Brno Botanická

Kázání na neděli 13.července 2025, Brno Botanická 1

texty: Dt 30,10-14/ Kol 1,15-20/ Lk 10,25-37

Sestry a bratři,

máte někdy pocit, že byste chtěli, aby vám někdo dal přesný návod na život? Jak dosáhnout toho, co si přejeme, jak žít bohatý a smysluplný život? Něco jako „duchovní, životní GPS-ku”, navigaci – kam jít, co dělat, jak se rozhodnout? V dnešním světě je tolik možností, názorů a hlasů, které si často protiřečí. Nárokují si naší pozornost, směr. A někdy i v církvi slyšíme tolik různých výkladů, že si můžeme začít říkat: “Co je vlastně to správné? Co po mně Bůh chce?” Nakonec ta mnoholičnost může působit jako brzda, člověk neví, kterému hlasu vlastně naslouchat.Starozákonní knihaDeuteronomium (30,10-14) přichází s nečekanou odpovědí. Neříká: „Musíš jít do nebe, abys zjistil, co je Boží vůle.“ Ani: „Pošli někoho přes oceán, ať ti přinese odpověď.“ Ne. Říká něco jiného: „To slovo je ti velmi blízko – ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys je naplnil.“ (Dt 30,14) To znamená: tu odpověď už vlastně víš. Už to máš v sobě. Navigaci máš v sobě. V Lukášově evangeliu se setkáváme se zákoníkem – expertem na Bibli, teologem, který se chce Ježíše chytře zeptat: „Mistře, co mám dělat, abych měl život věčný?” Jinými slovy – ptá se, co má dělat, aby si pro sebe zajistil do budoucna to nejlepší.Ježíš mu odpovídá protiotázkou: „Co čteš v Písmu?” A ten muž, učenec, cituje správně: Miluj Boha celým srdcem a svého bližního jako sebe. A pak přichází druhá otázka, která všechno odstartuje: „A kdo je můj bližní?“ Jinými slovy: „Koho přesně musím milovat? A kde je hranice?“ A Ježíš odpovídá příběhem, který nejen posouvá tu hranici, ale úplně jí bourá. Představte si ten výjev: Člověk cestuje z Jeruzaléma do Jericha. Je přepaden, zbit a ponechán napospas. Napůl mrtvý. První kolemjdoucí – kněz. Reprezentant víry. Přechází na druhou stranu. Druhý – levita. Pomocník v chrámu. Také se vyhne. Třetí – Samaritán. Cizinec. Heretik v očích Židů. Ale právě on se zastavuje, sklání, pečuje a pomáhá. Riskuje čas, peníze, bezpečí. Tohle není jen příběh o laskavosti. Je to radikální obraz Boží lásky, která nezná hranice. Je to kritika náboženství, které zná správná slova, ale neumí milovat konkrétního člověka v nouzi. Vrátíme-li se zpět k Deuteronomiu: Slovo je blízko. V řečtině Nového zákona je pro „slovo“ použit výraz “logos” – a víme, že Slovo se stalo tělem v Ježíši. Tedy: Slovo, které máme v srdci, se má stát skutkem. Má být vidět. Zákon, milost, víra – nejsou teorie. Jsou to základní věci, postoje, znalosti, které mají měnit náš způsob, jak se chováme k druhým lidem. A tak Ježíš říká: „Jdi a jednej také tak.“ Neříká: „Jdi a rozvažuj nad tím hluboce teologicky.” Neříká: „Jdi a udělej analýzu problému.” Říká: Jednej. Udělej první krok. Když čteme tohle podobenství dnes, nestačí si říct: „Hezký příběh.” Musíme se ptát: Kdo je dnes tím, kdo leží zbitý u cesty? Možná uprchlík, který utíká před válkou a čeká, jestli se Evropa otevře. Možná LGBTQ+ člověk, kterého jeho vlastní církev nebo rodina odmítla. Možná někdo bez domova, kterého obcházíme cestou do obchodu. Možná spolužák, kterého si nikdo nevšímá. Nebo člověk, co trpí depresí. A možná je to někdo v každém z nás – naše vlastní zraněné já. I vůči sobě máme být milosrdní. Někdy je těžší být milosrdný k sobě než k druhým. Ale i to je součást evangelia – láska k bližnímu jako k sobě samému. Zkusme si položit pár osobních otázek: Kdy naposledy jsem si všiml/a člověka v nouzi – a opravdu něco udělal/a? Kdy jsem naposledy jednal/a proti své pohodlnosti? Kdy jsem někoho viděl/a trpět a řekl si: „Tohle není můj problém.“ Kdo je pro mě „Samaritán“ – někdo, od koho bych nečekal/a pomoc, ale on mi pomohl? Ježíš nás nevolá ke složitým náboženským rituálům. Volá nás ke konkrétní lásce. Takové, která vidí, soucítí, zastaví se a jedná. To Slovo – ta výzva – není někde v oblacích. Je v člověku, je v nás. Tak jako se Samaritán zastavil a sklonil k zraněnému, tak se Bůh sklání k nám. A zve nás, abychom to dělali taky. Až dnes vyjdeme ven… zítra třeba do práce, až potkáme někoho v nouzi… neptejme se, kdo je náš bližní. Ptejme se: komu se můžeme stát bližním my. Jděme. A jednejme také tak. Amen. 

