Brno Botanická

Kázání na 8.neděli po sv.Duchu, 14.července 2024, Husův sbor, Botanická 1, Brno

Sandra Silná

texty: Ámos 7, 7-15 / Efezským 1, 3-14 / Marek 6, 14-29

Sestry a bratři,

scéna z oddílu Markova evangelia, který jsme vyslechli, patří k nejčastějším biblickým námětům ztvárněným v umění – objevuje se na obrazech, v písních anebo v literatuře. Proč tento příběh vůbec u Marka je? Evangelia přece nejsou o Janu Křtiteli, ale o Ježíši Kristu a jeho působení mezi lidmi. Jenže Jan Křtitel není pouhou epizodní postavou, která se mihla Ježíšovým životem na začátku jeho činnosti a splnila, co měla. Příběh je tu proto, abychom si uvědomili, že Křtitel byl uznávaným učitelem, svatým mužem, člověkem, kterému druzí naslouchali pro jeho přirozenou moudrost. Byl autoritou, aniž by o to ale jakkoliv usiloval. I díky tomu měl otevřené dveře na královský dvůr a je zřejmé, že Herodes Antipas mu naslouchal. I proto se po Křtitelově smrti mezi lidmi vzpomínalo – ve chvíli, kdy začal působit Ježíš – na “zmrtvýchvstalého Jana Křtitele, ve kterém působí mocné síly.” Ježíše přirovnávali lidé k Janu Křtiteli a ne naopak! 

Herodes Antipas byl slaboch. Nerada tohle o mužích říkám, ale byl. Slaboch ve vlivném postavení a u moci ještě ke všemu. Patřila mu Galilea, území, kde vyrostl a působil Ježíš. Nedokázal se zbavit zlých sil ve svém životě – prohlédnout nedobrou povahu své ženy a ani to, jak s ním ona manipuluje, nejprve sama a posléze skrze dceru Salomé. Vždyť jí šlo jen o ní samou! Jenže finální slovo měl Herodes, Herodiada byla tím pomyslným “krkem, který hýbe hlavou”. Na Heroda se ovšem ani tak nelze dívat černobíle a jen negativně. Z příběhu totiž jasně plyne mimojiné to, že Herodes měl svědomí. Naslouchal Janu Křtiteli, snad i proto, že si uvědomoval, jaký rozmařilý život se na panském dvoře vede a že to nejde ruku v ruce s tím, jak by člověk měl žít. Jenže pohodlí a zajetý stereotyp se opouští těžce! A tak možná, aby očistil své svědomí, vyhledával Herodes přítomnost uznávaných autorit své doby. Naslouchal, ale nic moc ze slyšeného neuvedl v čin. Vedlo to k tomu, že se nakonec stal obětí své mužské ješitnosti a pomstychtivosti své úkladné manželky, která neváhala udělat všechno pro to, aby sama sebe udržela v pohodlném životě a na výsluní, které získala díky muži. Přesně to Jan Křtitel kritizoval. A tak se stalo, že Herodiada ze strachu o vlastní blahobyt navedla svou dceru k tomu naprosto vyjímečnému a velmi krutému přání získat hlavu Jana Křtitele. Umlčet “hlas svědomí” promlouvající ústy druhého člověka, to je to, oč tu běží. Herodes byl slaboch, protože se tomuto jasnému zlu nepostavil. Jednou dal své slovo a bylo mu to trapné jej porušit, i když věděl, co se stane. Najednou se v něm probudil stín morálky. Dal své slovo a musí ho dodržet! To, že tím vlastně v jistém smyslu ztratí i svůj život, mu jaksi nedošlo. Mohl překročit svůj stín, ale neudělal to. Proč nikdo z rádců nešel za králem, nevzal si ho stranou a neřekl mu: „Nedělej to. Bude tě to mrzet! I když Jana umlčíš, jeho hlas tě bude pronásledovat. I když bude mrtvý, ve Tvém srdci bude jako živý.“ Bohužel se nikdo tak odvážný a pravdivý nenašel. Někdy můžeme váhajícímu člověku velmi pomoci, ale nesmíme to odkládat. Náš čas není nekonečný. Víme to, ale přesto se stává, že tu odvahu nenajdeme. Jsme vázáni tím, čím jsme se sami zavázali, i když víme, že důsledky z toho plynoucí pro nás nejsou dobré, ve výsledku a delším horizontu třebas ani pro ty kolem. Ale protože jsme lidsky slabí, nechceme vyvolat konflikt či se postavit sami za sebe, tak neuděláme nic. 

Jan byl popraven z pouhého lidského rozmaru. Zbytečně. Příběh obecněji poukazuje na to, jak zlo ničí lidské životy, jakou moc nad námi mají naše slabosti a kam to také může vést. Je nebezpečné, když někdo někoho nenávidí a vidí v něm jen svého nepřítele. Stačí málo a zlý čin se náhle stane skutečností. Ježíš řekl, že nenávist je stejně nebezpečná jako vražda a tady na tomto dnešním příběhu si to můžeme uvědomit. Od zlé myšlenky k činu je blíž než si myslíme. Není moudré někoho nenávidět a vidět v něm jediný zdroj svých obtíží. Herodes nakonec skončil ve vyhnanství, Řím se od něj odvrátil a bývalý nejmocnější muž zemřel v osamění. Mnozí v tom viděli trest za Janovu nespravedlivou popravu. Herodes Antipas je příkladem člověka, kterého se přímo dotkly Boží činy. Měl v rukou osud Jana Křtitele, jehož slovu naslouchal, setkal se i s Ježíšem a slyšel jeho příběhy. Ale protože se až příliš snažil ze všeho získat jen vlastní prospěch, přišel nakonec o všechno.

Jan svým působením vedl lidi ke Kristu, k bezpodmínečné lásce, která může naše životy uzdravit a díky níž můžeme dojít smíření. Zaplatil za to cenu nejvyšší – přišel o život. Markův příběh nám také říká, že Bůh nedělá rozdílu – jeho pomoc a bezpodmínečná láska je tu pro chudé i pro krále. Ale člověk o tu Boží milost a lásku musí stát. Amen! 

