Brno Botanická

J 6,1-15

Bratři a sestry,

člověk, který vychází z novověkého stylu myšlení, si po četbě dnešního úryvku evangelia asi řekne “jak to bylo možné? – to přece není možné, co se tu popisuje!” Získat z mála tolik a ještě aby zbylo. Jenže je to symbol, aktuální i v dnešních časech. Biblický pohled na život byl jiný a nepoužíval mustr pro posuzování a třídění dat, jaký máme my dnes. Ježíš v Janově evangeliu o sobě říká já jsem chléb života. A dnešní příběh tohle Ježíšovo sebepředstavení vizualizuje, ilustruje, co to znamená, když o sobě Kristus říká, že je chlebem života.

Chléb je šifrou pro boží dary, které jsou tu pro všechny lidi bez rozdílu. Život je proudem různých darů a Bůh je podstatným dárcem a darem zároveň. Lidé, o kterých čteme v textu, byli znejistělí – během dlouhé cesty ke svobodě se ocitají mimo město, na pustině. To je taky symbolika. Každá cesta má své lehčí a těžší úseky. Hojnost i poušť. Tady čteme o chvíli, kdy lid začíná hladovět, a tak někteří možná, jak to v podobných chvílích bývá obvyklé, začnou vzpomínat na to, co bylo, jejich mysl, vzpomínky už trochu zastřené, je ochotna zaměnit nadcházející svobodu a uzdravení, za kterým zrovna trochu těžce putují, za blahobyt, za plné mísy, za to, co bylo, když byli bez Krista, v tmách, v zemi otroctví. Je v tom analogie k našemu životu, k současnosti – i my jsme často znejištělí na cestě ke svobodě, na cestě k sobě samým, na cestě za svým snem – protože je to na nás, jak se zorientujeme, jak rosteme a na naší schopnosti a ochotě vidět znamení, zázraky a věřit jim – a mnozí lidé, protože tahle cesta je pro mě příliš nejistá, příliš mimo zajeté koleje a schémata, se radši vracejí tam, kde měli své jisté, byť je při tom “tlačila bota” nebo možná obě.

Lidé v těžké chvíli dostali manu. Známe to z Písma. Tady v příběhu jeden chlapec měl pět ječných chlebů a dvě ryby. Netrvalo dlouho a všichni jedli, protože kluk se pod Kristovým vedením a s asistencí apoštolů rozdělil, poslal své jídlo dál. Z Písma víme, že i jiní proroci dávali lidem chléb, často tento symbol dělení se o jídlo, o pokrm, o energii máme i v pohádkách – a vždycky je to tak, že chléb se neumenšuje, naopak, najedí se všichni, kteří se rozdělili. Co se tím chce říct? Pohádky nejsou fantazijní příběhy spadlé z nebe, je to hluboká archetypální zkušenost dávných generací předávaná ústní formou až podnes. Je to moudrost našich předků, které my ztrácíme schopnost či vůli rozumět. Nechceme v dnešní nejisté době věřit tomu, že dělení se, sdílení, rozdávání je přidanou hodnotou našeho bytí. Nevěříme, že máme z čeho dávat, nevěříme si. Jsme ale, všichni bez rozdílu, poutníci na cestě životem a byť je zásob skutečně leckde málo, jakmile si je ale začneme i přes to rozdávat a sdílet, tak je dost. Ona totiž naše schopnost se dělit je zpřítomněním boží štědrosti. Kdo dává, dostává. To je krásná a odvěká pravda. Nelze dávat účelově, farizejsky, naoko, s očekáváním, s podmínkou, že dostaneme, lze prostě jen dávat a pak žasnout nad zázraky, které se dějí. A ony se dějí.

Ježíš Kristus nejen dává chléb, ale říká “já sám jsem chléb”. Kristus nedělá show, efektní zázraky tak, aby ohromily a tím přinutily k víře, naopak, učí lidi, aby se inspirovali a na základě toho uměli a chtěli se umět rozdělit, dávat, tak, aby se sami stávali chlebem pro druhé. Aby vnímali potřeby druhých. Tohle je naše škola, škola života, takoví se máme pokoušet být. Vše, co dostáváme, je nesamozřejmý dar boží. Celý náš život, každý život je veliký zázrak. Když to vnímáme, uvědomujeme si tuhle zázračnou pravdu, pak se nám otevírají oči. Mění se nám život. Proměňuje nás právě ona schopnost vidět hloubku, vidět za zrak, vnímat to, co je za tím, a tomu nás právě učí Ježíš Kristus svými znameními. Schopnosti vidět a číst svět, vidět události jako proud zázraků. Chléb náš vezdejší dej nám Bože dnes – dej nám už dnes chléb pro zítřek, který společně tvoříme. Amen!

Kázání na 2.neděli po Duchu svatém
Dt 5,12-15/2 Kor 4,5-12/Mk 2,23-3,6

Bratři a sestry,
dnešní texty nás konfrontují s tématem dodržování předpisů, s otázkou, co je zákon a jak jej zachovávat. V prvním textu jsme četli jasné nařízení o dni odpočinku, které je i součástí Desatera přikázání. V naší kultuře používáme pro činy, které si definujeme jako přestoupení Desatera, pojem hřích. Co je to vlastně hřích? V mimoteologickém, mimocírkevním světě jsou pojmy, jako je hřích, vnímány v hodně posunutém významu smyslu slova a zároveň vzrušující tím, že v nich lidé cítí jasný sexuální podtext – jistě zčásti i proto, že církev tuhle oblast totálně přeexponovala. Tomáš Akvinský říkal, že hřích je zatvrzelost, vědomé odmítnutí Krista. Hřích, porušení přikázání, je ale také vyjádřením existenciální situace člověka, stavu odvrácení se od Boha.