Kázání na neděli 6.července 2025 – Památka Mistra Jana Husa, Brno Botanická 1

Text: Jan 8,31–32: „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“

Bratři a sestry v Kristu,

dnes si připomínáme postavu, která neoddělitelně patří k naší církvi, stejně jako k české zemi – Mistra Jana Husa. Jeho touhu následovat Krista, být věrný evangeliu a hledat pravdu. V dějinách byl Mistr Jan pro jedny mučedník pravdy, pro druhé kazatel rozkolu. Dnes, v době, kdy se církve učí hledat smíření, se Husův příběh stává výzvou pro všechny – nejen jako historická událost, ale jako duchovní zrcadlo. Jaký vztah máme k pravdě? Co pro nás znamená svědomí? A co je vlastně jednotou církve? Ježíš říká: „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“ (Jan 8,32) A zároveň říká: „Já jsem pravda.“ (Jan 14,6) To je klíč, který otevírá Husovu víru i teologii. Když Jan Hus hovořil o pravdě, neměl na mysli nějaký intelektuální koncept, nebo ideologii. Jeho „pravda“ nebyla politickým heslem ani logickou formulí – byla tím, co poznal ve vztahu k Bohu. Byl přesvědčen, že pravda má tvář – tvář Ježíše Krista. A právě proto o ni stálo za to bojovat. Nedávno zesnulý teolog a pedagog HTF UK Ctirad Václav Pospíšil ve své knize Husovská dilemata ukazuje, že Hus nehledal „novou pravdu“, ale obnovu církve podle Kristova evangelia. Pravdu vnímal jako něco, co není naše, ale co nás přesahuje – jako dar, který Bůh svěřuje člověku, aby podle něj žil. A právě v tom je jeho svědectví aktuální i dnes. V době relativizace pravdy, manipulace s fakty a názorových bublin potřebujeme znovu objevit, že pravda není to, co nám vyhovuje, ale to, co nás přivádí blíž k Bohu – i když to bolí. Druhou silnou rovinou Husova života je jeho vztah ke svědomí. Pospíšil výstižně ukazuje, že Hus nebyl fanatik ani revolucionář posedlý vlastní pravdou. Byl to člověk hlubokého duchovního zápasu. Trpěl tlakem autority, bolestí z rozdělení, ale především nesmírným napětím mezi poslušností církvi a věrností svému svědomí. A právě svědomí – tichý, ale neústupný hlas – se pro Husa stalo místem setkání s Bohem. V Kostnici řekl: „Kdyby mi byla ukázána chyba na základě Písma, jsem připraven se jí vzdát. Ale proti svědomí nemohu jít.“

To není výraz pýchy, ale výraz odpovědnosti. Svědomí v křesťanském pojetí není „názor“, ale prostor, kde Bůh jedná. Je to hlas Ducha svatého v nitru člověka. Mít úctu ke svědomí druhých – i tehdy, když se neshodneme, to je náš veliký úkol. Dnes jsme svědky toho, jak se svědomí mnohdy umlčuje – ve jménu efektivity, loajality, nebo strachu. Ale Hus nás učí, že křesťan, který zradí své svědomí, ztrácí vnitřní svobodu. A že svědomí je třeba formovat – modlitbou, Písmem, společenstvím, pokorou. Jedním z nejbolestnějších momentů Husova příběhu je skutečnost, že jeho smrt přispěla k rozdělení církve. Smrt Jana Husa je jizvou na těle církve – ale jizva může být i místem, kde začíná uzdravení.

