Brno Botanická

texty: Ž 145,13, Ž 31, 15–16, Mt 6,31–34

Bratři a sestry,

na prahu nového roku si většinou přejeme, aby čas, který je před námi, byl pokud možno lepší, než rok předchozí. Letos k tomu máme i pádný důvod, přát si více klidu, normálnosti a méně extrémů. Díváme-li se na život pohledem věřícího člověka, tak si můžeme připomenout další důležitou věc, a sice, že nemusíme vždy v životě spoléhat jen na své, zákonitě omezené, síly. Loňský podivný a podivuhodný rok nám poskytl mnoho příležitostí, abychom se přesvědčili o tom, jak blízko k sobě lidé mohou mít, jak nepředvídatelně mocné jsou vlny pomoci a solidarity, vzájemnosti a důvěry, jak důležitá je naše pokora a trpělivost. Bible jako jeden z nejvýraznějších příkladů důvěry a spolehnutí se na Boha, na lásku a sílu přesahující naše schopnosti a zkušenosti, uvádí pokornou dívku Marii – jejíž svátek si podle církevního kalendáře dnes připomínáme – když totiž Marie uslyšela zvěst, že se jí narodí syn, řekla: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se podle tvého slova“ (L 1,38). 

Je před námi další rok, čas, kdy půjdeme životem a Bůh je na té cestě s námi, otevírá nám budoucnost a je na nás, jak jí naplníme. Volby, které učiníme, jsou svobodné, ale měla by v nich být patrná i zodpovědnost – k planetě Zemi, k našim předkům, potomků, sousedům, k nám samým. K lidem, které známe, ale i k těm, které neznáme. Někdy je velmi těžké očekávat budoucnost s nadějí, nebo dokonce s optimismem, letos se k tomu ale asi upínáme víc, než jindy. Co je ale důležité si uvědomit, že ani přítomné okamžiky se nám často nedaří prožívat plně a s vděčností, případně i radostí, chceme změny, chceme je hned a ono to třeba ještě nejde, ještě nenastal čas .… Mnoho z nás si tuto skutečnost uvědomilo vloni, možná i právě v Adventu, o Vánocích, které byly a jsou jiné, než jsme si zvykli. To, jak prožíváme svátky, chvíle, které vybočují z všedních dní, do velké míry závisí na našem vnitřním nastavení, na našem postoji a hodnotovém žebříčku a zcela určitě na tom, zda je nám spolu dobře – včetně toho, zda je nám dobře se sebou samými. Zkušenost loňského roku nám navíc ukazuje, jak je důležitá dobrá psychika, a jak přes všechnu naší snahu se věci i tak mohou dít jinak, než jsme chtěli. Mnoho z nás jistě zná chvíle výčitek, kdy si říkáme, že jsme si kvůli malichernostem zkazili chvíle, které mohly být krásné. Podobně se nám může stát, že si ničíme jedinečné, neopakovatelné chvíle jen kvůli špatným vzpomínkám, tedy minulosti, nebo obavám z budoucnosti, o které toho ale, přiznejme si, víme vždycky velmi málo. Je toho tolik, co má tendenci nás od prožívání přítomnosti odvádět. A přitom to, zda se dokážeme ještě vůbec zastavit, uklidnit naší mysl, která běžně spíš víří kolem toho, co máme udělat a ještě jsme neudělali, co nám přinese budoucnost, se zdá být klíčové pro to, abychom přestáli chvíle, které většině z nás způsobují podvědomé podráždění a pocit nejistoty. Ježíšova slova nás zvou k tomu, abychom si dokázali vychutnat přítomnost a alespoň na chvíli pustili z hlavy neustálé starosti a otázky, jak to či ono zařídíme, co bude a kdy to bude. 

Ježíšova slova, jak vidíme, nejsou výzvou k útěku z povinností do nitra, z labyrintu světa do ráje srdce. Je dobře patrné, že každý den je plný různého zařizování, plný starostí. Ale stejně tak je zřejmé, že má cenu soustředit se na to, co je aktuální, protože pokud budeme myslet na všechny úkoly, povinnosti a požadavky naráz, pokud se budeme strachovat, kdy se zas nás život vrátí do normálu, jak jsme byli zvyklí, zahltí nás to, staneme se otroky vlastních obav. Starost, strach pak postupně zakryje střed, světlo a lásku, z nichž by měl náš život vyrůstat. Boží království, moudrost, dotek pravdy se budou ztrácet na dně hromady pomíjivých věcí. Až někdy jindy, až potom, až zmizí všechny starosti, budeme mít čas zabývat se tím duchovnějším, hlubším, tím, na čem můžeme dobře stavět? Ale skutečně starosti někdy zmizí? Nebo jen prožijeme ustaraný život, kde už pro nic jiného nezbude místo? Ježíš na takovou otázku odpovídá výzvou: „Hledejte především  Boží království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ Touto výzvou nás Ježíš zároveň zve k smysluplnému využívání času. Čas strávený pro to Boží, pro lásku, radost, moudrost a sebepřesah není nikdy ztracený, ale naopak dobře využitý, zatímco mnoho dalších věcí náš čas jen krade, ba čas samotný se stává nepřítelem, který nás honí a stíhá. O to víc je třeba se přidat k žalmistovi a svěřit svou minulosti, přítomnost i budoucnost do Božích rukou: „Ale já v tobě naději skládám, Hospodine; řekl jsem: Bůh můj jsi ty. V rukou tvých jsou časové moji, vytrhni mne z ruky nepřátel mých a těch, kteříž mne stihají.“ Amen!

