Kázání na 2.neděli po Velikonocích, 5.5.2019

2.neděle po Velikonocích, 5. května 2019, Brno Botanická 1

texty: kniha Skutky apoštolů  a Janovo evangelium

Bratři a sestry,

spisovatel Miguel Ruiz píše, že všechno, co v životě děláme, je založeno na dohodách, které jsme uzavřeli. Jsou to dohody, které uzavíráme se sebou, s ostatními, s Bohem. Tu úplně první dohodu uzavřel Bůh s lidmi, dohodu, založenou na lásce, protože, jak je psáno “Bůh miloval svět”. Jsou tu další dohody, která na tuhle první navazují. A sice ty, které uzavíráme sami se sebou. Definují nás, utvářejí naše postoje ke všemu ostatnímu, otevírají nám oči pro způsob, jakým vnímáme přítomnost a vlastně i budoucnost. Tyto dohody jsou vlastně postoje, které zaujímáme a ve kterých sami sobě a pak i okolí říkáme, kdo jsme, jak se máme a chceme chovat, co si v našem životě dovedeme představit a co ne. Co dokážeme a co nedokážeme připustit, kam chceme zajít a kam ne. Když říkáme, že si něco můžeme nebo nemůžeme dovolit, že něco v našem životě takto jde a něco naopak takhle dál už nejde. Tohle je naše přirozené jednání, nenarodili jsme se s ním ale, nýbrž jsme se ho naučili – na základě výchovy a zkušeností. Nebylo by dál o čem mluvit, když by tu nebyla jedna velmi důležitá věc, a sice, z jaké pozice ty dohody uzavíráme.

Dohody uzavřené z lásky, postavené na lásce, na touze a odvaze překonávat strach, na otevřenosti a touze po poznání, nám velmi pomáhají, dodávají nám energii, obohacují nás a díky nim se prohlubuje také poznání, kdo skutečně jsme, odkud a kam jdeme, jaký je náš úkol a co pro jeho splnění můžeme udělat. Získáváme díky nim vnitřní svobodu a autenticitu. Dohody založené na strachu nás, oproti těm prvním, svazují, znehybňují, omezují, odebírají nám energii, udržují nás ve stavu permanentního stresu, napětí a vyčerpání. Utrpení, nezdary, pocit zmařeného, nenaplněného života – to jsou všechno výsledky našich dohod, které jsme uzavřeli se sebou samými na základě našich obav a strachů a podle kterých jednáme a směřujeme svůj život.

 

Co asi formovalo, jaká dohoda stála na počátku samostatného jednání Saula/Šavela, později známého jako apoštol Pavel? Saul – Pavel z Tarsu, vzdělaný muž, farizej, jistě chtěl být věrný učení, které mu předal rabín Gamaliel v Jeruzalémě. Jistě chtěl být vzorným člověkem, který bude zachovávat všechny předpisy, příkazy a zákazy, které mu v synagoze byly předány. Byl přítomen ukamenování jáhna Štěpána, pronásledoval křesťany, kteří prchali ze Svaté země, kde se necítili v bezpečí. Církev lidem často předávala a dodnes předává jako jeden z hlavních pilířů svého učení poslušnost, bezpodmínečné přijetí a odevzdání se, obětování se. A zrovna třeba judaismus, precizní náboženský systém, má v sobě velmi pevně zakořeněn prvek bázně, propojený s respektem a úctou, posvátná bázeň před Bohem. Židé si tak třeba ani nedovolí vyslovit Boží jméno.

Saul (Pavel) samozřejmě jednal v souladu s tím, co se naučil, čemu naslouchal v synagoze a u svého učitele. Není divu, že chtěl zlikvidovat ty, kteří podle jeho poznání a přesvědčení nedělali to, co by dělat měli, vymykali se zaběhnutým pořádkům a představám o tom, co je správné a hodné následování. Saul, jak byl svázaný tím, co se naučil, co mu vštěpovali a čemu uvěřil, šel po krku těm, kteří byli svobodní, kteří díky Kristu a jeho skutečně bezpodmínečné lásce a přijetí, které v praxi ukazoval svým životem, získali vnitřní svobodu. Tohle muselo Saula hrozně štvát, když vnímal, že dodržuje všechny předpisy, žije vzorný život, který je ale taky možná dost chladný, v jistém smyslu i antisociální a nelaskavý. Rozumíte, co se tím snažím říct? Pavel dost možná, na základě strachu, jak se bál Boha, tak se i bál o své učení, bál se, aby dobrým žákem svého učitele, bál se tak moc, že v lidech, které pronásledoval, neviděl své bližní, bytosti, jako on sám, lidi, ale někoho, koho je potřeba odstranit. Kdyby se to povedlo, Saul (Pavel) by jistě měl klidnější, pohodlnější život, lepší pocit ze sebe. Mimochodem – lidé se zas tak moc v průběhu času nezměnili, jak tehdy, tak dnes dokážeme být k sobě mimořádně krutí a své jednání obhajujeme, ať už vnitřně, nebo navenek tím, že “tak to je přece správné, tak to přece musí být”.

