Kázání na 4.neděli po Velikonocích, 2.května 2021

texty: Skutky 8,26-40, 1. Janův 4,7-21, Jan 15, 1-8

Bratři a sestry,

náš život by měl odpovídat tomu, co hlásáme, slova by měla být doprovázena činy. V minulosti, ale i v současnosti se mnohde křesťané ne vždy drželi či drží hlásaných maxim – to není nic, co bychom nevěděli, anebo sami nezažili. Ani veřejní činitelé mnohdy nečiní to, co žádají po ostatních. Tušíme, ba víme, co je správné, co by mělo být, vztahujeme se k ideálu jako ke světlu, a vzápětí zjišťujeme, že cesta k dosažení toho ideálu je pěkně složitá a mnohde trnitá. Jenže víra bez skutků je mrtvá víra, je to jen prázdná teorie, stejně jako ideál, který je nám čím dál víc vzdálený, když se ani nepokusíme se mu přiblížit. Víra není věcí názoru, není teorií, projevuje se až tehdy, pokud je manifestována v činech, v praktickém životě. 

Ten obraz etiopského dvořana, který jede z Jeruzaléma do Gazy a čte si během cesty z knihy proroka Izaiáše, krásně dokresluje naše dnešní přemýšlení nad texty Písma. Vážený muž nerozumí tomu, co čte, je to pro něj sled obrazů, zakódovaný text, který k němu asi nijak zvlášť nepromlouvá, nedotýká se jej a muž sám přiznává, že by k němu potřeboval výklad. Na cestě ho chvíli doprovází (a posléze i pokřtí) apoštol Filip. Filip s tím dvořanem jde, jede kus cesty, povídají si, prožijí spolu nějakou část dne. Je to symbolické – mnohdy v životě potřebujeme někoho, kdo nás takzvaně “nakopne”, někoho, kdo nám v pravý čas na pravém místě “otevře oči”, něco důležitého pro nás předá. Potřebujeme iniciační zážitky, rituály, lidskou blízkost, sdílení. Potřebujeme inspiraci, učitele, někoho, kdo s námi půjde kus cesty a předá nám kousek svého poznání. 

Zkuste si vzpomenout, kdy jste v životě potkali někoho, kdo Vás nějakým způsobem zásadně ovlivnil, anebo Vaší životní cestu, směřování. To, že je někdo takový – že má tu schopnost inspirovat, ovlivňovat v dobrém druhé, to se nestane samo sebou. Je to otázka práce na sobě, učení se, ale také dělání chyb a jejich poznání, ale to ještě není všechno. Zásadní roli v tom hraje Boží láska, Boží milost a to, že necháme tenhle Boží otisk v nás působit, jednat, vystoupit na povrch, tak, aby na nás bylo patrné, komu jsme uvěřili. To, že si take přiznáme, že nežijeme jen sami ze sebe, ze své domnělé všemohoucnosti, ale že je tu dobrá síla, Boží síla, která nás obdařila tou prvotní láskou, ze které čerpáme a ze které také můžeme dávat dál.

Otisk Boží lásky je v každém člověku. Každý z nás může tedy být světlem, inspirací, každý z nás má něco, o co se může v dobrém podělit. Jde o to, zda chceme takovými být. A co pro to děláme. “Bůh je láska a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm.” (1J 4,16) Tedy ten, kdo miluje – blližního svého, jako sebe sama – ten je světlem, ten je Božím člověkem. Za takovým lidé jdou. A takových je nám třeba v každé době. Inspirujících osobností. 

Zůstaňte v mé lásce, říká Kristus. O jaké lásce to mluví, jak ta Kristova láska vypadá? Ježíš ji ukazuje na přirovnání k vinnému kmeni a ratolestem, a také k ovoci, plodům. Bůh, Kristus je tím kmenem a my jsme těmi plody. Jsme vyživováni láskou, která má své kořeny, základ a počátek v Božím rozhodnutí, v Boží lásce. Jako rostou a dozrávají plody, tak i my se můžeme v životě měnit, zrát, prohlubovat své poznání, lidskost a také vydávat navenek něco dobrého druhým. Stejně, jako by réva nedozrála bez vody, slunce a víno nevzniklo bez péče, času a znalostí vinaře, ani my si v životě nevystačíme sami se sebou, ale potřebujeme druhé, potřebujeme něco, někoho, kdo nás přesahuje, kdo na nás třeba i trochu zatlačí, popostrčí, potřebujeme Boha, abychom se proměňovali, abychom ze sebe vydali to dobré. Amen! 

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na 3.neděli po Velikonocích, 25.dubna 2021

Bratři a sestry,

v řádu liturgického roku je dnešní neděle nazvána “nedělí dobrého pastýře”. Motiv Hospodina, Boha, Ježíše jako pastýře se prolíná celou Biblí. Třeba ve starozákonním 23.žalmu jsou zaznamenána slova o tom, že “Hospodin je můj pastýř, a proto nebudu míti nedostatku”. A apoštol Petr ve svém dopise v Novém zákoně píše o pastýři a bloudících ovečkách, které ho hledají. Jedno z nejstarších starokřesťanských vyobrazení Ježíše, které se našlo v Římě, znázorňuje Krista jako pastýře, který nese na ramenou ovečku. Tak nějak bychom si dobrého pastýře představili i dnes – je to ten, který se stará a stará se rád, stará se z lásky o druhé.

Myslím, že cílem dnešního zamyšlení nad poselstvím Bible je, abychom si kladli otázku, kdo je ve skutečnosti naším pastýřem, a zda věříme Kristu, že právě on je pro nás tím dobrým pastýřem? 

