem, typická otázka, když se v sociologii mluví o utváření tzv. kolektivní identity) se musí naopak ptát: “komu jsem bližním já? Kde jsou moje hranice?” Musí se učit, že hranice jsou v nás, v našich myslích, že jsou lidským vynálezem – ale také to, že Bůh nestanovil žádné hranice pro lásku!

Na světě nejsou dva stejní lidé, což je úžasná věc. To, že jsme každý jiný má jistě svůj dobrý smysl a je to dobrá Boží vůle. Je to také přirozený základ pro vědomí naší vlastní hodnoty. Potřebujeme každý z nás vědět, že právě já, Ty, všichni tu k něčemu jsme, že nás Bůh zná jménem, že máme každý z nás úkol využít a naplnit naše schopnosti a možnosti tady a v tomto životě. Potřebujeme taky patřit do nějakého společenství, které nám dává smysl. 

Ale s tou rozdílností je spojena také spousta potíží. Ty začínají tam, kde buď svou rozdílnost nebereme na vědomí anebo tam, kde začneme hodnotit, kdo je lepší a kdo horší. Společné pro obě chyby je, že přitom bereme za měřítko sami sebe. Ta naše různost má spoustu podob. Lišíme se věkem a temperamentem, schopnostmi a postavením, majetkem, barvou pleti a národností, lišíme se politickým přesvědčením a církevní příslušností apod. Ke každému takovému rozlišení bychom mohli jmenovat nekonečné variace nedorozumění a konfliktů, které na jejich základě vznikají v rodinách, ve společnosti, mezi národy, i mezi křesťany, takže ve výsledku tam, kde mohli být bližní, jsou cizinci a nepřátelé. Je to proto, že každou z těch odllišností lze využít jako hráz a zbraň proti druhým. Připsat si ji jen k vlastnímu dobru, jen pro to posílení vlastního nejistého ustrašeného sebevědomí. Jakýs takýs pocit vlastní hodnoty ve smyslu nadřazenosti lze čerpat prakticky z čehokoli: z abstinence i z toho, kolik snesu, z vlastnění věcí, i z vlastnění duchovních zkušeností apod. A když se sdruží lidé zaměření na vzájemné posilování sebevědomí, účinek ještě roste. Někdy je to směšné, ale často je to i nebezpečné. Kde nejistota a úzkost dosahují kritické hodnoty, stává se jiná barva, jiný jazyk, jiné přesvědčení, jiná orientace nebo víra často až důvodem k likvidaci – jako způsobu překonání konfliktů. 

Jako křesťané máme taky své zkušenosti, byť se třeba dnes a tady omezují jen na občasný pocit podivnosti a cizoty při pohledu na jinak věřící, na ostatní náboženství apod. Ani my nejsme chráněni před pokušením vytvářet hranice oddělující bližní a ty druhé. Je to pochopitelné a přirozené, jak už tak pokušení bývají. Máme každý a každá to své společenství, svou církev, rádi. Těšíme se u jeho/jejích kladů. Víme o vlastních přednostech – ať už je to duchovní úroveň, míra obětavosti, mimořádné zkušenosti, otevřenost apod. Chápeme ty své přednosti většinou oprávněně jako Boží obdarování. A vidíme v nich oprávnění své existence, hodnotu společenství, jehož jsme součástí. Trápí nás ovšem i to, v čem je náš domov, duchovní společenství, svět kolem nás, nedokonalý a ubohý, příliš lidský. A víme i o slabostech těch druhých – a to je to velké pokušení. Jakmile totiž použijeme svou sílu pro srovnání se slabostí druhých, přestávají být naše přednosti Božími dary, protože jsme z nástroje lásky a služby udělali zbraň proti svým bližním. Dokud zůstáváme v paradigmatu rozdělení na našince a cizince, je zle. Dokud odlišnost, měřená podle mého metru, znamená nižší kvalitu, pak číhá někde v koutku duše myšlenka na manipulaci, znásilnění, likvidaci toho obtížně a “zlovolně” jiného. Málo by pomohlo i kdybychom se snad jako křesťané (případně jen duchovně smýšlející lidé) v zájmu zvýšení úspěšnosti společného boje proti těmto společenským zlům spojili v jedno velké a výlučné společenství bližních.