 

Nicméně, zpět k dohodám. Dohoda je něco, co je od počátku i v Bibli přítomno – smlouva mezi Bohem a jeho lidem existovala a existuje. Bůh s lidmi uzavřel smlouvu z lásky, lidé, ať už se jednalo o Židy, křesťany či muslimy, si tuto smlouvu ale mnohdy vyložili a vykládají jako pokyn k tomu, aby se začali bát – Boha, jiných lidí, ostatních duchovních proudů, odlišností … netřeba popisovat, co z toho vzešlo a vzchází. Apoštolu Pavlovi se naštěstí rozsvítilo, byl osvícen, přišel na chvíli dokonce o zrak, aby o tři dny později prohlédl a viděl. Takhle duchovní transformace ho přivedla na úplně jinou cestu – z cesty strachu na cestu lásky. V letech, které mu ze života zbývaly, prochodil Malou Asii a šířil Kristovo učení, evangelium, radostnou zprávu. Nebýt apoštola Pavla a jeho velkého nasazení, možná bychom tu dnes ani my nebyli.

Sestry a bratři, jeden člověk dokáže velké věci, říká nám mimojiné dnešní příběh. Každý z nás můžeme hodně dobrého vykonat, když se dokážeme osvobodit od našich vnitřních svazujících pout. Jaké věci to budou a jakou vlnu spustí je naprosto zásadně ukotveno a ovlivněno tím, z jaké pozice ony věci každý z nás děláme. Jaké smlouvy jsme sami se sebou uzavřeli a kudy, po jakých cestách směřujeme svůj život. Máme od Boha svobodu se rozhodnout, ale je velká škoda zapomenout na to, že láska je dar, který nás osvobozuje k plnému lidství a skutečné svobodě a že stojí za pokus, nejeden, překonávat strach a omezeníz něj plynoucí. Amen!

 

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Program v Husově sboru na Botanické v květnu 2019

5.5./ne/ – 10h bohoslužby (Sandra Silná), od 11h brunch na terase/ve sboru (dle počasí)
7.5. /út/ – 15h klub Klubíčko nejen pro seniory, setkání
8.5./st/ – 18h koncert: Pašije podle Lukášova evangelia, metalové oratorium
12.5./ne/ – 10h bohoslužby (Sandra Silná)
19.5./ne/ – 10h bohoslužby (Sandra Silná)
23.5./čt/ – 16h Bazarec – přineste, co vám doma přebývá, odneste si, co se Vám líbí … dobročinný bazar
24.5./pá/ – od 17h Noc kostelů
26.5./ne/ – 10h bohoslužby (Sandra Silná)
31.5./pá/ – od 18h koncert – zajišťují Bastl Instruments, AVA Collective – bude upřesněno
 
Komunitní zahrada Zahrada Botanická v provozu!
Rubriky: Aktuality | Napsat komentář

Kázání na Boží hod velikonoční, neděli Vzkříšení, 21.4.19

Boží hod velikonoční – Botanická 1, Brno, 21.dubna 2019

Bratři a sestry,

základem slova spása je praslovanský kořen spasti. Slovo původně souvisí s pastevectvím. Znamená opatrovat, zachránit stádo. Když někdo opatruje stádo, vede ho k životu, ke svobodě, k hojnosti a dostatku. Ježíš Kristus nám svým životem svobodu a z ní plynoucí život ukázal a je na nás, zda jej následujeme. Spása znamená záchranu od pořádků tohoto, stávajícího světa. V jakém smyslu? Spása znamená, že si uvědomíme, prožíváme, že existuje i jiná cesta života, než cesta přejímání zavedených názorů, způsobů apod. Cesta ve zdravé opozici, tak, abychom se orientovali, abychom se nebáli kriticky myslet, nepřijímali vše, co si nás nárokuje. Spása ve smyslu záchrany od pořádků stávajícího světa znamená, že se sebou nenecháme smýkat, jako hadr na holi. Že si dovolíme být a stávat se sami sebou, osobnostmi hodnými následování, lidmi inspirace, světla, vnitřní svobody a radosti.

