Pozvání na ekumenickou bohoslužbu – 21.října 2018

Pozvánka zde: 

Rubriky: Aktuality | Napsat komentář

Bohoslužby s poděkováním za sklizeň a společný oběd (brunch) – 7.října 2018

V neděli 7.října 2018 se od 10 hodin bude v Husově sboru konat bohoslužba s poděkováním za úrodu. Po ní přijměte pozvání na brunch – pro někoho snídani, pro někoho oběd. Na společný stůl můžete přinést něco dobrého, ať už vlastní výtvor nebo ne. Brunch začíná po bohoslužbě, cca v 11.11 a končí dle zájmu návštěvníků.

Pozvánka zde: https://www.facebook.com/events/240335566828155/?notif_t=plan_user_joined&notif_id=1538390027252251

Rubriky: Aktuality | Napsat komentář

Kázání v neděli 30.září 2018

1Kor 12,4-12 (text ke kázání), další texty: Ž 133, Mk 16,9-16

neděle 30.září 2018

Sestry a bratři,

všichni jsme na cestě víry. Je to cesta, která má svůj začátek – Boží zavolání, které nám klade otázky a volá nás k odpovědnosti za náš život. Znamením, že jsme se rozhodli vykročit na cestu, je křest v Kristově jménu, je to znamení, že chceme dál jít jeho cestou. Tam, kde křtíme malé děti, to znamená, že je chceme na Kristově cestě doprovázet. Cesta víry má také svůj konec, tím je naše smrt. Ale do té doby putujeme, hledáme, bloudíme, scházíme z cesty a zase jí nalézáme, necháváme se na ní přivést. To funguje vždycky pokud neuzavřeme své srdce Božímu odpuštění a lásce. Křesťanská víra není jenom nějakým souhrnem názorů na svět, pak by to totiž bylo jednoduché – stačilo by se naučit katechismus a ve vhodné chvíli ho odrecitovat. Ale víra, živá víra, to je životní postoj, důvěřivé spolehnutí se na Boží lásku, které se projevuje nejen v myšlenkách a slovech, ale ve všem, co děláme, i v tom, jak to děláme. Víra se neprojevuje jenom návštěvou bohoslužeb, ba právě naopak, není pouze v tom, kolik lidí je v kostele a zda jsme tam my, zda se dostatečně modlíme a jsme dostatečně zbožní .. víra je přítomná v našem celkovém způsobu života (anebo není) – je patrná v tom, jakou jsme si zvolili obživu, v tom, jak jednáme s druhými lidmi, v tom, jak zvládáme obtíže života. V tom každodenním životě jsme ale vystaveni neustálému pokušení spoléhat se víc na sebe nebo na druhé lidi, než na Hospodina. Sami si chceme řídit přítok našeho štěstí, zabezpečit svůj život a život svých blízkých, přitom ale dobře tušíme, že spousta věcí není v naší moci, a tak jsme také v neustálém pokušení strachu – z budoucnosti, z druhých lidí. Někdy to, co nám chybí, očekáváme od druhých – že za nás něco, co nás samotné pálí a bolí vyřeší, že nám poskytnou to, co potřebujeme, no a když se to (hned) nestane, zlobíme se na ně. Když cítíme strach, závist nebo zlobu, tak si většinou myslíme, že za to mohou nepříznivé okolnosti anebo ten dotyčný člověk, kterého se bojíme, kterému závidíme, na kterého máme vztek. Ale strach, závist i zloba jsou v takové chvíli přece hlavně moje pocity – a jsou důležité ne proto, že mi ukazují, jak je ten svět kolem mě zlý a nespravedlivý, ale proto, že mi dávají najevo, co je v mém nitru za zlobu a bolest, takové pocity mě upozorňují na to, jak já sám (sama) jsem sešel/sešla z Boží cesty, z cesty víry, důvěry, moudrosti, lásky. Ukazují, že je tu něco, s čím se neumím vyrovnat a že patrně potřebuji změnu – pokání, změnu smýšlení, víc lásky, víc otevřenosti, naději … abych mohl/a jít zas dál a nechodil/a pořád dokola v začarovaném kruhu.