Poslední dva týdny jsem po letech zase hodně poslouchala irskou kapelu U2, a konkrétně v jejich skladbě Every Breaking Wave Bono zpívá slova: “myslel jsem, že slyším kapitánův hlas, ale je težké poslouchat, když ty kážeš”. A to je přesně ono – jak zaslechnout ten tichý, tajemný hlas kapitána? A jak ho poznat, že je to právě on, Kristus, kapitán, tajemný Bůh, kdo k nám promlouvá? Do života nám totiž denně vstupuje spousta kazatelů, mnoho různých hlasů a ono je dost těžké se v nich někdy vyznat. Je složité naslouchat kapitánovu hlasu, když nám do něj neustále vstupují jiní, kteří kážou a kteří chtějí zaujmout to stěžejní místo hlasu, kterému budeme primárně a s důvěrou naslouchat, který budeme následovat. I my sami si hledáme inspiraci mezi lidmi, někoho, od koho se můžeme učit, koho můžeme následovat. A někdy nemusíme ani moc hledat. Různí vůdcové si hledají nás, nabízejí nám svou pomoc, ledacos slibují. Je spousta pastýřů, kteří se ucházejí o naši přízeň.

A mezi nimi Ježíš, s jednoznačným prohlášením: „já jsem!“ „Já jsem ten dobrý pastýř!“ Věříme mu? On spolu s tím prohlášením – které je vlastně pozváním – nabízí i měřítko či zdůvodnění: jak se pozná opravdu dobrý pastýř, proč on, Ježíš, o sobě může prohlásit, že je dobrý pastýř. Dobrý pastýř se pozná, když jde vlk. Podle toho, jak se ve chvílích ohrožení zajímá pastýř o ovečky, o to, co je mu jako pastýři svěřeno. Jsou pro něj na prvním místě. Kristus je pastýř, který se k nám hlásí, ne aby z toho něco měl, ale protože jsme opravdu jeho a on se nás odmítl vzdát, i když to pro něj samého znamenalo nebezpečí, ohrožení, zavržení, smrt. I když jde vlk a všichni jiní pastýři selžou a utečou, on se k nám hlásí, on se tomu Nepříteli postavil. Dobrota pastýře Ježíše Krista ukřižovaného pro lidstvo, nám odhaluje Boží dobrotu, Boží lásku. V Kristu se k nám jako pastýř hlásí Bůh. Bůh, který nás nemiluje proto, aby z toho něco měl. Jeho láska a péče nezávisí na nás, zda se mu nějak vyplatíme. A tak se nemusíme bát, že nás zavrhne tam, když se mu vyplácet přestaneme. Nemusíme se bát, že si vybírá lidi podle toho, co z toho bude mít. Miluje nás prostě proto, že jsme. Všechny. A Kristovo vzkříšení, které si v tomto velikonočním období zvlášť připomínáme, znamená, že tato Boží láska je víc než smrt. Amen! 

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na 2.neděli po Velikonocích, 18.dubna 2021

texty: kniha Skutky apoštolů  a Janovo evangelium

Bratři a sestry,

co asi formovalo jednání Saula/Šavela, později známého jako apoštol Pavel? Saul – Pavel z Tarsu, vzdělaný muž, farizej, jistě chtěl být věrný učení, které mu předal rabín Gamaliel v Jeruzalémě. Jistě chtěl být vzorným člověkem, který bude zachovávat všechny předpisy, příkazy a zákazy, které mu v synagoze byly předány. Byl přítomen ukamenování jáhna Štěpána, pronásledoval křesťany, kteří prchali ze Svaté země, kde se necítili v bezpečí. Saul se držel nepsané dohody, učení, které mu bylo předáno. V Bibli je dohoda přítomna od počátku – smlouva mezi Bohem a jeho lidem existovala a existuje. Bůh s lidmi uzavřel smlouvu z lásky, lidé, ať už se jednalo o Židy, křesťany či muslimy, si tuto smlouvu ale mnohdy vyložili a vykládají jako pokyn k tomu, aby se začali bát – Boha, jiných lidí, ostatních duchovních proudů, odlišností … netřeba popisovat, co z toho vzešlo a vzchází. Apoštolu Pavlovi (Saulovi) se později naštěstí rozsvítilo, byl osvícen, přišel na chvíli dokonce o zrak, aby o tři dny později prohlédl a viděl. Takhle duchovní transformace ho přivedla na úplně jinou cestu – z cesty strachu na cestu lásky. V letech, které mu ze života zbývaly, prochodil Malou Asii a šířil Kristovo učení, evangelium, radostnou zprávu.

Spisovatel Miguel Ruiz píše, že všechno, co v životě děláme, je založeno na dohodách, které jsme uzavřeli. Jsou to dohody, které uzavíráme se sebou, s ostatními, s Bohem. Tu úplně první dohodu, jak jsem zmiňovala, uzavřel Bůh s lidmi, dohodu, založenou na lásce, protože, jak je psáno “Bůh miloval svět”. Jsou tu další dohody, která na tuhle první navazují. A sice ty, které uzavíráme sami se sebou. Definují nás, utvářejí naše postoje ke všemu ostatnímu, otevírají nám oči pro způsob, jakým vnímáme přítomnost a vlastně i budoucnost. Tyto dohody jsou vlastně postoje, které zaujímáme a ve kterých sami sobě a pak i okolí říkáme, kdo jsme, jak se máme a chceme chovat, co si v našem životě dovedeme představit a co ne. Co dokážeme a co nedokážeme připustit, kam chceme zajít a kam ne.