Všechny tři dnešní texty jako kdyby mezi řádky odkazovaly k tomu, co bylo, k ráji – původnímu stavu člověka, který žil v míru – s Bohem, s přírodou, Stvořením, a také s druhým člověkem. Jenže přišlo rozdvojení, přišel nesoulad, ne-řád, když had nabídl lidem falešný obraz Boha – a to Boha žárlícího, který žárlí na člověka a jeho svobodu. Člověk, tehdy i dnes, pak Boha vnímá jako konkurenta lidské svobody, jako entitu, která člověku svobodu nepřeje. Ale opak je pravdou. Svoboda byla prvním darem, který Bůh člověku dal. A Ježíš Kristus říká – buďte jako Bůh – způsobem nepodmíněné lásky, milujte bezpodmínečně a neosobujte si právo příliš rozhodovat o tom, co je dobré a zlé. Myslím si, že ty dnešní texty se nám snaží ukázat dva způsoby myšlení člověka, jeden, který bychom mohli nazvat “adamovský” – tím je snaha uchvátit si boží moc pro sebe a sám/a rozhodovat o tom, co je dobré a zlé. A ten druhý přístup, “ježíšovský” – který říká, že máme milovat bezpodmínečně.

Četli jsme o tom, jak Ježíš rozmlouval s farizeji o sobotě, o tom, co se smí a nesmí. Vzápětí je v Markově evangeliu zařazen příběh o uzdravení muže s nemocnou rukou. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, zda ta ruka má nějakou zvláštní symboliku a napadlo mě, že ne jen naše slova o nás vypovídají, ale hlavně naše činy, k nimž dost často, ne-li téměř 100%, potřebujeme ruce. A ten symbol tady, jedna ruka živá, jedna odumřelá a Ježíš uzdravující navzdory sobotě, Ježíš přinášející celistvost, jako kdyby byla symbolem právě překonání té “adamovské” duality směrem k “ježíšovské” celistvosti a bezpodmínečné lásce.
Farizeové se na Krista smluvili, za to, co dělal, chtěli ho zahubit, protože podle nich byl vinen, hoden obžaloby. Mluvit o vině je dnes složitější, než kdy jindy. Dobové poznání nám ukazuje, čím vším je člověk a jeho jednání podmíněno. Biologicky, psychologicky, silami podvědomí. Ekonomickými, historickými faktory. Na tom je mnoho pravdy, protože naše jednání se skutečně odehrává uprostřed mnoha podmínek, ale přesto můžeme a musíme za své jednání nést odpovědnost. Adam, když poznal, že má holý zadek, tak se schoval, neodpovídal, byl vůči Bohu nezodpovědný. Bůh ho volal “kde jsi, člověče, co děláš?” a bylo ticho. Z poznání Písma ale vnímáme i příklad odpovědnosti – a tím je příklad Kristův. Kristus přináší odpuštění našich vin. Člověk, který se chová svévolně, v tom “adamovském” modu, tak, že odmítá kategorii viny, mlčí k ní, tak tím patrně odmítá také zodpovědnost, a odmítá-li zodpovědnost, odmítá s ní i svobodu. Vyškrtnutí viny z našeho života, zkreslení pojmu hříchu a jeho relativizaci, vede k tomu, že pak člověka skutečně chápeme jen jako výslednici vnějších vlivů, jenže tím popíráme první z Božích darů, a tím je svoboda, kterou člověk dostal. Svoboda je naším prostorem rozhodnutí, stavem, kdy se člověk ptá, co je dobré a zlé, ale nechce tím podle své vůle manipulovat, naopak, chce Boha respektovat. Amen!

Kázání – 1.neděle po Duchu svatém, 27. května 2018

Ž 135,1-3/ 1Par 9,23nn/ J 3

Bratři a sestry,

v pátek se konal další ročník Noci kostelů, při níž se různé chrámy, kostely, sbory, kaple a další duchovní místa otvírají s pestrým programem pro širokou veřejnost. Pořadatelé letos vybrali jako motto této akce verš ze starozákonní 1. knihy Paralipomenon “Zůstávali přes noc v blízkosti Božího domu.” (1Par 9,27)

Knihy Paralipomenon (v Bibli jsou dvě) jsou svazky, které nečteme asi tak úplně často. Jako kdyby nebyl důvod, přitom i tady se najde podnětné a inspirativní čtení. 9. kapitola nejdřív popisuje jednotlivé představené různých rodů Izraele. To není úplně záživné, člověk ta jména rychle zapomene, a pak – co s nimi taky? Nicméně, text pokračuje zajímavou pasáží, kde se mluví o Hospodinově domě, domě stanu, o strážích u jeho bran, o vrátných, kteří ten dům Hospodinův stráží ze čtyř světových stran. A tady už to začíná být zajímavé. Strážní nestojí a nehlídají před zavřenými dveřmi, jako vyhazovači, ale naopak jsou na všech čtyřech světových stranách, aby vítali příchozí poutníky, kteří mohou přijít odkudkoliv. Do Hospodinova domu přicházejí různí lidé, z různých prostředí, ale každý je vítán. To je stejné, jako s kterýmkoli jiným kostelem a společenstvím, tehdy i nyní. Přicházejí lidé odkudkoli, z různých míst, každý je a jsme jiní a každý je vítán, ti strážní u vchodů jsou tam proto, aby nikdo nebyl opomenut.

