Brno Botanická

Kázání na 3.adventní neděli, 16. prosince 2018 v Brně, Botanická 1, Husův sbor

Texty: 1. čtení: Sof 3,14 | 2. čtení: Flp 4,4 | Evangelium: Lk 3,10

Bratři a sestry,

třetí adventní neděle se nazývá radostná, latinsky Gaudete. Její barvou je růžová, zapaluje se i svíce ve stejné barvě. Svíci se říká pastýřská a má vyjadřovat radost. Adventní období, jak se blížíme k Vánocům, získává teď už slavnostnější ráz, příchod Pána, největšího pastýře, je blízko.

V celém adventním čase si připomínáme dva příchody Ježíše Krista. Tomu druhému (na konci časů) věnujeme počátek adventní doby, kdy nás i zaměření biblických textů vede k myšlenkám na Poslední soud, vedle toho si máme též připomínat důstojnost člověka a naše povolání k péči o svět a dobro bližních. Druhá půle Adventu je zaměřena na bezprostřední přípravu na narození Ježíše Krista, na jeho první příchod. I proto se ta dnešní neděle nazývá radostná či “radujte se”.

Radost je ale potřeba hledat. Myslím tu skutečnou radost, ne zábavu a ne radost předstíranou, povrchní. Kde jí ale máme hledat, když se zdá, že vnější okolnosti a vlivy na nás vytvářejí spíš tlak, svět je víc a víc nepřehledný, mnohé končiny temné, zkrátka když na nás doléhá všechno jiné, než radost z toho, co vnímáme? Hledat radost je primárně potřeba uvnitř, v sobě, ve vlastním životě, až poté ve světě kolem nás. Radost je ovocem Ducha svatého. Člověk, který žije tzv. z Ducha, z jeho darů, v sobě může radost objevit. Žít z darů Ducha znamená mimojiné čerpat z toho, co mám k dispozici právě teď a z vnímání hodnoty takových darů.

Křesťanství nás možná někdy až moc naučilo orientovat se téměř výhradně na budoucnost, i ve věci naděje a nežít tolik to, co je teď. Třeba buddhismus dimenzi naděje vůbec nemá, buddhista vlastně nic neočekává a budoucnost je vztažena na teď. V buddhistickém učení není prostor pro touhu ani lpění, protože nejdůležitější a jediný skutečný je přítomný okamžik, uvědomění si ho. Křesťané jsou ale lidmi očekávání, bytostmi v pravém smyslu slova adventními. Problém je, že očekávání se sekularizovalo – očekávání nám vlastně splývá s nadějí na něco lepšího, na hojnost a stálý růst, na větší – hmotný – blahobyt. Zvykli jsme si naději spojovat víc či méně s materiální rovinou, očekávání lepších zítřků s tím, že se budeme mít lépe po všech stránkách. A mnoho z nás se v životě přesvědčilo, že i když se objektivně lépe máme, radost nám to mnohdy stejně nepřinese. Myslím tu skutečnou, vnitřní. Náhražkou za radost je zábava a její průmysl. Možná, že si někdy radost pleteme právě se zábavou. Zábava nastupuje všude tam, kde není skutečná vnitřní radost. Skutečná radost leží hluboko. Kde vlastně?

Nejhlubší radost se rodí z proměněné bolesti. Radost coby jeden z darů Ducha svatého je projevem svobodného srdce a k tomu je potřeba se vnitřně propracovat. K vnitřní svobodě. K vnitřnímu zpracování věcí, které k nám přicházejí, vstupují do našich životů, věcí, které pustíme do svého srdce a mysli, a které potřebujeme zpracovat. Leccos nás v životě zraňuje a zraněním se nelze vyhnout. To, co zažíváme, co vnímáme, co si pustíme do života, do srdce i do hlavy, potřebujeme zpracovat, ale ne tak, aby nás to zahltilo, ale tak, že žité propustíme – že jsme my sami propustní, a to směrem k Bohu. Přesně z takového prožívání tady a teď a dovnitř a ven se rodí skutečná radost, o které je i ta dnešní, třetí adventní neděle. Adventní zvěst o tom, že se máme radovat, protože Pán je blízko, může být nejen pokojem a radostí našeho srdce, ale skrze nás může i kus toho pokoje a radosti projít do okolního světa, tak aby v něm bylo radosti, svobody, světla a pokoje víc. Amen!