Prvotní společenství církve se proti pořádkům tehdejšího světa vyhraňovalo. Sám Ježíš Kristus měl zdravou opozici proti pořádkům tehdejšího světa a dával jí najevo. Ukázal lidem, ukázal a ukazuje nám možnost žít současný život jinak, svobodně, nenechat se životem a druhými lidmi vláčet. Ukázal nám také, že na spáse se dá aktivně spolupracovat, i když spása nevychází přímo z nás samých. Spása je jako světlo a jas, které přicházejí zvenku, zhůry. My se k tomu světlu můžeme připojit, vyžaduje to naší aktivitu. Skaut, ornitolog, spisovatel Miloslav Nevrlý píše v knize Karpatské hry, v kapitole “Hra na poutnickou radost” o radosti, která čeká u cesty, na koho by skočila. Když jde člověk kolem, podívá se, vidí a tu radost do sebe přijme, nese si jí dál s sebou, na další cestu životem … a radost u cesty čeká dál, na dalšího poutníka, který jí uvidí. Podobně je tomu se světlem. Můžeme se jím nechat pohladit, posílit, obejmout, proměnit. Světlo, radost, láska nás mohou učinit jinými lidmi, proměnit.

Sestry a bratři, k čemu jsme spaseni? Od čeho a k čemu nás Bůh osvobozuje? K čemu je nám spása dnes? Vzpomeňme si na dvojpřikázání lásky a v něm hledejme odpověď. Je platná pořád – miluj Hospodina, svého Boha a miluj bližního svého, jako sám/a sebe. A jako bonus zkusme milovat i své nepřátele. Tohle je skutečně základ. Proto jsme spaseni. Tohle se otevřelo každému člověku. Všechno ostatní je bonus, nadstavba, zázrak, když se něco dalšího podaří. Je jen a jen na nás, jak a jakým směrem s vědomím spásy vyrážíme do světa. S vědomím dvojpřikázání lásky. Je to dobrá výbava na další cestu, tak kéž pro nás není nikdy příliš těžká! Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Velikonoce 2019

Slavnostní bohoslužby na Boží hod velikonoční se konají v neděli 21.dubna 2019 od 10 hodin v Husově sboru.

 

Rubriky: Aktuality | Napsat komentář

Zamyšlení na Velký pátek, 19.dubna ’19

Zamyšlení nad Velkým pátkem, Brno Botanická 1, 19.4.’19

čtení Pašijí podle Janova evangelia – k.18nn

Sestry a bratři,

co skutečně znamenají slova, že Ježíš za nás, za každého člověka, zemřel na kříži? Jak chápeme slovo vykoupení? Takováhle mluva se v kostele, v kázáních a církevní řeči tak nějak pořád dokola používá a opakuje. Když se pak bavíte s lidmi, kolikrát vyplyne, že ne každý jim rozumí.

Pro život člověka je obrovským darem svoboda. Dneska si jen těžko představujeme dobu, kdy žili lidé v zajetí, v otroctví, ti šťastnější byli vykoupeni a získali právě svobodu. Mnozí z nás už taky zapoměli na nesvobodu nedávných rudých dekád. Určitým způsobem dnes svobodu máme, přesto je tu analogie pro vykoupení z otroctví i pro současného člověka – ne skrze peníze a schopnost koupit a dovolit si za ně, co chci, ale skrze Ježíša Krista, který nás svou obětí vykoupil z otročiny do skutečné svobody. Možná si řeknete, že ničemu přece neotročíte, že si žijete po svém a je vám dobře. Ano, žijeme v demokratické, svobodné společnosti. Jenže dnes, kdy se pohybujeme ve světě mnoha možností, jsme, ať chceme, či nechceme, závislí. A ta závislost nás může činit slepými. Případně nás směřuje jinam, než bychom chtěli. Nejsou to jen věci denní potřeby, jejich naplňování. Leccos dalšího nás odvádí od pravé svobody a připoutává si k sobě. Ztrácíme základní schopnosti, dovednosti. Často si bláhově chráníme to své nic, o kterém si myslíme, že je vším.