Vybavila se mi jedna analogie, a sice se skautingem, se zapalováním slavnostního skautského ohně ze čtyř světových stran. Mimochodem – možná víte, co se slibuje ve skautském slibu, možná jste to někteří, já taky, někdy v životě slibovali: Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe: sloužit nejvyšší Pravdě a Lásce věrně v každé době, plnit povinnosti vlastní a zachovávat zákony skautské, duší i tělem být připraven(a) pomáhat vlasti i bližním. K tomu mi dopomáhej Bůh.”

Symbolika čtyř světových stran, symbolika toho, kdy skaut má být vždy připraven, otevřený a věrný nejvyšší pravdě a lásce, v lecčems vyjadřuje totéž, o co by se mělo snažit duchovní, křesťanské, kristovské společenství a každý z nás – dle svých možností a schopností. Když se zapaluje oheň (a oheň je symbolem Ducha svatého) ze severní strany, symbolizuje to znamení lásky a vyjádřením přátelství, radosti ze života a ochoty pomoci slabšímu. Západní strana znamená pravdu, pravdomluvnost, poctivost, pokoru. Strana jižní potom sílu, odvahu, mlčenlivost, poslušnost a moudrost. Čtvrtá, poslední – východní strana – je symbolem krásy a znamením čistoty – zdraví těla i ducha a ochrany přírody. Ty jednotlivé kvality jsou v mnohém totožné s dary Ducha svatého, otevřenost do čtyř světových stran symbolem naší vlastní otevřenosti, překračováním strachu, neuzavíráním se před světem. Potřebujeme to my, na osobní úrovni, potřebuje to i církev jako celek.

V textu knihy Paralipomenon se dále píše o tom, jak každý z rodů měl na starosti v Božím domě nebo kolem něj něco jiného, každý měl svůj úkol. I my, každý z nás, máme svůj úkol, své nadání a poslání, něco, v čem jsme dobří, co ovládáme, zvládáme a můžeme tím prospět i druhým. V té různosti se navzájem obohacujeme a společně tvoříme celek. Bůh má pro každého z nás připraven konkrétní úkol, postavil nás do konkrétních podmínek, ve kterých máme svědčit a vydat plody. Je na našem rozhodnutí, je naší svobodou, zda to uděláme či nikoliv. Jsou chvíle v životě, kdy se nám s takovým úkolem jde lépe, jsou chvíle, kdy to moc nejde. Když čteme, že služebníci “zůstávali přes noc v blízkosti Božího domu” může to znamenat i to, že každý z nás máme “noc”, nemyslím teď čas, kdy spíme, ale noc ve smyslu té noci duše, naší temné, stinné stránky, každý v sobě neseme polaritu světla a stínu, dobrého i toho ne tolik dobrého, žijeme s tím a pracujeme a  i v těch našich slabostech, poklescích, přešlapech, stínech – i tady je s námi Bůh, když my jsme a chceme být s ním. Amen!

