Kázání na 2.neděli po Duchu svatém, 3.6.2018

Kázání na 2.neděli po Duchu svatém
Dt 5,12-15/2 Kor 4,5-12/Mk 2,23-3,6

Bratři a sestry,
dnešní texty nás konfrontují s tématem dodržování předpisů, s otázkou, co je zákon a jak jej zachovávat. V prvním textu jsme četli jasné nařízení o dni odpočinku, které je i součástí Desatera přikázání. V naší kultuře používáme pro činy, které si definujeme jako přestoupení Desatera, pojem hřích. Co je to vlastně hřích? V mimoteologickém, mimocírkevním světě jsou pojmy, jako je hřích, vnímány v hodně posunutém významu smyslu slova a zároveň vzrušující tím, že v nich lidé cítí jasný sexuální podtext – jistě zčásti i proto, že církev tuhle oblast totálně přeexponovala. Tomáš Akvinský říkal, že hřích je zatvrzelost, vědomé odmítnutí Krista. Hřích, porušení přikázání, je ale také vyjádřením existenciální situace člověka, stavu odvrácení se od Boha.

Všechny tři dnešní texty jako kdyby mezi řádky odkazovaly k tomu, co bylo, k ráji – původnímu stavu člověka, který žil v míru – s Bohem, s přírodou, Stvořením, a také s druhým člověkem. Jenže přišlo rozdvojení, přišel nesoulad, ne-řád, když had nabídl lidem falešný obraz Boha – a to Boha žárlícího, který žárlí na člověka a jeho svobodu. Člověk, tehdy i dnes, pak Boha vnímá jako konkurenta lidské svobody, jako entitu, která člověku svobodu nepřeje. Ale opak je pravdou. Svoboda byla prvním darem, který Bůh člověku dal. A Ježíš Kristus říká – buďte jako Bůh – způsobem nepodmíněné lásky, milujte bezpodmínečně a neosobujte si právo příliš rozhodovat o tom, co je dobré a zlé. Myslím si, že ty dnešní texty se nám snaží ukázat dva způsoby myšlení člověka, jeden, který bychom mohli nazvat “adamovský” – tím je snaha uchvátit si boží moc pro sebe a sám/a rozhodovat o tom, co je dobré a zlé. A ten druhý přístup, “ježíšovský” – který říká, že máme milovat bezpodmínečně.

Četli jsme o tom, jak Ježíš rozmlouval s farizeji o sobotě, o tom, co se smí a nesmí. Vzápětí je v Markově evangeliu zařazen příběh o uzdravení muže s nemocnou rukou. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, zda ta ruka má nějakou zvláštní symboliku a napadlo mě, že ne jen naše slova o nás vypovídají, ale hlavně naše činy, k nimž dost často, ne-li téměř 100%, potřebujeme ruce. A ten symbol tady, jedna ruka živá, jedna odumřelá a Ježíš uzdravující navzdory sobotě, Ježíš přinášející celistvost, jako kdyby byla symbolem právě překonání té “adamovské” duality směrem k “ježíšovské” celistvosti a bezpodmínečné lásce.
Farizeové se na Krista smluvili, za to, co dělal, chtěli ho zahubit, protože podle nich byl vinen, hoden obžaloby. Mluvit o vině je dnes složitější, než kdy jindy. Dobové poznání nám ukazuje, čím vším je člověk a jeho jednání podmíněno. Biologicky, psychologicky, silami podvědomí. Ekonomickými, historickými faktory. Na tom je mnoho pravdy, protože naše jednání se skutečně odehrává uprostřed mnoha podmínek, ale přesto můžeme a musíme za své jednání nést odpovědnost. Adam, když poznal, že má holý zadek, tak se schoval, neodpovídal, byl vůči Bohu nezodpovědný. Bůh ho volal “kde jsi, člověče, co děláš?” a bylo ticho. Z poznání Písma ale vnímáme i příklad odpovědnosti – a tím je příklad Kristův. Kristus přináší odpuštění našich vin. Člověk, který se chová svévolně, v tom “adamovském” modu, tak, že odmítá kategorii viny, mlčí k ní, tak tím patrně odmítá také zodpovědnost, a odmítá-li zodpovědnost, odmítá s ní i svobodu. Vyškrtnutí viny z našeho života, zkreslení pojmu hříchu a jeho relativizaci, vede k tomu, že pak člověka skutečně chápeme jen jako výslednici vnějších vlivů, jenže tím popíráme první z Božích darů, a tím je svoboda, kterou člověk dostal. Svoboda je naším prostorem rozhodnutí, stavem, kdy se člověk ptá, co je dobré a zlé, ale nechce tím podle své vůle manipulovat, naopak, chce Boha respektovat. Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Klub Klubíčko (setkávání nejen pro seniory) v úterý 5.6.2018

Srdečně Vás zveme na přednášku Mgr.Lenky Lee, Ph.D z Filosofické fakulty Masarykovy univerzity na téma Bajky a bestiáře. Zvířecí alegorie od antiky po středověk. Přednáška se uskuteční v zázemí Husova sboru (vstup přes faru) od 15 hodin. Pozvánku najdete v přiloženém souboru.

Sandra_Bajky-a-bestiáře

Rubriky: Aktuality | Napsat komentář

Kázání na 1.neděli po Duchu svatém, 27.5.2018

Kázání – 1.neděle po Duchu svatém, 27. května 2018

Ž 135,1-3/ 1Par 9,23nn/ J 3

Bratři a sestry,

v pátek se konal další ročník Noci kostelů, při níž se různé chrámy, kostely, sbory, kaple a další duchovní místa otvírají s pestrým programem pro širokou veřejnost. Pořadatelé letos vybrali jako motto této akce verš ze starozákonní 1. knihy Paralipomenon “Zůstávali přes noc v blízkosti Božího domu.” (1Par 9,27)