240630_Kázání na 6.neděli po sv.Duchu, 30.června 2024

text: Mk 5, 25-34

Bratři a sestry, 

dvanáctiletá umírající dívka, dcera představeného synagogy Jaira a žena, krvácející dvanáct let. Dvě postavy klíčové pro dnešní zvěst. Ježíš, který oběma pomohl. Číslo 12, které se v textu opakuje, a také poukaz na to, že z Ježíše vyšla síla ve chvíli, kdy se žena dotkla jeho šatu. Ta opakující se “12” mě v textu upoutala na první pohled. Dvanáctka je číslem, které symbolizuje uzavření koloběhu a potřebu změnit, proměnit staré zvyky v něco dalšího, nového, je to číslo přerodu, transformace. Ve 12 letech jsou dle židovské tradice chlapci přijímání mezi muže obřadem Bar Micva, dívky mezi ženy obřadem Bat Micva. 

Jan Heller ve svém textu Symbolika čísel a její původ ke dvanáctce píše: “12 je vedle sedmičky nejdůležitější číslo naší kulturní tradice. Především je odpozorována z pohybu nebeských těles. Za jeden rok vymění totiž měsíc dvanáctkrát své čtyři fáze. Proto se podle toho dělil rok od pradávna na dvanáct měsíců, a to nejen v pravlasti matematiky – Mezopotámii – nýbrž i ve staré Číně a vůbec tam, kde se lidé věnovali pozorování nebe. Staří Babyloňané pak podle měsíců rozdělili pás na nebi, kudy prochází Slunce, tedy oblast ekliptiky, na dvanáct polí, pojmenovaných podle souhvězdí, která se v těchto polích vyskytovala; tak vznikl zvěrokruh. Pak se v Babylonii dělil i den (včetně noci) na dvanáct dvouhodin, čili na dvacet čtyři hodin, dvanáct pro vlastní den a dvanáct pro noc. Odtud potom dvanáctka vnikla do starověkého myšlení jako číslo velkého cyklu (na rozdíl od sedmy – čísla malého cyklu) a potom i číslo úplnosti a dokonalosti. Mardukův chrám Esagila v Babylóně měl dvanáct bran. Ve starém Řecku bylo na Agoře – náměstí Athén – ctěno dvanáct bohů a dvanáctý den byl považován za zvláště vhodný pro slavnosti. V Římě bylo dvanáct kněží. Gnóze učila, že je dvanáct aiónů – božských věků, považovaných zároveň za bytosti. S dvanáctkou se setkáváme v učení Zarathuštrově i v manicheismu jako číslem trvání světa. Počet dvanácti izraelských kmenů souvisí s dvanácti souhvězdími zvěrokruhu, a to tak, že vyjadřuje úplnost Božího lidu. Proto se dvanáctka v Písmu mnohokrát opakuje v řadě údajů; např. dvanáct studní na poušti (Ex 15,27), dvanáct kmenů u Jordánu (Joz 4) i dvanáct drahokamů na náprsníku velekněze (Ex 28,17nn). Dvanáct volů podpíralo měděné moře v chrámu (1Kr 7,25), se dvanácterým spřežením oral Elizeus (1Kr 19,19) a je i dvanáct Malých proroků. I v Novém zákoně má Ježíš dvanáct apoštolů, dvanáct košů zbylo po nasycení (M 6,43), dvanáct bran má nebeský Jeruzalém (Zj 21,12nn). Augustin říká: Počet dvanáct je nejsvětější. Dvanáctka, podle babylónské víry božská, ovládala zároveň se sedmi planetami všecko dění na nebi i na zemi a byla tak jakýmsi symbolem veškerenstva a úplnosti kosmu. Proti tomu stojí Izraelská víra. Ne dvanáct souhvězdí, bohů či králů, ale dvanáct patriarchů a kmenů vyvoleného lidu zastupuje jako kněžstvo svaté před Bohem celý svět. Úplnost Izraele, vyjádřená posvátnou dvanáctkou, je úplnost kněžského sboru kosmického poslání. Tuto svatou dvanáctku patriarchů a pokolení a později apoštolů Hospodin stvořil a vyvolil (srov. Mk 3,14, řecké znění!), aby i svým počtem zvěstovala povahu své služby určené celému světu.” (odkaz na celý text zde: https://is.jabok.cz/el/jabok/leto2022/T591/um/Symbolika_cisel_a_jeji_puvod_Heller.pdf?kod=V5612)

Omlouvám se za delší citaci, ale myslím, že Hellerův text nám dává nahlédnout do širších souvislostí a ukazuje provázanost myšlení našich předků s pozorováním světa, pokoru k tomu, že jsme součástí celku, který má svůj řád a hluboký smysl, do kterého jsme vpleteni. 