Církev je společenství těch, kdo se vydali za Kristem. Je to ale také společenství jako každé jiné. Přicházíme sem a každý máme za sebou jiný osud, každý máme své starosti, své naděje. Jsme si vzájemně více či méně sympatičtí, každý jsme také na cestě víry ušli větší či menší kus cesty. Každého také lákají jiná pokušení k tomu, aby z cesty odběhl. Někdy to vypadá až tak, jako bychom každý věřili jinému evangeliu. Někdy nedokážeme pochopit, proč je ten druhý tak jiný – což si vykládáme jako “divný, podezřelý, kdovíjaký …”. Ale zase – když toho druhého nechápu, není to vina toho druhého, ale je to moje cesta, moje zakletí v sobě samé/m, můj omyl – když si myslím, že můj pohled na druhého, na svět atd. je ten jediný správný a možný. Bratři a sestry, odlišnost není mravní kategorie. Když je někdo jiný, neznamená to přece automaticky, že je horší. Třeba nám ten někdo může zachránit život, třeba je na duchovní cestě dál a třeba nás prostě jen může takový člověk povzbudit a obohatit. Už jsme to mnohokrát slyšeli, ale řeknu to tu, byť to známe – chyby, které na druhém vidím, jsou zpravidla ty, které sám/sama také mám a s nimiž se nějak potřebuju popasovat. I svými pochybeními si vzájemně nakonec můžeme pomáhat na cestě životem.

Když se naše cesty potkají, můžeme se dohadovat, můžeme se hádat o tom, která ta cesta je lepší, kterým směrem se vydat, zda jít společně, nebo zda půjdeme každý svým tempem, můžeme si vzájemně pomoct nést břemena, můžeme se doprovodit, můžeme se na čas rozloučit. Církev končí tam, kde spolu ale nechceme už nic mít, tam, kde si vzájemně odepřeme pomoc, radu, tam, kde ztrácíme respekt k osudu, cestě a hledání toho druhého, tam, kde si osobujeme právo druhého ocejchovat a odepsat. Tedy jsme zase u toho: víra je důvěřivé spolehnutí se na Boží lásku – a ta se nabízí úplně každému. Když Boží lásku přijímám, je jí dost a dost, aby vystačila i pro druhé. To se v tom našem lidském společenství poutníků učíme, to se učíme na cestě za Kristem, v tomhle učení se si můžeme taky pomáhat. Přitom můžeme také s radostí a překvapením odhalit, že všechny ty rozdíly, které nás obvykle dráždí, jsou vlastně i požehnáním a obohacením. Každý má od Boha svěřené dary a schopnosti, které jsou důležité, každý je důležitý, každý je zajímavý a každý je hoden lásky. O sobě si to většinou myslíme, ba to i víme, tak se to učme vidět i u těch druhých, tak, jak to vidí i Bůh. Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na 24.neděli v mezidobí, 17.neděli po Duchu svatém