Knihy Paralipomenon (v Bibli jsou dvě) jsou svazky, které nečteme asi tak úplně často. Jako kdyby nebyl důvod, přitom i tady se najde podnětné a inspirativní čtení. 9. kapitola nejdřív popisuje jednotlivé představené různých rodů Izraele. To není úplně záživné, člověk ta jména rychle zapomene, a pak – co s nimi taky? Nicméně, text pokračuje zajímavou pasáží, kde se mluví o Hospodinově domě, domě stanu, o strážích u jeho bran, o vrátných, kteří ten dům Hospodinův stráží ze čtyř světových stran. A tady už to začíná být zajímavé. Strážní nestojí a nehlídají před zavřenými dveřmi, jako vyhazovači, ale naopak jsou na všech čtyřech světových stranách, aby vítali příchozí poutníky, kteří mohou přijít odkudkoliv. Do Hospodinova domu přicházejí různí lidé, z různých prostředí, ale každý je vítán. To je stejné, jako s kterýmkoli jiným kostelem a společenstvím, tehdy i nyní. Přicházejí lidé odkudkoli, z různých míst, každý je a jsme jiní a každý je vítán, ti strážní u vchodů jsou tam proto, aby nikdo nebyl opomenut.

Vybavila se mi jedna analogie, a sice se skautingem, se zapalováním slavnostního skautského ohně ze čtyř světových stran. Mimochodem – možná víte, co se slibuje ve skautském slibu, možná jste to někteří, já taky, někdy v životě slibovali: Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe: sloužit nejvyšší Pravdě a Lásce věrně v každé době, plnit povinnosti vlastní a zachovávat zákony skautské, duší i tělem být připraven(a) pomáhat vlasti i bližním. K tomu mi dopomáhej Bůh.”

Symbolika čtyř světových stran, symbolika toho, kdy skaut má být vždy připraven, otevřený a věrný nejvyšší pravdě a lásce, v lecčems vyjadřuje totéž, o co by se mělo snažit duchovní, křesťanské, kristovské společenství a každý z nás – dle svých možností a schopností. Když se zapaluje oheň (a oheň je symbolem Ducha svatého) ze severní strany, symbolizuje to znamení lásky a vyjádřením přátelství, radosti ze života a ochoty pomoci slabšímu. Západní strana znamená pravdu, pravdomluvnost, poctivost, pokoru. Strana jižní potom sílu, odvahu, mlčenlivost, poslušnost a moudrost. Čtvrtá, poslední – východní strana – je symbolem krásy a znamením čistoty – zdraví těla i ducha a ochrany přírody. Ty jednotlivé kvality jsou v mnohém totožné s dary Ducha svatého, otevřenost do čtyř světových stran symbolem naší vlastní otevřenosti, překračováním strachu, neuzavíráním se před světem. Potřebujeme to my, na osobní úrovni, potřebuje to i církev jako celek.

V textu knihy Paralipomenon se dále píše o tom, jak každý z rodů měl na starosti v Božím domě nebo kolem něj něco jiného, každý měl svůj úkol. I my, každý z nás, máme svůj úkol, své nadání a poslání, něco, v čem jsme dobří, co ovládáme, zvládáme a můžeme tím prospět i druhým. V té různosti se navzájem obohacujeme a společně tvoříme celek. Bůh má pro každého z nás připraven konkrétní úkol, postavil nás do konkrétních podmínek, ve kterých máme svědčit a vydat plody. Je na našem rozhodnutí, je naší svobodou, zda to uděláme či nikoliv. Jsou chvíle v životě, kdy se nám s takovým úkolem jde lépe, jsou chvíle, kdy to moc nejde. Když čteme, že služebníci “zůstávali přes noc v blízkosti Božího domu” může to znamenat i to, že každý z nás máme “noc”, nemyslím teď čas, kdy spíme, ale noc ve smyslu té noci duše, naší temné, stinné stránky, každý v sobě neseme polaritu světla a stínu, dobrého i toho ne tolik dobrého, žijeme s tím a pracujeme a  i v těch našich slabostech, poklescích, přešlapech, stínech – i tady je s námi Bůh, když my jsme a chceme být s ním. Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na Hod boží svatodušní, 20.5.2018

Kázání na Hod boží svatodušní, Brno 20.května 2018

1.čtení: Sk 2,1 | 1. čtení: Řím 8,8 | Evangelium: Jan 20,19

Bratři a sestry,

dnes slavíme třetí největší křesťanský svátek, svátek seslání Ducha svatého, Letnice, Boží hod svatodušní. Duch svatý byl lidem, nám všem, dán, abychom se nebáli, abychom byli svobodní. Tohle se dělo i na počátku, když Kristus dal dar Ducha sv. svým učedníkům. Co jim to vlastně dal? Včera jsem byla na křtinách a jedna paní se mě na tuhle otázku ptala – jak se dá dát Duch svatý, co to vlastně je? Ta odpověď není úplně jednoduchá a mě nakonec napadlo jedno slovo, jak asi Ducha svatého charakterizovat. To slovo je mnoholičnost a inspirace (ano, možná jste si teď také vzpoměli na Mnoholičný lektvar, který musel vypít Harry Potter po cestě do Tajemné komnaty – to slovo mi naskočilo, protože to teď se synkem zrovna čteme). Duch svatý má mnoho tváří, je proměnlivý, protože je v každém z nás a v tom, co rozvíjíme, čím překračujeme sebe směrem k druhému člověku a světu, čím se my a druhé inspirujeme. Duch byl a je v rozličných podobách Duchem moudrosti a poznání, Duchem odhodlání a vnitřní síly, Duchem porozumění a pravé dobroty. Duchem lásky. Láskou. Ta paralela s Tajemnou komnatou funguje ještě i v tom smyslu, že apoštolové byli původně v místnosti zavřeni strachem. Vzpomeňme si na to, jak mezi ně přichází Kristus. A jako první dar jim dává pokoj. Dechne na ně a dává jim svého ducha, Ducha svatého. Svět jim ho nemůže dát, ale ani vzít. Ale Kristus ho dává. Jak se to projevovalo a projevuje? Ve Skutcích apoštolů čteme o reakci lidí na kázání apoštolů, kteří měli dar Ducha svatého. Ti lidé se ptali: “nenapili se apoštolové trošku mladého vína, že se takhle projevují?”. A Petr jim odpovídá, že ne, vždyť bylo teprve ráno. Na druhou stranu – působení Ducha je skutečně něco jako působení vína na člověka. S vínem, stejně jako s jiným alkoholem, je potřeba umět pracovat. A s dary Ducha svatého jakbysmet. Působení Ducha totiž dává člověku esprit, jiskru, lehkost, humor, dar komunikace, uvolněnost, vnitřní svobodu a také statečnost. A tyhle dary a kvality v sobě nesli apoštolové, bylo to na nich vidět a lidé to z nich vnímali. Zajímavé je, když už jsem zmiňovala ten alkohol, uvědomit si, co se stane s tím, kdo tzv. přebere, neumí s touhle substancí zacházet? Takový člověk ztěžkne, má skelné oči, mluví nesrozumitelně, potácí se a sotva trefí směr. Je mu nebo jí blbě. Napadá mě otázka, paralela ve smyslu předchozího, jak jako církev (a teď myslím církev jako celek, nejen Církev československou husitskou) působíme na svět? Kdy jsme na svět působili ulehčeným, veselým a radostným způsobem? Včerejší kázání biskupa Michaela Curryho na svatbě prince Harryho a jeho ženy Meghan bylo toho dokladem. Naopak Tomáš Halík v jednom kázání vzpomínal, jak tuhle otázku jednou položil na Velehradě při televizní bohoslužbě a zrovna když mluvil o těch skelných očích, ztěžklých lidech, tak kamera švenkla do řad, kde seděli členové České biskupské konference … Možná kouzlo nechtěného, možná náhoda, každopádně z toho prý pak byl trochu problém. 🙂