liturgic cyklus B, evangelium Lukášovo

Bratři a sestry, 

evangelium pro 4.adventní neděli je příběhem hluboké důvěry. Marie vyznává: “Hle jsem služebnice Páně, staň se mi podle Tvého [andělova] slova.” Představme si situaci, kdy se nám zjeví anděl a něco nám řekne, něco zásadního. Jak bychom v té situaci reagovali? Řekli bychom to někomu? Mysleli bychom si, že jsme měli jen nějaké vidění? Nechali bychom si vše pro sebe a čekali, co se stane, zda se slova naplní? A jak si vlastně představit anděla, o kterém se zmiňuje Lukášovo evangelium? Jakkoliv jsou určité věci otázkou víry, tak představovat si anděly jako okřídlené bytosti obývající svět na pomezí fantazie, které se zjevují tu a tam vyvoleným, aby předali důležité zprávy, je v dnešní době i pro věřícího člověka poněkud “mimo mísu”. Ale označení “anděl” nám tak cizí není, vždyť “andělem”, navíc “dobrým” se dnes může stát kdokoliv z nás, dobročinná organizace Dobrý anděl to umožňuje – pomáhat těm, kteří pomoc potřebují a sami na ní nedosáhnou. Ač andělé, jsme to ale pořád dál jenom my, lidé, se svými radostmi i slabostmi a nedokonalostmi. Jenže oni bibličtí andělé, o kterých se v Bibli píše, to je něco jiného, oni nosí důležité zprávy, a tak bychom je mohli přirovnat k myšlenkám, k tomu, co k nám přijde, co nás napadne “zhůry“, ne jako konstrukt naší mysli, ale tak, že prostě náhle “víme”. Myšlenka nás s jistotou navštíví, a tak to prostě je. Je tak silná, nutkavá, že prostě není pochyb. Andělská myšlenka, něco, co je nám doslova sesláno z nebes, od Boha. Andělé přinášejí do světa Boží radost, Boží lásku ke světu, k nám.

Jsme na sklonku Adventu, v době ticha, vnitřního ztišení, a tak máme i možnost, ba bych řekla, že je to až nutnost, abychom se zamysleli, odkud k nám myšlenky přicházejí. Jsou to konstrukty naší mysli, našeho omezeného světa, či v sobě bděle strážíme ono místo, kde je, jako v domě, otevřeno pro Boží příchod? Jsou to Boží dary, poselství andělů, které nám přináší do života světlo a otevírají cestu k Bohu? Jsou různé cesty, jak přistoupit ke smyslu dnešního textu, k onomu podobenství. Víra, duchovní život, poselství “zhůry” – to vše nám do života přináší novou kvalitu, projevující se i tak, že si uvědomujeme a “vidíme” v životě zázraky, vnímáme poselství “andělů”, žijeme z “darů Božích”, čerpáme z “inspirace zhůry”. Kdykoliv bychom mohli jednat jen a jen podle sebe, podle diktátu světa, který chce být sám v sobě uzavřen, ale zachováme se jinak, otevřeněji, důvěřujíc. Logika světa říká “to bych byl za blázna” (kdybych mluvil o zjevení andělů), “co by tomu řekli ostatní” (kdybych snad chtěl/a Božímu hlasu důvěřovat). Ale my přece máme nést do tohoto světa něco jiného, Božího a s důvěrou se učit překračovat to, co je z hlediska lidského možné. Duchovní život je druhem umění, kdy se můžeme na věci a události podívat z překvapivě jiné strany, z jiné perspektivy, nezvykle, možná “bláznivě”.

Bůh k nám přichází jako výzva, jako možnost. A pokud se ujmeme toho, k čemu nás Bůh vyzývá, co nám “zvěstuje” třeba i skrze “anděly”, tak je Bůh s námi, ať se děje, co se děje. I proto anděl říká Marii ono “neboj se”. Skrze víru a důvěru izraelské dívky našel Bůh místo, kudy může vejít do světa a i k nám. K čemu by byl Advent, k čemu by byly Vánoce a Ježíšovo narození v Betlémě, když by se Ježíš nenarodil i v našem srdci? Tak, jako na počátku bylo slovo, tak i lidstvo, jednotliví lidé, my vychází/me vstříc Božímu slovu – a v Lukášově příběhu se tak děje skrze dívku, která říká “ať se mi stane podle Božího slova” a neohlíží se na své představy, plány, myšlenky, kalkuly, na svůj lidsky omezený svět. Otvírá se tomu, co k ní zhůry přichází. Otevřenost, důvěra, vydanost, touha – skrze tyto atributy (a jistě mnohé další) vchází do našeho života Boží plodná síla. Je potřeba jí být otevřen/a a pořád ji hledat. Skrze ní k nám může vejít Pán. Marie neví, jak se to stane, ale spoléhá na to, že u Boha není nic nemožného. Lidstvo je uzavřeno v limitech tohoto světa, ale je psáno, že Bůh tvoří věci nové, že otevírá nové možnosti. Bůh nás vede nad naše možnosti a dává nám to, co tu nebylo. K tomu, co nám Bůhpředkládá, přistupujeme s důvěrou. Angelus Silesius ve své knize Cherubský poutník říká “musíš být Marií a nechat Boha zrodit v sobě”. A tak nás, sestry a bratři, vánoční příběh nevrací jen k tomu, co se kdysi stalo, ale zve nás i k tomu, abychom v sobě otevřeli prostor – pro ticho a pro to, co je plodné a tvůrčí, co je mocné, a může se projevit a pomoct v naší slabosti. Skrze důvěru, naději a nekončící lásku. Amen! 