Kázání na Hod boží svatodušní, Brno 20.května 2018

1.čtení: Sk 2,1 | 1. čtení: Řím 8,8 | Evangelium: Jan 20,19

Bratři a sestry,

dnes slavíme třetí největší křesťanský svátek, svátek seslání Ducha svatého, Letnice, Boží hod svatodušní. Duch svatý byl lidem, nám všem, dán, abychom se nebáli, abychom byli svobodní. Tohle se dělo i na počátku, když Kristus dal dar Ducha sv. svým učedníkům. Co jim to vlastně dal? Včera jsem byla na křtinách a jedna paní se mě na tuhle otázku ptala – jak se dá dát Duch svatý, co to vlastně je? Ta odpověď není úplně jednoduchá a mě nakonec napadlo jedno slovo, jak asi Ducha svatého charakterizovat. To slovo je mnoholičnost a inspirace (ano, možná jste si teď také vzpoměli na Mnoholičný lektvar, který musel vypít Harry Potter po cestě do Tajemné komnaty – to slovo mi naskočilo, protože to teď se synkem zrovna čteme). Duch svatý má mnoho tváří, je proměnlivý, protože je v každém z nás a v tom, co rozvíjíme, čím překračujeme sebe směrem k druhému člověku a světu, čím se my a druhé inspirujeme. Duch byl a je v rozličných podobách Duchem moudrosti a poznání, Duchem odhodlání a vnitřní síly, Duchem porozumění a pravé dobroty. Duchem lásky. Láskou. Ta paralela s Tajemnou komnatou funguje ještě i v tom smyslu, že apoštolové byli původně v místnosti zavřeni strachem. Vzpomeňme si na to, jak mezi ně přichází Kristus. A jako první dar jim dává pokoj. Dechne na ně a dává jim svého ducha, Ducha svatého. Svět jim ho nemůže dát, ale ani vzít. Ale Kristus ho dává. Jak se to projevovalo a projevuje? Ve Skutcích apoštolů čteme o reakci lidí na kázání apoštolů, kteří měli dar Ducha svatého. Ti lidé se ptali: “nenapili se apoštolové trošku mladého vína, že se takhle projevují?”. A Petr jim odpovídá, že ne, vždyť bylo teprve ráno. Na druhou stranu – působení Ducha je skutečně něco jako působení vína na člověka. S vínem, stejně jako s jiným alkoholem, je potřeba umět pracovat. A s dary Ducha svatého jakbysmet. Působení Ducha totiž dává člověku esprit, jiskru, lehkost, humor, dar komunikace, uvolněnost, vnitřní svobodu a také statečnost. A tyhle dary a kvality v sobě nesli apoštolové, bylo to na nich vidět a lidé to z nich vnímali. Zajímavé je, když už jsem zmiňovala ten alkohol, uvědomit si, co se stane s tím, kdo tzv. přebere, neumí s touhle substancí zacházet? Takový člověk ztěžkne, má skelné oči, mluví nesrozumitelně, potácí se a sotva trefí směr. Je mu nebo jí blbě. Napadá mě otázka, paralela ve smyslu předchozího, jak jako církev (a teď myslím církev jako celek, nejen Církev československou husitskou) působíme na svět? Kdy jsme na svět působili ulehčeným, veselým a radostným způsobem? Včerejší kázání biskupa Michaela Curryho na svatbě prince Harryho a jeho ženy Meghan bylo toho dokladem. Naopak Tomáš Halík v jednom kázání vzpomínal, jak tuhle otázku jednou položil na Velehradě při televizní bohoslužbě a zrovna když mluvil o těch skelných očích, ztěžklých lidech, tak kamera švenkla do řad, kde seděli členové České biskupské konference … Možná kouzlo nechtěného, možná náhoda, každopádně z toho prý pak byl trochu problém. 🙂

Na počátku se církev zrodila jako místo, kde mezi lidmi panovalo porozumění, kde lidé rozuměli Kristovu poselství, ač byli z různých zemí, míst, kultur a mluvili různými jazyky. Bylo to díky daru Ducha svatého. Pro lidi, pro tu církev v obecném slova smyslu, pro to obecenství, společenství lidí – byla různost darem. V církvi se totiž máme vzájemně doplňovat ve své různosti. A právě tohle slavíme o Letnicích. Onu pestrost, dar pestrosti. Církev má být protiváhou Babylonské věži. Ta je symbolem zla a nepochopení, těžkosti a nejasností, kdy lidé sami staví stavbu až do nebe, kterou snad chtějí Boha srazit z míst, kde jej sami vidí. Ve zmatení jazyků si lidé přestávají rozumět, ale církev sem byla poslána k porozumění, aby oslovila lidi všech kultur, v polyfonii, mnohohlasem, kde různost neznamená ohrožení, ale obohacení. Pravda je, že v průběhu času jako kdyby církev začala mluvit jenom jedním jazykem – jedním způsobem. Dnes, věřím, se snad opět vracíme do doby, kdy církev (v tom širokém, obecném slova smyslu) mluví a bude chtít mluvit různými jazyky, ve kterých se doplňujeme v naší různosti. Věřím, že chceme žít tak, že budeme uznávat individualitu každého jedince, i s jeho odlišnostmi, a nebudeme nikoho vylučovat. Duch svatý je svobodný a i my máme žít ve svobodě ducha a Ducha nezhášet. Amen!

5.neděle po Velikonocích
1. čtení: Sk 10,25 | 2. čtení: 1Jan 4,7, Evangelium: J 15, 9-17

Bratři a sestry,

v dnešním úryvku evangelia, který je skoro víc májový, než Máchův Máj, se plynule střídá slovo láska se slovem milovat, a to téměř v každém verši. Navíc je to spojeno doslova až s příkazem, milovat jeden druhého, kdy na pozadí toho příkazu stojí tajemný Bůh – Otec.

Už kdysi dávno někdo řekl, že lásku je lépe osvědčovat skutky, než slovy. Samotnému pojmu láska se ale nelze tak úplně vyhnout, byť je to slovo čím dál víc zprofanované a nadužívané. Svého času podobně teolog Karl Rahner napsal, že bychom měli na čas ze slovníku úplně vynechat slovo Bůh, právě proto, že to slovo je hrozně ošoupané, zprofanované, zatížené různými lidskými představami, a i kvůli tomu, že ve jménu Boha se děly a mnohde dál dějí i dost hrozné věci, které s Bohem ale neměly a nemají nic společného. Podobné je to i s láskou. Myslela jsem na to naposledy včera, když jsem, jako teď ostatně každý víkend, oddávala a jak jinak, mluvila i o lásce. Napadlo mě, jako už mnohokrát, že slova o lásce znějí při svatební promluvě hodně vznešeně, krásně a patřičně, ale že stejně daleko nejvíc záleží na tom, jak se jich snoubenci, a vlastně kdokoliv, chopí, zhostí, jak uvedou lásku v život, že nejvíc záleží na tom, jak moc či málo se lásce a životu otevřeme, odevzdáme, nakolik dáme sebe a vykročíme ze své komfortní zóny, slova neslova.

