Kázání na 3. neděli po Velikonocích, Brno, Botanická 1
J 10, 11-18
Bratři a sestry,
postavu pastýře si asi nejčastěji spojujeme s kvalitami, jako je obětavost, soucit, znalost přírody a láska ke zvířatům. Pastýř není velkostatkářem orientujícím se na výrobu, je spíš pasáčkem, altruistickou bytostí, která moudře pečuje o svěřené stádo. Není to ale žádná selanka, být pastýřem ovcí neznamená jen procházet se krajinou a pozorovat mírumilovně se pasoucí ovečky, ležet na louce a dívat se do mraků, je to ve skutečnosti dost drsná práce – stádo je potřeba udržet pohromadě, zraněné ovečky ošetřovat, ochránit je před šelmami, před útočníky, najít pro ovce dostatek potravy, nasadit vlastní život za blaho stáda. Pastýř nebo pastýřka musí být psychicky silná bytost, protože vydržet samotu, mlčení, bytí pouze se sebou samým a zvířaty, je taky náročný úkol. Pastýř musí vědět, proč to dělá, musí se svým posláním být zajedno. Je to asi deset let nazpět, kdy jsem malou část jednoho léta trávila společně s partou lidí na Chodsku právě pasením ovcí. Pásli jsme pro získání zkušenosti, za nocleh a stravu a dalo mi to víc, než leckterá placená brigáda. Tu náročnost pastevectví, celodenní práci a nasazení začínající za úsvitu a končící za soumraku můžu potvrdit. I to, že ovce rozeznají hlas toho, kdo je pase. Byť jsem s nimi nakonec byla krátce, snad si mohu dovolit říct, z toho, co jsem zažila, že být pastýřem není činnost nárazová, je to jiné, pastýřství je péče, je to způsob bytí.
Dnešní text evangelia je nazván O dobrém pastýři. Čteme v něm o tom, jak pastýř volá své ovce jménem a ovce za ním jdou, protože znají jeho hlas. Evangelijní text poukazuje na to, že je rozdíl mezi skutečným pastýřem, takovým, který svoje ovce skutečně zná, dlouhodobě o ně pečuje a ony jeho poznají po hlase, a najmutým robotníkem, který práci dělá jen pro peníze, na ovcích mu až tak nezáleží a uteče, jakmile se mu něco nelíbí, anebo odejde, když dosáhne svého, dostane zaplaceno.
Není v dnešní době jednoduché rozeznat Kristův hlas, není to jednoduché mezi nejrůznějšími hlasy, které k nám doléhají. Kdo je dobrým pastýřem, kterému hlasu naslouchat, který hlas vydrží? Ježíš Kristus je pastýřem, který své ovce zná a volá jménem, Kristus je zároveň, když o sobě hovoří jako o dveřích, místem, kde se setkává lidství a božství. Bůh sestoupil na Zem v osobě Ježíše Krista, aby se dal člověku poznat, aby otevřel člověku dveře, v nichž můžeme zahlédnout skrze Kristovo lidství to, jak Bůh působí ve světě. A můžeme těmito dveřmi projít. Jako ovce, které slyší Kristův hlas, překročit práh a objevit nová místa, nové pastviny.
To, že bychom si měli sami sebe představit jako ovce, které Kristus volá jménem, protože nás zná, jde možná dost proti našemu individualismu, příčí se to představě toho, že máme svobodu, že si nakládáme se životem, jak potřebujeme a že se rozhodujeme sami, do kterých dveří (pomyslně) vstoupíme – nechceme se cítit (nebo být nazýváni) ovcemi, které, ač jsou krásné, bývají považovány za trochu tupá a stádoidní zvířata, která jdou jen za tím, koho znají a kdo je volá. Myslím si ale, že pro to, abychom si text přebrali tak, jak je skutečně myšlený, je klíčové právě to přemýšlení nad významem Kristova výroku “kdo vchází dveřmi, je pastýř ovcí”. To nás totiž odkazuje k symbolice vstupování otevřenými dveřmi, tedy přijetí naší vlastní otevřenosti, toho, že člověk je či může být otevřený tomu, co jej přesahuje. Naší lidskou přirozeností je otevřenost, spolučlověčenství, spolubytí, sdílení, schopnost naslouchat, tážeme se po smyslu, po přesahu, po tajemství života a každý náš čin v životě, naše jednání, rozhodování, naše slova jako kdyby byla – vědomě či nevědomě – odpovědí na toto tázání, na tuto primární lidskou otevřenost, na tu otázku. A Ježíš Kristus, otevřené dveře, je prostorem, který nám umožňuje cestu, nalezení pravdy i skutečného života v pospolitosti s dobrým pastýřem – je to vědomí, že nic není definitivně uzavřeno, že jsme poutníky cestě a že tato otevřenost je velikým požehnáním, protože ani svět není sám sobě uzavřen, ale poukazuje do hloubky a nad sebe, k tomu, kterého nazýváme Bůh. Amen!