text: Mk 1, 21-28
Bratři a sestry,

v tomto světě rozhoduje moc, aspoň se nám to tak mnohdy jeví. Kdo je silnější, kdo má vliv, peníze, známosti nebo schopnosti, ten se dokáže prosadit. Vidíme to teď obzvlášť jasně, protože se blíží volby – v letošní kampani se to jen hemží mocenskými provoláními o tom, že moc má ten, kdo má to správné mobilní číslo “tam nahoru”, i náš brněnský primátor slibuje, že Brno bude ještě lepším místem k životu, protože on má ty správné kontakty, a tedy i moc. Celá naše západní civilizace je založena na uplatňování moci a na přesvědčení, že lidské možnosti jsou prakticky neomezené. Imponuje většinou jenom to, co je úspěšné, co je lepší, silnější, mocnější. Jako kdyby život byl jedna velká soutěž ve které jde hlavně o to porazit druhé, vyšvihnout se nad ně. A tak i význam jednotlivého člověka je často měřen jeho úspěchem, tím, kolik si toho může dovolit. I ve vztahu člověka k náboženství, k církvím je nějakým zvláštním způsobem přitažlivé, kolik má která církev nebo náboženská skupina moci, jak dokáře ovlivňovat běh událostí nebo působit na duše lidí.
Je zřejmé, že v téhle soutěži a v takové konkurenci naše církev patří spíš na stranu poražených. Ztratili jsme velký počet věřících, stále ztrácíme, ztratili jsme to, co nám dodávalo váhu. Do značné míry jsme ztratili i vnitřní autoritu, která plynula z našeho jedinečného zápasu o pravdu a skutečnou lásku. Dnes jsme tak trochu bezradní jak se prosadit, co nabídnout. Je to vidět i během diskuzí na našich vikariátech, setkáních farářů a farářek. Z minulosti, ze zkušeností z ekumeny vím, že i tady občas hledíme s podezřením na ty úspěšnější a cítíme se, jako církve, odstrčené a méněcenné v současné moderní společnosti. Uměli jsme dřív velice dobře oslovit současníky, když jsme bojovali proti překroucení evangelia ve staré karolické církvi. Zdá se, že o dost méně umíme oslovovat lidi dnes, kdy jde především o nabídku pozitivního zvěstování člověku, který si zoufá, je bezradný, ale nechce si to přiznat.
I v křesťanství jde o moc – ale ne o moc nad druhými vládnout, ale o moc pomáhat. To, že nemáme vliv v politice, nás vůbec nemusí mrzet, spíš je v tom naše výhoda, že se nemůžeme spoléhat na žádné vnější opory. Znepokojivé ale je, jestliže nemáme tu Kristovskou moc – jestli neoslovujeme, neproměňujeme, neuzdravujeme a nekonáme zázraky. A zase – jsou společenství, která se tímhle vším honosí, za cenu toho, že žijí uzavřena před světem, kterého se bojí a který pokládají za panství Satanovo. Svět ale patří Bohu – a naše církev to vždycky věděla. V tom je naše síla a naše poslání – víra živá a životná, víra, která se nebojí zápasu a netouží protivníka zničit, ale jde jí o lepší poznání a lepší každodenní život pro všechny, o lepší svět. Za téměř 99 let své existence jsme se naučili, že nic z toho nedokážeme sami ze svých sil, ale že dokážeme velice mnoho, když spoléháme na Boží pomoc. Nepřehlédnutelným dokladem jsou například naše sbory, kostely, i tento Husův sbor, postavené prakticky z ničeho, z darů věřících, nových členů církve.
Dneska v modlitbě jsem říkala slova, že “síla se pozná podle toho, kolik unese”. Doba, ve které žijeme, je dnes v mnohém převratná (možná ale taková byla a je každá době). Převratná a kritická třeba i v tom, že se nám momentálně skupina našich nejvýše postavených vládních činitelů snaží namluvit, že jsme slaboši, že jsme jako národ slabí – třeba proto, že jako stát nemáme na to přijmout k nám ani 50 syrských osiřelých dětí, že nemáme na to, abychom měli nezávislá média, nezávislé novináře, neokleštěnou veřejnoprávní televizi a rozhlas, a tak dál a dál. Myslím si, že v tomto směru, pominu-li ekologii a jiné palčivé oblasti, žijeme v době krize a nikdo z nás teď neumí domyslet, čeho se dožijeme. Víme, že budoucnost bude vypadat jinak, než dnes, to je jisté. Budoucnost patří Bohu, budeme-li i my patřit Bohu, bude budoucnost patřit i nám. Je to náš společný úkol, je to naše společná naděje – moc Boží není ohrožena lidskou mocí a naštěstí také není omezena naší bezmocí. Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Český rozhlas o vzniku Církve československé

Odkaz na dokument zde:

https://plus.rozhlas.cz/rok-1920-chceme-vlastni-cirkev-jak-se-zrodila-cirkev-ceskoslovenska-7614356

Rubriky: Blog | Napsat komentář

Poslední srpnová neděle, zahájení akademického roku – kázání

Kázání na poslední prázninovou neděli (Husův sbor Botanická) a na zahajovací bohoslužbu akademického roku v Červeném kostele (4.9.)