Apoštol Pavel končí ve 12. kapitole 1. listu Korintským svůj výčet charismat slovy “usilujte o vyšší dary.” Říká nám, že nakonec nemůžeme najít smysl a naplnění v žádné své partikulární odlišnosti, ani v jednotlivém daru. Tím vyšším darem míní, jak známo, lásku, kterou vzápětí opěvuje hned v následující kapitole listu Korintským. To je to největší, co dává ostatnímu smysl. Láska je schopná překonat rozdíly a konflikty ne tím, že zlikviduje nebo umlčí protivníka, ale tím, že láska tak dlouho “zápasí”, až se ukáže, že rozdíly mohou sloužit vzájemné službě a obohacení. 

Sestry a bratři, víme to. I ten zákoník, kterému Ježíš vyprávěl podobenství o milosrdném Samařanu, znal dobře “dvojpřikázání lásky”. A stejně jako mnohdy my, i on se bránil pomyšlení, že láska opravdu nezná hranic … protože se bál důsledků. Vždyť to pak je už člověk opravdu odkázán jen na Boha (a na sebe). A tak nám Boží slovo dnes znovu připomíná, že není jiná cesta k nalezení vlastního smyslu a hodnoty pro nás a pro naše společenství, než přestat se bránit přitažlivé síle Boží lásky. Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání (nejen) na neděli 3.října 2021

text: Matky přinášely k Ježíšovi děti, aby jim požehnal. Ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš viděl, rozmrzelo ho to a řekl jim: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království. Amen, pravím vám: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde.“ Bral je do náručí, kladl na ně ruce a žehnal jim.

Bratři a sestry,

text, který jsme právě slyšeli bývá spojován s momentem, kdy křtíme děti, se svátostí křtu. Ale on se zdaleka nemusí týkat jen toho jediného momentu, ba se ani netýká, myslím si, pouze dětí. Každý člověk je Božím dítětem po celý život, každého z nás Bůh Otec, jako své dítě, miluje. Stále. 

Když se rodíme na svět, do života, jsme většinou obklopeni láskou, péčí, jako děti jsme otevření poznávání světa, lidí, učení se … všechno nás zajímá, leccos chceme vyzkoušet. Děti jsou autentické, bezprostřední, otevřené přítomnému okamžiku. Přijímají lásku a dávají ji bez omezení. Stane se ale, že jak rosteme, získáváme zkušenosti a také první životní “rány”, že něco z té bezprostřednosti, autentičnosti … ukryjeme, něčemu přestaneme věřit, nashromáždíme v sobě i mnoho bolavého, nezpracovaného. Tu dětskost zkrátka vystřídá něco jiného. Nakonec – kdo z nás někdy neslyšel v nějaké situaci: “Už přeci nejsi dítě!” a třeba pobídku, abychom se chovali “jinak”, nejlépe “normálně”. Být jako dítě už od jistého věku prostě není žádoucí. Ale naše propojení s Bohem Otcem, to že jsme jeho děti, to nám zůstává celý život. Celý život si každý z nás v sobě neseme otisk Stvořitele, jeho jiskru, kterou nám dal, perlu, o kterou máme pečovat. Máme se starat o své vnitřní dítě, myslím si, je to velice důležité pro to, abychom mohli žít život v plnosti, abychom žili v Božím království. 

Je to už nějaký čas, kdy se začaly objevovat různé nabídky kurzů, které slibují cestu k vyrovnanosti, trvalému štěstí, cestu k sobě samému. V určitém smyslu je to znovuobjevování cesty, jak být opět v něčem “jako děti” – jak odblokovat kreativitu, emoce, autentičnost a důvěru v sebe. Jak sami sebe přijmout a naučit se mít rádi. Víte, že o tom mluvím docela často, jak důležité je naplňovat obě části dvojpřikázání lásky – “milovat budeš bližního svého, jako sebe samého”. Je to vlastně docile těžký úkol, naučit se mít sami sebe rádi, přijmout se, vědět a vnímat, co to znamená, že jsme milováni – každý z nás – jako Boží dítě a tuto lásku vnímat na sobě samých a také jí vnímat směrem k sobě samému či samé. Ale tahle práce, kterou dnes a denně máme podstupovat, se nám vrací – v tom, že se na svět, na druhé i na sebe začneme patrně dívat trochu jinýma očima. Uvidíme dary, za které můžeme děkovat, uvědomíme si, co všechno máme a jak nás to obohacuje. Možná i v lecčems zjednodušíme své nároky. Uvidíme lépe i to, kde je potřeba změn a kde můžeme přispět. 