Na počátku se církev zrodila jako místo, kde mezi lidmi panovalo porozumění, kde lidé rozuměli Kristovu poselství, ač byli z různých zemí, míst, kultur a mluvili různými jazyky. Bylo to díky daru Ducha svatého. Pro lidi, pro tu církev v obecném slova smyslu, pro to obecenství, společenství lidí – byla různost darem. V církvi se totiž máme vzájemně doplňovat ve své různosti. A právě tohle slavíme o Letnicích. Onu pestrost, dar pestrosti. Církev má být protiváhou Babylonské věži. Ta je symbolem zla a nepochopení, těžkosti a nejasností, kdy lidé sami staví stavbu až do nebe, kterou snad chtějí Boha srazit z míst, kde jej sami vidí. Ve zmatení jazyků si lidé přestávají rozumět, ale církev sem byla poslána k porozumění, aby oslovila lidi všech kultur, v polyfonii, mnohohlasem, kde různost neznamená ohrožení, ale obohacení. Pravda je, že v průběhu času jako kdyby církev začala mluvit jenom jedním jazykem – jedním způsobem. Dnes, věřím, se snad opět vracíme do doby, kdy církev (v tom širokém, obecném slova smyslu) mluví a bude chtít mluvit různými jazyky, ve kterých se doplňujeme v naší různosti. Věřím, že chceme žít tak, že budeme uznávat individualitu každého jedince, i s jeho odlišnostmi, a nebudeme nikoho vylučovat. Duch svatý je svobodný a i my máme žít ve svobodě ducha a Ducha nezhášet. Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na 5.neděli po Velikonocích, 6.5.2018

5.neděle po Velikonocích
1. čtení: Sk 10,25 | 2. čtení: 1Jan 4,7, Evangelium: J 15, 9-17

Bratři a sestry,

v dnešním úryvku evangelia, který je skoro víc májový, než Máchův Máj, se plynule střídá slovo láska se slovem milovat, a to téměř v každém verši. Navíc je to spojeno doslova až s příkazem, milovat jeden druhého, kdy na pozadí toho příkazu stojí tajemný Bůh – Otec.

Už kdysi dávno někdo řekl, že lásku je lépe osvědčovat skutky, než slovy. Samotnému pojmu láska se ale nelze tak úplně vyhnout, byť je to slovo čím dál víc zprofanované a nadužívané. Svého času podobně teolog Karl Rahner napsal, že bychom měli na čas ze slovníku úplně vynechat slovo Bůh, právě proto, že to slovo je hrozně ošoupané, zprofanované, zatížené různými lidskými představami, a i kvůli tomu, že ve jménu Boha se děly a mnohde dál dějí i dost hrozné věci, které s Bohem ale neměly a nemají nic společného. Podobné je to i s láskou. Myslela jsem na to naposledy včera, když jsem, jako teď ostatně každý víkend, oddávala a jak jinak, mluvila i o lásce. Napadlo mě, jako už mnohokrát, že slova o lásce znějí při svatební promluvě hodně vznešeně, krásně a patřičně, ale že stejně daleko nejvíc záleží na tom, jak se jich snoubenci, a vlastně kdokoliv, chopí, zhostí, jak uvedou lásku v život, že nejvíc záleží na tom, jak moc či málo se lásce a životu otevřeme, odevzdáme, nakolik dáme sebe a vykročíme ze své komfortní zóny, slova neslova.

Tajemství lásky objevujeme tím, že jí žijeme, že se jí vydáme vstříc. Stejně tak objevujeme Boha, ovšem Bůh, ten je navíc a stále radikálním tajemstvím, které překračuje všechny naše představy, náš život. Je potřeba si uvědomit, že mluvíme-li o Bohu, jsou to vždy jen a jen naše představy, které jsou nanejvýš metaforou k onomu radikálnímu a nevýslovnému tajemství, kterým je Bůh. Když o tom budeme chvíli přemýšlet – co vlastně můžeme s jistotou říct o Bohu? Spíš jenom to, co není, protože u jakékoliv charakteristiky narazíme na omezení naší lidskou představou. Za ta dlouhá staletí vznikla celá řada různých naivních představ o Bohu, a ti, kteří zapoměli, že jsou to pouhé metafory, tak možná v některé z těch lidských představ ustrnou, a to se pak projevuje třeba v náboženském fundamentalismu. Bůh se patrně vymyká i námi definovaným pojmům “jest” a “není“. My věříme, že Bůh jest, ale přiznejme si, že nevíme, co to znamená “být“ v případě, jedná-li se o Boha.
V Písmu čteme, že Bůh je láska. Jako křesťané vyznáváme Boží trojici, to znamená mimojiné, že věříme a vyznáváme, že Bůh je sám sobě společenstvím. Vyznáváme to všichni, ale jak moc či málo z toho žije naše víra a čerpají naše skutky? Z vyznání, že Bůh je základem toho nejradikálnějšího a nejkrásnějšího VZTAHU, kterým je právě láska?