Kdy jindy, než teď, je načase prohlédnout a pochopit, proč Ježíš říkal, že vyhnanci mají náskok pro pochopení Boží zvěsti. Obvykle totiž byli vyloučeni z toho, co bylo beztak neskutečné, protože císařské a jiné systémy požadovaly, aby byli lidé „in“ a „out“, měly tendenci rozdělovat jedny na vítěze a z druhých vytvářet oběti. To známe i dnes, nic nového pod Sluncem. Velikonoce jsou ale především o naději, o víře, že smysl všeho se nakonec ukáže. V Božím království je to tak, že „do něj všechno a všichni patří“, i ubozí a zlomení, ti, kteří nemají naději, ti, kteří jsou ztrápení žalem ze ztracené budoucnosti díky bezohlednému ničení přírody, ti,, kteří se cítí sami až k beznaději. Patří do něj skutečně všichni, lidi, kteří ví, že jejich touha nebude nikdy naplněna, i ti, kteří se liší, protože se jiní už narodili, stejně jako ti, které potkala bolest, která nemůže nikdy odejít. Patří do něj pochybnost, chvíle temnoty, nenaděje, bolesti. Ale i touha, aby v naší duši, v našich myslích a hlavně srdcích proběhlo prozření této bláhovosti, otročiny a nesvobody rozdělujícího myšlení na “my” a “oni”, na dobré a špatné. Do té doby budeme patrně setrvávat ve vnějším světě politiky a tříd, rozdělování mezi lidmi, kdy si vždy někteří budou rovnější, než druzí. Dualistické myšlení začíná v duši člověka, přechází do mysli a odtud se dostává do ulic, mezi lidi.

Juliána z Norwiche, svatá anglická poustevnice žijící na přelomu 14. a 15.století, měla schopnost povznést se nad myšlení typu „buď – anebo“. Žila s paradoxem, s nezodpovězenými otázkami, s obrovskými vnitřními konflikty a také s teologickými protiklady – a přitom stále důvěřovala a žila v pokoji srdce. Můžeme se zamyslet, jestli tento přístup způsobila její ženskost, její neakademický stav, roky prožité v poustevně, nebo zda se její život změnil díky „zření“, jak to nazývala. Juliána třeba řekla: „Nejprve je pád a potom je vyléčení z pádu. Ale obojí je Božím milosrdenstvím.“ Měla dar spojovat, sjednocovat, tvůrčí přístup ke světu, životu. Naděje je ušlechtilá, krásná a potřebná. Síla pobýt se sebou a vydržet to, v čase, kdy jsme vtaženi do emocí a všechno požírá marnost, je ovšem také součástí cesty, která říká, že smysl ve světě byl a bude.

Bratři a sestry, jak se stalo, že jsme ztratili tento druh moudrosti? Zvláště když to je osobní zkušenost prakticky každého člověka, život mezi “buď” a “anebo”? Dovolme si být vnitřně svobodní, protože pak zakusíme rozlehlost kontemplativní mysli, která může vidět široce a věřit hluboce. Malá kalkulativní mysl chce buď – anebo, vyhrát či prohrát, dobře nebo špatně. Jenže my jsme byli zachráněni, Kristovo ukřižování bylo nejstrašnější věcí, která se v lidské historii stala, a Bůh z toho udělal to nejlepší, aby sňal naše viny. “Naše rány se díky tomu staly hodnými úcty“, píše Richard Rohr.

Většina z nás se učíme, co je skutečná svoboda, jak jí vnímat, jak jí hledat, jak se dívat na svět, na sebe v něm. K pravdivému vidění, ke skutečné svobodě, nás Ježíš Kristus inspiroval, tím, jaký byl a jak žil, ukázal nám směr, jakým jít. Zaplatil za to životem, my však ten svůj můžeme uchránit, získat zpět. Veliký pátek je dnem naděje na transformaci, dnem bolesti, slz, prozření. Jak nalézt to, co už zde zřejmě je? Proč bychom měli probudit své nejhlubší já? Jak to můžeme udělat? Především a hlavně samotným žitím a plným přijetím skutečnosti. Zní to tak prostě, banálně, a proto si většina z nás  vytváří všechny možné pasti, abychom nemuseli přijmout svůj vlastní, pozemský, všudypřítomný kříž. Slzy, voda jsou symbolem očištění, naděje, nového života. Modlitba, meditace, naslouchání tichu našimi nástroji na nové cestě. Naděje je s námi. Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na Květnou neděli, 14.dubna 2019