Dnes víme, že Hus nechtěl rozdělit církev. Chtěl ji obnovit. V tom byl prorokem, ale pro tehdejší církev tedy představoval i nebezpečí. Každá instituce má sklon chránit samu sebe. Ale Kristova církev je povolána chránit Krista – nikoli sebe samu. Jednota církve, ke které nás Kristus volá, není jednota formální. Není to jednota liturgií, ale jednota lásky. Není to jednota beze sporů, ale jednota, která přetrvá i uprostřed různých názorů – protože Kristus je nad nimi. Ekumena, mezicírkevní dialog, vztahy, které dnes ve společenstvích žijeme, jsou způsobem křesťanské existence – cestou pokory, naslouchání, společné modlitby a vzájemného uznání. Mistr Jan Hus zde má své místo jako most. Husova osobnost nám může být blízká i dnes, oslovit nás. Třeba i tím, abychom se nechali vést jeho zápasem – hledali pravdu, formovali svědomí a usilovali o jednotu. Jeho odkaz lze nést dál, tehdy, když naše slova budou pravdivá, naše svědomí bdělé a naše společenství otevřené. Za Husovými slovy: „Bože, dej, ať stojím v pravdě, i kdybych měl ztratit všechno – jen ne Tebe“ je touha po životě v Kristu, po životě naplněném, smysluplném. To je něco, co vlastně hledáme všichni, každý svou cestou a ve své době. Amen!

Kázání na neděli 29.června 2025 – Husův sbor, Botanická 1, Brno

texty: 1. Královská 19, 15-16.19-21/ Galatským 5, 1.13-25/ Lukáš 9, 51-62

Bratři a sestry,

začaly letní prázdniny, pro mnohé čas volna, odpočinku, vyvázání se z různých povinností a rytmů většiny roku. Možná, že to cítíte, alespoň někteří, jako určité osvobození se. Téma svobody se prolíná i dnešními texty z Písma, které jsme vyslechli. Když slyšíme slovo svoboda, možná si představíme příležitost dělat, co chceme – rozhodovat se bez omezení. Bible dává svobodě ještě další rozměr. Dnešní texty nám ukazují, že svoboda není jen o „neomezených volbách“, ale o nasměrování našeho života – ke službě, lásce a odvaze jít za Ježíšem, Kristovou cestou i tehdy, když to není jednoduché. Pavel píše Galatským (5,1): „Ke svobodě nás osvobodil Kristus… Jen nemějte svobodu jako záminku k prosazování sebe, ale služte si navzájem v lásce.“ To je silná výzva. Kristus nás neosvobodil, abychom si žili jen pro sebe, ale abychom se otevřeli druhým. Abychom hledali cestu od JÁ k TY. Pavel pak popisuje „ovoce Ducha“ – lásku, radost, pokoj, trpělivost… To nejsou pravidla, která musíme splnit, ale znamení, že jsme Bohu blízko. Že v nás jeho Duch žije. Každý si můžeme položit otázky: Jak vypadá moje svoboda? Je to svoboda k lásce, nebo jen ke „komfortu“? A co je skutečná svoboda? Co znamená se osvobodit? Naplňovat dvojpřikázání lásky, kterého se tu také dotýkáme – miluj bližního svého, jako sebe sama? Markových slov o tom, že “dva budou jedno” – tedy “dopřát sobě” svobodu tím, že se učíme být sami sebou – jak uvnitř, tak navenek, že jsme autentičtí, sví? Když jsem se před téměř dvaceti lety rozhodovala pro duchovní službu, znamenalo to mimojiné vstoupit do komunity, kde jsem nikoho neznala. Do prostředí, které mi nebylo vlastní. Před přijetím kněžského svěcení přišly i pochybnosti – co když si se společenstvím nesednu? Co když to není pro mě? V hlavě mi běžely různé „záchranné plány“ – vždycky mohu odejít, do první farnosti nastupuji beztak jako zástup za mateřskou, tak je to jen na chvíli a pak se uvidí …. ale jak psal Carl Gustav Jung “ to, co nechceme tak úplně přijmout, to, čemu se vyhýbáme, to je často tím, co nám nejvíc ukazuje cestu”. Co když tam, kam se nám nechce, co když právě tam a k tomu nás Bůh volá – a naše pochybnosti nejsou překážka, ale křižovatka? Buď se otočíme zpět, nebo půjdeme dál. Tehdy jsem se rozhodla do služby vstoupit. A bylo to jedno z nejdůležitějších rozhodnutí mého života – nejen kvůli tomu, co jsem dělala a dělám, ale i kvůli tomu, kým jsem se při tom stávala, jak mě služba měnila a mění. Nelituju jediného dne na této cestě. Mimojiné mě v rozhodnutí tehdy posílil právě verš z evangelia podle Lukáše – „Nikdo, kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro Boží království.” Jinými slovy – když se jednou rozhodneš, tak už se neohlížej zpět a jdi.Ježíš nás nezve ke snadné cestě. Ale k plné cestě. Zve každého z nás na vlastní autentickou cestu. Co nás na cestách spojuje, jsou právě i dary Ducha, “ovoce darů Ducha” – odvaha k lásce, radosti, pokoji, trpělivosti …. Co nás od toho drží zpět? Strach, pochybnosti, lenost, minulost, kterou si neseme? A kčemu cítíme, že nás Bůh zve? K jaké cestě? Někomu odpustit, něco nového začít, pomoci někomu, ozvat se, postavit se za pravdu, za sebe, dodat si odvahu? Dnešní svět nabízí spoustu možností. Ale skutečná svoboda není jen o tom, co všechno můžeme, ale k čemu jsme ochotni se nechat vést. Kristus nás zve k životu svobody – svobody, která slouží, miluje a přináší ovoce Ducha. 