Dnes slavíme neděli díkůvzdání – poděkování za život, za přírodu, za to, co se urodilo, za dary Země, ze kterých žijeme. Změna našeho vnitřního nastavení, láska k sobě samým, může vést i ke změně postojů k našemu okolí, k Zemi, k přírodě, zvířatům, rostlinám. Usilovat o vnitřní harmonii znamená ovlivňovat i to, co je kolem nás. A tak se každý z nás, skrze své vnitřní uzdravování a proměňování může podílet i na tom, abychom lépe pečovali o Zemi, o Stvoření, abychom méně ničili a vykořisťovali. Je to otázka volby a také cesty, cesty, která je náročná, pracná, není však nemožná. Amen! 

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na neděli 5.září 2021

Mk 7,31-37

Ježíš odešel z tyrského kraje a šel přes Sidón územím Desetiměstí ke Galilejskému moři.
Přivedli k němu hluchoněmého a prosili ho, aby na něho vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil mu prsty do uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl s povzdechem k nebi a řekl: „Effatha!“, to znamená: „Otevři se!“ A hned se mu otevřel sluch, rozvázal se mu jazyk a mluvil správně.
Ježíš jim pak přikázal, aby o tom nikomu neříkali. Čím více však jim to přikazoval, tím více to rozhlašovali.
Byli celí užaslí a říkali: „Dobře všechno udělal, i hluchým dává sluch, i němým řeč!“

Sestry a bratři,

v Praze poblíž Ďáblického hřbitova, na sídlišti v Kobylisích funguje Tichá kavárna. Je skutečně tišší, než obvykle kavárny bývají. Nehraje tam žádná hudba, personál si nevykládá za barem, na každém stolku je několik tužek a červenobílý kolík. Když si vyberete objednávku, napíšete jí na papírek a zvednete kolík do svislé polohy. To je znamení pro obsluhu, která k Vám bez pozdravu přijde a pouze si od Vás vezme lísteček s objednávkou. Tichá kavárna je místem, kde pracují neslyšící lidé a asi málokdo z hostů ovládá znakový jazyk, aby se s personálem domluvil jinak, než psanými vzkazy. Uvědomíte si tam, jak důležitý je jazyk a co všechno je na něj navázané, jak se mění komunikace, když schopnost sluchu, potažmo složitější řeči, není a je potřeba jí nahradit jinak. 

V Markově evangeliu čteme text o hluchoněmém člověku, kterému se otevřel sluch, rozvázal jazyk a dotyčný začal mluvit “správně”. Termín “hluchoněmý” člověk je ale vlastně docela zavádějící, protože kdo je hluchý od narození, tak se učí odezírat a tím pádem i mluvit, byť s jistými obtížemi. Možná, že ale ten v evangeliu zmíněný člověk byl sám, opuštěný, právě kvůli tomu, že se s ním ostatní nedovedli domluvit, a nikdo neměl trpělivost na něj mluvit tak, aby mohl odezírat. A tak se ani nenaučil mluvit. Nakonec tu ale byli ti “druzí”, kteří jej přivedli k Ježíši, aby ho uzdravil. Jistě i v tomto příběhu je spousta symboliky – poukaz na důležitost komunity pro jednotlivce, ale i podnět k zamyšlení, nakolik jsme jako společnost – třeba na lokální úrovni sboru, či města – schopní nedopustit to, aby někdo zůstal na okraji, třeba kvůli své specifické potřebě. Pak je tu i osobnější symbolická rovina příběhu.