Kázání na Květnou neděli – 14. dubna 2019, Brno Botanická

text:   Matouš – vybrané verše, kapitoly 26 a 27

Bratři a sestry,

texty z Matoušova evangelia, které jsme slyšeli, končí zapečetěním Ježíšova hrobu, končí kamenem, který je těžký a není v silách jednoho člověka jej odvalit. Hrob – zabezpečený prostor se strážemi. Ti, kdo Ježíše neměli rádi, ti, kdo jej poslali na smrt, kdo si jeho smrt přáli, se v tomto momentě uklidnili a radují, pro ně příběh končí pocitem vítězství. “Nebezpečí” je zažehnáno. Mohou si oddechnout. Ten, kdo ohrožoval jejich postavení, je pryč. Ale zapečetěný hrob – to není konec, to je ve skutečnosti začátek.

Květná neděle je dnem, kdy se otevírá brána Velikonočních událostí. Na konci Velikonoc jsme svědky vzkříšení, ovšem nikoli jako konce, happyendu romantického příběhu, pohádky, kdy dobro zvítězilo nad zlem, ale na znamení toho, že Kristův příběh je otevřený, stejně jako Kristův hrob je otevřený, že Ježíšův příběh Vzkříšením neskončil, ale pokračuje i dnes živě mezi námi.

Na Květnou neděli stojí zástupy lidí podél cesty a vítají Ježíše, který vjíždí do bran Jeruzaléma, palmovými ratolestmi. Otevřete brány, přichází král! – volají davy a mávají. Ježíš Kristus je král, ale takový, který neustále překvapuje, přichází nečekaným způsobem, až tak, že se jej mnozí nevěřícně ptali – jsi ten, za kterého Tě pokládáme? Jsi to ty? I Pilát se ptá: “Opravdu jsi král?” A Ježíš říká: “Ano, jsem král, ale jinak, než jak vy si to představujete. Král jinak, než jak si ho představujeme. Jak si, sestry a bratři, představujete krále? Jako někoho, kdo se pohybuje mimo váš život, někoho daleko, nedosažitelně vzdáleného? Přesně takovým králem Kristus není. On je králem tady a teď a pořád s námi. Jen tak totiž může být pro nás živoucím Kristem. Víra je živá, pokud jí žijeme, láska je živá, když jí žijeme, pracujeme na ní, jdeme jí vstříc. Kristus není králem ze vzdáleného Božího království, může a chce být králem z Božího království, které se děje tady a teď, i tím, že mu jdeme aktivně vstříc, tak jako jde Bůh vstříc nám. Že jej neodsouváme “na potom”, až někdy, na druhý břeh. Tento král přišel, aby zbořil hotové představy o Bohu a člověku. Ježíš Kristus je král, ale sami vidíme, i z příběhu, který čteme v Matoušově evangeliu, jak jiný král to je, natolik jiný, že jsou titíž lidé schopni jej v jednu chvíli vítat a vzápětí volat “ukřižuj” a přitakat jeho potupnému odchodu. V tom chování je tolik lidského – máme od někoho veliká očekávání, chceme okamžité odpovědi a vyřešení našich problémů a když ta očekávání nejsou naplněna, není po našem, tak se odvracíme, zavrhujeme, trestáme.

Ježíšův vjezd do Jeruzaléma chápejme i symbolicky. Otevřít brány Jeruzaléma, svatého města, a pustit do nich Ježíše jako obraz toho, abychom otevřeli svá srdce, to nejcennější, co máme, to, co nás oživuje, abychom vykročili ze své komfortní zóny, ze zaběhaných kolejí našeho žití a posunuli se na cestě zas o kus dál, vpustili Boha dovnitř, tak, aby nezůstalo jenom u zamávání větvičkou či palmovou ratolestí, aby kolem nás Ježíš jen tak neprojel, ale aby nás skutečně proměnil jako pro nás stále živý, současný a skutečný vzor.