Ž 130/ Žd 13,7/ J 17,20-23

Bratři a sestry,
každý člověk píše svým životem příběh. I ten zdánlivě nejobyčejnější život by mohl vydat na román. Jsme hlavními postavami svých vlastních příběhů a se zvědavostí, či snad s obavou, čekáme na další pokračování. Jsme ale i zvědaví na příběhy druhých lidí. Žádný člověk není ostrov, jsme součástí příběhů druhých lidí, druzí jsou součástí příběhů našich. Je v nás zakořeněná touha dozvědět se něco z životních příběhů lidí, kteří jsou nám vzdáleni, kteří jsou “cizí”, které jsme nikdy nepoznali – čteme si jejich příběhy v knihách, na internetu, na sociálních sítích. Chodíme do divadla, díváme se na filmy s příběhy druhých. Může to být tak, že se někomu zdá jeho vlastní příběh nudný a prázdný a hledá proto rozptýlení v příbězích ostatních. Ten náš hlad po příbězích může mít docela dobré důvody – můžeme v příbězích druhých nacházet posílení, útěchu, tehdy, když zjistíme, že i jiní cítí a prožívají to, co my. Můžeme v těch cizích životech nacházet i příklad, vzor, obohacení, inspiraci.
Samozřejmě nejvíc přitahují pozornost osobnosti nějak vyjímečné a mimořádné, které fascinují tím, co dokázaly. Každá doba nabízí takové vzory a příklady lidské velikosti. I dnes se nám nabízí spousta vzorů. Skoro vždy jsou to lidé, kteří vynikají jen v jedné konkrétní oblasti. Když je vídáme v médiích můžeme žasnout nad jejich schopnostmi, cílevědomostí, pracovitostí, ale někdy se třeba i vloudí otázka, jestli to stojí za to – přece jen je někdy z lidí, kteří jsou v něčem populární nebo aspoň známí, cítit beznaděj, prázdnota, zahleděnost do sebe, zkrátka lidská nezralost. Lidí, kteří spojují lidskost, moudrost společně s vynikající prací či dílem bylo a je vždycky méně, než těch nezralých. Proto se k nim a jejich příběhům vracíme i po letech a staletích.
Chtěla bych vám dnes připomenout jednu takovou postavu – i proto, abychom poslechli apoštolovo důležité napomenutí – “mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život a následujte je ve víře.” Tou postavou, o které bych chtěla mluvit, je Jan Amos Komenský. Každý jsme o něm slyšeli, většina jej máme uloženého v paměti jako “učitele národů”. Ale on byl taky teolog, filosof, politik, diplomat, biskup, mystik, snad i rosenkrucián. Jeho dílo je velké a dodnes důležité, ale Komenského život je zajímavý pro každého člověka, který se třeba jen ptá, kde brát sílu k poctivému a dobrému životu. To tajemství nebo odpověď na takovou otázku je skryto v tom, jaký je příběh daného člověka, jak se vyrovnává s osudem. Jak zachází s bolestí. Jak řeší neřešitelné. Jak směřuje do budoucnosti a dokonce za její samé hranice. A v tomto smyslu patří Komenský k těm nejvzácnějším svědkům víry. Vidíme muže, který stále znovu a znovu ztrácel to, co mu bylo nejdražší – a vždy znovu vykročil dál. Ztratil manželky a děti, ztratil plody své práce a velkou knihovnu, ztratil svou vlast, církev. Vidíme ale zároveň muže nesmírné naděje – naděje, která se někdy podobala blouznění, naděje na návrat, obnovu svobody, obnovu jednoty církví, naděje, která se nikdy nedočkala naplnění – a přece nebyla marná, protože právě díky ní dokázal žít, pracovat a jít stále dál.
Komenského osud nám ukazuje, že je možné žít z naděje. Proto nám může dodnes a dál sloužit jako vzor, v současnosti – v časech tzv. tekuté modernity, v časech nejistých, kdy se nejedna duše, nejeden člověk neorientuje v současném dění, ve světě, v osobní situaci a směřování. Komenský nám i dnes může sloužit jako příklad k odvaze a nepoddajnosti, jeho osud jako výzva k práci a službě pro druhé a pro budoucnost – tím, že nás odkazuje ke zdroji naděje, kterým pro něj byla víra, moc Ducha svatého, přítomná a účinná v jeho životě. I síla víry se rodí z příběhu. V nejdůležitějším ze všech příběhů – v příběhu odehrávajícím se mezi Bohem a člověkem, v příběhu Ježíše Krista, je připravena role i pro každého z nás, a to, co se říká na divadle, platí tím víc v životě – není velkých a malých rolí. Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kontakt

