Kázání na neděli Vzkříšení (Boží hod velikonoční) – 20.dubna 2025, Brno Botanická 1
texty: Skutky 10, 34-43/ 1. Korintským 15, 1-11/ Jan 20, 1-18
Bratři a sestry,
poselstvím dnešního rána, sváteční neděle, je pozvání – hledat Ježíše, Pána života, nechat se jím oslovit a přijmout jeho ujištění o Boží lásce a pomoci.
Marie plakala a rmoutili se i Ježíšovi učedníci. Ježíše milovali a spojili s ním své životy. Jejich Pán a učitel zemřel na kříži. Truchlili nad smutným koncem jeho poslání a nad ztrátou nadějí, které do něho vložili. A mohli bychom také říct, že Marie plakala nad láskou, kterou svět zavrhl. Ale teď je tu zvěst velikonočního rána: Není třeba se rmoutit a plakat, protože Boží dílo nemůže být zmařeno! Nekonečná Boží láska vítězí! Kristus byl vzkříšen. Je však potřeba chtít se na tyto události dívat zrakem víry. Slyšet Slovo o předivné Boží moci a pomoci. Zrak víry měla Marie i učedníci. Zrak víry byl darován i nám. I do našich životních úzkostí a obav zaznívá velikonoční evangelium: „Proč pláčeš? Váš zármutek se promění v radost!“
Jak to dokázat? Vzpomeňme na Marii. Ona i v pláči a zármutku byla tak soustředěná na svého Pána, že za ním šla, šla ho hledat i pohřbeného. Šla za ním, a tak ho mohla najít, mohla uslyšet jeho hlas, poznat ho vzkříšeného a vítězného. Evangelista Jan ve své zprávě soustřeďuje zájem především na Marii Magdalskou, jejíž život Ježíš proměnil svým odpuštěním. Dá se rozumět tomu, že nesla smrt svého Pána zvlášť těžce. Vyšla ke hrobu ještě za ranní tmy a ke svému údivu spatřila, že kámen je odvalený. Běží to oznámit Petrovi a Janovi. Učedníci tam utíkají a přesvědčují se, že hrob je prázdný. Pak se vracejí domů. Evangelista poznamenává, že ´dosud nevěděli, že podle Písma Ježíš musí vstát z mrtvých´ (J 20,9). Ne, že by jim to Ježíš již dávno neříkal. Evangelisté píší: „A začal je učit (Ježíš učedníky), že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších (představitelů Izraele), velekněží i zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát“ (Mk 8,31-32). Ale buď učedníci moc nedávali pozor, nebo ta slova nebrali zase tak vážně. Prostě si to nezapamatovali. Petr a Jan tedy nahlížejí do hrobu, Marie zůstává stát venku a pláče. Pak ovšem ze tmy slyší otázku: „Proč pláčeš?“ A hned potom hlas samotného Ježíše, kterého však nepoznává: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ Po novém oslovení ho přece jen pozná. Radostně přijímá pověření, aby ostatním bratřím pověděla o jeho vzkříšení a návratu k Otci. Marie Magdalská jako první svědčila o Kristově vzkříšení: ´Viděla jsem Pána, toto mi řekl.´ Její pláč se proměnil v radost. A stejně se proměnil i zármutek ostatních. Naplnilo se dřívější ujištění Páně: „budete se rmoutit, ale váš zármutek se promění v radost.“ Františkán Richard Rohr píše ve své knize Radikální milost tato slova: “Být křesťanem znamená být optimistou, neboť víme, co se událo třetího dne. Víme, že to fungovalo a Ježíšův velký krok víry nebyl nadarmo. Jeho plánem, jak překonat zlo, bylo milovat je až k smrti” (Vyšehrad, Praha 2005). Milovat zlo až k smrti je skutečně radikální čin. Ježíš věděl, že to, co odevzává(me) Bohu, se vrátí přetvořeno. V tomto smyslu opakovaně čekáme na třetí den … Bůh se vždy vrací do světa, který jej z nějakého důvodu nechce, odmítá. Ale vzkříšeného nelze lapit, nelze jej ani personifikovat, je jiný, než byl Ježíš, je tajemstvím a různými způsoby za námi přichází – do našich životů. I když jej nechceme, odmítáme, dává se nám poznat. O tom nakonec je i dnešní evangelium. Marie Magdalská, Šimon Petr a ještě jeden učedník nachází prázdný hrob, Ježíš, tak, jak jej znali, už tam není, ale dá se jim poznat jinak, aniž by o to vlastně usilovali. Stane se to, uděje se to. Děj, div, dění, cesta, proces, proměna. Děje se tajemství Velikonoc a tak je tomu i dnes. Amen!