Hluchý je ten, kdo neumí naslouchat druhému člověku. Když mu něco vypráví, když prosí o pomoc, o blízkost. Hluchý odmítá slyšet pravdu, věcnou kritiku, dobrou radu. Hluchý neslyší, když mu někdo říká, že ho má rád a že mu na něm záleží. Stejně tak je to s němotou. Někdy nedokážeme říct, co máme na právě srdci. Možná ze strachu, že se nám druzí vysmějí nebo nás odmítnou. Někdy oněmíme, když po nás druzí chtějí vlastní názor, který by se jim ale nelíbil. Tak to raději podusíme v sobě. Občas jsme v situaci, kdy je důležité někoho pochválit nebo se ho zastat, protože to nikdo jiný neudělá, a my se nechceme ztrapnit, tak jsme zticha. A kolikrát raději mlčíme ke společenským, ekologickým a politickým událostem. Často se nám mlčení taky vymstilo. Hluchoněmotu v příběhu můžeme chápat jako obraz nezdravé, nemocné komunikace. Všichni jistě máme zkušenost, kolik problémů špatná komunikace může způsobit ve vztazích. Tam, kde je komunikace nezdravá, tam se raději člověk zavírá sám do sebe, do svého vlastního izolovaného světa. A když se podíváme, jak probíhá komunikace na úrovni některých lidí, kteří působí na veřejnosti …  

Důležitým poselstvím dnešního příběhu je naděje v Ježíšových slovech. Effatha! Otevři se. Ježíš uvolňuje uši a ústa z uzavřenosti. Dokáže oslovit, uzdravuje naši špatně nastavenou komunikaci s druhými lidmi. Dává nám kus sebe, svého Ducha, abychom nežili izolovaně v sevření, ale v radosti a společenství s druhými lidmi. Poté, co Ježíš uzdravil nemocného, tak všem řekl, aby o uzdravení nikde nemluvili. Samozřejmě to mělo úplně opačný účinek. Mluvilo se o tom víc a víc. A lidi pak volali, že všechno dobře učinil. To je vyznání, které nám připomíná první kapitolu Bible, píseň o stvoření světa. Hospodin každý den něco stvořil a viděl, že je to dobré. Tento svět byl stvořen jako dobrý. Musíme si ovšem přiznat, že všechno na tomto světě dobré není. Leccos se od stvoření pokazilo a my za to neseme zodpovědnost. Ježíš přichází a uzdravuje, co je nemocné; narovnává, co je pokřivené; oživuje, co je mrtvé, vrací smysl života tam, kde nebyl. Dnes uzdravuje naše ústa a uši. Otevírá nás pro život s druhými a s Bohem. Otevři se. Naslouchej, děkuj a mluv. Amen! 

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na neděli 11.července 2021

text: Mk 6,7-13

Ježíš zavolal svých Dvanáct, začal je posílat po dvou a dával jim moc nad nečistými duchy.
Nařídil jim, aby si na cestu nic nebrali, jen hůl: ani chléb, ani mošnu, ani peníze do opasku, jen opánky na nohy, ani aby si neoblékali dvoje šaty.
Řekl jim: „Když přijdete někam do domu, zůstávejte tam, dokud se odtamtud nevydáte zase dál. Když vás však na některém místě nepřijmou a nebudou vás chtít slyšet, při odchodu odtamtud si vytřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim.“
Vydali se tedy na cesty a hlásali, že je třeba se obrátit. Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.

Milé sestry, milí bratři,

v dnešním textu Markova evangelia hraje důležitou roli chůze, cesta a bytí na ní, putování v podstatě “nalehko”, s důvěrou, že o mě bude na cestě postaráno. Učedníci, jak čteme, byli Ježíšem posíláni po dvou, chodili společně. Bible je plná příběhů o putování a následování, často se v ní hovoří o cestě – o té, která vede k životu, ale také o té, která vede k smrti – k živoření a prázdné existenci bez hlubšího smyslu, k ničení sebe, druhých i celého světa. 