Žena, o které jsme četli v Markově evangeliu, byla odvážná. Musela být – nic jiného už jí ani nezbývalo, byla na tom zdravotně tak, že nemohla dál. Se svou nemocí byla vyloučena ze společnosti, protože krev je u Židů považována za nečistou, a tak díky tomu ta žena žila 12 let v izolaci. Dovedlo jí to až na pomyslnou hranici – zariskovala, aby se s jejím životem něco stalo. Přestoupila řád a šla se dotknout Ježíše, i když se podle tradice nikoho dotknout nesměla, nesměla ani mezi lidi, jak jsem již zmiňovala. Měla až bytostnou potřebu žít konečně takový život, že v něm bude moct být sama sebou, svobodně žít. A tak si dovolila revoluci a s důvěrou a vírou se dotkla Ježíšova pláště. Udělala odvážný krok, sebrala sílu a … uzdravila se. Zázračně, řekli bychom, podobně, jako třeba někteří jindy a jinde za mnohdy těžko vysvětlitelných okolností. Jenže za tím zázrakem je cesta, dlouhá možná pár týdnů, možná několik let, na kterou musela vnitřně sbírat sílu. Cesta, cesta odvahy, síly a také víry. Ne nadarmo se říká, že “víra tvá Tě uzdravila”. U někoho se tak nestalo (a to prosím vás neznamená, že takový člověk měl malou víru, tohle bych si nikdy nedovolila soudit a posuzovat!), a pak jsou případy uzdravení. Nevím, proč je to někdy tak a jindy ne, jeden se uzdraví, jiný ne, jeden vnitřní sílu najde a jiný ne. Tohle ví Bůh a někdy to víme my v sobě, proč něco odmítáme, proč volíme některé cesty a ne jiné. Ten příběh nám říká něco o síle víry, o touze ozdravit svůj život, o ochotě zariskovat, a také o vnitřní síle a motivaci k uzdravení – na všech rovinách života, nejen té fyzické. Protože je tu i ten druhý případ, mladá dívka, která umírá a podle textu evangelia zemře/spí, aby jí pak Ježíš probudil. Zase metafora – znehybnění, spánek, hybernace. Být mrtev zaživa, přežívat a ne skutečně žít, fyzicky být třebas v pořádku (té dívce bylo 12), ale na jiných rovinách hybernovat. Ve 12 se mladí Židé a Židovky zasvěcují dospělému životu a poznání. Pro nás tady to opět může být symbolické – číslo 12 v různých obměnách (rok, 4×12 let atd) jako uzavření kruhu a nová cesta, opuštění toho, co nás činí nehybnými a hledání nové cesty. Třeba se i zkusit vrátit tam, kde jsme byli dřív (ve 12, nebo i jindy) a kde nám bylo dobře, a hledat zde stopy, vnitřní sílu a od toho se zase odrazit k další cestě. 

Slovo víra lze přeložit jako důvěra. Když někomu důvěřujeme, jsme ochotni mu svěřit svá tajemství, své bolesti, své radosti, zkrátka vše, co je nám drahé. Dáváme se s odvahou všanc. Své já otevíráme vstříc k Ty. Evangelia učí, že Ježíš se snažil v lidech pěstovat přesně takovou bezpodmínečnou důvěru – k Bohu, ale také nás otevřené s důvěrou k tomu, abychom v druhých viděli Krista, Boží lásku. Ježíš ukazoval, že tahle láska je uskutečnitelná nejen Bohem, ale i člověkem. K tomu, aby se stal na zemi a v našem životě zázrak, potřebuje Bůh součinnost člověka. Potřebuje, abychom chtěli tak moc, že tomu odevzdáme svoji vůli, svůj strach a nejistotu, a že se rozhodneme pro sebe něco udělat, sebereme odvahu, třeba i zbytky vnitřních sil, odhodláme se, podobně, jako ta nemocná žena. Nejde o nic menšího, než o jedinečný čas našeho života, který je nám dán. Anebo, když jsme sil pozbyli a jen “ležíme”, abychom se jemným dotekem Boží něhy a lásky nechali někým druhým k životu probudit. K tomu potřebujeme naději, věřit, že to lze. Václav Havel kdysi napsal, že naděje není víra, že něco dobře dopadne, ale víra, že něco má smysl, bez ohledu na to, jak to dopadne. Apoštol Pavel zase mluvil o třech sestrách, které vždy chodí spolu – víra, naděje, láska. Důvěra/víra plodí naději, že láska má smysl a naopak. A Ježíš říká: Kdo miluje, (vnitřně) nezemře. Dává to smysl, takové myšlení člověka proměňuje. Ze slabého člověka se může stát vnitřně silný jedinec, z nemocného zdravý. Něco mi říká, že tohle mapování a objevování vnitřního rozměru naší existence rozhodně stojí za to, ať už nás dovede kamkoliv. Amen! 

Kázání na 5.neděli po sv.Duchu – 23.června 2024, Brno, Botanická 1, Husův sbor

texty: Jób 38, 1-11 / 2. Korintským 6, 1-13 / Marek 4, 35-41

Sestry a bratři,

klíčem ke všem třem biblickým textům, které jsme dnes vyslechli, je zřejmě poslední věta z úryvku Markova evangelia. „Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?“ Kdo to je – Ježíš Kristus, který má takovou moc? A s tím bych vlastně mohla dnešní zamyšlení skončit, nechala bych vás tady každého s touto otázkou, abyste si jí zkusili zodpovědět sami. Církevní představitelé přinesli v průběhu věků mnoho učených odpovědí a definic k tomu, kdo je Kristus. Vyznání najdeme i v evangeliích, ale přesto patří k žité a živé duchovní cestě se dál ptát. I proto, že dnes máme před sebou příběh, kde se hovoří o strachu a bázni a strach, případně bázeň, to jsou rozpoložení, ve kterých se – lidsky pochopitelně – občas či často nacházíme, v různých životních situacích. A kým je pro mě Kristus v té které chvíli, jak ho vnímám a zda vůbec? 

Markův příběh je prostý – učedníci se plavili s Ježíšem na loďce po moři, doprovázeni dalšími loděmi, zřejmě tedy i vícero lidmi, a přišla bouře. Všichni se báli a on si někde na zádi klidně spal. Měl podušku, neměl mořskou nemoc, boží to člověk! Ale všichni kolem šíleli. Budili ho se slovy: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ No, jedno mu to nebylo, protože vstal a “pohrozil větru a řekl moři: „Zmlkni a utiš se!“ I ustal vítr a bylo veliké ticho.” Jedna z myšlenek, kterou nám text nabízí, je, že Ježíš svým jednáním dává najevo nikoliv lhostejnost k osudu lidí na lodi, a i ke svému osudu, ale ukazuje velikou vnitřní svobodu, svobodu od strachu. Tomáš Halík v jednom svém zamyšlení píše: “Na začátku tohoto vyprávění je strach, na konci bázeň – to jsou dvě úplně rozdílná naladění lidské existence. Bázeň není totéž, co strach nebo úzkost, je to spíš „úcta před tajemstvím“. Zde je to úcta před tajemstvím síly, která vyzařuje z Muže z Nazaretu – z jeho jistoty, z jeho klidu, z jeho pokoje, z jeho svobody od strachu. Na počátku je strach, na konci bázeň – a uprostřed Ježíš, vyzývající k víře. K víře, která se nesnáší se strachem, která překonává strach: Proč se bojíte? Což nemáte víru?” (kázání z 22.6.2003) 