Lidová tradice, kterou máme zachycenu v poezii praví, že na Velký pátek se otevírají skály a země vydává své poklady. Bylo by dobré, abychom se ve Velikonočním týdnu, když se nás dotýkají události, o kterých čteme, ptali sami sebe, zda naše srdce, naše nitro, náš život není v něčem až zbytečně tvrdý, jako ta pomyslná skála, jestli nepotřebuje otevřít a proměnit, jestli máme v sobě pomyslné poklady, které bychom mohli zpřístupnit druhým, světu, podělit se o ně.

Velikonoční příběh, stejně jako příběh Vánoční, je příběhem pro dospělé v tom smyslu, že je to drsný příběh, který paradoxně ale máme přijmout stylem dětí – ne infantilně, ale s bezprostředností a schopností žasnout nad tím, co je zde řečeno. Tuhle ochotu podívat se na zvěst největších křesťanských svátků znovu a znovu jinak, bezprostředně, nově, bychom v sobě měli pěstovat – nakonec – ty příběhy známe až příliš dobře, každý rok se opakují a pouze ona schopnost umět se jim otevřít tady a teď nám také umožní, abychom ve Vzkříšení a Ježíšovi neviděli pouze velkou historickou postavu, hrdinu mezi zemřelými, ale abychom dokázali události Velikonočního týdne prožít tak, jak to slyší ženy u Ježíšova hrobu: “Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není tu, tedy – není mezi mrtvými.

Kristus je alfou i omegou, on je ten, o kterém čteme, že byl ukřižován, byl vzkříšen a předešel nás, je přítomen mezi námi a my k němu směřujeme. Pokud chápeme Krista takto, je to pro nás vlastně i ujištění, že se v životě nemusíme toliko bát, i kdyby naše problémy a náš strach byli sebevětší.Žádný kámen není tak velký, aby jednoho velikonočního rána nemohl být odvalen. Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Duchovní zpráva za rok 2018 – NO Botanická, Brno

Zpráva duchovní za rok 2018 – Výroční shromáždění NO CČSH Botanická 1, Brno, 31.3.2019

Sandra Silná

Bratři a sestry,

náboženská obec Botanická je živou náboženskou obcí. V roce 2018 jsem zde sloužila jako farářka, nekázajícím kazatelem při NO byl Petr Neumann. Bohoslužeb, které se konaly každou neděli od 10 hodin a dále ve svátky, se účastní obvykle 30-40 lidí týdně. Téměř všechny bohoslužby jsem sloužila osobně. Během bohoslužeb každou neděli probíhá po celý rok, vyjma letních prázdnin, nedělní škola pro děti s Marianou Ambrožovou, Gábinou Svobodovou a Lenkou Kyčerkovou Veselou. Pro děti se konaly i další programy – na Velikonoce, na Den dětí, v rámci Noci kostelů a na Mikuláše. Další bohoslužby nebo pobožnosti jsem sloužila na základě pozvání, např. v DDS Betanie, ve středisku na Lipové i v rámci ekumeny.

Svátosti křtu v uplynulém roce přijalo 12 lidí, dospělí i děti. K přijetí svátosti biřmování jsem začala připravovat jednu ženu, individuálně po domluvě, přípravy nadále pokračují. Pod vedením Gábiny Svobodové se v NO Botanická připravoval a nadále připravuje jedenáctiletý Antonín Kubík, pokřtěný v r. 2017 v NO Botanická, společně se svou sestrou, k přijímacím zkouškám na biskupské gymnázium v Brně.

Svátost manželství si snoubenci udělili s mým svědectvím ve 40 případech, v kostele se, kromě svateb a křtin konalo i několik pohřbů, další jsem sloužila na brněnském hřbitově a pražském Lese vzpomínek, nejen pro členy NO Botanická.

NO Botanická v současné době čítá přes 1000 členů, mírně převažují ženy. O něco víc než 1/10 z celkového počtu členů platí pravidelně členské příspěvky na chod a hospodaření NO a církve, oproti plánovanému rozpočtu NO se nám daří na příspěvcích vybírat méně, něž by NO potřebovala. Členský příspěvek, který je dobrovolný, v současné době činí 500 Kč. Oproti tomu je ale v NO Botanická soustředěna poměrně velká skupina sympatizantů, nečlenů církve, kteří se účastní jednotlivých akcí NO, jako jsou nedělní společné obědy, ale také pomáhají, když je potřeba, např. při brigádách na dlouho zanedbávané farní zahradě nebo při stavbě a zdobení vánočního stromku a betléma.

