Kázání na 4.neděli po Vzkříšení – neděle 18.května 2025
texty: Skutky 8,26-40, 1. Janův 4,7-21, Jan 15, 1-8
Bratři a sestry,
Filip je poslán na opuštěnou cestu mezi Jeruzalémem a Gázou. Důvod té cesty se záhy vyjeví. Potká etiopského dvořana, který tudy projíždí a během cesty čte text z knihy proroka Izaiáše. Nerozumí mu. Sám přiznává, že by k němu potřeboval výklad. Filip s tím dvořanem jde, jede kus cesty, povídají si, prožijí spolu nějakou část dne. To setkání je důležité, protože ke konci té společné cesty se Etiopan ptá: “Co brání, abych byl pokřtěn?” A Filip mu odpovídá: “Nic tomu nebrání, pokud věříš celým svým srdcem.” A pak se to tedy stane – Filip dvořana pokřtí a podobně je pak poslán k dalším lidem jinam. Důležitá je tady ta iniciace – nevíme přesně, jak zapáleně Filip hovořil o Izaiášově textu, co přesně etiopskému muži řekl, víme jen, že mu zvěstoval Krista. A muž uvěřil, otevřel se, chtěl toho být součástí. Učitel se setkal se svým žákem v pravý čas a oheň byl zažehnut. Je to symbolické – mnohdy v životě potřebujeme někoho, kdo je s námi v pravý čas na pravém místě. Kdo nám něco důležitého předá, k něčemu nás inspiruje, otevře. Potřebujeme takovéhle iniciační zážitky, inspiraci, učitele, někoho, kdo s námi půjde kus cesty a předá nám kousek svého poznání nebo nás někam nasměruje na životní cestě. I to je jeden z rozměrů vzájemnosti a blízkosti mezi lidmi, že jsme tu takto pro sebe navzájem. Zkuste si vzpomenout, kdy jste v životě potkali někoho, kdo Vás nějakým způsobem zásadně ovlivnil, Vaší životní cestu, směřování. To, že je někdo takový – že má tu schopnost inspirovat, ovlivňovat v dobrém druhé, to se nestane samo sebou. Je to otázka práce na sobě, učení se, neustálého vzdělávání a odvahy k žití života v plnosti, ale také dělání chyb a jejich poznání a přiznání. A to ještě není všechno. Zásadní roli tady hraje také Boží láska, Boží milost a to, že necháme tenhle Boží otisk v nás působit, jednat, vystoupit na povrch, tak, aby na nás bylo patrné, komu jsme uvěřili. To, že si pokorně přiznáme, že nežijeme jen sami ze sebe, ze své domnělé všemohoucnosti, že ani ta moudrost a poznání není jen a jen naše zásluha, ale že je tu dobrá síla, Boží síla, která nás přesahuje, a má ve své moci.
Otisk Boží lásky je v každém člověku. Každý z nás může tedy být světlem, inspirací, každý z nás má něco, co v sobě může probudit a o co se v dobrém podělit. Jde o to, zda chceme takovými být. A co pro to děláme. “Bůh je láska a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm.” (1J 4,16) Tedy ten, kdo miluje – bližního svého, jako sebe sama – ten se stává světlem, ten je Božím člověkem. Za takovými lidé jdou. A takových je nám třeba v každé době. Inspirujících osobností, které si kolem sebe nestaví kult, ale dělí se o to, co z Boží milosti přijali.
Zůstaňte v mé lásce, říká Kristus. O jaké lásce to mluví, jak ta Kristova láska vypadá? Ježíš ji ukazuje na přirovnání k vinnému kmeni a ratolestem, a také k ovoci, plodům. Bůh, Kristus je tím kmenem a my jsme těmi plody. Jsme vyživováni láskou, která má své kořeny, základ a počátek v Božím rozhodnutí, v Boží lásce. Jako rostou a dozrávají plody, tak i my se můžeme v životě měnit, zrát, prohlubovat své poznání, lidskost a také vydávat navenek něco dobrého druhým. Stejně, jako by réva nedozrála bez vody, slunce a víno nevzniklo bez péče, času a znalostí vinaře, ani my si v životě nevystačíme sami se sebou, ale potřebujeme druhé, potřebujeme něco, někoho, kdo nás přesahuje, kdo na nás třeba i trochu zatlačí, popostrčí, potřebujeme Boha, abychom se proměňovali, abychom ze sebe vydali to dobré. Amen!