Modlitba: Děkujeme Ti, Bože, za Tvou lásku, za to, že nám neustále posíláš podněty různými cestami a chceš, abychom se otevřeli tomu, co se nám jeví nemožné a na co našimi omezenými silami nemůžeme sami dosáhnout. Ať se učíme důvěřovat, a to i ve chvílích, kdy se rozum a naše zkušenost vzpírá uvěřit. Amen!

texty: Izajáš 61,1-4.8-11, 1. Tesalonickým 5,16-24, Jan 1,6-8.19-28

Bratři a sestry,

ústy proroka Izaiáše se nám dnes dostává povzbuzení, neboť “radostná zvěst zní pokorným, zkroušeným mají být ovázány rány, zajatcům vyhlášena svoboda, vězňům propuštění” (Iz 61, 2nn). Třetí neděle adventní je nedělí radosti, Gaudete (radujte se!), což je vnitřní nastavení, které v druhé polovině adventní doby asi není úplně samozřejmostí. Vždyť už jen jedenáct dní zbývá do Vánoc, a možná Vás teď napadá, co ještě všechno musíte zařídit, nakoupit, poklidit, kde všude je Vás ještě v tom krátkém čase zapotřebí … a jak se z toho všeho nezbláznit? A navíc teď žijeme v době nouzového stavu, takřka denně se měnících nařízení vlády, zmatených politických rozhodnutí a nejisté situace stran budoucnosti, zdraví, financí … Takže radosti, kde je na Tebe v tom všem shonu místo, čas a pomyšlení? 

Přesto všechno jsme ale opravdu vyzýváni k radosti – radujte se všichni v Pánu, radujte se, urovnejte mu cesty, zní hlas volajícího na poušti. Apoštol nemluví o zábavě, ani o chvilkovém potěšení, ale o vnitřní hluboké radosti jako projevu duchovní svobody, o životním postoji, kdy je radost plodem poznání, plodem cesty k pravdě, která nás osvobozuje. Takovou radost je potřeba hledat. Kde jí ale máme hledat, když na nás doléhá tlak a tíha? Když chybujeme a jsme nejistí? Hledat radost je potřeba uvnitř, v nás samých, v sobě, ve vlastním životě, ve způsobu pohledu na něj. Žijeme s vědomím, že se s našimi starostmi, těžkostmi i nezdary můžeme vždycky obrátit k Bohu, který nás přijímá, neodmítá a už to je důvod k radosti. Radost je vlastně přidanou hodnotou způsobu života. Je plodem práce, při které se učíme překonávat strach a získáváme vědomí, že starosti, ani onen strach nám nemohou odejmout vyrovnanost, která nepochází z lidských věcí a lidských útěch, z toho, co jsme si zajistili a co jsme dokázali, ale pochází od Boha, z víry a vědomí, že Bůh nás v život láskyplně a neustále doprovází. Tato jistota víry živí naději a odvahu i uprostřed problémů a utrpení. A je úkolem církve, úkolem křesťanů, lidí, jdoucích životem s očima a srdcem otevřenýma i pro to duchovní, hluboké a ne vždy viditelné, přinášet inspirující vize do společnosti, lidem. Když jsme dnes četli slova o radosti, osvobozování se, přemýšlejme, co neseme jako lidé Kristovi světu, našim rodinám, přátelům, sousedům, kolegům? Radost je jeden z mnoha duchovních darů a jak už jsem říkala jinými slovy, je projevem svobodného srdce, myšlení, které ví, na čem staví, není bezbřehé, není ani obehnané strachem, ale je svobodné. K  tomu je potřeba se vnitřně propracovat, je to cesta, která vlastně není nikdy hotova, stejně, jako naše poznání pravdy není nikdy úplné. K vnitřní svobodě, ke svobodě vědomé, zodpovědné a radostné se stále propracováváme. K přijetí Boží pobídky k radosti potřebujeme být lidmi, kteří jsou ochotni vést rozpravu, dialog. Co to znamená? Jednat jako ti, kteří jakmile vyslechli kázání Jana Křtitele, zeptali se ho “Co tedy máme dělat, když takto kážeš”? Tato otázka je prvním krokem k obrácení, ke kterému jsme vybízeni v adventní době. Každý z nás ať se ptá, co má dělat? Adventní zvěst o tom, že se máme radovat, protože Pán je blízko, může být nejen pokojem a radostí našeho srdce, ale skrze nás může i kus hluboké vnitřní radosti v nejistých časech projít jako inspirace do okolního světa. Amen!