Sestry a bratři, jestliže Bůh je tajemstvím, tak naopak tajemstvím není, že pravost, hlubokost a skutečnost lásky se neměří jen její emocionální intenzitou. Autenticita a hloubka lásky spočívá ještě v něčem jiném, než jen v emocionálním prožitku, a sice v tom, že člověk je schopen se pro něco či někoho nasadit, že něco či někoho bereme vážněji než sebe. Hluboká láska je láska sebepřesahující, obětující se, hluboká bezpodmínečná láska není ta láska, která by chtěla jenom vlastnit. Láska, kterou je Bůh, je láska, která se vydává ze sebe. Nepodmíněná láska. Ta není za něco, za odměnu, tato vychází vstříc. Taky ale člověka zavazuje, je zároveň velikým rizikem, protože je v ní i bezbrannost – znamená otevřít druhému prostor a ten druhý nás může třeba i zranit. Mezilidské vztahy, i ty vztahy vznikající z lásky, jsou často velikým hazardem, protože nevíme dopředu, jak se druhý zachová k nám, jak se my zachováme k němu.

Skutečná láska je prostorem, kde druhého necháváme být tím, čím je, necháváme druhého stát se tím, čím se stát má. Ze zkušenosti víme a známe, že v mnoha vztazích jsme nejistí, že si chceme druhé zavázat, nechceme je naštvat, sami se před druhými stylizujeme, aby nás měli rádi apod. Jenže opravdová láska, ta nás skutečně nechává být – ne ve smyslu lhostejnosti, ale tak, že máme prostor k tomu být kým jsme a kým být máme. Že máme a spoluvytváříme prostor rozvinout možnosti, které by jinak zůstaly nevyužité. Láska poskytuje prostor ke stávání se, kým jsme. Život je tedy vlastně neustálým stáváním se sám/a sebou. Život je cesta, ke které potřebujeme jistou biosféru, a tou je biosféra lásky. Básník Chalíl Džibrán napsal, že „Duše nekráčí přímočaře, ani neroste rovně jako rákos. Duše se rozvíjí jako lotos s nesčetnými plátky svého okvětí.“ Tuším, že nejinak tomu bude s láskou a dost možná i s Bohem, Bůh ví. 🙂 Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na 4.neděli po Velikonocích

Kázání na 4. neděli po Velikonocích, 29.4.2018

Jan 14, 1-14

Bratři a sestry,

Ježíš říká “já jsem cesta, pravda i život”. Vzpomeňme si na časté lidské debaty o tom, kudy vede ta správná životní cesta, o tom, kdo má kdy a kde pravdu a jak často se o to hádáme, a taky na nekonečné úvahy na téma, o čem je vlastně život? Cestu, pravdu i život vnímáme jako něco, co je vně nás a co je potřeba “mít”. Co musíme získat, k čemu se musíme teprve dopracovat, dobrat, uchopit a držet.

Apoštol Tomáš se ptá Krista jinak: “A jak můžeme znát cestu?” A Ježíš říká – já jsem to, já jsem cesta, pravda i život. A to je hned jiná perspektiva! Já jsem – cesta, pravda i život. My se rodíme do života, který už tu byl dávno před námi, na cesty, které tu jsou pro nás vlastně nachystány, které nás volají a my na ně vstupujeme. A taky ta pravda je něco, do čeho se rodíme – pravda má nás, nikoliv my jí. Když Kristus říká – “já jsem to, já jsem cesta, pravda i život”, tak se po nás chce, abychom se k těmto hodnotám vztahovali jako k “Ty”, viděli v nich Krista. Cestu, pravdu ani život nelze mít – ve smyslu vlastnit – ale žít, žít jako vztah, tvořit vztah a vztahovat se – ke Kristu, k cestě, k pravdě, k životu. Pokud ten “vztah” má být zdravý, nosný a prospěšný, nelze jej pojímat jako vlastnictví, ale jako tvorbu, jako práci a aktivní, vědomé prožívání, reflexi a neustálé citlivé vnímání a tázání.