Bože, děkujeme ti za svobodu, kterou nám dáváš skrze Ježíše.
Pomoz nám nenechat se svázat strachem, pochybností nebo minulostí.
Dej nám odvahu jít vpřed – cestou lásky, služby a víry.
Ať v našem životě roste ovoce tvého Ducha.
Amen.

Kázání na neděli 22.června 2025 – bohoslužby v rámci festivalu PRIDE Brno

texty: Galatským 3,28/ Marek 4,38–39

Milí přátelé, sestry a bratři,

někdy bychom si asi přáli, aby víra byla jako tichý přístav – bezpečný, stálý, klidný. Jenže i víra se často žije uprostřed bouře. A možná právě proto Marek vypráví příběh o učednících na rozbouřeném jezeře. Jsou vyděšení, loď se zmítá, voda stoupá, a Ježíš? Spí. A oni křičí: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ Ten výkřik známe i my. „Bože, je ti jedno, co se děje? Vidíš nás vůbec? Vidíš mě?“ Mnozí jsme zažili takovou bouři – ne tu na moři, ale v sobě. Bouři v podobě nečekaných událostí, se kterými jsme si nevěděli rady. Bouři v podobě nepřijetí. Strachu, že někam nepatříme. Že jsme jiní. Že kvůli své identitě, orientaci, minulosti nebo svým pochybám, hledání prostě nebudeme mít místo mezi ostatními. Někdy z různých stran slyšíme, že Boží láska má hranice – a že někdo už je za ní. Ale právě do těchto našich bouří zaznívá Ježíšovo slovo: „Zmlkni, utiš se.“ Ježíš nemluví jen k vlnám a větru. Mluví i k našim vnitřním bouřím – ke strachu, že nejsme dost dobří. Ke křiku odmítnutí. K nejistotě, jestli Bůh opravdu miluje každého. A on říká: „Ano. Miluji tě. Jsi v bezpečí. I když to teď necítíš.“ Opakovaně, přes všechny různé bouřky a bouře našich životů jsme ujišťováni o tom, že se můžeme bez obav přimknout k Bohu, ke Kristu, který působí jako maják. Je světlem. Dává naději a přijetí. Napadá mě v této souvislosti zmínit ještě Zachea, muže, který zažil Boží lásku a přijetí v neklidu vlastního života. Zacheus byl člověkem, který byl pohrdaný, izolovaný, ostatní ho odsoudili. Byl bohatý, ale nebyl šťastný. Společnost mu nedávala místo, cítil se nepatřičně. Ježíš o něm ale věděl, viděl ho. A nešel mu kázat, nešel ho napravit. Šel k němu na návštěvu. Sdílel s ním chléb, jeho domov, blízkost. Zacheus zažil přijetí. Ježíš vstupil do Zacheova domu i života, protože Bůh hledá každého člověka. Apoštol Pavel to pak shrnuje slovy, která nemají být jen teologickým tvrzením, ale programem života duchovního společenství: „Všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ To „jedno“ neznamená, že jsme stejní. Neznamená to smazání naší jedinečnosti. Znamená to, že naše rozdílnosti nejsou překážkou lásky.
V Kristu není rozdíl mezi tím, kdo má jasnou víru a tím, kdo hledá. Mezi tím, kdo je cis nebo trans. Mezi těmi, kdo mají „správné“ názory a těmi, kdo se ptají. Protože v Božím srdci nejsou oddělené sektory – je jen prostor pro každého. Možná jsme v církvi někdy zažil zklamání. No, spíš určitě. Možná se ptáme, jestli sem vůbec patříme. Možná jsme unavení z toho, že pořád musíme něco vysvětlovat, obhajovat se, skrývat nebo bát. Ale všem, kdož chtějí slyšet zní slova: Patříme sem. Jsme viděni. Jsme vzácní. Kristus přichází – ne jako soudce, ale jako ten, kdo utišuje každou bouři a říká: „Dnes chci být právě u tebe doma.“ Amen!