Farářka: Mgr. Sandra Silná telefon: 775 181 279 email: nobotanicka@volny.cz, sandra.silna@gmail.com adresa: Farní úřad, Botanická 590/1, Brno Veveří 602 00

V úředních hodinách kanceláře NO je na Botanické 1 převážně přítomen pastorační asistent Petr Neumann, s.farářka po předchozí domluvě.

Rubriky: Aktuality, Nezařazené | Napsat komentář

Kázání na 10.neděli po Duchu svatém, 29.července 2018

J 6,1-15

Bratři a sestry,

člověk, který vychází z novověkého stylu myšlení, si po četbě dnešního úryvku evangelia asi řekne “jak to bylo možné? – to přece není možné, co se tu popisuje!” Získat z mála tolik a ještě aby zbylo. Jenže je to symbol, aktuální i v dnešních časech. Biblický pohled na život byl jiný a nepoužíval mustr pro posuzování a třídění dat, jaký máme my dnes. Ježíš v Janově evangeliu o sobě říká já jsem chléb života. A dnešní příběh tohle Ježíšovo sebepředstavení vizualizuje, ilustruje, co to znamená, když o sobě Kristus říká, že je chlebem života.

Chléb je šifrou pro boží dary, které jsou tu pro všechny lidi bez rozdílu. Život je proudem různých darů a Bůh je podstatným dárcem a darem zároveň. Lidé, o kterých čteme v textu, byli znejistělí – během dlouhé cesty ke svobodě se ocitají mimo město, na pustině. To je taky symbolika. Každá cesta má své lehčí a těžší úseky. Hojnost i poušť. Tady čteme o chvíli, kdy lid začíná hladovět, a tak někteří možná, jak to v podobných chvílích bývá obvyklé, začnou vzpomínat na to, co bylo, jejich mysl, vzpomínky už trochu zastřené, je ochotna zaměnit nadcházející svobodu a uzdravení, za kterým zrovna trochu těžce putují, za blahobyt, za plné mísy, za to, co bylo, když byli bez Krista, v tmách, v zemi otroctví. Je v tom analogie k našemu životu, k současnosti – i my jsme často znejištělí na cestě ke svobodě, na cestě k sobě samým, na cestě za svým snem – protože je to na nás, jak se zorientujeme, jak rosteme a na naší schopnosti a ochotě vidět znamení, zázraky a věřit jim – a mnozí lidé, protože tahle cesta je pro mě příliš nejistá, příliš mimo zajeté koleje a schémata, se radši vracejí tam, kde měli své jisté, byť je při tom “tlačila bota” nebo možná obě.