V textu Janova evangelia je řečeno: “Kdybyste mě znali, znali byste i mého Otce. Od nynějška už ho znáte, viděli jste ho.” Vypadá to velmi snadno, ale je potřeba si uvědomit, jak moc může taková věta – “už ho znáte” nahrávat náboženským fundamentalistům, anebo také ateistům. Obě strany mají totiž mnoho společného, myslí si, že Boha znají, a jedni o něm tudíž zasvěceně hovoří, jaký je, co chce, co nechce a co dělá a s tímhle vším nakládají jako s “pravdou”, druzí, protože si myslí, že Boha znají, tak ho rovnou odmítnou. Jenže, Bůh je v prvé řadě tajemství. Vzpomeňmě na judaismus, na posvátnou úctu před Božím jménem, na to, že jej Židé vůbec nevyslovují. Protože Bůh je tajemství. Boha si nelze jen tak zavolat jménem, přivolat ho, jako džina z lahve, aby nám sloužil a plnil naše přání. Jedním z přikázání je, že nemáme brát Boží jméno do úst nadarmo. Právě z tohoto důvodu a abychom si uvědomili, že Bůh je tajemství, Bůh je daleko, ale je i blízko. Není naším vlastnictvím, ale vede k němu cesta. A cesta, která k němu vede, je úzká a klikatá a je plná paradoxů. Jakýmsi úhloměrem té cesty, patníkem, kamenem, od kterého ta cesta vede, je Ježíš Kristus, úhelný kámen, kámen, o který někteří zakopnou, stojí jim v cestě, protože jej nevidí, jiní od něho tu cestu odvíjejí jako od ukazatele. Bůh, přesto, že je tajemství, zanechává v tomto světě stopy, stopy, které vidí ti, kteří pro ně mají otevřené oči a srdce. Paradoxem víry je, že Bůh je tajemství, je daleko, ale zároveň je blízko, promlouvá k nám jako náš Otec, ale zároveň je radikálně jiný než my. Kristus říká “kdo viděl mě, viděl Otce”. Vzkříšený Kristus je cestou do tohoto tajemství. Vzkříšený Kristus se vrátil do tohoto světa, do světa těch, jejichž oči se pro něj otevřely a kteří jej vidí ve všech bližních, kteří se jej dotýkají, když vnímají a vidí rány a bolesti tohoto světa a přes to všechno jsou ochotni a schopni žít se srdcem nezatvrzelým, s myslí otevřenou, ve víře, naději a lásce. V tom dnešním úryvku z Janova evangelia jsme slyšeli slova: “Víte, kam jdu a cestu znáte, jdu k Otci vašemu a k Otci mému”. Cesta se řecky řekne methodos. Ježíš je cesta, pravda i život, Ježíš je metodou, jak člověk může přijít k Bohu, jak naše lidství může vstoupit do srdce Božího tajemství.  Ježíš, jeho jméno, je to jméno, kterým můžeme skutečně oslovovat Boha, v Ježíši Kristu pro nás dostává Bůh tvář a lidské jméno.

Je tu ještě jedna důležitá věc, kterou chci zmínit. Na začátku dnes zazněla slova “já jsem ta cesta, pravda i život” a dál v evangeliu čteme i větu “já jsem cesta a nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne”. Žijí tu s námi křesťané, bratři a sestry, kteří si z téhle věty udělali tak trochu nástroj – kladivo na čaroděje a čarodějnice, misijní oprátku, na kterou loví duše pod hrozbou, že není jiné cesty. Ta věta se v jejich úsilí a ústech stala kladivem na všechny ty, kteří mají v úctě jiné způsoby vztahování se k Bohu Stvořiteli, než ten skrze Ježíše Krista. Jenže, my bychom měli přemýšlet i o tom, co je vlastně je to Ježíšovo “já”? Co to tedy je, ta “cesta, pravda i život?” Ježíš na jednom místě říká, že “cokoliv jste učinili tomu nejmenšímu, mě jste učinili”. Kristovské já je v bližních, v potřebných tohoto světa, Kristovské já je v jeho ranách, bolestech, ve slabých, utlačovaných tohoto světa, Kristovské já je ve vztahu, kdy jsme schopni vystoupit ze své komfortní zóny, překročit své ego a být bližnímu bližním. Kristovské já se děje a děje se tehdy, když se vydáváme na cestu vztahu, když překročíme sami sebe a svůj stín s láskou, v lásce a pro lásku. Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na 3.neděli po Velikonocích

Kázání na 3. neděli po Velikonocích, Brno, Botanická 1

J 10, 11-18

Bratři a sestry,

postavu pastýře si asi nejčastěji spojujeme s kvalitami, jako je obětavost, soucit, znalost přírody a láska ke zvířatům. Pastýř není velkostatkářem orientujícím se na výrobu, je spíš pasáčkem, altruistickou bytostí, která moudře pečuje o svěřené stádo. Není to ale žádná selanka, být pastýřem ovcí neznamená jen procházet se krajinou a pozorovat mírumilovně se pasoucí ovečky, ležet na louce a dívat se do mraků, je to ve skutečnosti dost drsná práce – stádo je potřeba udržet pohromadě, zraněné ovečky ošetřovat, ochránit je před šelmami, před útočníky, najít pro ovce dostatek potravy, nasadit vlastní život za blaho stáda. Pastýř nebo pastýřka musí být psychicky silná bytost, protože vydržet samotu, mlčení, bytí pouze se sebou samým a zvířaty, je taky náročný úkol. Pastýř musí vědět, proč to dělá, musí se svým posláním být zajedno. Je to asi deset let nazpět, kdy jsem malou část jednoho léta trávila společně s partou lidí na Chodsku právě pasením ovcí. Pásli jsme pro získání zkušenosti, za nocleh a stravu a dalo mi to víc, než leckterá placená brigáda. Tu náročnost pastevectví, celodenní práci a nasazení začínající za úsvitu a končící za soumraku můžu potvrdit. I to, že ovce rozeznají hlas toho, kdo je pase. Byť jsem s nimi nakonec byla krátce, snad si mohu dovolit říct, z toho, co jsem zažila, že být pastýřem není činnost nárazová, je to jiné, pastýřství je péče, je to způsob bytí.

Dnešní text evangelia je nazván O dobrém pastýři. Čteme v něm o tom, jak pastýř volá své ovce jménem a ovce za ním jdou, protože znají jeho hlas. Evangelijní text poukazuje na to, že je rozdíl mezi skutečným pastýřem, takovým, který svoje ovce skutečně zná, dlouhodobě o ně pečuje a ony jeho poznají po hlase, a najmutým robotníkem, který práci dělá jen pro peníze, na ovcích mu až tak nezáleží a uteče, jakmile se mu něco nelíbí, anebo odejde, když dosáhne svého, dostane zaplaceno.

Není v dnešní době jednoduché rozeznat Kristův hlas, není to jednoduché mezi nejrůznějšími hlasy, které k nám doléhají. Kdo je dobrým pastýřem, kterému hlasu naslouchat, který hlas vydrží? Ježíš Kristus je pastýřem, který své ovce zná a volá jménem, Kristus je zároveň, když o sobě hovoří jako o dveřích, místem, kde se setkává lidství a božství. Bůh sestoupil na Zem v osobě Ježíše Krista, aby se dal člověku poznat, aby otevřel člověku dveře, v nichž můžeme zahlédnout skrze Kristovo lidství to, jak Bůh působí ve světě. A můžeme těmito dveřmi projít. Jako ovce, které slyší Kristův hlas, překročit práh a objevit nová místa, nové pastviny.