Tajemství lásky objevujeme tím, že jí žijeme, že se jí vydáme vstříc. Stejně tak objevujeme Boha, ovšem Bůh, ten je navíc a stále radikálním tajemstvím, které překračuje všechny naše představy, náš život. Je potřeba si uvědomit, že mluvíme-li o Bohu, jsou to vždy jen a jen naše představy, které jsou nanejvýš metaforou k onomu radikálnímu a nevýslovnému tajemství, kterým je Bůh. Když o tom budeme chvíli přemýšlet – co vlastně můžeme s jistotou říct o Bohu? Spíš jenom to, co není, protože u jakékoliv charakteristiky narazíme na omezení naší lidskou představou. Za ta dlouhá staletí vznikla celá řada různých naivních představ o Bohu, a ti, kteří zapoměli, že jsou to pouhé metafory, tak možná v některé z těch lidských představ ustrnou, a to se pak projevuje třeba v náboženském fundamentalismu. Bůh se patrně vymyká i námi definovaným pojmům “jest” a “není“. My věříme, že Bůh jest, ale přiznejme si, že nevíme, co to znamená “být“ v případě, jedná-li se o Boha.
V Písmu čteme, že Bůh je láska. Jako křesťané vyznáváme Boží trojici, to znamená mimojiné, že věříme a vyznáváme, že Bůh je sám sobě společenstvím. Vyznáváme to všichni, ale jak moc či málo z toho žije naše víra a čerpají naše skutky? Z vyznání, že Bůh je základem toho nejradikálnějšího a nejkrásnějšího VZTAHU, kterým je právě láska?

Sestry a bratři, jestliže Bůh je tajemstvím, tak naopak tajemstvím není, že pravost, hlubokost a skutečnost lásky se neměří jen její emocionální intenzitou. Autenticita a hloubka lásky spočívá ještě v něčem jiném, než jen v emocionálním prožitku, a sice v tom, že člověk je schopen se pro něco či někoho nasadit, že něco či někoho bereme vážněji než sebe. Hluboká láska je láska sebepřesahující, obětující se, hluboká bezpodmínečná láska není ta láska, která by chtěla jenom vlastnit. Láska, kterou je Bůh, je láska, která se vydává ze sebe. Nepodmíněná láska. Ta není za něco, za odměnu, tato vychází vstříc. Taky ale člověka zavazuje, je zároveň velikým rizikem, protože je v ní i bezbrannost – znamená otevřít druhému prostor a ten druhý nás může třeba i zranit. Mezilidské vztahy, i ty vztahy vznikající z lásky, jsou často velikým hazardem, protože nevíme dopředu, jak se druhý zachová k nám, jak se my zachováme k němu.

Skutečná láska je prostorem, kde druhého necháváme být tím, čím je, necháváme druhého stát se tím, čím se stát má. Ze zkušenosti víme a známe, že v mnoha vztazích jsme nejistí, že si chceme druhé zavázat, nechceme je naštvat, sami se před druhými stylizujeme, aby nás měli rádi apod. Jenže opravdová láska, ta nás skutečně nechává být – ne ve smyslu lhostejnosti, ale tak, že máme prostor k tomu být kým jsme a kým být máme. Že máme a spoluvytváříme prostor rozvinout možnosti, které by jinak zůstaly nevyužité. Láska poskytuje prostor ke stávání se, kým jsme. Život je tedy vlastně neustálým stáváním se sám/a sebou. Život je cesta, ke které potřebujeme jistou biosféru, a tou je biosféra lásky. Básník Chalíl Džibrán napsal, že „Duše nekráčí přímočaře, ani neroste rovně jako rákos. Duše se rozvíjí jako lotos s nesčetnými plátky svého okvětí.“ Tuším, že nejinak tomu bude s láskou a dost možná i s Bohem, Bůh ví. 🙂 Amen!

Kázání na 4. neděli po Velikonocích, 29.4.2018

Jan 14, 1-14

Bratři a sestry,

Ježíš říká “já jsem cesta, pravda i život”. Vzpomeňme si na časté lidské debaty o tom, kudy vede ta správná životní cesta, o tom, kdo má kdy a kde pravdu a jak často se o to hádáme, a taky na nekonečné úvahy na téma, o čem je vlastně život? Cestu, pravdu i život vnímáme jako něco, co je vně nás a co je potřeba “mít”. Co musíme získat, k čemu se musíme teprve dopracovat, dobrat, uchopit a držet.

Apoštol Tomáš se ptá Krista jinak: “A jak můžeme znát cestu?” A Ježíš říká – já jsem to, já jsem cesta, pravda i život. A to je hned jiná perspektiva! Já jsem – cesta, pravda i život. My se rodíme do života, který už tu byl dávno před námi, na cesty, které tu jsou pro nás vlastně nachystány, které nás volají a my na ně vstupujeme. A taky ta pravda je něco, do čeho se rodíme – pravda má nás, nikoliv my jí. Když Kristus říká – “já jsem to, já jsem cesta, pravda i život”, tak se po nás chce, abychom se k těmto hodnotám vztahovali jako k “Ty”, viděli v nich Krista. Cestu, pravdu ani život nelze mít – ve smyslu vlastnit – ale žít, žít jako vztah, tvořit vztah a vztahovat se – ke Kristu, k cestě, k pravdě, k životu. Pokud ten “vztah” má být zdravý, nosný a prospěšný, nelze jej pojímat jako vlastnictví, ale jako tvorbu, jako práci a aktivní, vědomé prožívání, reflexi a neustálé citlivé vnímání a tázání.