1.adventní neděle, 2.prosince 2018

1. čtení: Jer 33,14 | 2. čtení: 1Tes 3,12 | Evangelium: Lk 21,25

Bratři a sestry,

náš život je rozprostřen mezi dva příchody Krista – prvním milníkem, příchodem, je čas, kdy se slovo stalo tělem, a tím druhým moment, kdy Ježíš, podle očekávání, přijde znovu. Zároveň je tu ještě třetí příchod Krista, a to do života každého člověka, do našich srdcí … Znovu po roce společně zažíváme adventní čas, čas čekání, očekávání, který se prolíná do toho zatím trvalejšího čekání na druhý Kristův příchod. Není to ale čekání pasivní. Není v tom ten beckettovský rozměr, jako v Čekání na Godota.

Čas adventu je časem usebrání se. Jsme vyzýváni k tomu, abychom nepropadali pasivitě, skepsi, ani smutku z čekání, které se možná zdá být nekonečné. Na druhé straně je tu ale to pokušení neustále něco dělat, neustále cílit na růst, na výkon. To ale přece také není možné donekonečna. I ta příroda, jak se říká, odpočívá, hybernuje, téměř nic v ní neroste, nenarůstá, neustále.

Advent je pro nás příležitostí, abychom si uvědomili, jaká síla je v tom, nechat věci přicházet k sobě, poskytnout čas a prostor a čekat. Máme si uvědomit, že čekání neznamená uzavřenost, ale naopak otevřenou bdělost. Bdělou pozornost k tomu, co je skutečně důležité. Že čekání, ač si jej možná spojujeme právě s nečinností, pasivitou či s odevzdaností, je naopak cestou, pohybem dovnitř, do nitra. Je hledáním písně vlastního srdce a nasloucháním tichému hlasu. Naším úkolem je jeden neustálý růst, pravda, a to je růst v lásce. Tohle je ten nejlepší způsob, jak skutečně něco změnit. Naše společnost často postrádá naději a nálady mezi lidmi jsou různé. Jak tedy my sami umíme vnášet naději do prostředí, ve kterém žijeme? Do společnosti, ve které se pohybujeme?

Život je také o překonávání úzkosti z bytí a nebytí. My jsme si zvykli tuto, ať už přiznanou či nepřiznanou úzkost, řešit různě. Třeba jako v pohádce Hrnečku vař! V současnosti hrneček pořád vaří, ale ptáme se vůbec, kolik je dost? Sociální ekolog Michael Maniates tvrdí, že si otázku, jak zastavit vaření kaše v hrnečku, neklademe. V lidech je až bytostně zakořeněné ekonomické uvažování, představa politiky neustálého růstu, který jediný znamená zlepšování života, takže nechceme vnímat nic moc jiného, ani se ptát po tom, jak zastavit hrneček a valící se kaši, po tom, zda existuje i jiná cesta.

Jan Skácel napsal krásné verše, které se, myslím, dobře hodí k počínajícímu adventnímu času:

Až ztratím hlas

a nejen vlastní vinou

a uslyšíš mne jenom Ty,

potom Ti řeknu, co ví pouze němý,

a tichem napomenutý.

Nebojme se tedy být otevření k tichu, buďme vůči němu bdělí. Nechme se tichem v tom nadcházejícím adventním čase bez obav napomenout. Amen!

1. čtení: Iz 42, 1 – 4a
2. Epištola: Am 5, 15a. 24
3. Evangelium: Lk 16, 1 – 8a 

Sestry a bratři,

tenhle víkend ty citlivější povahy z nás nelibě přihlížejí akci Black Friday, černému pátku, čili masivnímu výprodeji skladů přeplněných zbožím. To celé se patrně děje proto, aby si obchodníci mohli udělat místo na novou várku zboží, a sice vánočního. Už ta potřeba sama o sobě – vyprázdnit přeplněné sklady za zlomek ceny zboží, poukazuje na to, že vyrobených statků je nadbytek. Nepotřebujeme je, ale nekupme to, když je to tak levné. To, co je ve skutečnosti za tou lácí, nechceme vidět, máme temno před očima, nakupujeme jako smyslů zbavení.
Dobře se zabezpečit do budoucnosti, a provést to pokud možno chytře, je i přáním jedné z hlavních postav v Ježíšově podobenství Lukášova evangelia, které jsme dnes slyšeli. „Na práci nejsem, žebrat se stydím“, říká nepoctivý správce, kterého jeho pán propustil. Správce je tu ovšem svým pánem také na druhé straně označován jako prozíravý. Svévolně snížil dlužní úpisy dlužníků vůči jeho pánu. Možná, že jedna z věcí, které nám dnešní evangelium ukazuje, je i to, jak moc jsme zapleteni do koloběhu nabídky a poptávky v tomto světě, i to, jak složitý tento svět ve věci vztahů je. Co je dobré pro jednoho, druhému uškodí, všichni se starají o svůj prospěch a dobro a neváhají obětovat druhého.
Mnozí lidé touží po úniku z tohoto bludného kruhu, z kolotoče materialismu a komercionalizace, z honu za co nejvyšším ziskem, z boje za větší a lepší výhodný nákup a v tomto smyslu bohatší život. Leckdo trpíme pod tíhou břemene současného konzumu a uvědomujeme si, že pokud se budeme nadále chovat tímto způsobem, nečeká lidstvo žádná, natož pak zářná budoucnost.

Jak tedy máme jednat? Co může každý z nás udělat, chce – li jít cestou spravedlivého a poctivého života krok za krokem? Jak se mohu lidé zapojit do správcovství stvoření? Jak můžeme žít šetrný život, takový, který je založen i na solidaritě s druhými? Možná vám ty otázky připadají banální a máte je již dávno zodpovězené. Ale vzpomeňte si na ně za týden, za dva, za tři anebo na Štědrý večer. A vzpomeňte si na ně i po Vánocích, po Novém roce, na Velikonoce a v létě … koloběh spotřeby, kolečko našich nároků, strachu o to, z čeho budeme živi, zda budeme mít dost a s tím spojené i naše nároky, tady totiž budou, i když dávno opadá jehličí z vánočního stromku.
Vyprávění o nepoctivém správci je pro nás tak trochu záhadou. Těžko po prvním přečtení říct, jaké si z něho můžeme vzít ponaučení. Je to oslava nemorálního jednání? Platí, že účel světí prostředky?

Správce se snaží zajistit si pro sebe dobrou budoucnost. Aby tak učinil, používá ne zrovna obvyklé metody. Jednoznačným vzkazem na konci příbehu je toto: nepoctivý správce je pochválen za svou moudrost. Pojďme se na příběh podívat trochu víc zblízka, abychom zjistili, zda v něm můžeme najít nějaké vodítko k poctivým cestám do lepší budoucnosti.
Z textu evangelia nevíme přesně, jaké finanční závazky pojí bohatého muže a správce jeho majetku. Obecně platilo, že bohatí lidé měli správce svého majetku a pouze chudáci se starali o svůj majetek sami. V příběhu čteme, že k majiteli se dostala zpráva, že správce nenakládá dobře s jeho majetkem, a tak si nechává předložit účty ke kontrole. Správce se právem obává, že ztratí svou práci. A proto využije možnost, jak si zajistit svou budoucnost. Nevezme peníze z pokladny, ani nespáchá nějaký podvod. Mohlo by se stát, že bude nucen vše vrátit ve chvíli, kdy dojde na přepočítávání. Správce jednoduše umaže část dluhů dlužníkům svého pána. Mohli bychom předpokládat, že peníze odebere ze svého, z té části, která mu náleží jako výplata za práci, To se však nestalo. Správce si budoucnost zajišťuje tak, že spoléhá na pravidlo “něco za něco”, teď pomůžu já vám a pak vy mně. Čin postavený výhradně na víře. Snižuje dluhy, které svazují ty nejslabší členy společnosti, dlužníky, aniž by to jeho samého něco stálo. Ti nejslabší a nejchudší na tom vydělají, ale nikoliv proto, že by správce měl s nimi nějaký extra soucit, ale proto, že on sám se snaží na jejich situaci profitovat. Doufá, že skrze tuto laskavost si zajistí vlastní dobré bydlo v domácnostech dlužníků svého pána – bez toho, aby musel těžce pracovat anebo žebrat. Dlužníci jeho pána by měli financovat jeho živobytí díky tomu, že jim odpustí část dluhů – to je jeho plán. Jak vychytralé!
Co to však je za chytrost? Zruší část dluhů dlužníkům – bez jakékoliv záruky, že bude mít skutečně v budoucnosti střechu nad hlavou. Rozdává do poslední chvíle z cizího a budoucnost si zajišťuje na účet svého pána. A pán ho za jeho chování ještě aj chválí, namísto toho, aby jej odsoudil.
Sestry a bratři, Ježíše Krista si mnozí z nás představují hlavně jako učitele mravnosti. On sám říká: “Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky, buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice.” (Mt 10, 16) Na druhou stranu jsme mnohdy v pokušení si Ježíše umísťovat do svatozářné bubliny, do které špína světa nepronikne. Ježíš ale vyučoval i skrze nemravná nebo nemorální podobenství. Nebál se mluvit o věcech, se kterými máme mnohdy tendenci si ho vůbec nespojovat, abychom pouhou myšlenkou nepotřísnili jeho jas. Napětí, které v nás podobenství tohoto druhu mohou vyvolat, má sloužit zřejmě ponejvíce k tomu, abychom jednali. Máme totiž omezený čas pro rozhodnutí. Ježíš je nám dobrým učitelem, vyhýbá se výuce podle jediného schématu.
Pojďme se podívat ještě blíž na klíčový bod celého podobenství. Je moudré spojovat skutky solidarity a milosrdenství s osobními zájmy, když se jedná o zabezpečení naší budoucnosti? Je pro nás, pro lidi, kteří hladoví a žízní po spravedlnosti a touží po dobré budoucnosti, moudré spojovat ochotu pomáhat druhým s vlastními zájmy? Jde to, plánovat své činy tak, aby obě strany zvítězily a měly prospěch?
Dnešní celosvětové problémy – jako jsou klimatické změny a plýtvání nerostnými zdroji – nám to ukazují více než jasně: žádná země si nemůže sama pro sebe zajistit budoucnost. Celosvětové výzvy a problémy můžeme řešit pouze ve spolupráci. Naše “ekonomika” (v původním smyslu – správcovství země) bude udržitelná pouze tehdy, pokud se pokusíme spoluvytvořit ve světě spravedlivé podmínky, ze kterých budou mít prospěch všichni. V takovém případě je moudré a racionální spojovat solidaritu s druhými také s našimi vlastními zájmy – jenom pak můžeme rozvíjet stávající spolupráci a dlouhodobé vazby, ze kterých mají užitek všichni zúčastnění. Pouze tehdy, když obchodní aktivity umožňují budoucnost pro všechny – producenty, obchodníky i spotřebitele – pouze tehdy můžeme všichni plánovat život a budoucnost. Když se spojí síla lidského ducha a osobní zájem v obchodování, pak získáme podstatu toho, čemu se říká sociální podnikání (nebo společná zodpovědnost). Tak se může rozvinout nesmírná vzájemná solidarita. Pro mnohé je tohle nerealizovatelná utopie, nad kterou rovnou mávnou rukou jako nad nedosažitelným snem. Jenže je to sám Kristus, který nás neustále vyzývá k cestě, k nepodléhání malomyslnosti a skepsi. A tak si do nového církevního roku dejme dárek v podobě přání, snahy a závazku – třeba že v té materiální rovině máme na míň, ale v té rovině duchovní a hlavně lidské, pospolité a tvůrčí se budeme snažit a angažovat víc. Amen!

1Kor 12,4-12 (text ke kázání), další texty: Ž 133, Mk 16,9-16

neděle 30.září 2018

Sestry a bratři,

všichni jsme na cestě víry. Je to cesta, která má svůj začátek – Boží zavolání, které nám klade otázky a volá nás k odpovědnosti za náš život. Znamením, že jsme se rozhodli vykročit na cestu, je křest v Kristově jménu, je to znamení, že chceme dál jít jeho cestou. Tam, kde křtíme malé děti, to znamená, že je chceme na Kristově cestě doprovázet. Cesta víry má také svůj konec, tím je naše smrt. Ale do té doby putujeme, hledáme, bloudíme, scházíme z cesty a zase jí nalézáme, necháváme se na ní přivést. To funguje vždycky pokud neuzavřeme své srdce Božímu odpuštění a lásce. Křesťanská víra není jenom nějakým souhrnem názorů na svět, pak by to totiž bylo jednoduché – stačilo by se naučit katechismus a ve vhodné chvíli ho odrecitovat. Ale víra, živá víra, to je životní postoj, důvěřivé spolehnutí se na Boží lásku, které se projevuje nejen v myšlenkách a slovech, ale ve všem, co děláme, i v tom, jak to děláme. Víra se neprojevuje jenom návštěvou bohoslužeb, ba právě naopak, není pouze v tom, kolik lidí je v kostele a zda jsme tam my, zda se dostatečně modlíme a jsme dostatečně zbožní .. víra je přítomná v našem celkovém způsobu života (anebo není) – je patrná v tom, jakou jsme si zvolili obživu, v tom, jak jednáme s druhými lidmi, v tom, jak zvládáme obtíže života. V tom každodenním životě jsme ale vystaveni neustálému pokušení spoléhat se víc na sebe nebo na druhé lidi, než na Hospodina. Sami si chceme řídit přítok našeho štěstí, zabezpečit svůj život a život svých blízkých, přitom ale dobře tušíme, že spousta věcí není v naší moci, a tak jsme také v neustálém pokušení strachu – z budoucnosti, z druhých lidí. Někdy to, co nám chybí, očekáváme od druhých – že za nás něco, co nás samotné pálí a bolí vyřeší, že nám poskytnou to, co potřebujeme, no a když se to (hned) nestane, zlobíme se na ně. Když cítíme strach, závist nebo zlobu, tak si většinou myslíme, že za to mohou nepříznivé okolnosti anebo ten dotyčný člověk, kterého se bojíme, kterému závidíme, na kterého máme vztek. Ale strach, závist i zloba jsou v takové chvíli přece hlavně moje pocity – a jsou důležité ne proto, že mi ukazují, jak je ten svět kolem mě zlý a nespravedlivý, ale proto, že mi dávají najevo, co je v mém nitru za zlobu a bolest, takové pocity mě upozorňují na to, jak já sám (sama) jsem sešel/sešla z Boží cesty, z cesty víry, důvěry, moudrosti, lásky. Ukazují, že je tu něco, s čím se neumím vyrovnat a že patrně potřebuji změnu – pokání, změnu smýšlení, víc lásky, víc otevřenosti, naději … abych mohl/a jít zas dál a nechodil/a pořád dokola v začarovaném kruhu.

Církev je společenství těch, kdo se vydali za Kristem. Je to ale také společenství jako každé jiné. Přicházíme sem a každý máme za sebou jiný osud, každý máme své starosti, své naděje. Jsme si vzájemně více či méně sympatičtí, každý jsme také na cestě víry ušli větší či menší kus cesty. Každého také lákají jiná pokušení k tomu, aby z cesty odběhl. Někdy to vypadá až tak, jako bychom každý věřili jinému evangeliu. Někdy nedokážeme pochopit, proč je ten druhý tak jiný – což si vykládáme jako “divný, podezřelý, kdovíjaký …”. Ale zase – když toho druhého nechápu, není to vina toho druhého, ale je to moje cesta, moje zakletí v sobě samé/m, můj omyl – když si myslím, že můj pohled na druhého, na svět atd. je ten jediný správný a možný. Bratři a sestry, odlišnost není mravní kategorie. Když je někdo jiný, neznamená to přece automaticky, že je horší. Třeba nám ten někdo může zachránit život, třeba je na duchovní cestě dál a třeba nás prostě jen může takový člověk povzbudit a obohatit. Už jsme to mnohokrát slyšeli, ale řeknu to tu, byť to známe – chyby, které na druhém vidím, jsou zpravidla ty, které sám/sama také mám a s nimiž se nějak potřebuju popasovat. I svými pochybeními si vzájemně nakonec můžeme pomáhat na cestě životem.

Když se naše cesty potkají, můžeme se dohadovat, můžeme se hádat o tom, která ta cesta je lepší, kterým směrem se vydat, zda jít společně, nebo zda půjdeme každý svým tempem, můžeme si vzájemně pomoct nést břemena, můžeme se doprovodit, můžeme se na čas rozloučit. Církev končí tam, kde spolu ale nechceme už nic mít, tam, kde si vzájemně odepřeme pomoc, radu, tam, kde ztrácíme respekt k osudu, cestě a hledání toho druhého, tam, kde si osobujeme právo druhého ocejchovat a odepsat. Tedy jsme zase u toho: víra je důvěřivé spolehnutí se na Boží lásku – a ta se nabízí úplně každému. Když Boží lásku přijímám, je jí dost a dost, aby vystačila i pro druhé. To se v tom našem lidském společenství poutníků učíme, to se učíme na cestě za Kristem, v tomhle učení se si můžeme taky pomáhat. Přitom můžeme také s radostí a překvapením odhalit, že všechny ty rozdíly, které nás obvykle dráždí, jsou vlastně i požehnáním a obohacením. Každý má od Boha svěřené dary a schopnosti, které jsou důležité, každý je důležitý, každý je zajímavý a každý je hoden lásky. O sobě si to většinou myslíme, ba to i víme, tak se to učme vidět i u těch druhých, tak, jak to vidí i Bůh. Amen!