To, že bychom si měli sami sebe představit jako ovce, které Kristus volá jménem, protože nás zná, jde možná dost proti našemu individualismu, příčí se to představě toho, že máme svobodu, že si nakládáme se životem, jak potřebujeme a že se rozhodujeme sami, do kterých dveří (pomyslně) vstoupíme – nechceme se cítit (nebo být nazýváni) ovcemi, které, ač jsou krásné, bývají považovány za trochu tupá a stádoidní zvířata, která jdou jen za tím, koho znají a kdo je volá. Myslím si ale, že pro to, abychom si text přebrali tak, jak je skutečně myšlený, je klíčové právě to přemýšlení nad významem Kristova výroku “kdo vchází dveřmi, je pastýř ovcí”. To nás totiž odkazuje k symbolice vstupování otevřenými dveřmi, tedy přijetí naší vlastní otevřenosti, toho, že člověk je či může být otevřený tomu, co jej přesahuje. Naší lidskou přirozeností je otevřenost, spolučlověčenství, spolubytí, sdílení, schopnost naslouchat, tážeme se po smyslu, po přesahu, po tajemství života a každý náš čin v životě, naše jednání, rozhodování, naše slova jako kdyby byla – vědomě či nevědomě – odpovědí na toto tázání, na tuto primární lidskou otevřenost, na tu otázku. A Ježíš Kristus, otevřené dveře, je prostorem, který nám umožňuje cestu, nalezení pravdy i skutečného života v pospolitosti s dobrým pastýřem – je to vědomí, že nic není definitivně uzavřeno, že jsme poutníky cestě a že tato otevřenost je velikým požehnáním, protože ani svět není sám sobě uzavřen, ale poukazuje do hloubky a nad sebe, k tomu, kterého nazýváme Bůh. Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání pro 1.neděli po Velikonocích

1.neděle po Velikonocích, 8.dubna 2018

1.čtení: Sk 2,42-47 | 2. čtení: 1Petr 1,3-9 | Evangelium: Jan 20,19-31

Sestry a bratři,

četli jsme o tom, jak Ježíš přichází zavřenými dveřmi, přichází za svými učedníky změněný zkušeností smrti, vzkříšený, a přináší do tohoto společenství pozdravení pokoje. To jsou všechno silné symboly. Svým učedníkům dává Kristus svůj dech, svého Ducha, dechne na ně, proto, aby lidem odpouštěli hříchy. Dává jim svého Ducha, tedy to, co je v něm, dává jim to kristovské, svou podstatu – lásku. A dává jim jí proto, aby ona v nich žila dál, a aby jí učedníci dávali, zprostředkovávali dál. Nedávno se ke mě dostal v jednom emailu takový citát -> život je krátký, času je málo, proto porušuj pravidla, odpouštěj rychle a miluj celým srdcem. Možných výkladů těch slov je jistě víc, když jsem ale přemýšlela nad dnešním evangelijním textem, napadlo mě, že je to snad přesně ono – vždyť co dělá Kristus? Porušuje pravidla – kdo kdy viděl, aby se objevil někdo vzkříšený, přišel zavřenými dveřmi někam, kde ho nečekali? Kdo kdy viděl tak obrovskou a bezpodmínečnou lásku a moudrost ztělesněnou v jednom člověku? Vzápětí dal Kristus svým učedníkům svého Ducha na znamení odpouštění hříchů – tedy, odpouštěj, člověče a dělej to pokud možno rychle, neboť tento Tvůj život je časově omezen. A miluj celým srdcem, tak, jako Bůh, jako Kristus, miloval svět a vše v něm a chtěl, aby mezi lidmi žila láska. Milujme, pokud možno, celým srdcem, tak, jako Bůh miluje nás.

Ježíš dechl na apoštoly, na své učedníky. Už v knize Genesis čteme, že Bůh dechl na Adama, aby se vůbec člověk stal živou bytostí. Dar ducha je ale také symbolem pro znovustvoření, vzkříšení. Vzkříšení pro opravdový život, pro lásku, obětavost, laskavost, pro překračování vlastního ega a sebestřednosti, uspokojení výhradně svých potřeb. Vzkříšení pro krásu tohoto světa a pro život jako uměleckou cestu. Čeština má takové pěkné slovo “oduševnělost”. Nemysleme si, že k takové cestě nepatří i chvění, strach a pochybnost. V příběhu čteme přece také o Tomášovi, který je naplněn pochybami nad Ježíšem. Když malinko odbočím – existuje legenda o sv. Martinovi, kde se mu satan zjeví

v podobě Krista, nicméně Martin se ho ptá: a kde jsou Tvé rány? To je důležité: Ježíš bez ran, láska bez ran, bez bolesti, život bez ran – to není úplně možné. Volitelná je míra utrpení, to, jak rány vnímáme, ale sama bolest, rány, k životu prostě patří. Ježíšovy rány, které Tomášovi a i nám ukazuje, mají smysl – Kristus nám tím dává odvahu, abychom i my ukázali své rány, své bolesti, nestyděli se za ně, neskrývali je. I proto, že Kristus říká – tohle všechno můžete odložit, můžete odložit svoje strachy, svá zranění, svá brnění, můžete přede mnou být takoví, jací jste, protože i já vím, co jsou to rány, i já je nesu a přijímám vás bezpodmínečně, i s vašimi ranami.