Kázání na 1.neděli po sv.Duchu – Den otců – 15.června 2025
text: Jan 16,12–15
„Ještě mnoho vám mám co říci, ale nyní to nemůžete unést. Až přijde on, Duch pravdy,
uvede vás do veškeré pravdy…“
(Jan 16,12–13)

Milí přátelé, bratři a sestry,
Ježíšův výrok, který jsme před chvílí slyšeli, z Janova evangelia, je výjimečný – nejen tím,
co říká, ale tím, co ještě neříká. Ježíš stojí před svými nejbližšími a říká jim: „Ještě mnoho
bych vám mohl říci, ale nyní to nemůžete unést.“ Není to snad zklamání? Vždyť právě teď
bychom čekali, že řekne všechno. Pár hodin před křížem. A přesto. Čeká. Svěřuje
budoucnost Duchu. Tohle poselství má hluboký význam právě pro nás – společenství na
cestě, hledající, někdy unavené rychlými odpověďmi a polovičními pravdami,
dezinformacemi. Ve světě, kde se všechno musí vědět hned, kde se kliká a googlí a
odpovědi mají 140 znaků, Ježíš říká: „Teď ještě ne. Přijde čas. Pravda se zjeví postupně,
ne silou, ale Duchem.“ A právě Duch svatý je tady klíčem. Ježíš neodchází s tím, že by po
sobě zanechal seznam dogmat. Neříká: „Tady máte hotovou pravdu.“ Říká: „Přijde někdo,
kdo vás do pravdy povede.“ To není slabost, to je důvěra. Pravda není předmět, ale vztah.
Pravda není hotová informace, ale živý proces. A k tomu nás vede Duch – jemně, trpělivě,
někdy i přes pochybnosti. Ježíš mluví o Duchu pravdy, který „uvede do veškeré pravdy“.
Není to duch síly, který boří pochybnosti, ale duch trpělivosti, který nás učí vnímat,
naslouchat, rozlišovat. Výchova, duchovní i lidská, není okamžité zjevení, ale doprovázení.

Dnes si připomínáme také Den otců. A možná právě proto tenhle text působí tak
naléhavě. Protože i dobrý otec – ať už tělesný nebo duchovní – se pozná právě tím, že
neservíruje hotové odpovědi, ale doprovází. Že je přítomen. Otec není ten, kdo rozhoduje
místo nás, ale ten, kdo věří, že my sami to jednou uneseme. Že najdeme pravdu, že
rozpoznáme směr, i když teď ještě tápeme. Každý z nás máme jinou zkušenost s vlastním
otcem. Pro někoho je to vřelý vztah, pro jiného bolestné místo. Ale všichni toužíme po
někom, kdo nám řekne: „Nemusíš být hotový. Můžeš růst. Já počkám.“ A právě to dělá
Duch svatý. A takový je i obraz Boha – ne vševědoucí šéf, ale trpělivý Otec, který nás
nechává dospívat.
V tom je pro nás naděje i výzva. Buďme i my těmi, kdo dávají druhým prostor růst.
Nenuťme nikoho k hotovým odpovědím. Nepospíchejme na víru druhých. Nebojme se

ticha, otázek, ani čekání. Pravda přichází jako dech. A právě v Duchu, který vane, kudy
chce, ji poznáváme.

Ať dnes poděkujeme za otce – nejen ty biologické, ale i za všechny muže (a ženy – vždyť
Den matek jsme slavili nedávno), kteří v nás věřili dřív, než jsme věřili sami v sebe. Ať i my
umíme být druhým tím, čím je Duch nám: prostorem pro růst, bezpečím pro hledání,
tichou důvěrou, že pravda je blízko.
Amen.