texty: 1. čtení: Iz 40,1-3 | 2. čtení: 2Petr 3,8nn | Evangelium: Mk 1,1-3

Sestry a bratři,

v době proroka Izaiáše byl lid v babylonském zajetí, tedy v těžké situaci, a Hospodin ústy proroka vyzývá k tomu, aby byli potěšeni – “těšte, potěšte můj lid”. Tady a teď. Jednejte, nečekejte. Poroba Jeruzaléma končí, mají být připraveny cesty Hospodinu, stezky Pánu. Je těžké, tehdy, stejně tak i dnes, těšit lidi v obtížné době tak, aby to nebyla laciná útěcha, ale skutečná hluboká podpora, potěšení, naděje. Aby se tak dělo navzdory tomu, že doba je, jaká je. Není jednoduché těšit druhé v době plné změn a nejistoty, strachu a bolesti, v časech odříkání zůstat alespoň trochu “nad věcí”, uchovat si jasnou mysl, být druhým oporou, posilou, sdílet společně to, co čas přináší. Apoštol nás vyzývá k tomu, abychom byli střízliví a bdělí a připravovali cestu Páně. Úkolem duchovního života je hledání smyslu. Smysl je skutečně potřeba hledat, neleží na povrchu, ale v hloubce. Z hlubin můžeme na povrch vynést veliké věci. Srdcem evangelia je povolání ke svobodě a k odpovědnosti. Z hloubky duchovního života žijeme naše životy, jednáme s druhými, tvoříme. Žijeme v době, kdy nás celkem snadno může ovládnout strach, ale naším úkolem je, abychom se jím nenechali vláčet, máme hledat právě onu hloubku duchovního života a podle toho poznání jednat. Dotýká se nás, co se děje ve světě, kolem, s námi a našimi životy, ale nemáme se nechat zatlačit do strachu a paniky, protože se opíráme o víc, než je naše vlastní chytrost a naše lidsky omezené možnosti, opíráme se o Pána, který přichází, o víru, o naději a lásku. Mnohé, na co jsme byli zvyklí, se rozpadá, ale tím se taky třeba uvolňuje cesta. Otřesy jsou vždy bolestné, ale mohou být také osvobodivé. Hledat v tom všem ještě potěchu, radost, těšit druhé, když se vše mění, není jednoduché. Ale je potřeba hledat. Primárně je potřeba jít dovnitř, do sebe, nechat Krista znovu narodit se v našem srdci a z něj čerpat. Křesťanství nás možná někdy až moc naučilo orientovat se téměř výhradně na budoucnost, i ve věci naděje a nežít tolik to, co je teď. Ale ta nejhlubší potěcha, pravá radost, víra, naděje a láska se může zrodit z proměněné bolesti, z ochoty překonávat strach, z důvěry, že jsou tu i jiné věci, než které vidíme, než které jsme si už vyzkoušeli a na které dosáhneme naším vlastním úsilím. Život nabízí ještě mnohé jiné dary, dary Ducha, dary duchovní, ze kterých lze žít. Dnes k nám zní adventní zvěst o tom, že Pán je blízko, máme mu připravovat stezky. V těžkých časech je dobré postupovat krok za krokem, postupně. A tak dnes rozsvěcujeme druhou svíci na adventním věnci, těšíme se z toho, že světla zase o kus víc přibylo a máme naději, že tomu tak bude i nadále. Amen! 

texty: Izajáš 64, 1-9, 1. Korintským 1, 3-9, Marek 13, 24-37

Sestry a bratři,

buďte vítáni v novém roce – v novém liturgickém, církevním roce, který začíná právě Adventem, dnešní 1.adventní nedělí. Advent znamená příchod. Pro nás je v tomto smyslu příchod asi nejvíce spojen s narozením Božího syna, Ježíše Krista v judském Betlémě. Ale i Boží slovo k nám neustále doléhá – přichází, přichází na svět, do našich jednotlivých životních příběhů. Ježíšovo podobenství nás dnes vyzývá k tomu, abychom byli připraveni pro den Páně. Židovská mystika zná motiv, kdy se Bůh dobrovolně na čas stahuje ze světa, kdy je skrytý. Proto je v tom dnešním podobenství psáno, že “člověk je na cestách, poté, co opustil svůj dům”. Tím člověkem se tady myslí Bůh. Je to symbol. Bůh je na cestě, odešel na nějaký čas z domu. V takové chvíli jsou lidé, jsme my, vystaveni Boží skrytosti a Božímu mlčení, ale je jim/nám také dána plná moc k činům, coby Božím služebníkům. V časech, kdy Bůh dobrovolně mlčí a je skryt, je potřeba, abychom jako Boží služebníci bděli. Když se svět jeví být zdánlivě bez Boha, jak pak člověk nakládá se svým životem, jak jej vnímá, když zdánlivě chybí “pán”, když chybí ona dobrá síla, která nám jde vstříc a která nám dává reflexi našeho života, přesahuje nás a zároveň prostupuje? Pán ale odcestoval jen na čas, dům má být nadále otevřen pro jeho návrat, pro jeho nový příchod. Chce se po nás, aby naše srdce, naše mysli, naše životy byli otevřeny Božímu příběhu. Čteme dnes evangelium o tom, jak pán odcestoval, ale zároveň v Adventu zpíváme úvodní píseň se slovy “Ejle, Hospodin přijde”. Už v tomhle je obsažena dvojakost – Bůh tu zdánlivě není, ale zároveň čekáme, že zase bude. Je potřeba naší otevřenosti, otevřené lidské společnosti a lidské kultury, otevřenosti k setkáním s druhými. Protože v setkání s druhým člověkem se děje Bůh, přichází tehdy, když je vedle nás bližní, když jsme shromážděni v Božím jménu, v míru, lásce, vzájemnosti. Když překračujeme své ego. Skrze setkání s druhým člověkem, s druhými lidmi, se světem, k nám Bůh přichází – jsme-li ovšem bdělí, jsme-li otevření tomu mnohdy tichému, jemnému hlasu a vtělení. Bdělost je důležitá proto, aby svět zůstal nadále otevřený pro Boha, pro to nematerialistické, nekonzumní, pro to, co je na první pohled skryté. Kolem nás je tolik různých pokusů zavřít svět do jeho vlastních hranic, zavřít jej před Bohem – ať už přehnaný materialismus, který nebere vážně duchovní realitu, ať už pouze konzumní styl života, který se utápí ve věcech a nehledí na to, co není předmětem vlastnění, nebo důraz jen na to, co je spočitatelné a penězi ohodnotitelné. Naději, světlo, lásku, moudrost, skrytý duchovní rozměr, smysl a řád věcí je oproti tomu potřeba neustále hledat, neustále se mu otvírat – toto vše k nám znovu a znovu přichází, oslovuje nás a hledá v nás ono otevřené místo, onu bdělost kudy k nám vstoupit. Adventní doba je dobou tiché reflexe. Boží slovo nás oslovuje v drobných událostech našeho života. Pán přichází, znovu a znovu tam, kde se bdí, tam, kde je otevřeno, protože biblický Bůh je Bohem dynamickým, nikoliv statickým. Advent je časem, kdy můžeme přemýšlet o otevřenosti, kdy se v tichu chystáme na velké věci. Je potřeba bdělosti, protože i kdyby se Ježíš tisíckrát narodil v Betlémě, ale nakonec se nenarodil v našem srdci, tak nám to není nic platné. Buďme tedy každý z nás vrátnými světa, hledejme místo, kudy může vstoupit Pán do našeho světa, do našich vztahů a do našeho jednání.  