Když se podíváme trochu šířeji – bolest a bída okolního světa – to jsou rány Kristovy v naší době. A my jsme vyzváni, i díky tomu, že neseme Kristova ducha, abychom se těch ran dotkli, abychom je dle možností i zmírňovali a uzdravovali. Zlo, nízkost, ego, duch smrti, nebo chcete-li Satan, tvrdí “žádné rány (Martine) nejsou a pokud jsou, nemusíš se na ně dívat, schovám je a Ty dělej, jakože nejsou – dám Ti život v blažené nevědomosti, v rauši, kdy neucítíš ani Tvoje rány a budeš schopen ignorovat i rány okolí”. Kristus, láska nás naopak zve, abychom se, posíleni jeho duchem, těch ran dotkli. Je také ale možné, že Tomášova víra, ač on sám zván běžně nevěřící, byla nějakým způsobem zraněna, a proto ho Kristus oslovil. Víra, která unese pochybnosti a nejistoty, je víra, kterou se můžeme dotknout Krista a zvolat “můj Pán a můj Bůh”. Ta Tomášova pochybnost nám vlastně pomáhá, protože je lidská. Možná, že v Tomášovi můžeme poznat sami sebe – máme spoustu otázek ve věcech víry, na které není odpověď, na které nedokážeme odpovědět. Ale Kristus chce, abychom nesli i tento kříž víry, protože skutečně byly, jsou a budou mnohé věci, které se do poslední chvíle nevyjasní, ale k víře patří i to je snést.

Tomášovo zvolání “můj Pán a můj Bůh” je tak vlastně i úlevným zvoláním radosti. Ježíšovy rány sice nezmizely, ale jsou proměněny. Jak? V něco, co posiluje. Víte, jak se říká “co Tě nezabije, to Tě posíli”? Naše různé rány, zranění, neúspěchy, ale i bolesti a hrůzy tohoto světa, nemáme prostě a jednoduše zapomenout, ani přijímat s cynismem, útrpně. Jednak vidíme, i na dnešním příběhu, že v okamžicích těžkostí, sami jen ze sebe neobstojíme – ale když na nás dechne Kristus, tak přijde nová kvalita života, a rány jsou proměněny a mohou posilovat. Vidíme taky ale to, že jít životem tak, že porušujeme pravidla, odpouštíme rychle a milujeme celým srdcem je cesta sice hrbolatá, mnohdy bolestná a plná překvapení, ale sacra opravdová, troufnu si tvrdit, že je to cesta, na kterou nás Kristus zve. Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na Boží hod velikonoční, neděle Vzkříšení

1. dubna 2018 (text J, 20, 1-18)

Sestry a bratři,

v životě každého člověka se střídají chvíle radostné s chvílemi, kdy bychom sami sebe nejradši neviděli, vyhnuli se tomu, čím musíme projít, temným obdobím, které je v jistém smyslu zkouškou, ale hlavně nevyhnutelnou součástí lidského bytí. Temná životní období zapříčiní lecos, mohou přijít jako odpověď na naše vlastní selhání, mohou být důsledkem nenaplněných či přehnaných očekávání, zklamání z lidí či událostí kolem nás, mohou nastat v důsledku ztráty někoho, koho jsme milovali. Důvody jsou zkrátka různé. Co vnímám jako stěžejní pro to, aby člověk taková temná období prošel a přežil, je ona primární ochota jimi chtít projít, přijmout je a nesnažit se rychle vše bolavé vyléčit, navzdory času a trpělivosti, které každé léčení vyžaduje a potřebuje, a také zkusit pochopit, proč se nepříjemné chvíle či období smutku v životě člověka dějí, čeho jsou důsledkem anebo je prostě aspoň přijmout, to pochopení může přijít později. A co je neméně důležité, neztratit při tom všem naději, symbolický plamínek světla.

Bible, bohatá knihovna zachycující různé životní situace, vznikla možná i jako určitá odpověď na hledání naděje mezi lidmi, jako pomoc ve chvílích, kdy se naděje nedostávalo a víra skomírala. V textu o zvěstování vzkříšeného Krista Marii jsme také slyšeli výpověď o naději. Silnou výpověď o světě lásky, naděje a víry. Ale prvotně vidíme lidsky zcela pochopitelnou situaci, kdy Marie Magdalská, apoštolka, pláče nad ztrátou Ježíše, svého učitele, je plná beznaděje, protože neví, kam se podělo jeho tělo, co se s ním stalo. My dnes slavíme neděli Vzkříšení. Co to znamená a jak to souvisí?

Ježíš Kristus žije. Ne v takovém smyslu, že byl zandán mrtvý do hrobu a z toho hrobu po nějakém zázračném oživení vyšel zpět. Ježíš Kristus byl vzkříšen a žije, ale on se po svém vzkříšení nevrátil do stejného světa, do světa zla, nenávisti, strachu, do světa plného Jidášů, Kaifášů a Pilátů, vzkříšený přišel do společenství lidí, kteří věřili v lásku a zachovávali si naději – vzkříšený Kristus se vrátil do světa, času a prostoru, kde byla a i dnes jsou živé víra, láska a naděje jako cesta životem, se vším, co takový život obnáší, i s tím bolestným, a v něm, v takovém světě, vzkříšený Kristus žije dodnes. Bylo by chybou si myslet, že takto pojaté Vzkříšení, takto nahlížený Bůh je Bohem jen pro někoho. Nikoli, je pro všechny, ale ne každý je a chce být tou úrodnou půdou, do které zvěst o Vzkříšení zapadne coby do půdy úrodné.