Kázání na Hod boží svatodušní, Brno 8.června 2025

1.čtení: Sk 2,1 | 1. čtení: Řím 8,8 | Evangelium: Jan 20,19

Bratři a sestry,

dnes slavíme třetí největší křesťanský svátek, svátek seslání Ducha svatého, Letnice, Boží hod svatodušní. Tento den bychom mohli označit jako pilíř víry. Stálo na něm už tehdejší společenství učedníků, kterým Ježíš slíbil, že ve světě nezůstanou sami, ale budou mít právě Ducha svatého. Duch svatý nás drží pospolu i dnes. Pro většinu lidí mimo církev je tento důležitý den úplně neznámý. Letnice se nepojí s žádnými prázdninami, lidovými tradicemi, ani se dnem volna či státním svátkem. Navíc je docela obtížné vysvětlit druhým, co to ta třetí osoba Trojice vlastně je – lidé si různými způsoby polidštili představu Otce, Syna, ale jak naložit s Duchem svatým?

Co to vlastně Ježíš Kristus svým učedníkům dal, když jim dává Přímluvce, Ducha? Jak se dá dát Duch svatý, co to vlastně je? Ducha svatého se pokoušíme charakterizovat určitými kvaliltami. Ve Skutcích apoštolů je darování Ducha popsáno jako veliký hukot z nebe, ohnivé jazyky, kdy na každém učedníkovi spočine jeden. Duch svatý naplní učedníky a oni začnou mluvit různými jazyky. Mnoholičnost, inspirace, tvořivost. To jsou slova, která mě jako první napadají. Učedníci se možná tím pádem uvolnili a nebáli se projevit, co v nich je. Jako kdyby dar Ducha svatého měl opravdu posílit víru v to, že jsme všichni Bohem přijati coby jeho děti. Že každý z nás, tak jak jsme, se svými dary i nedostatky, s radostmi i bolestmi, právě teď a tady můžeme odhodit to břímě sebekontroly a bolestného skrývání (“co by na to řekli druzí?”) a být sami sebou. Projevit, co v nás je. Vždyť to různé mluvení jazyky, to klidně mohlo být i tak, že jeden se radoval, druhý si stěžoval, každý ze sebe dostal, co bylo potřeba a nebylo mezi nimi vlastně rozdílu. V tu chvíli to bylo bezpečné prostředí pro všechny. Každý měl ten nebeský “cejch”, ohnivý plamen, dotek Bohem a příslib, že Bůh je se všemi bez rozdílu. Apoštol Pavel v dopisu Římanům píše (8,8-9): “Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho.”  Slova apoštola Pavla možná na první přečtení vyvrací to výše řečené. Je tu někdo, kdo Ducha Kristova nemá? Kdo? Snad ten, kdo se sám rozhodne, že bude žít jen z vlastních sil a nic dalšího nehodlá v životě akceptovat. 

Duch svatý má mnoho tváří, je proměnlivý, je v tom, co rozvíjíme, čím překračujeme sebe směrem k druhému člověku a světu. Duch byl a je v rozličných podobách Duchem moudrosti a poznání, Duchem odhodlání a vnitřní síly, Duchem porozumění a pravé dobroty. Duchem lásky. Láskou. Apoštolové byli původně v místnosti zavřeni strachem. Vzpomeňme si na to, jak mezi ně přichází Kristus. A jako první dar jim dává pokoj. Dechne na ně a dává jim svého ducha, Ducha svatého. Svět jim ho nemůže dát, ale ani vzít. Ale Kristus ho dává. Ve Skutcích apoštolů pak čteme o reakci lidí na kázání apoštolů, kteří měli dar Ducha svatého. Ti lidé se ptali: “nenapili se apoštolové trošku mladého vína, že se takhle projevují?”. A Petr jim odpovídá, že ne, vždyť bylo teprve ráno. Působení Ducha totiž dává člověku esprit, jiskru, lehkost, humor, dar komunikace, uvolněnost, vnitřní svobodu a také statečnost. A tyhle dary a kvality v sobě nesli apoštolové, bylo to na nich vidět a lidé to z nich vnímali.

Na počátku se církev zrodila jako místo, kde mezi lidmi panovalo porozumění, kde lidé rozuměli Kristovu poselství, ač byli z různých zemí, míst, kultur a mluvili různými jazyky. Bylo to díky daru Ducha svatého. Pro lidi, pro tu církev v obecném slova smyslu, pro to obecenství, společenství lidí – byla různost darem. A právě tohle slavíme o Letnicích. Onu pestrost, dar pestrosti. Církev má být protiváhou Babylonské věži. Ta je symbolem svévole a nepochopení, těžkosti a nejasností, kdy lidé sami staví stavbu až do nebe, kterou snad chtějí Boha srazit z míst, kde jej sami vidí. Ve zmatení jazyků si lidé přestávají rozumět. Církev se zrodila k porozumění, aby oslovila lidi všech kultur, v polyfonii, mnohohlasem, kde různost neznamená ohrožení, ale obohacení. Pravda je, že v průběhu času jako kdyby církev začala mluvit jenom jedním jazykem – jedním způsobem. Dnes, věřím, se snad opět vracíme do doby, kdy církev (v tom širokém, obecném slova smyslu) mluví a bude chtít mluvit různými jazyky, ve kterých se doplňujeme v naší různosti. Věřím, že chceme žít tak, že budeme uznávat individualitu každého jedince, i s jeho odlišnostmi, a nebudeme nikoho vylučovat. Duch svatý je svobodný a i my máme žít ve svobodě ducha a Ducha nezhášet. Amen!