Amen!

text: Mt 25,31-45

Slavnost Krista krále (v ŘKC tradici, Den Bible dle protestantské tradice, Den věčnosti)

Bratři a sestry, sestry a bratři, milí v Kristu,

dnešní nedělí spějeme k závěru liturgického roku. Ten letošní rok je po dlouhé době v mnohém nezvyklý, zvláštní – zčásti jsme byli nuceni vzdát se daru společenství a hledat jiné cesty, jak být s Bohem, jak jít s Kristem. To, že nám chyběly společné bohoslužby, nám ale otevřelo cestu “zajet na hlubinu” v biblickém slova smyslu a zeptat se každý/každá sám/a sebe, co nás vlastně dělá křesťany? Dostali jsme v tomto liturgickém roce – spolu s mnohými starostmi – také dar, a to následovat Krista z kostelů ven, za hranice našeho dosavadního chápání církve, společenství a křesťanství. Jedním z našich úkolů je hledat pravdu. Hledat Boží království. Dnešní neděle, neděle věčnosti, neděle Krista krále, nás směřuje k tomu, abychom pamatovali na věci poslední, na to, co přijde a co je záležitostí víry, ale zároveň nám tato neděle a celkově onen “eschatologický” pohled – tedy pohled optikou věčnosti/přesahu – dává možnost zkusit i jinak pohlédnout na přítomný okamžik a na náš život. Slavnost Krista krále o dnešní neděli si připomíná převážně Římskokatolická církev, ale i pro nás zaznělo Matoušovo evangelium, kde se o Kristu – králi hovoří. Církev se v minulém století, díky tehdejšímu papeži Piu XI., tímto svátkem vlastně vymezila proti různým zhoubným ideologiím, nacismu, komunismu … proti zlu mezi lidmi a posílila své sociální učení o solidaritě a demokracii. Poselstvím této neděle pro nás všechny je zvěst o Kristu jako nejvyšší autoritě a eschatologickém charakteru dějin. Duchovní myslitel Pierre Teilhard de Chardin označuje Krista jako omegu, bod završení dějin, ve kterém se setkávají všechny síly přírody a lidské kultury. 

V současnosti jsme svědky toho, jak se k postupující sekularizaci a antiklerikálnímu smýšlení společnosti přidala v našem prostředí i rétorika, kdy jsou církve zvány volnočasovými spolky a zpřístupnění liturgického společenství, místa sdílení a podpory, se dostalo až daleko za priority, jakými jsou nákupní galerie a psí salony (nic proti psům). A tak jsme, chtě-nechtě vedeni ke kultivaci osobního duchovního života a k osobnímu duchovnímu doprovázení, k vykročení z našich zvyklostí. Tato zkušenost s sebou přináší i požadavek být tu skutečně pro všechny, pro společnost jako celek, bez vyjímek.

Dnešní evangelium začíná právě eschatologickými slovy “až přijde Syn člověka ve své slávě…”, která jakoby chtěla naznačit onen vrcholný bod celých dějin i našeho snažení, a celá pasáž zdůrazňuje jeden velmi důležitý aspekt duchovního života, křesťanství, kterým je schopnost vztahu ke všemu stvoření, ochota vidět v druhém Krista, vůle ku pomoci a k překračování hranic sebe sama, jakožto cesty k Božímu království, k hledání pravdy a lásky. Evangelium je poměrně konkrétní v tom, co se stane těm, kteří tuto vůli a ochotu k přesahu v sobě nenaleznou a ze své důležitosti učiní středobod Vesmíru. Naopak velmi krásně popisuje cestu hledání pravdy a lásky polský básník a nositel Nobelovy ceny za literaturu, Czeslav Milosz ve své básni s názvem “Láska”.

Láska znamená dívat se na sebe/tak, jako se hledí na vzdálené věci/protože Ty jsi jen jedna z mnoha věcí./A kdo se tak dívá, aniž by to sám věděl/uzdravuje své srdce z mnohých starostí/pták i strom mu říkají: můj příteli./Pak chce sám sebe a věci užívat/tak, aby stanuly v plnosti záře./To nic, že někdy neví, čemu sloužit: ne ten nejlépe slouží, kdo rozumí (zdroj: překladatel Šimon Grimmich, osobní Fb stránka). 

Bůh je tajemství a s tím žijeme. Přesto se vírou k tomuto tajemství vztahujeme, díky Ježíši Kristu můžeme alespoň jako v zrcadle odlesk tohoto tajemství zahlédnout. Nevíme, kdy přijde král, nevíme, co bude, až každý z nás staneme před Boží tváří. Přesto jsme dnes něco zaslechli: “Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa.” (Mt 25, 34) Jde o Krista krále, byť Ježíš sám o sobě jako o králi nemluví – když se jej například Pilát na toto ptá, Ježíš odpovídá: „Ty říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví o pravdě; každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.” Kristus svým životem a svou smrtí vydal své svědectví Pravdě, která je v tomto světě často křižována. Jsme následovníci Kristovi, tedy by nám v životě mělo jít i o poznání pravdy a o život v lásce, o to, abychom v sobě objevili, že “jsme z pravdy” a že jsme “požehnaní Otce”. Ještě ale nejsme v cíli, nemáme na pravdu monopol, neboť pravda je kniha, kterou ještě nikdo nedočetl do konce. Stále jdeme s vědomím, že teprve jednou uzříme tváří v tvář, že teď ještě neznáme všechny odpovědi. Ale věříme v to, že k pravdě směřujeme, že víra, naděje a láska jsou nám kompasem. Dnešní nedělí a následujícím týdnem tedy symbolicky završujeme další rok naší cesty, našeho snažení a hledání. Když jsem na začátku mluvila o tom, že je potřeba nyní hledat nové cesty, jak žít svou křesťanskost, jak promýšlet, co nás vlastně činí křesťany, chtěla jsem také zdůraznit, že jsou to právě naše slova, naše myšlenky a činy, kdy dáváme sami sebe a ze sebe druhým a světu, což může pomáhat k tomu, aby vše jednou mohlo stanout v plnosti záře. V plnosti Božího království, které je nám připraveno od založení světa. Amen! 