Apoštolové Petr a Jan běží ke Kristovu hrobu. Jan – láska a naděje – běží první, ale nakonec dá u hrobu přednost Petrovi – víře. A Ježíš Kristus v tom hrobě není, není tam protože nepatří do minulosti, nepatří k plejádě historických osobností, do světa velkých, ale již zemřelých hrdinů. Otázka, kterou slyšely ženy u Ježíšova hrobu, je důležitá: “Proč hledáte živého mezi mrtvými?” Ježíš Kristus byl vzkříšen a povstal do světa víry, naděje a lásky. Je to až symbolické, protože v životě, když procházíme nějakou zkouškou nebo zmiňovaným temným obdobím, o kterém jsem mluvila na začátku, dostává někdy naše víra, ba i naděje a láska k sobě, životu a druhým lidem na frak, biblickými slovy řečeno – je či až doslova musí být ukřižována, aby pak ale mohla zase znovu vstát do nově viděného světa, do prostoru naplněného vzkříšenou vírou, nadějí a láskou. Někdy se to, co jsme v sobě měli, musí zachvět, aby se ukázalo, zda a jak je to pevné, co se udrží a co odpadne, na čem se dá stavět dál a co je již přežité. Všechno nějakým způsobem stále plyne, je v pohybu, i když si to třeba neuvědomujeme. I Boží dílo – Stvoření můžeme chápat jako dílo, které stále pokračuje, je v pohybu. A v tomto smyslu i Vzkříšení nadále pokračuje – ze strany Boží se sice událo v určitém okamžiku uprostřed dějin světa, ale viděno z naší perspektivy Vzkříšení stále pokračuje v životech jednotlivých lidí, kteří uvěřili a svým životem svědčí o Boží lásce, o Kristu.          Bratři a sestry, víra – to není jen slovní vyznání, to není pouhá odpověď na otázku, co si myslíme o Boží existenci, o Vzkříšení. To je něco daleko hlubšího a závaznějšího, víra je mnohem víc, než nějaký náš názor. Je to svědectví o poznání tajemné, stále plynoucí, nevysychající a uzdravující živé vody vnitřní síly a radosti, o kterou nás v našem nitru nemůže nikdo a nic připravit, a nad kterou můžeme do konce života více a více žasnout navzdory všemu. A která díky tomu, že z ní žijeme, proměňuje náš život. Velikonoce, Pesach, Pascha, to je ze všeho nejvíc živé svědectví, odpověď životem na to, že existuje lék na každé temné období, tak, aby bylo prožito, odžito a překonáno a že existuje světlo, které i v té tmě stále svítí a tma je nepohltila, tedy nás tou tmou bezpečně provede, necháme-li se jím vést. Velikonoce jsou svědectvím, že žádná tma netrvá věčně a že Vzkříšení se děje i tady a teď. Ve světě víry, naděje a lásky, který spoluvytváříme. Víra je něco víc, než naše pouhé názory v hlavě. Víra ve Vzkříšení není teorie, kterou na místě odříkáme, ale je to závazek, závazek žít život v lásce a udržovat naději. Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na Bílou sobotu, 31. března 2018

Gn 1, 1-4/ Ex 14, 15-31/ Řím 6,3 – 11/ Evangelium: Mt 27,63-64

Bratři a sestry,

dneska je sobota, Bílá sobota a jedním z přikázání pro slavení šabatu, dle židovské tradice, je to, že člověk má být o šabatu, v sobotu, šťastný. Ale jak lze člověku přikázat štěstí? A o jaké štěstí se v tom požadavku jedná? Celá současná tzv. mainstreamová, konzumní kultura, je vystavěna a posléze žije z vytváření návyku na záblescích chvilkového štěstí. Jenže pokud si radost a štěstí pleteme s pouhou náladou a emocí vyplývající z něčeho konkrétního, hmotného, tak je nemožné chtít po člověku, aby byl skutečně šťastný, není to to štěstí, které je obsahem přikázání pro slavení soboty, šabatu. Pocit štěstí, který si uvědomujeme až ve chvíli, kdy jsme dostali to, po čem jsme toužili, je závislostí, ale ne skutečným štěstím. A je to závislost nikdy neukojitelná.

Co je tedy tou skutečnou radostí, skutečným štěstím? Teologicky řečeno je to milost – radost a štěstí, to jsou Boží dary. Dary, které jsme ale dostali všichni, každý z nás, a které v sobě máme od narození jako výbavu pro život, dary, které nejsou závislé na tom, kolik si toho můžeme koupit, co si můžeme nebo nemůžeme dopřát, jsou to dary, které tu prostě jsou a každý z nás je máme v sobě. Štěstí je dar, se kterým můžeme po svém, svobodně zacházet. Napadlo vás někdy, že o naší spokojenosti, o našem štěstí, rozhodují krátké okamžiky? Totiž mezi tím, kdy se nám něco děje a chvílí, kdy na to reagujeme, je prostor, ve kterém si my sami volíme svou reakci. Zpravidla to jsou doslova milisekundy, kdy si naši reakci zvolíme. Buď vědomě my sami, nebo nevědomě náš “autopilot”. Od těch krátkých okamžiků se poté odvíjí nejen naše vnitřní spokojenost, naše štěstí, ale často tyto okamžiky ovlivňují i to, jak se nám bude v životě dál dařit, o co budeme usilovat, kam budeme vkládat svoji energii, svůj čas a pozornost. Volba této reakce je skutečnou lidskou svobodou, kterou nám nemůže nikdo vzít.

Velikonoce a čas půstu před nimi nám přinášejí možnost bytostného prožitku přechodu od bolesti do radosti. Vzkříšení, které budeme slavit zítra ráno a které je ústředním bodem Velikonoc, je velikým tajemstvím, které se vymyká možnostem rozumového dokazování. Vzkříšení a skutečná radost a štěstí, nalezení a strážení světla ve vlastním životě, také to jsou Velikonoce. Pokusit se začít žít novým životem a dávat u toho prostor Kristu ve svém životě, tak, aby žil v nás a skrze nás. Aby byl v nás a skrze nás přítomen svou nepodmíněnou láskou. Byl to Friedrich Nietzsche, kdo říkal – “uvěřil bych v toho vašeho vykupitele, kdybyste ale vypadali více vykoupeni a více svobodni”. Jenže ono štěstí, radost a světlo v životě není naším výkonem, není to něco, co si bereme výhradně zvenčí, ale je to skutečně dar milosti, je to Bůh sám, který je v nás a pro nás a pro nějž se potřebujeme otevřít, najít ho, objevit v sobě, jako pramen života, který nás přesahuje. Člověk, který žije jen a jen z tohoto světa a z jeho možností, si je sám sobě středem a jeho touha po štěstí nemůže být takto nikdy skutečně ukojena. Je tu ale také život, který je sebepřesahující, život, který čerpá z nitra, kde je láska, štěstí, radost a světlo jako dary Boží milosti pro nás a k takovému životu nás Ježíš Kristus zve. O Velikonocích vydobyl Kristus svou obětí tento život pro nás a my ho už nyní můžeme žít. A toto poznání, to je skutečná radost, skutečné štěstí, to je opravdové světlo do našich životů. Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář