Kázání na 5.postní neděli (Judica), 6.dubna 2025, Brno Botanická 1
texty: Izajáš 43, 16-21/ Filipským 3, 7-14/ Jan 12, 1-8
Bratři a sestry,
všechna dnešní čtení už předjímají nadcházející Velikonoční události. Slova proroka Izaiáše, stejně jako citace z dopisu apoštola Pavla Filipským, jsou prodchnuta tematikou znovuzrození, vzkříšení – co bylo, odchází a nastává něco nového. Přichází někdo nový. Podle Izaiáše je to Hospodin, který obdarovává svůj vyvolený lid a dává poznat hojnost. Izaiáš nechává Hospodina promlouvat: “…povedu pouští cestu, pustou krajinou řeky. Čest mi vzdá zvěř pole, šakalové i pštrosi; obdařil jsem poušť vodou a pustou krajinu řekami, abych napojil svůj vyvolený lid. Lid, jejž jsem vytvořil pro sebe, ten bude vyprávět o mých chvályhodných činech.“ Vnímám v těch větách určitý životní princip – odkaz na životní koloběh. Hospodin stvořil pro sebe lid, který bude vyprávět o jeho chvályhodných činech. Kdyby se nejednalo o Hospodina, možná bychom si řekli, že je celkem sebestředné vytvořit si potomky, svůj lid, proto, aby o nás vyprávěl a případně nás i chválil. Ale život si razí cestu dál – máme děti, protože (se) milujeme navzájem a život si takto skrze nás hledá pokračování. Nepořizujeme si děti proto, aby o nás vyprávěli, a tím potvrdili naší důležitost a význam, ale proto, že milujeme – sebe, život, druhé a toužíme, aby “cesta” vedla dál. Dáváme sebe. Aby život pokračoval. Hospodin vešel do vztahu s člověkem skrze Stvoření a také ve smlouvě, kterou uzavřel s Mojžíšem na hoře Sinaj. Dal se poznat izraelskému národu a potom postupně i dalším, dal nám sebe v Ježíši Kristu. Dal Ježíše nám, svým milovaným lidem. A lidé udělali s touto důvěrou a láskou co? Lidé rozhodli, že Ježíš bude ukřižován, zabit. Ale o tom se tady zatím nemluví. Tady jsou vlastně v dnešních čteních, alespoň v těch prvních dvou určitě, popsány ještě ty “romantické” začátky vztahu, ty jednotlivé momenty, kdy se vztah rozvíjí a dosud jej nekalí žádné lidské stíny, představy, očekávání, strachy a nenaplněné nároky. Apoštol Pavel v části dopisu Filipským píše – dalo by se říct – opojen láskou k Bohu – o tom, jak to, co bylo doposud, bylo vlastně neúplné; “.. a vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko.” Pavel jako kdyby popisuje nalezení toho opravdového a naplněného vztahu, který vždycky, vědomě či nevědomě, hledal a teď se to stalo. To vše, co k tomu vedlo, bylo sice potřebné, ale teď už to není důležité, protože teď je teď a tohle je to ono, to pravé, co celý dosavadní život hledal a po čem toužil. Často taková obdobná slova slýchám od snoubenců, kteří se chystají do manželství, k manželské svátosti – že našli svého “nejlepšího přítele/přítelkyni a zároveň partnera/ku pro život, někoho, o kom snili … a teď je to “ono” ”. Pak už nepřemýšlí tolik nad tím, co bylo, nemyslí na ta předchozí trápení a potíže, protože to už je jak z jiného, předchozího života. Důležité je to teď, přítomný okamžik, ve kterém je skryta i naděje na pokračování života, na děti vzešlé ze vztahu, ze vzájemné lásky … Vzpomněla jsem si taky na jeden úryvek z Tolkienovy knihy Dvě věže, jsou to Samova slova o životě (inspirováno: Dvě věže, kniha IV, kapitola 8): ”Víte, pane Frodo, když jsem viděl všechno to utrpení a všechny ty příběhy, napadlo mě: proč lidé pokračují? Proč jdou dál, když je svět tak těžký? A pak jsem si uvědomil: protože někde je světlo. Něco dobrého. Něco, za co stojí za to bojovat. Neříkám, že každý z nás musí být hrdina, ale někdy je to právě odvaha jít dál, která ukáže světlu cestu. A vy, pane Frodo, jste jedním z těch, kdo to světlo nosí. A já? Já budu kráčet s vámi, kamkoli povedete.” Apoštol Pavel píše o tom, že “běží k cíli, aby získal nebeskou cenu”. Člověka napadá, kde na to bere sílu? Kde se v nás, lidech, bere síla jít pořád dál, za nějakým ideálem, za tím, co jsme si vysnili, za tím, co je nám zaslíbeno? I přes všechny neúspěchy, pády a překážky? Tolkien to vystihl přesně. Někde je světlo, někde před námi. A za ním jdeme, to nás táhne …
V Janově evangeliu, v tomto dnešním úryvku, je poukázání k Velikonocům a Jeruzalémským událostem velmi zřejmé. V jednom krátkém úryvku se tu ale potkává s Jidášem i Lazar, zmínka o něm. O vzkříšeném Lazarovi. A taky Ježíšova věta: “Chudé máte vždycky s sebou, ale mne nemáte vždycky.“ Nastane doba, kdy světla nebude, na Velký pátek, na Bílou sobotu … bude tma, bude ticho, světla nebude … ale potom, potom …. o tom zase příště. Amen!