Dohody uzavřené z lásky, postavené na lásce, na touze a odvaze překonávat strach, na otevřenosti a touze po poznání, nám velmi pomáhají, dodávají nám energii, obohacují nás a díky nim se prohlubuje také poznání, kdo skutečně jsme, odkud a kam jdeme, jaký je náš úkol a co pro jeho splnění můžeme udělat. Získáváme díky nim vnitřní svobodu a autenticitu. Dohody založené na strachu nás, oproti těm prvním, svazují, znehybňují, omezují, odebírají nám energii, udržují nás ve stavu permanentního stresu, napětí a vyčerpání. Utrpení, nezdary, pocit zmařeného, nenaplněného života – to jsou všechno výsledky našich dohod, které jsme uzavřeli se sebou samými na základě našich obav a strachů a podle kterých jednáme a směřujeme svůj život.

Saul (Pavel) samozřejmě jednal v souladu s tím, co se naučil, čemu naslouchal v synagoze a u svého učitele. Není divu, že chtěl zlikvidovat ty, kteří podle jeho poznání a přesvědčení nedělali to, co by dělat měli, vymykali se zaběhnutým pořádkům a představám o tom, co je správné a hodné následování. Saul, jak byl svázaný tím, co se naučil, co mu vštěpovali a čemu uvěřil, šel po krku těm, kteří byli svobodní, kteří díky Kristu a jeho skutečně bezpodmínečné lásce a přijetí, které v praxi ukazoval svým životem, získali vnitřní svobodu. Tohle muselo Saula hrozně štvát, když vnímal, že dodržuje všechny předpisy, žije vzorný život, který je ale taky možná dost chladný, v jistém smyslu i antisociální a nelaskavý. Pavel dost možná, na základě strachu, jak se bál Boha, tak se i bál o své učení, bál se, aby dobrým žákem svého učitele, bál se tak moc, že v lidech, které pronásledoval, neviděl své bližní, bytosti, jako on sám, lidi, ale někoho, koho je potřeba odstranit. Ale nakonec stačilo málo a všechno bylo jinak. Naštěstí.

Sestry a bratři, jeden člověk dokáže velké věci, říká nám mimojiné dnešní příběh. Každý z nás můžeme hodně dobrého vykonat, když se dokážeme osvobodit od našich vnitřních svazujících pout. Jaké věci to budou a jakou vlnu spustí je naprosto zásadně ukotveno a ovlivněno tím, z jaké pozice ony věci každý z nás děláme. Jaké smlouvy jsme sami se sebou uzavřeli a kudy, po jakých cestách směřujeme svůj život. Máme od Boha svobodu se rozhodnout, ale je velká škoda zapomenout na to, že láska je dar, který nás osvobozuje k plnému lidství a skutečné svobodě a že stojí za pokus, nejeden, překonávat strach a omezení z něj plynoucí. Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na Boží hod velikonoční, 4.dubna 2021

Bratři a sestry,

Písmo nám zvěstuje Ježíšův život, jeho slova, činy, utrpení, smrt a vzkříšení. Hrobem leckterý příběh končí, ale dnešní ráno nám otevírá úplně jinou perspektivu. K čemu se to všechno stalo? Boží odpovědí na tuto otázku je také otázka: “Proč hledáte živého mezi mrtvými?” Kristus neleží v hrobě, není hrdinou minulosti, ale je živý, je s námi. Ten, který měl být odklizen, který se mnohým nehodil a nelíbil, je z Boží láskyplné moci znovu zde. Jiný a jinak. V textu o zvěstování vzkříšeného Krista Marii čteme výpověď o naději. Silné svědectví o světě lásky, naděje a víry. Lidsky zcela pochopitelná situace, kdy Marie Magdalská, apoštolka, pláče nad ztrátou Ježíše, svého učitele, je plná beznaděje, protože neví, kam se podělo jeho tělo, co se s ním stalo. Velikonoční vyprávění nám ukazuje, jak, jakým způsobem je a bude Ježíš s námi. Může přijít jako neznámý poutník, jako ten, kdo klade otázky, jako ten, který naslouchá a doprovází. Je s námi, když se společně shromažďujeme k Večeři Páně, je s námi tam, kde se setkají dva nebo tři v jeho jménu. Je s námi v hledání i v bolestech. 

Bible, bohatá knihovna zachycující různé životní situace, vznikla možná i jako určitá odpověď na hledání naděje mezi lidmi, jako pomoc ve chvílích, kdy se naděje nedostávalo a víra skomírala. Ježíš Kristus byl vzkříšen a žije, vzkříšený přišel do společenství lidí, kteří věří v lásku a zachovávají si naději. Vrátil se do světa, kde živá víra, láska a naděje jsou způsobem pohledu na život, cestou se vším, co takový život obnáší – s radostným, i bolestným. Vzkříšený Kristus žije. Bylo by chybou si myslet, že takto pojaté Vzkříšení, takto nahlížený Bůh je Bohem jen pro někoho. Nikoli, je pro všechny, ale ne každý je a chce být tou úrodnou půdou, do které zvěst o Vzkříšení zapadne coby do půdy úrodné. 

Apoštolové Petr a Jan běží ke Kristovu hrobu. Jan – láska a naděje – běží první, ale nakonec dá u hrobu přednost Petrovi – víře. A Ježíš Kristus v tom hrobě není, není tam protože nepatří do minulosti, do světa velkých, ale již zemřelých hrdinů. Otázka, kterou slyšely ženy u Ježíšova hrobu, je důležitá: “Proč hledáte živého mezi mrtvými?” Ježíš Kristus byl vzkříšen a povstal do světa víry, naděje a lásky. Je to až symbolické, protože v životě, když procházíme nějakou zkouškou nebo těžkým obdobím, dostává někdy naše víra, ba i naděje a láska na frak, biblickými slovy řečeno – je či až doslova musí být ukřižována, aby pak ale mohla zase znovu vstát do nově viděného světa, do prostoru naplněného vzkříšením. Někdy se to, co jsme v sobě měli, musí zachvět, aby se ukázalo, zda a jak je to pevné, co se udrží a co odpadne, na čem se dá stavět dál a co je již přežité. Všechno nějakým způsobem stále plyne, je v pohybu. I Boží dílo – Stvoření můžeme chápat jako dílo, které stále pokračuje, je v pohybu.   