Lidé v těžké chvíli dostali manu. Známe to z Písma. Tady v příběhu jeden chlapec měl pět ječných chlebů a dvě ryby. Netrvalo dlouho a všichni jedli, protože kluk se pod Kristovým vedením a s asistencí apoštolů rozdělil, poslal své jídlo dál. Z Písma víme, že i jiní proroci dávali lidem chléb, často tento symbol dělení se o jídlo, o pokrm, o energii máme i v pohádkách – a vždycky je to tak, že chléb se neumenšuje, naopak, najedí se všichni, kteří se rozdělili. Co se tím chce říct? Pohádky nejsou fantazijní příběhy spadlé z nebe, je to hluboká archetypální zkušenost dávných generací předávaná ústní formou až podnes. Je to moudrost našich předků, které my ztrácíme schopnost či vůli rozumět. Nechceme v dnešní nejisté době věřit tomu, že dělení se, sdílení, rozdávání je přidanou hodnotou našeho bytí. Nevěříme, že máme z čeho dávat, nevěříme si. Jsme ale, všichni bez rozdílu, poutníci na cestě životem a byť je zásob skutečně leckde málo, jakmile si je ale začneme i přes to rozdávat a sdílet, tak je dost. Ona totiž naše schopnost se dělit je zpřítomněním boží štědrosti. Kdo dává, dostává. To je krásná a odvěká pravda. Nelze dávat účelově, farizejsky, naoko, s očekáváním, s podmínkou, že dostaneme, lze prostě jen dávat a pak žasnout nad zázraky, které se dějí. A ony se dějí.

Ježíš Kristus nejen dává chléb, ale říká “já sám jsem chléb”. Kristus nedělá show, efektní zázraky tak, aby ohromily a tím přinutily k víře, naopak, učí lidi, aby se inspirovali a na základě toho uměli a chtěli se umět rozdělit, dávat, tak, aby se sami stávali chlebem pro druhé. Aby vnímali potřeby druhých. Tohle je naše škola, škola života, takoví se máme pokoušet být. Vše, co dostáváme, je nesamozřejmý dar boží. Celý náš život, každý život je veliký zázrak. Když to vnímáme, uvědomujeme si tuhle zázračnou pravdu, pak se nám otevírají oči. Mění se nám život. Proměňuje nás právě ona schopnost vidět hloubku, vidět za zrak, vnímat to, co je za tím, a tomu nás právě učí Ježíš Kristus svými znameními. Schopnosti vidět a číst svět, vidět události jako proud zázraků. Chléb náš vezdejší dej nám Bože dnes – dej nám už dnes chléb pro zítřek, který společně tvoříme. Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na 2.neděli po Duchu svatém, 3.6.2018

Kázání na 2.neděli po Duchu svatém
Dt 5,12-15/2 Kor 4,5-12/Mk 2,23-3,6

Bratři a sestry,
dnešní texty nás konfrontují s tématem dodržování předpisů, s otázkou, co je zákon a jak jej zachovávat. V prvním textu jsme četli jasné nařízení o dni odpočinku, které je i součástí Desatera přikázání. V naší kultuře používáme pro činy, které si definujeme jako přestoupení Desatera, pojem hřích. Co je to vlastně hřích? V mimoteologickém, mimocírkevním světě jsou pojmy, jako je hřích, vnímány v hodně posunutém významu smyslu slova a zároveň vzrušující tím, že v nich lidé cítí jasný sexuální podtext – jistě zčásti i proto, že církev tuhle oblast totálně přeexponovala. Tomáš Akvinský říkal, že hřích je zatvrzelost, vědomé odmítnutí Krista. Hřích, porušení přikázání, je ale také vyjádřením existenciální situace člověka, stavu odvrácení se od Boha.