V textu Janova evangelia je řečeno: “Kdybyste mě znali, znali byste i mého Otce. Od nynějška už ho znáte, viděli jste ho.” Vypadá to velmi snadno, ale je potřeba si uvědomit, jak moc může taková věta – “už ho znáte” nahrávat náboženským fundamentalistům, anebo také ateistům. Obě strany mají totiž mnoho společného, myslí si, že Boha znají, a jedni o něm tudíž zasvěceně hovoří, jaký je, co chce, co nechce a co dělá a s tímhle vším nakládají jako s “pravdou”, druzí, protože si myslí, že Boha znají, tak ho rovnou odmítnou. Jenže, Bůh je v prvé řadě tajemství. Vzpomeňmě na judaismus, na posvátnou úctu před Božím jménem, na to, že jej Židé vůbec nevyslovují. Protože Bůh je tajemství. Boha si nelze jen tak zavolat jménem, přivolat ho, jako džina z lahve, aby nám sloužil a plnil naše přání. Jedním z přikázání je, že nemáme brát Boží jméno do úst nadarmo. Právě z tohoto důvodu a abychom si uvědomili, že Bůh je tajemství, Bůh je daleko, ale je i blízko. Není naším vlastnictvím, ale vede k němu cesta. A cesta, která k němu vede, je úzká a klikatá a je plná paradoxů. Jakýmsi úhloměrem té cesty, patníkem, kamenem, od kterého ta cesta vede, je Ježíš Kristus, úhelný kámen, kámen, o který někteří zakopnou, stojí jim v cestě, protože jej nevidí, jiní od něho tu cestu odvíjejí jako od ukazatele. Bůh, přesto, že je tajemství, zanechává v tomto světě stopy, stopy, které vidí ti, kteří pro ně mají otevřené oči a srdce. Paradoxem víry je, že Bůh je tajemství, je daleko, ale zároveň je blízko, promlouvá k nám jako náš Otec, ale zároveň je radikálně jiný než my. Kristus říká “kdo viděl mě, viděl Otce”. Vzkříšený Kristus je cestou do tohoto tajemství. Vzkříšený Kristus se vrátil do tohoto světa, do světa těch, jejichž oči se pro něj otevřely a kteří jej vidí ve všech bližních, kteří se jej dotýkají, když vnímají a vidí rány a bolesti tohoto světa a přes to všechno jsou ochotni a schopni žít se srdcem nezatvrzelým, s myslí otevřenou, ve víře, naději a lásce. V tom dnešním úryvku z Janova evangelia jsme slyšeli slova: “Víte, kam jdu a cestu znáte, jdu k Otci vašemu a k Otci mému”. Cesta se řecky řekne methodos. Ježíš je cesta, pravda i život, Ježíš je metodou, jak člověk může přijít k Bohu, jak naše lidství může vstoupit do srdce Božího tajemství.  Ježíš, jeho jméno, je to jméno, kterým můžeme skutečně oslovovat Boha, v Ježíši Kristu pro nás dostává Bůh tvář a lidské jméno.

Je tu ještě jedna důležitá věc, kterou chci zmínit. Na začátku dnes zazněla slova “já jsem ta cesta, pravda i život” a dál v evangeliu čteme i větu “já jsem cesta a nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne”. Žijí tu s námi křesťané, bratři a sestry, kteří si z téhle věty udělali tak trochu nástroj – kladivo na čaroděje a čarodějnice, misijní oprátku, na kterou loví duše pod hrozbou, že není jiné cesty. Ta věta se v jejich úsilí a ústech stala kladivem na všechny ty, kteří mají v úctě jiné způsoby vztahování se k Bohu Stvořiteli, než ten skrze Ježíše Krista. Jenže, my bychom měli přemýšlet i o tom, co je vlastně je to Ježíšovo “já”? Co to tedy je, ta “cesta, pravda i život?” Ježíš na jednom místě říká, že “cokoliv jste učinili tomu nejmenšímu, mě jste učinili”. Kristovské já je v bližních, v potřebných tohoto světa, Kristovské já je v jeho ranách, bolestech, ve slabých, utlačovaných tohoto světa, Kristovské já je ve vztahu, kdy jsme schopni vystoupit ze své komfortní zóny, překročit své ego a být bližnímu bližním. Kristovské já se děje a děje se tehdy, když se vydáváme na cestu vztahu, když překročíme sami sebe a svůj stín s láskou, v lásce a pro lásku. Amen!