Tohle je jedno z klíčových poselství dnešní zvěsti – buďme pokud možno svobodní od strachu. Mějme bázeň, coby vyjádření respektu k Bohu/tajemství (to je nakonec obsahem prvního čtení – Hospodinova odpověď Jóbovi), ale nemějme strach, osvobozujme se od něho (k tomu je zas to druhé čtení, část dopisu apoštola Pavla Korinťanům). Strach je postoj, který nám svazuje ruce k činům, zavírá ústa ve chvíli, kdy je potřeba něco důležitého říct, žene nás do kouta, aby na nás nebylo vidět, abychom se nemuseli postavit za sebe, či za druhé. Pozice mrtvého brouka, plže. Strach člověku velí zmizet, nebýt, nežít, neudělat nic. A až strach pomine, začít třeba kopat kolem sebe, machrovat, udělat ze sebe středobod (a kde je pak Bůh?). 

Strach na moři, strach v bouři, symbolizuje ohrožení a křehkost lidského života. Náš život ale svěřujeme s důvěrou Bohu, Kristu, bezpodmínečné lásce. Netřeba se bát, netřeba mít strach. Staré námořnické přísloví prý říká “moře učí modlit se”. Jestli pojedete o prázdninách k moři, tak si na to třeba zkuste vzpomenout. Modlitba jako rozhovor s Bohem, navazování vztahu s tím, který nás miluje a přesahuje. S tím, který tu je – i pro nás, Tebe, Vás, mě. 

Mircea Eliade ve své knize Obrazy a symboly (C.P.Press Brno, 2004) píše, že “symbolika vodstva implikuje stejně dobře smrt jako znovuzrození. Kontakt s vodou vždy obsahuje nějaké obrození.” Za chvíli tady společně se s.Alenou prožijeme svátost jejího křtu, tak si myslím, že se dnešní zamyšlení dobře potkává se životem a realitou. Díky Bohu za to! Jeden z církevních otců, Tertullianus, vodu vnímal jako sídlo Ducha božího. Vodě bylo jako první poručeno rodit živá stvoření. Voda je posvátná, z vody se rodí vše živé. A evangelium nám v podobenství říká, abychom se učili překonávat strach – symbolizovaný velkým vodstvem. Máme se pokoušet jednat tak, jako by všechno záleželo na nás a nic na Bohu (překonávat strach) – a zároveň ale důvěřovat tak, jako by všechno záleželo na Bohu a nic na nás (pěstovat bázeň/chvění, respekt před Bohem). Naše, lidské úsilí a pinožení se zestonásobí, když dovedeme překonat křeč strachu a uvolníme se (odevzdáme sami sebe) – pak také třeba uvidíme, uvědomíme si, že čerpáme sílu z pramene, o jehož hloubce a síle jsme dosud neměli ani ponětí. Z osobní zkušenosti bych to přirovnala k pocitu, když jdu v zimě do ledové Svratky a na chvíli jsem součástí řeky, studené vody – beze strachu, bez sevření. Ano, je za tím práce, šest let praxe, den po dni, vědomé úsilí překonávat odpor k ledové vodě, k bláznivosti se někde v mraze svlékat do plavek a splynout aspoň na pár drahocenných chvil s živlem. Ale ta extáze poté! Těžko to slovy popsat. 

Uvolnit se s důvěrou a beze strachu do oceánu lásky Boží. Prosím, přemýšlejte, co pro vás tato věta znamená, neste si jí třebas dnes s sebou i domů. Někde pod vším, co žijeme, děláme a vnímáme, je Bůh, který je láska. Spodní proud, pramen, ponorná řeka. 

V ní, v něj můžeme mít důvěru. Věříme skrze Ježíše svobodného od strachu, skrze Ježíše, který si dovolí klidně spát, když jsou ostatní zmítáni úzkostí a zoufalstvím. Nedělá to z nedostatku informací, nedělá to z pošetilosti, nedělá to z toho, že by mu bylo jedno, co s námi je. Dělá to z toho, že On sám je projevem té Boží lásky, která nám říká i uprostřed všech nespoutaných vod a bouří světa – nebojte se! Amen! 

Kázání na neděli 16.června 2024, Husův sbor, Botanická 1, Brno

texty: Ezechiel 17, 22-24 / 2. Korintským 5, 6-10.14-17 / Marek 4, 26-34

Bratři a sestry,

koluje tady mezi vámi sáček koření – hořčičné zrno. Prosím, vezměte si každý jedno a mějte jej v rukou, vezměte si jej i domů. Já mezitím začnu zamyšlení nad texty Písma modlitbou. 

“Neprosím o zázrak – Pane, nýbrž o sílu pro všední den. Nauč mne umění malých kroků. Učiň mne důvtipným a vynalézavým, učiň mne hravým, abych si uměl správně rozdělit svůj čas. Daruj mi jemný postřeh, abych pochopil, co je prvořadé a co druhořadé. Prosím o sílu pro kázeň a míru, abych životem jen neproklouzával, ale abych si běh dne rozumně rozdělil, abych si všímal záblesků světla a výšin a abych si tu a tam našel čas pro kulturní prožitek. Dej mi poznat, že blouznění, ať o minulosti nebo budoucnosti, nepomáhá dál. Pomoz mi, abych to nejbližší činil co nejlépe a nynější chvíli poznal jako nejdůležitější. Ochraň mě před naivní vírou, že v životě musí jít všechno hladce. Daruj mi střízlivé poznání, že těžkosti, porážky, neúspěchy a zvraty jsou samozřejmým doplňkem života, kterým rosteme a zrajeme. Připomeň mi, že srdce často stávkuje proti rozumu. Pošli mi v pravou chvíli někoho, kdo má odvahu říci mi pravdu v lásce. Dej mi denní chléb pro tělo a duši, projev tvé lásky, přátelskou ozvěnu a alespoň občas prožitek, že mne někdo potřebuje. Vím, že se mnohé problémy vyřeší tím, že se nic nedělá, dej mi, abych uměl čekat. Chtěl bych také tebe a jiné nechat vymluvit. Nejdůležitější věci si člověk neříká sám sobě, jsou mu řečeny. Víš, jak velice potřebujeme přátelství. Dej , abych této nejkrásnější, nejobtížnější, nejriskantnější a nejjemnější věci života dorostl. Propůjč mi nutné vnuknutí, abych  ve správném okamžiku odevzdal balíček dobra – se slovy nebo bez nich – na správném místě. Ochraňuj mne před strachem, že bych mohl zmeškat život. Nedávej mi, co si přeji, ale co potřebuji. Nauč mne umění malých kroků.”