Podobenství o hřivnách ( text: Mt 25, 14-30)

Milí v Kristu,

hřivna, talent – tak se nazývaly staré míry množství stříbra, tehdejší měny. Dnes je talent slovo, které si spojujeme hlavně s nadáním člověka. Talent je něco, co člověk může rozvíjet, ale klidně taky zakopat, pohřbít. Jak vidno z Matoušova evangelia, Božím přáním je, abychom náš talent dobře zužitkovali, abychom to, co jsme do života dostali, naše nadání, nějak rozmnožili, pracovali s ním. Mezi lidmi v církvi je ale docela běžnou praxí pěstovat tendenci k takové trochu kostrbaté pokoře, že vlastně žádné talenty nemáme, chceme být nenápadní, máváme rukama, že “to přece nic není”, hlavně nijak nevynikat, nevyčnívat, abychom nesebrali prostor Bohu. Jakoby na nás a našich talentech nezáleželo. Jenže ve skutečnosti každý máme za úkol odkrývat svoje dary, svoje talenty rozvíjet a nemáme v tom být líní, ani upejpaví, ani falešně skromní, jako ten služebník, který šel a hřivnu ze strachu, aby snad něco nepokazil, ukryl v zemi. 

Každému člověku je dáno. Někomu víc, někomu méně, jak jsme slyšeli z evangelia – Bůh talenty dává nerovnoměrně, někomu dal pět hřiven, někomu jednu. Ten, kdo je obdarován mnoha dary, mnoha talenty, musí ale také víc odvést – komu bylo mnoho dáno, od toho bude mnoho požadováno, čteme. Ten, kdo dostal jenom jednu malou hřivničku, je na tom z tohoto hlediska lépe, protože se nemusí tolik ohánět jako ten, co dostal hřiven pět. 

Sestry a bratři, dar nedostáváme od toho, abychom sami sebe se zalíbením pozorovali, jací jsme dobří, anebo se povyšovali nad druhými kvůli tomu, co za dar máme a že je lepší nebo je ho víc, než má druhý. Protože nějaký dar, nějaké obdarování, jak už jsem říkala, má každý. Dar, talent dostáváme vlastně jako úkol – protože jsme zároveň s ním dostali šanci, poslání, jej rozvíjet. “Gabe ist Ausgabe” říká se – dar je úkol. Nedostáváme dary, talenty, hřivny, abychom je zakopali, ale kvůli tomu, abychom je maximálně rozmnožili ve službě druhým, a také ve službě Bohu. 

Líný a ničemný služebník, jeden z těch několika jmenovaných, jednal ve strachu, když svou hřivnu zakopal. Proč? Jistě i proto, že měl špatnou představu o svém pánu. Farizeové měli o Bohu představu jako o přísném soudci, proto byli pečliví v dodržování Božích příkazů a právě proto zrovna jim Ježíš vykládal toto podobenství. Jenže přes tu snahu o pečlivé, až otrocké, dodržování Božích nařízení Farizeům něco důležitého unikalo, unikalo jim milosrdenství, láska, to, že naše činy mají být těmito kvalitami prodchnuty a na nich postaveny. Že obsah musí převyšovat formu, jedině tak má smysl. Představa Boha, který působí strach, je karikatura Boha, je to naše lidská představa, kterou jsme Bohu vdechli my lidé. Je to proto, že si potřebujeme Boha nějak přizpůsobit našemu chápání, nemůžeme se bez různých představ o Bohu obejít, ale je třeba mít na paměti, že jsou to pořád jen naše představy, že to není Bůh. Ve svých dílech se tímto tématem zabývali třeba Freud nebo Nietzche, kteří psali, že mnohé představy o Bohu jsou projekce našich lidských představ a přání. Musíme mít na paměti, že i ty nejlepší představy jsou vždycky nedostatečné a neměli bychom si plést své představy s Bohem samotným. Naopak, měli bychom dbát na to, aby se do těch představ nedostal strach, protože strach člověka svazuje a člověk pak nerozvíjí dobře dary, které od Boha dostal. Pak jsme jako ten líný služebník, díky strachu talent, hřivnu zakopeme, pohřbíme a nerozvíjíme. 