Bratři a sestry, víra – to není jen slovní vyznání, to není pouhá odpověď na otázku, co si myslíme o Boží existenci, o Vzkříšení. To je něco daleko hlubšího a závaznějšího, víra je mnohem víc, než nějaký náš názor. Je to svědectví o poznání tajemné, stále plynoucí, nevysychající a uzdravující živé vody vnitřní síly a radosti, o kterou nás v našem nitru nemůže nikdo a nic připravit, a nad kterou můžeme do konce života více a více žasnout navzdory všemu. A která díky tomu, že z ní žijeme, proměňuje náš život. Velikonoce, Pesach, Pascha, to je ze všeho nejvíc živé svědectví, odpověď životem na to, že existuje lék na každé temné, náročné životní období, tak, aby bylo prožito, odžito a překonáno a že existuje světlo, které i v té tmě stále svítí a tma je nepohltila, tedy nás tou tmou bezpečně provede, necháme-li se jím vést. Velikonoce jsou svědectvím, že žádná tma netrvá věčně a že Vzkříšení se děje i tady a teď. Ve světě víry, naděje a lásky, který spoluvytváříme. Víra je něco víc, než naše pouhé názory v hlavě. Víra ve Vzkříšení není teorie, kterou na místě odříkáme, ale je to závazek, závazek žít život v lásce, udržovat naději, jít za světlem. Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na 5.postní neděli, 21.března 2021

5.neděle postní, Smrtná/Judica, 21.března 2021, Brno – Botanická

texty: Jeremjáš 31,31-33, Židům 5,5-10, Jan 12,20-33

Sestry a bratři,

blížíme se ke svatému velikonočnímu týdnu. Dnešní 5.postní neděle zvaná Judica, nebo také Smrtná, už ukazuje k velikonočním událostem, které zanedlouho přijdou. Zvěst dnešní neděle se zabývá otázkou zvovuzrození, odevzdání se, a je také o svobodě v životě s Kristem, o sdílení a samotě. 

Jeremiášův starozákonní text poukazuje na důležitost toho, k čemu se přikloníme v našem nitru. “Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem (Jr 31,33)” Bůh Otec, Hospodin, nám jde vstříc, každému člověku dal do srdce kus sebe. Abychom tomu zákonu pozoruměli,  dostali jsme Božího syna, učitele Ježíše Krista. Pavlův text v dopise Židům mluví o tom, že i Ježíš se, jako každý člověk, v životě učil, že se potkával se svými strachy, že postupoval v poznání. Uvěřit v Boha, v Krista, znamená vydat se s ním na cestu poznání, která je živena nevysychajícím pramenem živé vody. Život s Bohem je pestrý, zažíváme vzlety i pády, radost i bolest, strach i bezstarostnost. Mělo by na nás být vždy nějakým způsobem patrné, že žijeme s Kristem a z něj. Mělo by na nás být vidět, na našem přístupu k životu, že žijeme z Božího pramene. A měli bychom usilovat o to, abychom byli druhým srozumitelní. 

V evangeliu jsme dnes četli, že Ježíšovi učedníci se setkávali s poutníky, s Řeky, kteří se přicházeli klanět Bohu. Chtěli se ale také potkat s Ježíšem a proto oslovovali Kristovy učedníky. To by se asi nestalo, pokud by se učedníci drželi někde stranou, nebo byli odtažití, nekomunikativní, zapouzdření do svého postavení, úkolu. Ale v tomhle případě se projevují skutečně učednicky, inspirativně a setkání zprostředkovávají. To je i naším úkolem v životě – když jsme uvěřili v Krista a jdeme po cestě života s ním – abychom byli vůči dalším poutníčkům, lidem, které potkáváme, otevření, abychom jim byli srozumitelní ve víře, abychom i ostatním skrze sebe samé zprostředkovali setkání s Kristem. To se nemusí dít nijak explicitně, ale z našich činů, slov, způsobu života by mělo být patrné, že víme, komu a kam patříme, kde a u koho je náš domov. Text Janova evangelia se dotýká také svobody v Kristu, nového života, vzkříšení. “….jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek (J 12,24b)”. Jan nevyzývá ke smrti jako takové, ale k tomu, abychom dobře užili čas svého života, abychom měli odvahu k vykročení – ze sebe, k pomyslnému překročení svého stínu, svého ega. … “Ztratit” sebe pro dobrou věc, vydat se vstříc směrem k druhým, neznamená popřít své hodnoty, záliby, radosti. Ale znamená to nemít jen tohle, ale chtít nejen mít, ale být – v otevřenosti se dát druhému, druhým, přinést užitek světu a neřešit tolik jen “co já?”. 

Konfucius prý řekl: “Každý z nás máme dva životy. Ten druhý nám začíná, když si uvědomíme, že máme jen jeden.” Symbolika pádu pšeničného zrna do země může symbolizovat moment prozření – pokud si budu chránit to své jisté, ale nenajdu odvahu “padnout” do neznáma, do půdy, tak nikdy nezjistím, co vše ze sebe mohu vydat. Vzpomeňme si třeba na své dětství, na rodiče, prarodiče anebo na přátelství,která nás v životě ovlivnila. Všichni ti lidé museli kvůli nám alespoň na chvíli zapomenout na sebe, aby nám předali něco důležitého, co v nás žije. A i my můžeme takto sami na sebe zapomínat, ztrácet sami sebe pro druhé. To, co jsme dostali, v nás může dál růst, nést plody. A stejně takoví máme být my – ztratit svůj život pro druhé. Sám Ježíš Kristus, náš učitel a spasitel, je jako to pšeničné zrnko, které padlo, aby v nás jeho láska, velkorysost a obětavost mohli růst, nám i druhým k užitku. Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na 4.postní neděli, 14.března 2021