Údajně tato slova napsal Antoine de Saint-Exupery. Jsou hojně sdílena na internetu a silně rezonují mezi lidmi – docela často jí také čtu na svatbách namísto požehnání a na posluchačích je vidět, jakou sílu pro ně tato slova mají. My jsme dnes společně vyslechli podobenství o hořčičném zrnu. „K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím je znázorníme? Je jako hořčičné zrno: Když je zaseto do země, je menší než všechna semena na zemi; ale když je zaseto, vzejde, přerůstá všechny byliny a vyhání tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jejich stínu.“ Markův text se významem potkává se slovy starozákonního proroka Ezechiele, která jsme vyslechli v tom prvním čtení dnes. 

Na Exuperyho modlitbu o umění malých kroků, kterému bychom se mohli učit, jsem si vzpoměla právě s souvislosti s Ježíšovým podobenstvím. Když se řekne Boží království možná to v nás evokuje něco nadlidského, snad i nedosažitelného, místo, stav, který není z tohoto světa. Třeba nám Boží království připadá tak boží, že i pochybujeme, že by se nás snad kdy týkalo. A vidíte, každý to semínko, zárodek Božího království, máte teď v ruce. Ve svých rukou máte hořčičné zrno, zárodek Božího království, tj. ono se týká každého z nás. Je na vás, co s ním uděláte. Berte to semínko v tuhle chvíli jako symbol. Nic velkého se nezrodilo rovnou velké. Řím nebyl postaven za den, jak se říká. Ani to Boží království nespadlo rovnou z nebe 🙂 Na počátku života každého z nás byla jedna neviditelná spermie našich otců (všechno nejlepší, vám, tátové, k dnešnímu Dni otců!) a jedno okem neviditelné vajíčko našich matek. Spojení a jednota. A teď jsme tu, každý z nás, jedinečný, boží, velké duše, krásní lidé, autentičtí ve svých schopnostech a možnostech, v poznání, vy, Ty, já .. Ježíšovo podobenství nás vybízí k odvaze snít o velkých věcech, ale také se o ně reálně přičinit. Nespokojit se s málem, ale uvědomit si, že i málo někdy stačí, aby se velké věci staly, začaly dít. Máme to v povaze – ať už na základě zkušenosti, vlastní či sdílené, nebo třeba díky vnitřnímu nastavení – říct si mnohdy před nějakým velkým úkolem, životním posunem, voláním na cestu, která může vést k naplnění životního snu či úkolu: “Na tohle nemám sílu, bojím se, tohle se (mi) nemůže nikdy podařit”. A tak třeba neuděláme něco, o čem víme, že bychom to měli udělat, něco, k čemu nás volá naše duše. Ani to nezkusíme … a pak už může být pozdě, vyčítáme si to třeba i po zbytek života, myslíme na to, ale čas už nejde vrátit a okolnosti se změnily. A třeba se tím i trápíme, žijeme lapeni v tom přemýšlení “co by, kdyby”, nežijeme v přítomném okamžiku. Ano, rozum velí, že je dobré znát své limity. Ale srdce, cit, touha, duše, duch – to je vanutí, to jsou hlubiny a přesahy, vesmír bez konce. A i to jsme my, to je v nás. Přitom zrozeno z nepatrnosti. Exuperyho modlitba o umění malých kroků je takový průvodce vědomým bytím v přítomném okamžiku, jsou to slova posily pro to, abychom se nebáli po malých krocích postupně dosahovat velkých věcí. Horizontem pro konání velkých věcí je jedinečný čas našeho života. O tom je to dnešní druhé čtení od apoštola Pavla v dopise do Korintu. A je tam zároveň i ujištění – má nás v moci láska Kristova. Ta láska je bezpodmínečná, působí jako posila – kdo je v Kristu, je novým stvořením. Jsme plni důvěry, píše Pavel. A máme ve svých rukou ta horčičná zrnka! Amen! 

Kázání na 3.neděli po sv.Duchu – 9.6.24

texty: Gn 3, 8-15 / 2. Kor 4, 13 – 5, 1 / Mk 3, 20-35

Sestry a bratři,

společná nit se v dnešních textech na první pohled hledá docela těžko. Starozákonní příběh bázně Adama před Bohem, přiznání k tomu, že společně s Evou pojedlli ze stromu poznání, svalování viny jeden na druhého a pak na hada, jeho vyvržení od ostatních … Motiv viny, motiv trestu, odchod z místa, kde je dobře, kamsi pryč. I to druhé čtení se toho nějakým způsobem dotýká, ale vyjadřuje spíš příslib návratu k Bohu, do jeho věčného bytí. A evangelium to celé rozčísne – Ježíš mluví o vnitřně rozděleném domě a věčném hříchu, rouhání se proti Duchu svatému. Boží dům opuštěný, Boží dům zvonu nalezený a nemožnost vrátit se. Spousta silných obrazů, podobenství. Jsou naléhavé, čtu v nich volání po tom, abychom byli, my lidé, každý z nás, zajedno se svou božskou podstatou, se svou duší a aby se to projevovalo činy – “po ovoci” i navenek. Tohle vám možná může znít divně, náročně. Co to znamená – být zajedno, a jak to poznám? 