Kázání na 3. neděli po Velikonocích, Brno, Botanická 1

J 10, 11-18

Bratři a sestry,

postavu pastýře si asi nejčastěji spojujeme s kvalitami, jako je obětavost, soucit, znalost přírody a láska ke zvířatům. Pastýř není velkostatkářem orientujícím se na výrobu, je spíš pasáčkem, altruistickou bytostí, která moudře pečuje o svěřené stádo. Není to ale žádná selanka, být pastýřem ovcí neznamená jen procházet se krajinou a pozorovat mírumilovně se pasoucí ovečky, ležet na louce a dívat se do mraků, je to ve skutečnosti dost drsná práce – stádo je potřeba udržet pohromadě, zraněné ovečky ošetřovat, ochránit je před šelmami, před útočníky, najít pro ovce dostatek potravy, nasadit vlastní život za blaho stáda. Pastýř nebo pastýřka musí být psychicky silná bytost, protože vydržet samotu, mlčení, bytí pouze se sebou samým a zvířaty, je taky náročný úkol. Pastýř musí vědět, proč to dělá, musí se svým posláním být zajedno. Je to asi deset let nazpět, kdy jsem malou část jednoho léta trávila společně s partou lidí na Chodsku právě pasením ovcí. Pásli jsme pro získání zkušenosti, za nocleh a stravu a dalo mi to víc, než leckterá placená brigáda. Tu náročnost pastevectví, celodenní práci a nasazení začínající za úsvitu a končící za soumraku můžu potvrdit. I to, že ovce rozeznají hlas toho, kdo je pase. Byť jsem s nimi nakonec byla krátce, snad si mohu dovolit říct, z toho, co jsem zažila, že být pastýřem není činnost nárazová, je to jiné, pastýřství je péče, je to způsob bytí.

Dnešní text evangelia je nazván O dobrém pastýři. Čteme v něm o tom, jak pastýř volá své ovce jménem a ovce za ním jdou, protože znají jeho hlas. Evangelijní text poukazuje na to, že je rozdíl mezi skutečným pastýřem, takovým, který svoje ovce skutečně zná, dlouhodobě o ně pečuje a ony jeho poznají po hlase, a najmutým robotníkem, který práci dělá jen pro peníze, na ovcích mu až tak nezáleží a uteče, jakmile se mu něco nelíbí, anebo odejde, když dosáhne svého, dostane zaplaceno.

Není v dnešní době jednoduché rozeznat Kristův hlas, není to jednoduché mezi nejrůznějšími hlasy, které k nám doléhají. Kdo je dobrým pastýřem, kterému hlasu naslouchat, který hlas vydrží? Ježíš Kristus je pastýřem, který své ovce zná a volá jménem, Kristus je zároveň, když o sobě hovoří jako o dveřích, místem, kde se setkává lidství a božství. Bůh sestoupil na Zem v osobě Ježíše Krista, aby se dal člověku poznat, aby otevřel člověku dveře, v nichž můžeme zahlédnout skrze Kristovo lidství to, jak Bůh působí ve světě. A můžeme těmito dveřmi projít. Jako ovce, které slyší Kristův hlas, překročit práh a objevit nová místa, nové pastviny.

To, že bychom si měli sami sebe představit jako ovce, které Kristus volá jménem, protože nás zná, jde možná dost proti našemu individualismu, příčí se to představě toho, že máme svobodu, že si nakládáme se životem, jak potřebujeme a že se rozhodujeme sami, do kterých dveří (pomyslně) vstoupíme – nechceme se cítit (nebo být nazýváni) ovcemi, které, ač jsou krásné, bývají považovány za trochu tupá a stádoidní zvířata, která jdou jen za tím, koho znají a kdo je volá. Myslím si ale, že pro to, abychom si text přebrali tak, jak je skutečně myšlený, je klíčové právě to přemýšlení nad významem Kristova výroku “kdo vchází dveřmi, je pastýř ovcí”. To nás totiž odkazuje k symbolice vstupování otevřenými dveřmi, tedy přijetí naší vlastní otevřenosti, toho, že člověk je či může být otevřený tomu, co jej přesahuje. Naší lidskou přirozeností je otevřenost, spolučlověčenství, spolubytí, sdílení, schopnost naslouchat, tážeme se po smyslu, po přesahu, po tajemství života a každý náš čin v životě, naše jednání, rozhodování, naše slova jako kdyby byla – vědomě či nevědomě – odpovědí na toto tázání, na tuto primární lidskou otevřenost, na tu otázku. A Ježíš Kristus, otevřené dveře, je prostorem, který nám umožňuje cestu, nalezení pravdy i skutečného života v pospolitosti s dobrým pastýřem – je to vědomí, že nic není definitivně uzavřeno, že jsme poutníky cestě a že tato otevřenost je velikým požehnáním, protože ani svět není sám sobě uzavřen, ale poukazuje do hloubky a nad sebe, k tomu, kterého nazýváme Bůh. Amen!

1.neděle po Velikonocích, 8.dubna 2018

1.čtení: Sk 2,42-47 | 2. čtení: 1Petr 1,3-9 | Evangelium: Jan 20,19-31

Sestry a bratři,

četli jsme o tom, jak Ježíš přichází zavřenými dveřmi, přichází za svými učedníky změněný zkušeností smrti, vzkříšený, a přináší do tohoto společenství pozdravení pokoje. To jsou všechno silné symboly. Svým učedníkům dává Kristus svůj dech, svého Ducha, dechne na ně, proto, aby lidem odpouštěli hříchy. Dává jim svého Ducha, tedy to, co je v něm, dává jim to kristovské, svou podstatu – lásku. A dává jim jí proto, aby ona v nich žila dál, a aby jí učedníci dávali, zprostředkovávali dál. Nedávno se ke mě dostal v jednom emailu takový citát -> život je krátký, času je málo, proto porušuj pravidla, odpouštěj rychle a miluj celým srdcem. Možných výkladů těch slov je jistě víc, když jsem ale přemýšlela nad dnešním evangelijním textem, napadlo mě, že je to snad přesně ono – vždyť co dělá Kristus? Porušuje pravidla – kdo kdy viděl, aby se objevil někdo vzkříšený, přišel zavřenými dveřmi někam, kde ho nečekali? Kdo kdy viděl tak obrovskou a bezpodmínečnou lásku a moudrost ztělesněnou v jednom člověku? Vzápětí dal Kristus svým učedníkům svého Ducha na znamení odpouštění hříchů – tedy, odpouštěj, člověče a dělej to pokud možno rychle, neboť tento Tvůj život je časově omezen. A miluj celým srdcem, tak, jako Bůh, jako Kristus, miloval svět a vše v něm a chtěl, aby mezi lidmi žila láska. Milujme, pokud možno, celým srdcem, tak, jako Bůh miluje nás.

Ježíš dechl na apoštoly, na své učedníky. Už v knize Genesis čteme, že Bůh dechl na Adama, aby se vůbec člověk stal živou bytostí. Dar ducha je ale také symbolem pro znovustvoření, vzkříšení. Vzkříšení pro opravdový život, pro lásku, obětavost, laskavost, pro překračování vlastního ega a sebestřednosti, uspokojení výhradně svých potřeb. Vzkříšení pro krásu tohoto světa a pro život jako uměleckou cestu. Čeština má takové pěkné slovo “oduševnělost”. Nemysleme si, že k takové cestě nepatří i chvění, strach a pochybnost. V příběhu čteme přece také o Tomášovi, který je naplněn pochybami nad Ježíšem. Když malinko odbočím – existuje legenda o sv. Martinovi, kde se mu satan zjeví

v podobě Krista, nicméně Martin se ho ptá: a kde jsou Tvé rány? To je důležité: Ježíš bez ran, láska bez ran, bez bolesti, život bez ran – to není úplně možné. Volitelná je míra utrpení, to, jak rány vnímáme, ale sama bolest, rány, k životu prostě patří. Ježíšovy rány, které Tomášovi a i nám ukazuje, mají smysl – Kristus nám tím dává odvahu, abychom i my ukázali své rány, své bolesti, nestyděli se za ně, neskrývali je. I proto, že Kristus říká – tohle všechno můžete odložit, můžete odložit svoje strachy, svá zranění, svá brnění, můžete přede mnou být takoví, jací jste, protože i já vím, co jsou to rány, i já je nesu a přijímám vás bezpodmínečně, i s vašimi ranami.

Když se podíváme trochu šířeji – bolest a bída okolního světa – to jsou rány Kristovy v naší době. A my jsme vyzváni, i díky tomu, že neseme Kristova ducha, abychom se těch ran dotkli, abychom je dle možností i zmírňovali a uzdravovali. Zlo, nízkost, ego, duch smrti, nebo chcete-li Satan, tvrdí “žádné rány (Martine) nejsou a pokud jsou, nemusíš se na ně dívat, schovám je a Ty dělej, jakože nejsou – dám Ti život v blažené nevědomosti, v rauši, kdy neucítíš ani Tvoje rány a budeš schopen ignorovat i rány okolí”. Kristus, láska nás naopak zve, abychom se, posíleni jeho duchem, těch ran dotkli. Je také ale možné, že Tomášova víra, ač on sám zván běžně nevěřící, byla nějakým způsobem zraněna, a proto ho Kristus oslovil. Víra, která unese pochybnosti a nejistoty, je víra, kterou se můžeme dotknout Krista a zvolat “můj Pán a můj Bůh”. Ta Tomášova pochybnost nám vlastně pomáhá, protože je lidská. Možná, že v Tomášovi můžeme poznat sami sebe – máme spoustu otázek ve věcech víry, na které není odpověď, na které nedokážeme odpovědět. Ale Kristus chce, abychom nesli i tento kříž víry, protože skutečně byly, jsou a budou mnohé věci, které se do poslední chvíle nevyjasní, ale k víře patří i to je snést.

Tomášovo zvolání “můj Pán a můj Bůh” je tak vlastně i úlevným zvoláním radosti. Ježíšovy rány sice nezmizely, ale jsou proměněny. Jak? V něco, co posiluje. Víte, jak se říká “co Tě nezabije, to Tě posíli”? Naše různé rány, zranění, neúspěchy, ale i bolesti a hrůzy tohoto světa, nemáme prostě a jednoduše zapomenout, ani přijímat s cynismem, útrpně. Jednak vidíme, i na dnešním příběhu, že v okamžicích těžkostí, sami jen ze sebe neobstojíme – ale když na nás dechne Kristus, tak přijde nová kvalita života, a rány jsou proměněny a mohou posilovat. Vidíme taky ale to, že jít životem tak, že porušujeme pravidla, odpouštíme rychle a milujeme celým srdcem je cesta sice hrbolatá, mnohdy bolestná a plná překvapení, ale sacra opravdová, troufnu si tvrdit, že je to cesta, na kterou nás Kristus zve. Amen!