Tohle, sestry a bratři, platí i o daru víry, i to je hřivna, talent – víra, ať už na osobní rovině, nebo i na rovině církve. Na osobní rovině často lidé nechávají svojí náboženskost netknutou – většinou se nikoho v rozhovoru neptáme, jak to má s vírou, stejně jako se běžně na veřejnosti nemluví třeba o výši platu. Pokud se ale náboženský život stává výlučně privátní věcí, na kterou se neptáme, tak se může lehko stát, že se osobní víra nevyvíjí, jednoduše proto, že nedostává impulsy od druhých lidí. Pokud si něco schováváme jen pro sebe, nemůžeme to konfrontovat s reflexí druhých lidí. A pak to s naší vírou může vypadat tak, že zatímco jiné oblasti našeho života (např. naše práce, jednání v různých situacích, ve vztazích) se vyvíjejí, protože je reflektují druzí lidé a dostáváme zpětnou vazbu, tak s naší vírou se tohle neděje. Víra se u nás, i díky historickému vývoji, stala v mnoha případech privátní, tajnou až podzemní, záležitostí, o které se vědělo, ale nemluvilo, protože nesmělo, a těžce jsme na to v mnoha případech doplatili. I oblast duchovního rozměru člověka totiž potřebuje zalévat – ať už studiem, modlitbou, ale i rozhovorem, duchovním doprovázením. Pokud tento náš rozměr, tuhle sféru, máme jenom pro sebe, tak můžeme snadno zjistit, že nám zakrněla, že ta naše víra se nerozvinula, zůstala třeba dětskou, infantilní, no a tak jí jednoduše radši vyhodíme, jako se zbavujeme věcí, ze kterých jsme vyrostli, nebo které nám přestaly z nějakého důvodu vyhovovat. Přitom se to s vírou stalo možná jen proto, že jsme jí nerozvíjeli, jako talent, nadání, hřivnu, dar. 

Stejně je to i na rovině církve – víra se rozvíjí, když má impulsy, když má kontakt s ostatními kulturami, náboženstvími, s jinými oblastmi života – vědou, kulturou. Je pošetilé volat po tom, abychom se tady vědomě snažili o monokulturu, toužili po ochraně před jinými náboženskými proudy, zavírali se do svého bezpečí, to, co je jiné a ty, kteří jsou jiní, pošlapali a odehnali. Pokud se víra, náboženství, nebo i struktura církve stanou oblastmi, o kterých nelze diskutovat, které se bojíme konfrontovat, otevřít a radši je, jako hřivnu, zakopeme, tak zcela jistě, dřív nebo později, zatuhnou, zkostnatí a velice rychle může pak také dojít k tomu, že se řekne “k čemu nám to celé vlastně je?” a vyhodíme to ze svého života úplně. 

Bůh se na konci evangelijního příběhu ptá a bude se ptát i nás: “A co jsi s tou hřivnou udělal/a?” Člověk má být odvážný. S našimi talenty, včetně pokladu víry, je potřeba podnikavě zacházet, jakmile se k nám vkrádá ustrnulost, je to něco neblahého, před čím bychom se měli mít na pozoru, aby se z toho nestala třeba i lenost. Pokud chceme, ať už na osobní rovině, nebo na rovině církve, být věrni obsahu, musíme být ochotni přizpůsobovat mu také formu. Vždycky jde o to, aby obsah byl a zůstal živý, protože jsme poutníky, jsme v pohybu, naší podstatou je láska, dobrá energie. A to je pohyb. A tam, kde je pohyb, vanutí, tam je i Duch svatý, tam je život, tam je láska, tam je Bůh. Amen. 

text: Ž 18, Mt 25, 1-13

Ty mi rozsvěcuješ světlo, Hospodine. Můj Bůh září do mých temnot. S tebou proběhnu i nepřátelskou vřavou, se svým Bohem zdolám hradbu, s Bohem, jehož cesta je tak dokonalá! To, co řekne Hospodin, je protříbené. On je štítem všech, kteří se k němu utíkají. Kdo je Bůh krom Hospodina, kdo je skála, ne-li Bůh náš! Bůh, který mě opásává statečností a mou cestu činí dokonalou, ten dává mým nohám hbitost laně, na mých posvátných návrších mi dopřává stanout, učí bojovat mé ruce a mé paže napnout bronzový luk. Podal jsi mi štít své spásy, tvoje pravice mě podepírá, tvá mírnost mé síly rozmnožila. Dals volnost mým krokům, nohy se mi nepodvrtnou.

Bratři a sestry v Kristu,

filosof Edmund Husserl mluví o chvílích soustředění, kdy můžeme vnímat, jak jsou tu ti, kteří nás předešli do Božího království, s námi – symbolicky nám hledí přes rameno a sledují, co činíme. Jsme v situaci, kdy mnohé jímá nejistota ohledně vlastní existence, i stran budoucnosti obecně, a tak se vracíme k tomu, co bylo. Venkovní ruch je nyní vesměs zapovězen, čas nám daný lze uchopit i jako dobu pro větší soustředění se dovnitř. Možná je tu čas příprav, čas bdělosti. Na co, k čemu? 