Všechny tři dnešní texty jako kdyby mezi řádky odkazovaly k tomu, co bylo, k ráji – původnímu stavu člověka, který žil v míru – s Bohem, s přírodou, Stvořením, a také s druhým člověkem. Jenže přišlo rozdvojení, přišel nesoulad, ne-řád, když had nabídl lidem falešný obraz Boha – a to Boha žárlícího, který žárlí na člověka a jeho svobodu. Člověk, tehdy i dnes, pak Boha vnímá jako konkurenta lidské svobody, jako entitu, která člověku svobodu nepřeje. Ale opak je pravdou. Svoboda byla prvním darem, který Bůh člověku dal. A Ježíš Kristus říká – buďte jako Bůh – způsobem nepodmíněné lásky, milujte bezpodmínečně a neosobujte si právo příliš rozhodovat o tom, co je dobré a zlé. Myslím si, že ty dnešní texty se nám snaží ukázat dva způsoby myšlení člověka, jeden, který bychom mohli nazvat “adamovský” – tím je snaha uchvátit si boží moc pro sebe a sám/a rozhodovat o tom, co je dobré a zlé. A ten druhý přístup, “ježíšovský” – který říká, že máme milovat bezpodmínečně.

Četli jsme o tom, jak Ježíš rozmlouval s farizeji o sobotě, o tom, co se smí a nesmí. Vzápětí je v Markově evangeliu zařazen příběh o uzdravení muže s nemocnou rukou. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, zda ta ruka má nějakou zvláštní symboliku a napadlo mě, že ne jen naše slova o nás vypovídají, ale hlavně naše činy, k nimž dost často, ne-li téměř 100%, potřebujeme ruce. A ten symbol tady, jedna ruka živá, jedna odumřelá a Ježíš uzdravující navzdory sobotě, Ježíš přinášející celistvost, jako kdyby byla symbolem právě překonání té “adamovské” duality směrem k “ježíšovské” celistvosti a bezpodmínečné lásce.
Farizeové se na Krista smluvili, za to, co dělal, chtěli ho zahubit, protože podle nich byl vinen, hoden obžaloby. Mluvit o vině je dnes složitější, než kdy jindy. Dobové poznání nám ukazuje, čím vším je člověk a jeho jednání podmíněno. Biologicky, psychologicky, silami podvědomí. Ekonomickými, historickými faktory. Na tom je mnoho pravdy, protože naše jednání se skutečně odehrává uprostřed mnoha podmínek, ale přesto můžeme a musíme za své jednání nést odpovědnost. Adam, když poznal, že má holý zadek, tak se schoval, neodpovídal, byl vůči Bohu nezodpovědný. Bůh ho volal “kde jsi, člověče, co děláš?” a bylo ticho. Z poznání Písma ale vnímáme i příklad odpovědnosti – a tím je příklad Kristův. Kristus přináší odpuštění našich vin. Člověk, který se chová svévolně, v tom “adamovském” modu, tak, že odmítá kategorii viny, mlčí k ní, tak tím patrně odmítá také zodpovědnost, a odmítá-li zodpovědnost, odmítá s ní i svobodu. Vyškrtnutí viny z našeho života, zkreslení pojmu hříchu a jeho relativizaci, vede k tomu, že pak člověka skutečně chápeme jen jako výslednici vnějších vlivů, jenže tím popíráme první z Božích darů, a tím je svoboda, kterou člověk dostal. Svoboda je naším prostorem rozhodnutí, stavem, kdy se člověk ptá, co je dobré a zlé, ale nechce tím podle své vůle manipulovat, naopak, chce Boha respektovat. Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Klub Klubíčko (setkávání nejen pro seniory) v úterý 5.6.2018

Srdečně Vás zveme na přednášku Mgr.Lenky Lee, Ph.D z Filosofické fakulty Masarykovy univerzity na téma Bajky a bestiáře. Zvířecí alegorie od antiky po středověk. Přednáška se uskuteční v zázemí Husova sboru (vstup přes faru) od 15 hodin. Pozvánku najdete v přiloženém souboru.

Sandra_Bajky-a-bestiáře

Rubriky: Aktuality | Napsat komentář