V příběhu Adama a Evy, jakkoliv v něm církev akcentuje různé motivy, je myslím důležitá také ta linka, kdy si Adam s Evou uvědomili sami sebe – kým jsou, že jsou nazí, uvědomili si svou tělesnost, ale také to, jak se při tom cítí. Co jim říká jejich duše, jejich nitro. A jak to vést v soulad s Bohem, jeho požadavky, přáním, nařízením, která znali. Rodí se tady určitý rozpor, bázeň člověka před Bohem, snad i stud. Bázeň a chvění. Jak všichni víme, Adam a Eva, ba i had, byli “vyhnáni z ráje”, což se normálně vykládá s negativním nádechem, navíc text zmiňuje ještě klín vražený – nepřátelství mezi mužem a ženou, aby se to ještě podtrhlo. Ale na druhou stranu, oni odešli, museli, na cestu za znovu-poznáním jednoty. Tady mi přichází na mysl Markovo evangelijní “budou Ti dva jedno tělo a jedna duše” – překonávání propasti mezi Adamem a Evou, skrze cestu poznávání svých duší, toho, kým jsou/jsme a jak to uvést v soulad s božským stvořeným světem, ale i mezi sebou navzájem. Tedy poznání sebe – já – a božského já v sobě a uvádění v soulad s Ty – tedy světem a Bohem v něm. Ale i s druhým člověkem – co je nakonec krásnějšího, než dvě duše, které si rozumí, dotýkají se jedna druhé, rozumí si? Vždyť v takovém souladu, jednotě i Boží láska v nás dochází naplnění a může rozkvést!

Vidím zde paralelu i s tím druhým textem, kde apoštol Pavel v dopise do Korintu píše o vnitřním obnovování se, o hledění od viditelného k neviditelnému a po naplnění našeho životaběhu – času života – a také o opětovném spojení naší duše s duší věčnou, Boží. Aby k tomu došlo, je potřeba si uvědomit, že to chceme, toužit po tom, a mít vůli jít, usilovat o poznání, o cestu na hlubinu. Hledat Boha nejen ve světě, ale hledět i do svého nitra, hledat jej tam, poznávat svou božskou podstatu, pokoušet se zahlédnout perličku na dně. Bohumil Hrabal ústy Pavla Hoška v knize Evangelium podle Bohumila Hrabala (s.53) říká: “Cesta k autentickému bytí sebou samým, kdy člověk smí říct celou svou bytostí Jsem, který jsem je běh na dlouhou trať. Je to celoživotní zápas, se kterým nikdy nelze být hotov, s výjimkou ojedinělých okamžiků, kdy se člověk ocitá ve stavu milosti. Hrabal o těchto okamžicích plné identity se základem vlastního bytí ví, zná je z bezprostřední zkušenosti a říká o nich, že tehdy je člověk identický s melancholickou transcendencí, je s ní totožný jako patentky Koh-i-noor Waldes”.

Na duchovních cvičeních se občas modlíme pouze jedním, dvěma slovy – mantrou – “Pane, přijď”. Co s námi tato dvě slova, vyslovená a prožívaná, dělají? Jsou upřímná? Rezonují nám v nitru? Modlitba má sílu a může promeňovat. Modlitbu sice vysíláme ven, ale ona nás ve skutečnosti mění uvnitř. Vede nás k jednotě s Bohem, může vést. Modlitba nemusí být nijak obsáhlá, mnnohdy stačí sednout si v tichu, na pár minut v ruchu dne. Nechat k sobě slova přijít. Anebo jen to ticho. I ticho k nám promlouvá, v tichu k nám mluví Bůh. Ježíš v dnešním podobenství z Markova evangelia důrazně varuje před rozdělením královstvím, před nejednotným domem. Opět – může tu být myšlen náš dům – tělo a duše – dům/člověk. Cesta za jednotou, za poznáním vs. rozdvojenost v tom, kým jsme navenek pro své okolí a co se děje v našem nitru. Přes hluk světa a mnohé hlasy to možná neslyšíme. Sebe, ani Boha v nás, jeho tichý hlas. “Všecko bude lidem odpuštěno, hříchy i všechna možná rouhání. Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem,“ říká Ježíš v dnešním podobenství. Jít proti moudrosti, rozumnosti, statečnosti, lásce, poznání, respektu před Bohem, ale i proti bližnímu, jít proti darům Ducha svatého, je podle Ježíše cestou k tomu, aby byl člověk oddělen od Boží podstaty světa. 

Bratři a sestry, odpovědět na otázku, jak vykřesat jiskru touhy po tom, abychom byli, my lidé, každý z nás, zajedno se svou božskou podstatou, se svou duší, vám vlastně dát nedokážu, tohle je jedinečná cesta poznání a poznávání každého z nás. Ale že má smysl o to usilovat a po té cestě se vydat, jít, o tom nepochybuji, tomu věřím. Amen! 

Neděle Nejsvětější Trojice – 1.neděle po sv.Duchu, 26.5.2024, Brno Botanická 1, Husův sbor 

Texty: první čtení: Jóel 2, 23-24.26-27 / druhé čtení: Skutky 8, 14-17 / Evangelium: Jan 14, 26-29

Sestry a bratři,

                        první čtení, které jsme dnes vyslechli, bylo z knihy starozákonního proroka Jóele. Moc se toho o něm neví, ale předpovídal lidem dar Ducha svatého. I v přečteném úryvku je toto zaslíbení přítomno – píše se tu o hojnosti pro Boží lid. Hezky se to čte, poslouchá, nadějná slova, že bude dobře, bude líp. Není tam nic o tom, že by lidé museli splnit nějakou podmínku, jen se tam říká “poznáte, že já Bůh jsem uprostřed Izraele”. Také vás napadá, jak to poznat, že je Bůh uprostřed společenství? Potřebujeme mnohokrát ujištění, že na nás Bůh nezapoměl, že je s námi a ne vždy – i když se modlíme a žijeme dobrým životem – se všechno děje tak, abychom zakoušeli hojnost a požehnání, ne vždy se plní to, za co se modlíme – a pak by nám logicky mohlo přijít na mysl, že tedy Bůh s člověkem, s námi není?