Když nastoupíme nějakou cestu, proměňuje nás to, a proměňujeme tím i své okolí. Změna patří k samotné lidské existenci. Tím, jak rosteme a vyvíjíme se, se zároveň měníme – k dobrému nebo k špatnému. Avšak jen těžko dokážeme určit, co všechno má na změny našeho „já“, a tedy na naši povahu a přístup k životu, vliv. Již dlouho víme o tom, že je třeba počítat s rolí genů. Rodíme se do světa s určitými dispozicemi a předpoklady, které si neseme po celý život. Neznamená to však, že bychom byli naprogramováni jako roboti. Obrovský vliv má na nás také naše okolí. Psychologové hovoří o tom, že velmi významné je pro nás zejména období dětství. Pokud je prožijeme harmonicky a pociťujeme bezpodmínečnou lásku rodičů, máme ty nejlepší předpoklady k dobrému rozvoji. 

Neutváří nás ovšem jen to, co jsme zakusili v dětství, ale také lidé, které potkáváme během svého celého života. Není lhostejné, s jakými lidmi se stýkáme, jakým chceme naslouchat a jakými se necháváme ovlivňovat. Není jedno, zda žijeme – řečeno biblicky – ve společenství spravedlivých nebo ve společenství svévolníků. Jenže co vlastně rozhoduje o tom, v jakém společenství se nacházíme? Někdy si říkám, že u nás nežije jedna společnost, ale minimálně společnosti dvě, ale možná ještě i více, skupiny lidí, s protikladnými názory třeba na prezidenta naší země, na očkování, na klimatickou změnu, a s tím souvisejícími dalšími otázkami, které se týkají výbušných témat ve společnosti. Je otázkou, nakolik kdy byla společnost jednotná, a také v čem. Nicméně štěpení společnosti je nebezpečné tehdy, když se vytvoří dva nebo více táborů, které na sebe dokážou jen pokřikovat, ale už se nesnaží spolu vést opravdový dialog. Pak dochází k zákopové válce, která se může rozhořet v leccos špatného. 

Ježíš se snažil bariéry překračovat. Neřekl si, že celníci nebo prostitutky jsou ztracené případy, ale přišel zachránit ty, kteří se zdáli být ztracení, ty, kterým se ostatní – příslušníci tzv. slušné společnosti – vyhýbali. Ježíš veškeré takové oddělování – pro tehdejší věřící až šokujícím způsobem – rušil. Dotýkal se mrtvých, malomocných, volně hovořil se ženami a hodoval s hříšníky. Tím, že vyšel mezi ostatní, zbořil hradby, které oddělovaly spravedlivé a nespravedlivé, ctnostné a všelijak provinilé. Stejně tak posílal svoje učedníky, neřekl jim, kam přesně mají jít, jen jim řekl, jak se mají zachovat, když je někde nebudou chtít slyšet.

„Kdo chodívá s moudrými, stane se moudrým, kdežto tomu, kdo se přátelí s hlupáky, se povede zle,“ píše se v knize Přísloví. Společenství dává lidem sílu, ať už k špatným nebo dobrým věcem. V davu je snadné pokřikovat, v davu je snadné lynčovat a vylévat si žluč. Ježíš však z tohoto davu pomyslně vyjímá jednotlivce. Posílá po dvou své učedníky k jednotlivým lidem, do jednotlivých domů. Každý má možnost setkat se s učedníky, kteří jsou obdařeni dary Ducha, a sám za sebe se rozhodnout, zda to setkání přijme nebo ne. Je tu jen Ježíš jako moc Božího království, jeho učedníci na cestě a jednotlivec, který se má rozhodnout, jakou cestou se sám – resp. s učedníky, v dobrém společenství – vydá.

Ježíš chce kolem sebe vytvořit společenství lidí, kteří budou, podobně jako on, usilovat o spravedlnost, milosrdenství a smíření. A stejně jako za Ježíšova života, i dnes nás Bůh vede k tomu, abychom tvořili moudré společenství, totiž společenství, které se nechá utvářet Boží moudrostí. V jistém smyslu máme být společenstvím, které je stále na cestě, lidmi, kteří jdou druhým lidem vstříc, těmi, které proměňuje cesta a společné bytí na ní. Na cestu si s sebou člověk nemůže vzít příliš věcí, neuneseme mnoho a také se máme spolehnout na dary, které nás na cestě čekají. Takové společenství může být církví, která bude inspirovat svou živostí a opravdovostí, stejně jako jednotlivci v ní, takové společenství má dobrou sílu ke změnám společnosti. Amen! 