Náboženská obec je zapojena do ekumeny v Brně, pravidelně se zde konají podzimní ekumenické bohoslužby (ob rok, nastřídačku s “Červeným” kostelem na Komenského náměstí), setkání v rámci Aliančního týdne modliteb, březnová setkání ke Světovému dni modliteb a květnová Noc kostelů. Účastníme se i Adventního ekumenického kalendáře a ekumenické bohoslužby v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů v lednu v kostele sv.Jakuba.

Husův sbor na Botanické hostí pravidelně akce, které pořádá a zašťiťuje brněnská diecéze CČSH – Diecézní shromáždění, pietní bohoslužby k uctění památky Mistra Jana Husa, televizní přenosy bohoslužeb apod.

V náboženské obci se v minulém roce pravidelně konaly kulturní akce, převážně koncerty, jak v chrámu, tak ve sborovně, zapojili jsme se do Noci kostelů s bohatým programem, včetně programu pro děti. Uskutečnila se i výstava fotek ze Soloveckých ostrovů a cestopisná přednáška.

V Klubu Klubíčko, který se koná 1x měsíčně (vyjma prázdnin) se schází senioři se zajímavými hosty, témata jsou pestrá. Návštěvnost je 5-10 lidí. Seniory, kteří se již nemohou pravidelně účastnit života sboru, navštěvuji doma, pokud o návštěvu projeví zájem. Navštěvuji takto i pár lidí, kteří nejsou členy NO, ale našli jsme “společnou řeč”.

Pravidelně se účastním vzdělávání a formace duchovních na vikariátních konferencích pořádaných brněnským vikariátem. Jsem členkou Rady starších, která se schází 1x měsíčně a jejíchž schůzí se pravidelně aktivně účastním.

Všechny prostory kostela jsou adekvátně využívány, ožívá i zahrada u kostela, kde budu i nadále pracovat. Z kostela se na sklonku roku, na Boží hod vánoční vysílal přímý přenos bohoslužby pro Českou televizi.

V rámci svého farářského poslání spolupracuji s hnutím Amnesty International, byla jsem přizvána k projektu Živá knihovna, a tak pravidelně chodím převážně za studenty do škol vyprávět jim, co dělá farář/ka, jaká je náplň mé práce a jaký je život ve sboru. Pravidělně, 1x za čtvrtletí, píšu duchovní slovo do vysílání Českého rozhlasu, spolupracuji i s Rádiem Proglas, kde mívám duchovní zamyšlení 1x měsíčně, pokud je zájem, přijímám pozvání i do dalších médií, spolupracuji se Skautem ČR. Působím také na Masarykově univerzitě v Brně a občas přednáším na Evangelické akademii v Brně.

Spravuji webové stránky náboženské obce a také facebookovou stránku.

Ráda bych závěrem poděkovala všem, kteří se s otevřeností a ochotou podílejí na chodu náboženské obce, pomáhají službou při nedělních bohoslužbách, věnují svůj čas práci v Radě starších, pomáhají se správou majetku náboženské obce. Děkuju o těm, kteří mne kritizují – za impulsy pro další práci, za cenné poznání mnohých zákoutí lidských duší. Prosím za to, abychom toužili po zralosti, vnitřní svobodě a radosti – jen tak, myslím si, budeme moci skutečně hlásat evangelium a doprovázet lidi na cestě k duchovní zralosti a svobodě.

Rubriky: Aktuality | Napsat komentář

Analemma – koncert slovenské soudobé duchovní hudby 29.3.

Srdečně zveme na koncert slovenského nonetu, uskupení kolem hudebníků Shiny a Slava Solovice, s názvem Analemma, který se uskuteční v pátek 29.3. od 19 hodin v Husově sboru.

Ukázku tvorby si můžete vyslechnout zde:

https://www.slnkorecords.sk/shina-longital/analemma

 