texty: Numeri 21,4-9, Efezským 2,1-10, Jan 3, 14-21

Bratři a sestry,

Izraelci už dlouho putovali, cesta pouští nebyla nijak příjemná a lid začal propadat malomyslnosti – depresím a špatným náladám – řekli bychom asi dnes. Stěžovali si, nelíbilo se jim, co zažívají, bylo to dlouhé, nepříjemné, únavné, nejisté. Na jednu stranu – nebylo se čemu divit, protože putovali směrem k Akabskému zálivu, a tak šli přesně na opačnou stranu, než byla zaslíbená země, tedy než kam směřovali a chtěli jít. Tuhle pořádnou zacházku museli podstoupit proto, aby se vyhnuli území Edómců. Mojžíš sice žádal edómského krále o svolení zemí projít, ale ten jim to nedovolil. A tak museli jít hodně dlouhou oklikou. Namísto toho, aby byli Hospodinu vděčni za jeho vedení, se jich zmocnila únava, nejistota a beznaděj. O zemi zaslíbené si začínali myslet, že jsou to jen krásné řeči a kdoví, jestli tam vůbec někdy dojdou. 

V těžkých situacích se ukazuje skutečná kvalita lidí – to, co si každý neseme s sebou uvnitř, se začne projevovat navenek, ukazuje se ale i kvalita institucí, jednotlivých společností, politických systémů. Vloni jsme si mysleli, že pandemie potrvá pár týdnů a ejhle, už je to rok a konce stále nevidět. Návrat k “normálu”, k životu, kdy nás nebude nic drasticky omezovat, se nám teď může jevit jako dosažení pobytu v zemi zaslíbené. Putujeme, vyhlížíme jí, ale už na té cestě také propadáme malomyslnosti a beznaději. Jak vidíme, i Izraelci v těžké situaci nadávali, malomyslněli. Ani my nejsme kolikrát ve stavu přijmout některá nepopulární opatření, omezení, byť právě teď je čas k tomu, abychom se víc, než na vnější prostředky, spolehli na sebekázeň, solidaritu, vzájemné porozumění a vyjití si vstříc. Každá těžká doba je společnou zkouškou naší lidské a občanské zralosti. A na každém z nás záleží, jak se zachováme, zda budeme světlem a příkladem, nebo zda kolem sebe budeme šířit malomyslnost, stíny, blbou náladu, bludy … 

Je to tak, že ve chvílích, kdy zažíváme něco těžkého, procházíme nějakou transformací, zkouškou, potřebujeme někde vidět světlo. Izraelci se do situace, o níž jsme dnes četli, dostali díky tomu, že nedůvěřovali Hospodinu, proto museli dál putovat pouští a navíc čelili i situaci fyzického ohrožení. Mojžíš nakonec uprostřed izraelského ležení vztyčil vysoký sloup a na jeho vrcholu jako znamení záchrany umístil kovovou figuru hada. Toho bronzového hada zmiňuje i dnešní evangelium. Proč? Samotná soška hada neměla zázračnou moc, byl to obyčejný kovový předmět, vyrobený lidskou rukou. Bylo to znamení záchrany a Izraelci měli na toho hada pohlížet, aby si to uvědomili. Neměli se mu klanět, ale mít jej tak nějak před očima, a díky němu si zpřítomňovat Hospodina, který je záchranou a s tímhle vědomím zkusit překonat všechny těžkosti. Každý ten pohled jednotlivce vzhůru na hada byl vlastně vděčným pohledem k Bohu, který zachraňuje lid. Když pak Izrael táhl dál, byl o zkušenost bohatší, moudřejší. Izraelci věděli, ke komu a kam patří. 

V evangeliu jsme dnes četli: “Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.” Tak jako tehdy Izraelce před smrtí zachraňoval pohled k figuře hada, a probouzel v nich naději, posiloval v nich pomyslné světlo a dodával vůli jít dál blíž zaslíbené zemi, tak nás před věčnou smrtí, před pádem do temnoty a beznaděje, zachraňuje pohled ke Kristu. A Ježíš říká výslovně, jaký pohled nás zachraňuje: “Kdo v něho věří, má život věčný.” Tedy pohled srdcem, protože “správně vidíme jen srdcem”, a to už přece víme 🙂 

Vidět srdcem znamená i schopnost uvědomit si, že mnohé chyby, zlo a stíny, které vidíme ve světě, v druhých, je to, co je v nás a co jsme neprohlédli, nezpracovali. Měli bychom se proto snažit uvědomit si své stíny, pokusit se je vtáhnout, pojmenovat, přispět tak k uvolnění napětí nejen svého, ale i lidí kolem, těch, které svým jednáním a chováním můžeme ovlivnit – v dobrém i zlém. I na Ježíše Krista si farizeové a další promítali všechny své strachy, stereotypy … ale on neměl v sobě zlo, neodplácel stejnou mincí, byl a je tím největším světlem, nenásilným vykupitelem, který otevírá naše srdce a oči opravdovému, věčnému životu, víře, naději a lásce. Jeho oběť za nás nasvěcuje i náš život, a vede nás k tomu, abychom i my přinášeli do světa světlo, protože ho potřebujeme, teď zase víc, než kdy dříve. Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na 1.postní neděli, 21.února 2021

texty: Gn 9, 8-17, Mk 1, 9nn

Bratři a sestry,

postní doba je cesta, čas k prověření stezek, po nichž se touláme a jimiž se ubíráme, abychom našli tu, která nás dovede zpět domů. Postní čas není sbírkou zbožných úkonů, ani závodem s druhými, co všechno si na 40 dní odepřeme a kdo toho zvládne víc, je lepší, ale je dobou, kdy zkoušíme rozlišit, kam se zaměřuje naše srdce. Otázka “kam míří mé srdce?”, resp. “kde jsem a kam směřuji?” je jádrem postní doby. Zkusme se ptát sami sebe, kam mne vede moje životní navigace – k Bohu? Anebo jinam? Žiju k Boží radosti, anebo pro to, aby si mě někdo všímal, chválil mne, obdivoval, abych byl/a na prvním místě …?