Myslím, že odpověď je skrytá tak trochu v tom druhém čtení. Petr a Jan přišli do Samařska a modlili se za druhé, kteří se už otevřeli Bohu a Božímu slovu, aby jim byl také dán Duch svatý. Vkládali na druhé ruce, dotýkali se jich, přáli jim to dobré, sdíleli, co už sami dostali. Tvořili společenství, nebyli sami. Až tam se to projeví, ve vztahu já-Ty. Dar Ducha svatého je záležitostí vztahovou, nelze si ten dar nechat jen pro sebe. Těžko můžeme sami na sobě poznat, zda je Bůh s námi, když se někde zavřeme a o to, co jsme dostali a poznali, se nepodělíme. Když budeme jen sami pro sebe. Apoštol Pavel ve svém dopise Galatským píše, jak vypadá ovoce působení Ducha svatého v našich životech. Začíná slovy: „Ovoce Božího Ducha je láska, radost a pokoj (…)“. Sdílet lásku, radost, pokoj jen sám či sama se sebou nedává moc smysl. Ale s druhým, druhými, to už je jiná liga. To pak můžeme zakoušet i hojnost, tak jak o ní píše prorok Jóel. S radostí a pokojem se otevřít a dávat, s láskou a v lásce. A začnou se dít věci …. 

Dnešní neděle je nedělí Nejsvětější Trojice. Ani Bůh nebyl a není sám, nezůstal někde mimo. Otec, Syn a Duch, tři v jednom, tři v jednotě, tři propojení ve vztahu, tři jedné podstaty. Bůh v Trojici je bohatý, je velkorysý, dává. Jde k nám, posílá nám svého přímluvce – viz dnešní evangelium. Leč – mnohdy se nám do životů vlamují skutečnosti, na základě kterých zakoušíme Boha jako nepochopitelného, ba i krutého, beroucího, mlčícího a chladného  …. Možná právě tento kontrast, polarita našich zkušeností s Božím působením v životě, nás může směřovat k tomu, abychom se otevřeli Duchu svatému, jeho vanutí, abychom přijali jeho dary, žili z nich a dělili se o ně také dál. Lidem, nám všem, je v životě různě naloženo, naše životy, zkušenosti, to není vždy procházka rajskou zahradou a nikdo nám to ani nesliboval, že život takový bude. Nejsme na to ale sami – na to dobré, ani na to těžké, bolavé, zlé … Jsme spolu, můžeme si pomáhat nést břemena. Máme vazby jedni na druhé, nejsme ostrovy oddělené vodou oceánu.

Ježíš nás dnes v evangeliu povzbuzuje: “Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!” Mluví k nám slovy, která vyjadřují cit, lásku. Náklonnost, vděčnost, důvěru, milosrdenství. Slovy, která jsou ujištěním o Boží lásce. Je dobré je slyšet, protože tato slova mohou dát růst stejným citům a záměrům v nás, jsou to úrodná slova, jak napsal papež František. A slovo tvoří realitu, slovo se stává tělem. Amen! 

240519_Svátek_seslání_Ducha_svatého / Letnice

texty: Sk 2,1-11/ 1 Kor 12,3b-7.12-13/ Jan 20,19-23

Sestry a bratři,

svátek Letnic je trochu “Popelka” mezi třemi hlavními pilíři liturgického roku – narozdíl od Vánoc a Velikonoc není s Letnicemi spojený žádný státní svátek, žádné extra volno, díky kterému by si lidé ve větší míře všimli, že taková oslava vůbec existuje. A je to škoda, že ti “nekostelní” o tomto svátku nevědí, protože je to čas, kdy se nám připomíná, že jsme ve svém nitru, ve své podstatě všichni Boží, krásní, milovaní. Jedním z poselství Letnic pro současného člověka je, že každý ve svém jedinečném životním čase můžeme být na Zemi na okamžik nádherný či nádherná! To, jak s tímto vědomím naložíme, jak nakládáme s takovým pokladem, to už je věc jiná a ne vždy radostná. Už první dnešní čtení nám naznačuje, že ti lidé, kteří zažili naplnění Duchem svatým, prožívali určitý druh jednoty, i když byli různí. Text nám říká, že jsou věci, dary, které máme všichni a ve kterých jsme si rovni. Je to právě dar Ducha, duše a její žízeň po pravdě, moudrosti, lásce, kráse, harmonii – otisk Boží v nás – co nás pojí s ostatními lidmi, co nás propojuje navzájem. Ne každý tomuhle ale věří, uvěří, ne každý podle toho jednáme. Jedinečná dynamika života každého jedince se děje svou vlastní cestou a tempem, každý máme jinak otevřené oči pro poznání, uvědomění si jako milovaného Božího dítěte. Někdo se k tomu ani nikdy nedopracuje, nechce, nepotřebuje. Těžko se nám mnohdy přiznává (třeba kvůli tlakům okolí), kým jsme ve svém nitru, trvá to rozklíčovat a je to mnohdy vlastně cesta na celý život. Poznávat kým jsem, co mohu dát, co mi činí radost, čeho se bojím, zpřítomňovat si JÁ na cestě k TY znamená také se osvobozovat k té bezpodmínečné a neomezené Boží lásce v nás. 

Ti lidé, a už jest to před chvílí zmiňovala, si rozuměli. Rozuměli si proto, že skutečně viděli a vnímali jeden druhého navzájem. Ladili se na sebe, byli otevření vzájemnosti, prožívali, že je něco spojuje, že jsou propojeni. A to je taky jeden z našich úkolů tady na Zemi – hledat ne to, co nás od druhých odděluje, čím jsou pro nás “cizí”, ale učit se vidět v druhém Krista. Často lidi soudíme podle toho, jací se nám jeví – oděv, tvář, naše předchozí zkušenost atd. a nevidíme v nich to posvátné, blíženecké, souputnické … Viděli jeden v druhém Krista – třeba se teď zkuste podívat na toho či tu, kdo sedí vedle Vás a jen vnímejte, co s Vámi ten pohled dělá a jak se cítíte, co cítíte. Je to posvátný pocit, že vedle Vás sedí Váš bližní, i když ho třeba neznáte jménem? 