Kázání na 5.neděli po Velikonocích – 25.května 2025 – Brno, Botanická 1

texty: Sk 16,9-15/ Zj 21, 10/ J 14,23–29

Sestry a bratři,

apoštol Pavel se v životě hodně nacestoval. Dnes jsme slyšeli slova o jeho povolání do Makedonie – na základě snu, vidění, volání. Pavel se sem vydal se svou družinou, aby se nakonec setkal, snad u domnělé modlitebny, se skupinou žen. V textu je zmíněna Lydie, obchodnice. Ta se na základě Pavlova svědectví nechala pokřtít, společně se svou rodinou, obyvateli domu. A pak Pavla zve slovy: “„Jste-li přesvědčeni, že jsem uvěřila v Pána, vejděte do mého domu a buďte mými hosty“. Když jsem byla malá, pamatuju se, že docela často, hlavně na vesnicích, když jsme přijeli s rodiči někam na návštěvu, visel v domě nade dveřmi na kusu plátna vyšitý citát “buď vítán, kdo v dobrém přicházíš”. Tahle zpráva pro mě byla velmi uklidňující. Je to vlastně taková “kristovská” zvěst – jsme tobě, poutníče, otevřeni, vítáme tě, jdeme ti naproti, přijmi naše pozvání”. Lydie jako kdyby nechala na Pavlovi a jeho družině, ať sami posoudí, zda chtějí přijmout její nabídku. Zda je její křest a víra dostatečnou zárukou toho, že budou za zdmi domu, vlastně u stále ještě poměrně neznámých lidí, v bezpečí. A ve Skutcích je psáno, že Pavel a spol. její naléhavé pozvání přijali. Patrně rozhodla právě Lydiina slova a skutky – přijala Boha, víru v Krista a tudíž bylo pravděpodobné, že v jejím domě nečeká Pavla a jeho družinu nic zlého. V kontextu tohoto dnešního čtení, tak trochu pod čarou a mimoděk, vám doporučuju jít se podívat do kina na film Heretik se skvělým Hughem Grantem – zrovna ho myslím zase promítají tady naproti nám v Artu – je to úplně jiný příběh o tom, co se může stát, když za vámi, ve víře, někdo zavře dveře svého domova. 

Slyšeli jsme Ježíšova slova: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova.”  A také: „Odcházím a přijdu k vám.“  I když odchází, nějakou formou zase přijde. To je naprosto základní ujištění, že učedníci nezůstanou sami, ani my, tehdy ani teď. Že nezůstaneme bez Boha, bezbožní. Ježíš odchází ze zorného pole svých učedníků, ale není to bezútěšné loučení, protože Duch svatý jim připomíná jeho slovo. My máme mnohdy krátkou paměť a jedna událost maže druhou. Ale ani po dvou tisíciletích Ježíšova slova neztratila sílu veliké naděje, že zase přijde. Nevíme kdy, ale spolu s apoštolem Pavlem věříme, že: „Pán je blízko.“ Bez Přímluvce, který nám připomíná Ježíšova slova, by jeho evangelium bylo v dnešní době asi cizí a nesrozumitelné. Ale Duch svatý působí, aby bylo aktuální a stále živé a my se mohli těšit na toho, který k nám přijde, jak slíbil. „Pokoj svůj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí.“

Ježíš i nám dává svůj pokoj, který on sám má i v těch nejtěžších chvílích jeho života, kdy je vysmíván a ponižován. Onen klid a pokoj je zakotven v jeho oddanosti Otci, jehož vůli plní až do konce. Jeho pokoj, který zanechává svým učedníkům, je ujištěním, že Bůh o nich ví a jsou v jeho milostivé péči, a že ani ve zlých chvílích nejsou opuštěni. Tak si to Kristus přeje, to říká svým učedníkům, ale skutečnost je jiná. Ze strachu se rozprchnou, Petr ze strachu zapře, ze strachu před nepřáteli ještě v neděli večer po Vzkříšení mají zavřené dveře. Takoví jsme často i my, třebaže Duch svatý nám připomíná Ježíšova slova o darovaném pokoji: třeseme se a chvějeme, protože to, čeho se bojíme, bereme vážněji než to, co nám řekl. 