Jan Werich říkal: „Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ Možná, že by stačilo, abychom 40 dní prostě jenom byli – sami sebou, podle svého srdce, beze strachu a masek. Podle Boží jiskry v nás. Máme příležitost se nad sebou zamyslet, zda děláme vše proto, abychom dokázali zůstat sami sebou. Přes všechny naše ústupky, pohodlnost a rozumářské argumenty, že to nejde, že se musíme přizpůsobit požadavkům okolí apod., stejně v hloubi duše víme, že to, co je kolem, není ještě to, co by být mohlo a mělo. Něco uvnitř člověku říká, že do jeho života zasahují vetřelci, kteří životní trajektorii ovlivňují ne vždy správným směrem, a že by se s nimi neměl smiřovat. Jenže téměř vždy se nám postaví do cesty nějaká překážka, s kterou si nevíme rady a na kterou naše síly nestačí. Ptáme se, proč to nejde? Jak to, že se s tím nedokážeme vypořádat? Když o tom uvažujeme docela poctivě, dojdeme ke zjištění, že se příliš spoléháme na sebe a málo, nebo vůbec ne, na Pána Boha. Není na něho čas, říkáme si. Ale proč? A kdy bude?

Postní období se opakuje každoročně, a přece je každý rok nové – protože i setkání s ukřižovaným a vzkříšeným Kristem je každý rok nové. Postní období je časem zvlášť příhodným k tomu, abychom se pokusili obnovit chápání křesťanského života jako velkého putování do Otcova domu, cestu domů. Návratem domů končí každé cestování, každý život? S čím se budeme jednou vracet domů a jak? 

Postní doba začíná výzvou: „Obraťte se a věřte evangeliu“ (Mk 1,15). Těmito slovy začal Ježíš své poslání na zemi, aby smířil lidstvo s Otcem a aby uvedl každého na cestu života. Bůh Otec totiž ve své dobrotě a moudrosti připravil plán spásy pro všechny lidi, kteří od něho pocházejí a k němu směřují. Stůjte na cestách a vyhlížejte, ptejte se, která je dobrá, po ní se vydejte a vaše duše naleznou klid. (Jr 6,16). Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázáni na 5.neděli po Epifanii, 7. února 2021

texty: Iz 40,21-31, 1. Kor 9,16-23, Mk 1,29-39

Sestry a bratři,

věřit znamená nemít nic v rukou – nic, co by se dalo exaktně dokázat – a prožívat toto “nic” jako živé, přítomné, jako stále živoucí, nehynoucí a nepodmíněnou lásku. Ta nás mimojiné vede k tomu, abychom dávali věcem určitou volnost, průchod, leccos uměli odevzdat, abychom byli ochotni odpustit, vydávat se s důvěrou na cestu a na té cestě důvěřovat druhým, dávat sebe sama a sami sebe nacházet. 

V dnešním textu evangelia čteme o tom, jak Ježíš bere horečkou ochablou ruku nemocné ženy, a ta žena se záhy uzdraví, nabyde sílu a může všechny obsluhovat. Stejně tak je psáno o dalších nemocných a posedlých, že byli přinášeni, přiváděni, aby je uzdravil. Museli se, tito ne-mocní, spolehnout – na něj, na druhé, na pomoc zvenčí. Písmo nám tady říká, že nikdy nejsme sami, že je tu někdo, kdo nám podává ruku, že je tu světlo, za kterým můžeme jít. A taky, že je v pořádku, když jsme někdy bezvládní, nemocní, či jinak bezmocní, že i neschopnost se počítá, i to, že jsme kvůli tomu třeba naštvaní, smutní, bolaví …. Víra musí umět žít s paradoxy, poradit si s nimi, se vzlety i pády. Bolest, smutek, ale ani třeba hněv, prostě emoce, které se zákonitě objevují v životě každého člověka při různých příležitostech – nic z toho bychom neměli potlačovat. Ale máme se pokoušet takové stavy proměňovat. Všichni známe v životě dny lepší, dny horší … ale jak s nimi nakládáme, s tím, co se nám děje? V tom se lišíme. Mnohé podstatné věci a proměny se dějí vlastně neviditelně, jakoby “nic”, možná pouhým “dotekem”, během oka-mžiku, ale za tím nic je ve skutečnosti nikdy nehynoucí Boží láska k nám, síla té lásky, ze které lze brát i dávat dál. Víra nespočívá toliko ve slovech. Ve vysvětlování. Spočívá v osobě. V Bohu, který nám vyjevuje své božské Já v Kristu a v oběti Krista za nás. Boží Slovo, které se stalo tělem, nás volá k osobnímu dialogu. Písmo nás volá k osobnímu zápasu, cestě. Jak naložíme s tím, co se nám v životě děje, s tím, jak náš život vypadá? V osobním nasazení, v našem osobním zápolení s tajemstvím Boha, přicházíme k víře, ke zdroji, k lásce. K síle, která může proměnit nazírání na náš život, která nás může (vy)léčit. Je to proces, dění, cesta vztahování se, ale ne vždy cesta vysvětlování. Cesta v tichu. Kristus také nemocné ženě neříkal, z čeho má horečku a proč se jí to stalo, nemoralizoval, nepoučoval, jednal. Uzdravil jí dotekem. 