“Projevy Ducha jsou však dány každému k tomu, aby mohl být užitečný.” Tahle věta zazněla v druhém čtení. Svátek Letnic je pro církev zavazující – Ježíš dýchne na své učedníky a posílá je do světa, aby přinášeli evangelium, aby odpouštěli hříchy. Čiže aby lidem přinášeli zvěst o od-puštění, úlevě, ulehčení, milosrdné lásce. Sami domyslete, jak s tímto darem a úkolem církev skrze své učedníky mnohdy nakládala a nakládá. Ulehčení? Osvobození? Radost? Bezpodmínečná láska a přijetí? Kolikrát jde spíš o bičování slovem a hledání viníků, černých ovcí. Církev se původně zrodila jako společenství odvážných lidí, lidí ducha, vědomých oduševnělých “se srdcem na pravém místě”, kteří byli schopni rozumět univerzálnímu jazyku, nejstarší a nejmoudřejší řeči světa – lásce. “V aktu dávání se něco rodí a dárce i obdarovaný se těší z toho, co se zrodilo pro ně oba. Láska je síla, která vyvolává lásku.” To jsou slova Ericha Fromma. Dát se v lásce znamená stavět most k lidem, k druhému člověku, snažit se o porozumění, o překonání bariéry odcizení. S tím šli apoštolové do světa, obdařeni Duchem svatým. 

Když se kriticky podíváme do vlastních řad, nalezneme v dějinách církve mnoho momentů, kdy jsme z různých důvodů opustili tuto cestu a žili v zajetí přeludu své vlastní důležitosti, vyjímečnosti a toho, že úkolem křesťanů, jako nějakého tribunálu, je rozhodovat o tom, co je dobré a co zlé. Ale církev, společenství lidí, je obdařena duchem ne proto, aby rozhodovala a soudila, ale aby rozpoznávala a učila se sama žít v tom, co je pro člověka dobré, co je z lásky a láskou. Učit se být otevřeným, pohostinným společenstvím, které pokud možno inspiruje, doprovází lidi za světlem a k poznání Boží lásky v nás a pro každého. Ale rozhodně není nějakou instancí, která si má něco nárokovat například pravdu. 

Jsme na cestě, všichni bez rozdílu. Žijeme z darů. Duch, duše světa, člověka pozdvihuje z prachu. Když čteme “prach jsi a v prach se obrátíš” znamená to také, že tělo bez ducha není nic, je pouhou schránkou, je polovičaté, ale duch, duše tělo pozdvihuje k životu v plnosti. Duch je Bůh, který působí v našem nitru, v našem srdci. Duch nás oživuje a pozdvihuje. Dává nám vědomí a sebe uvědomění. Přesah od já k Ty. K bližnímu a k Bohu. Vůli překonávat temnotu v nás a jít za světlem. A církev a Letnice máme i proto, abychom si to uvědomovali a vzájemně se podporovali na cestě. Amen!

240512_kázání_6_neděle_po_Vzkříšení (Exaudi)

texty: Skutky 1, 15-17.21-26 / 1. Janův 5, 9-13 / Jan 17, 6-19

Bratři a sestry,

slyšela jsem nedávno zajímavou myšlenku, možná to byl pokus o odpověď na otázku ohledně nepopularity církví a domnělém ateismu českého národa. A sice, že křesťanství je náboženstvím, které člověka omezuje. A proto v církvích ubývá lidí. Dneska se přece nechce nikdo nechat omezovat. Uvědomila jsem si, že i mě se vlastně občas někdo zeptá stylem “A Ty jako farářka/věřící/křesťanka můžeš … tohle či ono?” A přitom jde o celkem normální věci, ne o porušování Desatera. Myslím, že je u nás hodně lidí s názorem, že víra je něco, co omezuje od něčeho podstatnějšího (a proto vlastně je dobré se víry zbavit – aby nás neomezovala). 

Ale od čeho nás víra vlastně omezuje? Nějak nedokážu na nic moc přijít.

Spějeme už přímou cestou ke svátku seslání Ducha svatého, k Letnicím. Asi, že to není zároveň státní svátek, nikdo mimo církev o něm ani neví. Přitom právě tento třetí nejdůležitější pilíř liturgického roku by mohl celkem snadno vyvrátit možné tvrzení o tom, že křesťanství člověka omezuje. Slavnost seslání Ducha svatého je oslavou vnitřní svobody, oslavou Ducha, který skutečně vane kam chce a projevuje se různými způsoby. Člověk jej nemůže omezit, spoutat, naopak nás Duch svatý osvobozuje ke skutečnému životu. 

Dnešní evangelijní text je modlitbou. Ježíš se modlí před svým odchodem ze světa a před sesláním Ducha svatého nám, lidem. Je to modlitba za nás, za svobodu. Nikoliv za omezení. To, že Ježíš v textu říká, že zjevil Otcovo jméno lidem, znamená, že ukázal na to, jak charakterově vypadá Bůh, protože on sám je Boží syn. Neřekl nějaké konkrétní Boží jméno, ale chtěl, abychom se snažili porozumět tomu, jak vypadá Bůh, kterého Ježíš zjevil lidem. To je důležité. V Ježíšově modlitbě zde slyšíme, o čem je křesťanství. Prosí za lidi, za to, jak by měli jeho učedníci vypadat. Oni jsou na světě, tak ať jsou jedno, jako my. Máme žít v jednotě. Ježíš odchází a nás nechává tady. Své učedníky. Neprosí, abychom byli vzati ze světa, ale abychom byli uchráněni před zlým. Abychom zůstali. Takže tady zjevně máme ještě nějaký úkol a jistě to není hledat důvody, v čem nás křesťanství omezuje, ale daleko spíš způsoby, jak žít skutečný hluboký a v Duchu svatém svobodný duchovní život. Posvěcený, v pravdě a lásce. Cestou k tomu, jak takový život žít, je uvěřit, že každý jsme dítětem Božím. Že nám byla dána obrovská vnitřní síla, energie, že máme v sobě otisk Boží, Ducha, který je tou bezpodmínečnou láskou. V tom pro každého jedinečném životním čase můžeme tento dar každý projevit – svým způsobem, ale je to dar, a dary přece nesvazují, neomezují, dary jsou pro to, aby nás obohatily, rozvinuly, povznesly … Ježíš se ve své modlitbě modlí za to, abychom měli plnost Boží radosti. Plnost, nikoliv omezení. Amen!