Kázání na neděli 6.července 2025 – Památka Mistra Jana Husa, Brno Botanická 1
Text: Jan 8,31–32: „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“
Bratři a sestry v Kristu,
dnes si připomínáme postavu, která neoddělitelně patří k naší církvi, stejně jako k české zemi – Mistra Jana Husa. Jeho touhu následovat Krista, být věrný evangeliu a hledat pravdu. V dějinách byl Mistr Jan pro jedny mučedník pravdy, pro druhé kazatel rozkolu. Dnes, v době, kdy se církve učí hledat smíření, se Husův příběh stává výzvou pro všechny – nejen jako historická událost, ale jako duchovní zrcadlo. Jaký vztah máme k pravdě? Co pro nás znamená svědomí? A co je vlastně jednotou církve? Ježíš říká: „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“ (Jan 8,32) A zároveň říká: „Já jsem pravda.“ (Jan 14,6) To je klíč, který otevírá Husovu víru i teologii. Když Jan Hus hovořil o pravdě, neměl na mysli nějaký intelektuální koncept, nebo ideologii. Jeho „pravda“ nebyla politickým heslem ani logickou formulí – byla tím, co poznal ve vztahu k Bohu. Byl přesvědčen, že pravda má tvář – tvář Ježíše Krista. A právě proto o ni stálo za to bojovat. Nedávno zesnulý teolog a pedagog HTF UK Ctirad Václav Pospíšil ve své knize Husovská dilemata ukazuje, že Hus nehledal „novou pravdu“, ale obnovu církve podle Kristova evangelia. Pravdu vnímal jako něco, co není naše, ale co nás přesahuje – jako dar, který Bůh svěřuje člověku, aby podle něj žil. A právě v tom je jeho svědectví aktuální i dnes. V době relativizace pravdy, manipulace s fakty a názorových bublin potřebujeme znovu objevit, že pravda není to, co nám vyhovuje, ale to, co nás přivádí blíž k Bohu – i když to bolí. Druhou silnou rovinou Husova života je jeho vztah ke svědomí. Pospíšil výstižně ukazuje, že Hus nebyl fanatik ani revolucionář posedlý vlastní pravdou. Byl to člověk hlubokého duchovního zápasu. Trpěl tlakem autority, bolestí z rozdělení, ale především nesmírným napětím mezi poslušností církvi a věrností svému svědomí. A právě svědomí – tichý, ale neústupný hlas – se pro Husa stalo místem setkání s Bohem. V Kostnici řekl: „Kdyby mi byla ukázána chyba na základě Písma, jsem připraven se jí vzdát. Ale proti svědomí nemohu jít.“
To není výraz pýchy, ale výraz odpovědnosti. Svědomí v křesťanském pojetí není „názor“, ale prostor, kde Bůh jedná. Je to hlas Ducha svatého v nitru člověka. Mít úctu ke svědomí druhých – i tehdy, když se neshodneme, to je náš veliký úkol. Dnes jsme svědky toho, jak se svědomí mnohdy umlčuje – ve jménu efektivity, loajality, nebo strachu. Ale Hus nás učí, že křesťan, který zradí své svědomí, ztrácí vnitřní svobodu. A že svědomí je třeba formovat – modlitbou, Písmem, společenstvím, pokorou. Jedním z nejbolestnějších momentů Husova příběhu je skutečnost, že jeho smrt přispěla k rozdělení církve. Smrt Jana Husa je jizvou na těle církve – ale jizva může být i místem, kde začíná uzdravení.
Dnes víme, že Hus nechtěl rozdělit církev. Chtěl ji obnovit. V tom byl prorokem, ale pro tehdejší církev tedy představoval i nebezpečí. Každá instituce má sklon chránit samu sebe. Ale Kristova církev je povolána chránit Krista – nikoli sebe samu. Jednota církve, ke které nás Kristus volá, není jednota formální. Není to jednota liturgií, ale jednota lásky. Není to jednota beze sporů, ale jednota, která přetrvá i uprostřed různých názorů – protože Kristus je nad nimi. Ekumena, mezicírkevní dialog, vztahy, které dnes ve společenstvích žijeme, jsou způsobem křesťanské existence – cestou pokory, naslouchání, společné modlitby a vzájemného uznání. Mistr Jan Hus zde má své místo jako most. Husova osobnost nám může být blízká i dnes, oslovit nás. Třeba i tím, abychom se nechali vést jeho zápasem – hledali pravdu, formovali svědomí a usilovali o jednotu. Jeho odkaz lze nést dál, tehdy, když naše slova budou pravdivá, naše svědomí bdělé a naše společenství otevřené. Za Husovými slovy: „Bože, dej, ať stojím v pravdě, i kdybych měl ztratit všechno – jen ne Tebe“ je touha po životě v Kristu, po životě naplněném, smysluplném. To je něco, co vlastně hledáme všichni, každý svou cestou a ve své době. Amen!