Bratři a sestry, už tady zaznělo, že do života každého z nás patří světlo i stín. Mnohdy jsou naše životní cesty velmi paradoxní. Ptáme se, co nám tím vším chce Bůh říct? Bezpochyby je jedním z našich úkolů, abychom se na této cestě probojovali, promeditovali a promodlili k vyznání: “ne má, ale tvá vůle se staň, Pane”. Není to ale poraženecké vyznání, kapitulace pod tíhou osudu, naopak, takové vyznání se rodí z dialogu, z modlitby. Anselm Grün, jeden z učitelů praktického duchovního života inspiruje k praxi rozmlouvání s Bohem nahlas, doma s ním mluvit – třeba i hodinu. Zkuste to! Dnešní evangelium se jen málo rozepisuje o Ježíšově modlitbě, víme vlastně jen to, že Ježíš odešel do ústraní a tam se modlil. Víc o tomto jeho rozhovoru s Bohem nevíme. Ale čteme, že měl moc uzdravovat. Jedna z rovin tohoto příběhu nám ukazuje k prameni, ze kterého může čerpat každý. K lásce, víře, dialogu. Žijeme-li z těchto zdrojů, znamená to také, že sázíme na to “nic”, o kterém jsem mluvila na začátku. Ono “nic” se nedá vlastnit, usmlouvat, řídit, prodávat, koupit, měřit, zasloužit si, ba ani vysvětlit. A přesto je to zdroj, který tu byl, je a bude – stále hojný. Dá se k němu dostat i skrze modlitbu, neboť ta nás povznáší k Bohu a má moc změnit naší perspektivu vnímání událostí v našich životech – dává nám nadhled, nebo možná právě ten Boží klid, jistotu, vědomí, že nejsme sami, ať se děje cokoliv. Amen! 

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na 4.neděli po Epifanii, 31. ledna 2021

texty: Dt 18, 15-20, 1Kor 8, 1b-13, Mk 1, 21-28

Sestry a bratři,

jedním z důležitých úkolů církve je její prorocká úloha. Víra přináší do života rozměr pokoušet se interpretovat znamení doby, je to jeden z našich úkolů. I takto následujeme Krista, když se pokoušíme nahlédnout události, jichž jsme svědky, které prožíváme a dotýkají se nás, a když se je pokoušíme číst tak, že jdeme v jejich chápání za prvotní emoce, hlouběji. Je naším úkolem se ptát, jak k nám skrze dějinné události mluví Bůh, co nám sděluje? Máme na cestě za poznáním také překonávat strach. Často tam, kde je málo víry, je hodně strachu, a tam, kde je hodně strachu, se může začít dařit třeba agresivitě, konspiračním teoriím anebo také lživým prorokům, rádoby zachráncům, těm, kteří si myslí, že mají poznání, těm, kteří hlásají, že mají pravdu, sílu, moc … I tímto směrem nás v úvahách vedou dnešní biblické texty. Proroci, ti skuteční, do dějin vnesli fenomén víry, důvěry, otevřeli lidem novou dimenzi života, obohatili dosavadní systém rituálů, příkazů a zákazů právě o víru a důvěru ke skutečnosti jako takové, o důvěru k tomu, který vtiskuje smysl i zdánlivě nesmyslným věcem. Také nás učí, jak léčit kořeny strachu, protože strach mnohdy pochází z vykořeněnosti, a hledá si cíl – čeho by se mohl bát, v kom či v čem zakořenit, hledá si prostor. Dnešní evangelijní text, ačkoliv se to možná na první přečtení nezdá, nám sděluje něco o zakořeněném strachu, o vykořeněnosti, která dává prostor všelijakým “nečistým duchům”, ale text je také právě o důvěře. 

Když byl před necelými dvěma lety, 30 let po revoluci, proveden nezávislý průzkum v české společnosti, jedna část otázek se týkala zásadní věci, kterou je obecně důvěra – mezi lidmi, důvěra v instituce apod. Důvěra přináší do občanské společnosti stabilitu a soudržnost a ulehčuje lidem vše od obchodních transakcí po každodenní komunikaci. Pohybovat se v prostředí, kterému se dá důvěřovat a kde se dá důvěřovat, je pro život mnohem lehčí. Společnosti, ve kterých je důvěra nízká, naopak neprospívají, což se projevuje na fungování státu i v mezilidských vztazích. Důvěra mezi nejbližšími i zkušenosti s těmi, které člověk osobně nezná, jsou tak klíčovými ukazateli fungující společnosti. V tom průzkumu z roku 2019 se ukázalo, že je nám ve společnosti potřeba důvěry více, že mezi lidmi v naší společnosti je důvěra obecně extrémně nízká. Jak už bylo řečeno, mezilidská důvěra je obrovsky důležitým kapitálem. Nakonec i zkušenost loňského a letošního roku nám také o důvěře či nedůvěře mezi lidmi mnohé vypovídá. V lidech narůstá skepse, a právě i další nedůvěra. Ani se tomu nelze divit, po informačních kotrmelcích, které předvádějí špičky naší politiky. Právě lidé, kteří jsou vidět, kteří vystupují na veřejnosti, někdy samozvaní, jindy skuteční “proroci” mají zvláštní zodpovědnost za kapitál důvěry, ne všichni si to ale zodpovědně uvědomují a podle toho jednají. 

Bible nás i skrze příběhy dávných proroků učí, abychom si uchovávali naději, abychom se nevzdávali, vytrvali. Protože život ve víře je cestou na hloubku bytí. Abychom se učili překonávat strach. Kristus má v mnohém také terapeutickou úlohu – ukazuje, jak překonávat strach, nedůvěru a agresi vírou a nadějí. 