Rubriky: Aktuality | Napsat komentář

Kázání na 3.postní neděli, 24.3.2019

Kázání na 3.postní neděli, 24.března 2019, Brno Botanická 1

texty: Jb 13,20-28, Žd 10,16-18, Mk 2,18-22

Bratři a sestry,

oddíl z Markova evangelia se o půstu vyjadřuje docela neuctivě. Jedním z rysů Ježišovy zbožnosti bylo to, že příliš nedal na vnější předpisy a obřady – a to mu zbožní Židé neustále vyčítali, jako právě i v tomto případě. Ježíšova odpověď naznačuje, v čem se víra evangelia liší od jiných náboženství, založených na dodržování určitých předpisů. I pro Židy platilo, že půst může být přerušen na dobu svatby. Není přece možné se radovat ve společenství a zároveň trápit tělo odříkáním. Je-li tu tedy Ježíš, ten, který přináší radostnou zvěst záchrany a vykoupení, je čas radosti a nikoliv smutku, čas hodování a ne postu. Také odříkání jako oběť přinášená Bohu, jako zásluha, za kterou čeká zbožný odměnu, už nemá smysl, když jsme se dozvěděli, že Bůh naše oběti nepotřebuje, že dává své odpuštění a milost zadarmo, bez zásluh. Proč se tedy postit?

Tam, kde je Kristus, není čas na zbožné cviky. Kde je Kristus, tam je radost a tam je také docela samozřejmá ochota k oběti pro druhé, k sebezapření pro dobrou věc, ke sdílení všech Božích darů. A abychom měli jasno, Kristus je tam, kde se takové věci samozřejmě a radostně dějí. Kristus je tam, kam ho ve svém životě pustíme – aby zavedl nové pořádky, aby nalil nové víno do nových měchů. A docela logicky platí, že tam, kde panuje sobectví, strach, lenost, malomyslnost, je to známkou, že jsme Krista do svého života a do svého společenství nepustili, že jen marně zvenčí tluče na naše dveře, zatímco my si žijeme podle svých vlastních pořádků, které třeba mají náboženskou nálepku, ale my vlastně stále jen záplatujeme starou látku, zvetšelou, které už záplaty nepomohou, protože díru jenom zvětšují. Tam, kde Kristus není, tam je třeba půstu, je třeba pokání, proměny smýšlení a života. V té míře, v jaké nám Kristus chybí, s tím musíme něco dělat, musíme se sebou něco dělat, abychom mu nebránili. A nikdo není tak dokonalý, aby takovou možnost nepotřeboval.

Bůh po nás nechce nic nesmyslného. Nechce, abychom zvažovali, jaké se smí nebo nesmí v postní době jíst maso, jestli můžeme ryby, kdy se smí tancovat, smát se a kdy ne. Nechce, abychom dodržovali předpisy, kterým nerozumíme, jenom proto, že to někdo někde nařídil. Chce, abychom v sobě zkoumali, co nám brání Boží lásku a radost přijmout a vnášet do našeho života. Takových věcí může být mnoho. Pokud jde o minulost, minulost našich životů, je to především vina, nepřiznaná, neodčiněná, neodpuštěná vina, která nás dusí, která je jako závaží, které nás tiskne k zemi, brání radosti a svobodnému vztahu k druhým lidem. Může to být také křivda, domnělá nebo skutečná, zranění, které nám kdysi kdosi způsobil a které dodnes bolí, a pro které litujeme sami sebe, závidíme druhým, zdánlivě šťastnějším. Když se s křivdou nevyrovnáme, když neumíme odpustit tomu, kdo jí způsobil a přijmout sami sebe a svůj život jako Boží dar i se všemi omezeními, která máme, zase většinou zůstáváme bez skutečné radosti a svobody. Někdy skrytá vina nebo dávná křivda provázejí člověka celý život. Takový život je pak často smutný a smutek se šíří i kolem. Kolik nešťastných, věčně nespokojených lidí potkáváme??!! Kolik nespokojenosti a smutku kolem sebe sami šíříme? Ale i to dnešní poselství nám říká, že tomu tak být nemusí.

Slovo půst připomíná slovo pustit. A o to jde – pustit, opustit to, co nám brání v plném životu s Bohem, co brání radosti a lásce. Je třeba udělat něco nového. Nejen v duchu, ale skutečně – něco opustit, něčeho se vzdát, udělat něco, co prospívá. Pokud se na tuhle cestu vydáme, můžeme se taky přesvědčit, že Bůh své sliby plní, že nás opravdu má sílu proměnit, že nás může proměnit láska a že máme silu k tomu, abychom tak žili, vlastně podle Boží vůle 🙂 Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Pozvánka na koncert – 18.3.2019

Soubory Čerešničky, Primavera a Gloria Brunensis zpívají v Husově sboru 18.3. od 18 hodin pro UNICEF. Na tuto dobročinnou akci Vás srdečně zveme.

 

Plakát ZPU – Primavera 18.3.

Rubriky: Aktuality | Napsat komentář