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na 4.neděli po sv.Duchu, 20.června 2021

texty: Job 38,1.8-11, 2 Kor 5,14-17, Mk 4,35-41

Sestry a bratři,

jsou chvíle v našich životech, které bychom mohli nazvat bouří – časy, kdy se přes nás valí pomyslné vlny, doba, kdy nevíme, čeho se v mysli chytit, kdy zdánlivě není, kdo by nám přišel na pomoc. Nevidíme pevnou půdu před sebou, ani pod nohama, cítíme se rozkolísaní, otřesení … Mohou to být různé životní zkušenosti a zážitky, které nás takto vykolejí, nemoci, ztráty, změny. Jde přitom o hodně – o to, jak situaci ustojíme, překonáme, jak bude náš život směřovat dál, zda se uzavřeme v ublížení, nebo třeba i vzteku a neodpuštění, či budeme ochotni s odvahou pokračovat životem dál. V takové „bouři“ se člověk může obrátit i k Bohu a prosit o pomoc. 

V prvním čtení jsme slyšeli slova z knihy Job. To je poměrně těžká kniha, náročný příběh, kde se řeší otázka nezaviněného utrpení. Těžce zkoušený Job přestává důvěřovat v Boží dobrotu a jeho přátelé mu neumějí vysvětlit důvod jeho utrpení. Proto Job křičí přímo k Bohu a vyčítá mu svou situaci. Důležitým prvkem v příběhu je, že ale za Jobem přichází právě jeho přátelé, aby navštívili a potěšili svého druha, aby pro něj vykonali službu lásky, sdíleli s ním jeho trápení. A také, že Bůh se od Joba neodvrací, mluví s ním. Utrpení dokáže člověka změnit, ale člověk na něj nemusí být sám, když se neuzavře. V tomto smyslu můžeme jednak důvěřovat, že ať se děje cokoliv, nemusíme na to být sami a také, že my sami bychom měli pomáhat tam, kde můžeme, nebát se situací, kdy můžeme pomoct tím, že budeme s někým sdílet třeba právě smutek nebo jakoukoliv těžkou situaci našeho bližního.  

Stejně tak jsme totiž v dnešním čtení z Markova evangelia slyšeli, že i Ježíš přichází 

 do situací, kde panuje strach. Učedníci i Job v prvním čtení volají k Bohu, když jsou naplněni strachem. V obou případech se tak děje možná i s určitou výčitkou. A v obou případech Bůh jedná, ovšem jinak, než si aktéři představovali. Ale nenechává je bez pomoci. Skutečné volání k Bohu v sobě nese pokoru a také vědomí, kdo je Stvořitel, s pevnou nadějí a důvěrou. Když se totiž otevřeme možnosti nechat se složitou situací vést, naslouchat, zda a odkud k nám přichází naděje, pomoc, tak občas zjišťujeme, že skrze naší složitou situace vede cesta, jen jsme jí neviděli. Pomoc může přijít z míst, kde jí nečekáme, cestou, kterou jsme si neuměli nebo nechtěli představit či připustit. 

Přiznám se, že jsem v souvislosti s dnešními biblickými čteními přemýšlela nad různými situacemi, kdy se člověku děje bezpráví, nezaviněné utrpení, a jak se v takové situaci člověk chová, co to s námi dělá. Co taková věc udělá s vírou. Jako jedna z nejtěžších zkušeností v tomto směru mě napadá bezdůvodné věznění, případy, kdy jak v minulosti, tak mnohde i v současnosti, jsou lidé vězněni, mučeni, pro svůj světonázor. Tahle otázka – jak utrpení, mnohdy bezdůvodné, poznamená naší víru – zůstane dnes nezodpovězená, protože co člověk, to jiný způsob, jiná cesta, ale chtěla bych dnešní přemýšlení zakončit básní Ivana Martina Magora Jirouse, který jedny ze svých nejkrásnějších, a také nejduchovnějších a zároveň hluboce lidských básní, napsal z vězení. 