Když se tedy konečně vrátím k tomu dnešnímu textu z Markova evangelia, tak je tam zmíněn muž, kerý byl posedlý nečistým duchem. Nečistí duchové, to je pro nás asi něco jako hororová představa, ale nečistý duch, to může být klidně to, co poletuje vzduchem, mezi lidmi, a tu sedne na toho, tu na onoho – taková ta blbá nálada, atmosféra nejistoty, strachu, davová psychóza, nebo rychle se šířící “zaručená” zpráva, něco, co na nás sedne, myšlenka, která mnohé ovládne .… Ježíš říká nečistému duchu: “Mlč, umlkni a vyjdi z něho”. A stane se. To je ta terapeutická síla Kristovy lásky, která zmůže takové věci. Překoná strach, dává kořeny u pramene života. Boží posel vždycky říká “nebojte se”, proroci, andělé, dobré bytosti, poslové světla a lásky vždycky říkali a říkají “neboj se, nebojte se”, dávají bez touhy ovládnout, léčí bez dlužního úpisu chtít na oplátku vlastnit. A jak jsme četli, zprávy o takovém skutečném léčení se rychle šíří a vzbuzují naději. AMEN! 

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání pro 2.neděli po Epifanii, 17.ledna 2021

texty: Jon 3,1nn/ Ef 4,30nn/ J17,20nn

Milé sestry, milí bratři,

starozákonní kniha Jonáš je nejkratší biblickou knihou a jen tak pro zajímavost – končí otázkou. Spisek je vlastně povídkou, která ukazuje, že Bůh má smysl pro humor, pro ironii a mnohdy jedná jinak, než jak bychom čekali. Příběh proroka Jonáše je vcelku dobře známý – prorok má svůj úkol, jít zvěstovat zkázu hříšnému městu Ninive, ale od samého začátku se snaží svému pkolu vyhnout a uprchnout před Hospodinem. Když má jít do Ninive kázat, tak namísto toho se vydá opačným směrem, nasedne na loď a plaví se pryč, na druhý konec země, do Taršíše. Cestou loď postihne bouře, kterou nachystá Hospodin, lodníci přemýšlí, kdo je bouří vinen, a padne los na Jonáše, neboť se proti Hospodinu provinil a jako jediný se nemodlil ke svému Bohu v čase nebezpečí a ohrožení. Jonáš je vhozen do vody, ale ani tady nemá na svém útěku klid. Nenajde milosrdnou smrt a spočinutí ve vlnách, namísto toho Hospodin pošle rybu, která Jonáše spolkne a Jonáš se plaví dál v ní. A tak mu nezbývá, než skutečně jít do Ninive – je to jeho druhá šance, a zvěstovat, co je jeho úkolem – Ninive má být zničeno. Jonáš se odebere na kopec, aby celou apokalypsu sledoval. K jeho překvapení, a to nemilému, ovšem žádná apokalypsa nenastala. Lidé v Ninive se obrátili a Hospodin jim odpustil. Jonáš se s Hospodinem začne hádat, je naštvaný a zcela lidsky pochopitelně si připadá jako hlupák, který zvěstoval Ninive zkázu a ono se nic nestalo. A Jonáš má pocit, že je v právu, když se na Hospodina zlobí. To je takový opakující se motiv, že Jonáš si myslí, že má právo na svůj hněv, a drží sám sebe v tomhle postoji. Tak moc se nakonec zahleděl do svého poslání, nabyl představy o své důležitosti a svém poselství, navíc měl i falešnou představu o Bohu, na kterého se stále zlobil, že si ani nevšiml, že situace se změnila, že lidé v Ninive činili pokání. Jonášovi, jak vidno, úplně nejvíc nakonec šlo o vlastní prestiž a vůbec se neradoval z toho, že lidé, spousta lidí ve městě, které mělo být zničeno, se polepšili, nešlo mu o ně, o ty, k nimž byl poslán, ale šlo mu jen o něho samého.

Ten příběh nám vyvrací představu mstivého Boha, který člověka pronásleduje a trestá. Je to přesně naopak – Hospodin odpouští, ale Jonáš nikoliv – ten má svou jasnou představu spravedlivého, hněvivého Hospodina, a toho, jak by měl Bůh jednat, jak by se věci měly dít. Ale Bůh se tady ukazuje úplně jinak, jedná jinak, než jak bychom chtěli nebo čekali. 

Ten příběh, bratři a sestry, nás vede k zamyšlení nad různými typy náboženského prožívání. Jsou lidé, napříč církvemi, ba i náboženstvími, jimž je vlastní postoj, kdy víru chápou jako vlastnictví, jako instrument, nástroj k něčemu dalšímu, například k držení konzervativního řádu ve společnosti, k prosazení vlastních představ o Bohu. Takové náboženství přispívá k šíření strachu, nenávisti, k udržení pevného řádu ve společnosti, k uzavřenosti. Existuje ale i jiné chápání religiozity, které je spíše niterné, kdy člověk ve víře prostě žije, a kdy se na povrch, směrem do světa a k druhým lidem dostávají kvality jako je citlivost, tolerance, touha po pokoji a míru, otevřená mysl, poctivé hloubání o otázkách víry a života. 

Lidé jsou různí, jsme různí, a tak máme také různé představy o Bohu, které se často mezi sebou liší. Ale právě také u Boha a v Bohu dostáváme tu milost, kdy každý může odložit svou ješitnost, pýchu, urážlivost, vztahovačnost či přecitlivělost, a naopak obléknout Kristovu lásku, pokoru, laskavost a trpělivost. Kristova láska je láskou toho, který kvůli nám zemřel, abychom už nežili sami sobě, ani svým představám, nýbrž jemu. Abychom žili z jeho lásky a pro ní. Amen! 

Rubriky: Kázání | Napsat komentář