A přece právě k bázlivým učedníkům, kteří slyšeli jeho slovo a nedovedli se na ně spolehnout, přišel Vzkříšený Pán s pozdravem pokoje. A to je naděje i pro nás. “Buď vítán, kdo v dobrém přicházíš!”

Amen. 

250511_Kázání na 3.neděli po Vzkříšení – neděle “Dobrého pastýře” (Jubilate)/Den matek

texty: Skutky 4, 5-12 / 1. Janův 3, 16-24 / Jan 10, 11-18

Bratři a sestry,

“… poznali jsme, co je láska, že on za nás položil život … nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem.” Části prvního Janova dopisu popisují, kým je pro nás postava Krista – příkladem, jak bychom sami měli v životě jednat. Nemilovat pouhým slovem, ale činy. Nedávno se mě ptal jeden člověk, kolik podob má láska. Odpověděla jsem mu, že možná stačí podívat se kolem sebe na stromy, květiny, zvířata, lidi. Ve všem je otisk té prvotní Boží lásky. A nejen to, co zrovna vidíme, v myšlenkách se můžeme vrátit k Písmu, na počátek první knihy – do Genesis, k popisu stvoření světa. To vše, co Bůh tvořil, činil z lásky, ze sebe, z té obrovské tvůrčí a láskyplné síly. Díval se a viděl, že je to dobré. Svět, to jsou různé podoby lásky. My lidé máme možnost rozhodovat se o tom, jaké bude naše jednání, jaké budou naše činy, kterým předchází i slova. Buď nad tím přemýšlíme anebo jednáme spontánně, máme ale vůli a vědomí toho, co činíme. A ne vždy je v našich činech láska, na světě je spousta bolesti, neporozumění, děje se mnohé, co s láskou nemá nic společného. Děje se to z lidské vůle. “Kdo zachovává přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm; že v nás zůstává, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha.” Pisatel Janova dopisu nám takto skrze čas posílá poselství a povzbuzení. Abychom v našich činech zachovávali Boží přikázání, a tak zůstávali v Bohu. Aby svět byl dál místem, kde se dá žít.

V evangeliu se píše, že Bůh volá člověka jménem. Každý člověk má pro Boha svůj význam. Poznat Boží hlas mezi mnoha jinými hlasy, které si kladou (či kradou?) nárok na naší pozornost, to je úkol. Pak je tu i lidská touha porozumět Bohu. Není v dnešní době jednoduché rozeznat Kristův hlas, není to jednoduché mezi nejrůznějšími hlasy, které k nám doléhají. Kdo je dobrým pastýřem, kterému hlasu naslouchat, který hlas vydrží? Ježíš Kristus je pastýřem, který nás volá jménem, Kristus je zároveň, když o sobě hovoří jako o dveřích, místem, kde se setkává lidství a božství. Bůh sestoupil na Zemi v osobě Ježíše Krista, aby se dal člověku poznat, aby otevřel člověku dveře, v nichž můžeme zahlédnout skrze Kristovo lidství to, jak Bůh působí ve světě. A můžeme těmito dveřmi projít. Překročit práh a objevit nová místa, novou dimenzi života. V podobenství o dobrém pastýři, který se obětuje za jemu svěřené společenství, můžeme zahlédnout, jak starý náboženský obraz mstivého Boha ustupuje v Ježíši Kristu Bohu víry, jemuž záleží na lidech. Tento Bůh se rozhodl mezi námi přebývat. Ježíš ukázal Boha, který nebere, ale dává, neutiskuje, ale pozvedá, nezraňuje, ale uzdravuje. Je to Bůh, který odpouští, místo aby odsuzoval, osvobozuje, místo aby trestal. Tohle je pro lidstvo v každém jednotlivém člověku velká výzva – jít a jednat také tak. 

Ježíš Kristus, otevřené dveře víry, prostor, který nám umožňuje cestu, poznávání pravdy i skutečného života v pospolitosti s dobrým pastýřem. Vědomí, že nic není definitivně uzavřeno, že jsme poutníky cestě a že tato otevřenost je velikým požehnáním, protože ani svět není sám sobě uzavřen, ale poukazuje do hloubky a nad sebe, k tomu, kterého nazýváme Bůh. Amen!