…. Ivan Martin Jirous: Magorské modlitby …. Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na 3.neděli po sv.Duchu, 13.června 2021

Mk 4, 26-34 – Podobenství o hořčičném zrnu

Bratři a sestry,

dnešní podobenství je od narozdíl od toho z minulého týdne vlastně docela jednoduché, protože je nám přece jen bližší si představit, jak něco od semínka roste a vyvíjí se, než když jsme přemítali nad tím, kdo je a kdo není Ježíšova rodina a proč. 

Asi každý z nás má zkušenost s tím, že jsme zkoušeli něco vypěstovat. Na začátku stačí trocha práce a pravidelná zálivka a ono se NĚCO začne dít, semínko vzejde a je z něj rostlina. A kolikrát vlastně netřeba vůbec ničeho – stačí, když bychom se šli podívat tady na farní zahradu, kde je rozeseta spousta malých stromků – javorů, které vzešly ze semenáčků samy od sebe, aniž by se o ně kdo staral, ať bylo sucho nebo déšť či zima, prostě jen a jen díky tomu, že tu máme ty tři velké letité stromy, které se takto reprodukují. Ten proces proměny semínka, proces růstu se tedy může dít i automaticky. Někde je tam zakódovaná informace a život se automaticky dá do pohybu. Většinou máme zažito, že jsme to my, kdo nějak hýbeme s věcmi kolem nás, kdo ovlivňujeme dění, ale ono to jde i jinak. Řecké slovo automatos nás podle výkladu profesora Hellera totiž odkazuje na hebrejský pojem, který se týká sedmého roku odpočinutí. Sedmý rok odpočinku, neboli milostivé léto je připomínkou stavu, jaký byl a zase má nastat v Boží zahradě, v Ráji. Izraelci v každém sedmém roce neměli orat, ani sít, a měli žít jen z toho, co se urodí samo od sebe, automaticky. Byli odkázaní na to, co vyroste bez jejich přičinění a zásahů, bez jejich úsilí. To je zároveň vedlo k tomu, aby si půdy vážili, aby se o ní vždy šest let dobře starali, tak, aby ten sedmý rok také plodila, ovšem sama. Znamenalo to tedy i pokoru k přírodě, k jejím cyklům a cestu k udržitelnému hospodaření. 

V tom duchovním smyslu nás dnešní text vede k úvaze nad tím, že automatický růst není pouze něčím, co se děje samo od sebe, nahodile a bez příčiny, ale že na počátku stojí Boží láska, Boží informace, impuls k životu, impuls k plodnosti, hojnosti, k darům, které lze užívat, ze kterých lze dávat, ale ke kterým je zároveň potřeba přistupovat s pokorou. Strážit to, co jsme dostali, kořistnicky nedrancovat, ale myslet i na léto milostivé, na léto odpočinku, kdy by vše mělo běžet i bez naší usilovné práce a snažení se. Ono je totiž dobré se čas od času zastavit, rozhlédnout se, dopřát si prostor, abychom mohli žasnout a pozorovat, co se děje. A uvěřit, že leccos dobrého se může dít i bez našeho snažení a nervování se o výsledek, jen to k sobě umět nechat přijít, počkat si. Někdy stačí málo, impuls, aby začlo rašit něco velkého. Je ale potřeba čas, aby ono zaseté mohlo prorůst. Vezměme si třeba takovou modlitbu. Modlitbu sice vysíláme ven, ale ona nás ve skutečnosti proměňuje uvnitř. Slovo, myšlenka – to, co v modlitbě vysíláme, nás může měnit, otevírat, něco dobrého v nás může růst. A pak jsme schopni vnímat a ocenit zázraky života. Naše srdce, naše mysli se tak mohou otevírat zázrakům. Zázraky jsou jako břehy mezi tím, čemu rozumíme a čemu ne. Když jsme schopni se zastavit a podívat se, co se kolem nás děje, co kolem nás roste, možná nás to spontánně může vést k uvědomění, že z věcí malých se mohou stát věci velké, ač tomu třeba nemusíme zprvu věřit. Věci víry k nám totiž přicházejí jako symboly, které odkazují nad sebe a za sebe a také do nitra. Amen! 

Rubriky: Kázání | Napsat komentář