Listopad je měsícem, kdy se v liturgickém roce dostáváme na jeho konec a můžeme se ohlédnout, co je za námi, kam jsme došli – třeba v horizontu od loňského Adventu dosud, jak si “stojíme”, jak jsme naložili s “hřivnami”. Závěr církevního roku je doba, ve které se symbolicky prolíná minulé, konečné a budoucí, otevřené, s nadějí, že opět přijde světlo, nový život – blíží se opět adventní čas. Přímo na dnešek také připadá 400. výročí bitvy na Bílé Hoře, která se pro mnohé stala na celá staletí symbolem temnoty, útlaku, netolerance a rozdělení, ale je potřeba říct, že v důsledku náročného období se také posléze stabilizovala společnost a lidé promítli své umění a dary do epochy baroka. I tato dějinná událost ukazuje k jednomu – že procházíme neustálou proměnou, že čas nedostatku střídá čas hojnosti, že je potřeba, abychom byli bdělí ke znamením doby, a také, že tvoříme společenství, které nezná hranic. Fungující komunita je to, co potřebujeme stále, i dnes, síla společenství, která se může projevit v dobrém i ve zlém. Když jsem sloužila v Praze na Břevnově jako farářka, každoročně jsme se v ekumenickém společenství scházeli v klášteře komunity Venio na Bílé Hoře, který vedou sestry Benediktinky, právě v tento den, 8.listopadu ke společným uzdravujícím modlitbám – směrem ke smíření s minulým a s prosbami o naději pro to budoucí. I v letošním roce, kdy v důsledku pandemie koronaviru prochází lidstvo jako celek, bez ohledu na národnosti nebo společenské postavení, temnou zkušeností smutku a úzkosti, strachu a nejistoty, samoty a beznaděje, se sestry chtějí společně modlit a na dálku propojit všechny, kterým současná situace není lhostejná. Jan Patočka takové smýšlení nazývá „solidaritou otřesených“, Žalmista zpívá o tom, že “Bůh září do lidských temnot”. Teď, více než jindy, potřebujeme světla naděje, abychom vyjádřili, třeba skrze zapálenou svíci, touhu po uzdravení svých blízkých, po uzdravení vzájemných vztahů i celé planety. Nevím, jestli kdy byla doba, aby se lidé ve společnosti nebrodili bahnem populismu, demagogie a až nenávistné rétoriky, která měla/má za cíl ochránit jednu skupinu lidí (nebo národ) proti jiným/druhým/cizím … a různým, víc či méně domnělým, hrozbám. Strach přiživují ti, kteří se možná cítí být bojovníky ve jménu národa, případně ve jménu některých skupin, oni sami ale postrádají umění skutečných mistrů. Těch, kteří vědí, že aby bylo člověku v životě dobře, je potřeba umět nabrat výšku. Tu duchovní, ryzí, především. Potřebujeme “trojjedinou formu otevřenosti – naději jako otevřenost vůči budoucnosti, víru coby otevřenost vůči tajemství Boha a lásku jako otevřenost vůči tajemství člověka a Boha zároveň.” (T.Halík) Vnímáme, jak je náš život zranitelný, jak se v něm neustále prolínají světlo a stín. A proto je třeba se, krom jiného, cvičit v bdělosti. I o bdělosti hovoří dnešní evangelium. Přenesme se v myšlenkách na svatbu, kdy se čeká na příchod ženicha (Ježíše). Jak to na svatbách chodí, všechno se protahuje. Důležitou roli mají v příběhu družičky, protože mají ženichovi dělat doprovod a svítit. Deset družiček – pět pošetilých a pět rozumných. Pošetilé si vzaly olej jen do lampy, a ten olej jim postupně docházel. Nepočítaly s tím, že by se někde čekalo. Ty moudré si naopak vzaly i do zásoby, aby mohly olej doplnit, noc je dlouhá a kdo ví, co bude? A čekání bylo skutečně dlouhé, všechny z toho čekání usnuly. Až uprostřed noci je vzbudil křik, že ženich už je tady. Nejdřív dlouhé čekání a potom rychlost, akce. A zatímco ty pošetilé na radu rozumných shání olej někde v noci po kupcích, průvod se mezitím dostal na místo svatby. Dveře se zavřely. Celý příběh končí docela smutně, protože těch pět družiček se už na svatbu nedostalo. I když prosily a rády by dovnitř, tak od ženicha přes dveře slyšely – neznám Vás! 

Bděte tedy, neznáte den ani hodinu, ve kterou Syn člověka přijde. Co nám má příběh říct? Ženich přichází do naší temnoty jako světlo, a my máme možnost se k němu se svým světlem přidat, ale musíme nějaký čas čekat a nevíme jak dlouho – a může se stát, že usneme, zaspíme, protože nedokážeme být tak dlouho bdělí. Může to být celé obraz našeho života, víry v Boha a očekávání na něj, až přijde. Čekání může být dlouhé a únavné. Proto je potřeba, abychom teď v čase, který mnoho lidí vnímá jako náročný, temný a možná neví, jak se posílit, kde vzít naději, světlo, abychom se obrátili dovnitř, k vnitřním, možná ne úplně viditelným zdrojům světla, a abychom jej kus také vynesli ven – druhým. A nezapomeňme (v tom je víra), že Kristus přichází nejen v tom, co si můžeme naplánovat a co jsme si nachystali, ale právě v tom, co je nečekané, co se děje mimo náš plán. Amen!

Na dušičky pamatujme, z očistce jim pomáhejme!

Budou na nás vzpomínat, až my budem umírat…

V dušičkový večer, rozžehneme svíčky,

modlíme se tiše, při nich za dušičky.

Poslední již svíce, zvolna dohořívá,

za duše, jichž nikdo, nikdo nevzpomíná. 

(lidová modlitba)

text: Mt 23,1-12

Sestry a bratři,

Památku zemřelých si lidé připomínají od roku 998, kdy se opat z Cluny – sv. Odilo – pokusil pokřesťanštit starší tradici připomínání zemřelých. V klášterech mniši a poté i mnišky žili tak, jako kdyby byli vesměs nezávislí na tomto světě, na jeho lákadlech a vlastně tak vytvořili most k věčnosti, když realizovali v praxi myšlenky radikálního křesťanství a vyjádřovali svobodu vůči tomu, co člověka poutá k tomuto životu. Z Cluny se praxe rozšířila postupně po všech benediktinských klášterech a poté dál. Naší připomínku svátku Všech svatých a dne Památky zemřelých v letošním roce víc, než kdy jindy, umocňuje nelehká situace kolem nového typu koronaviru. V už tak pro mnoho lidí náročné době – čase podzimu, nedostatku světla, nevlídného počasí – kdy leckdo snáz propadá depresím (a ponechme teď stranou ještě nově se přidruživší obavy o budoucnost, zaměstnání, přírodu …), jsme konfrontováni s konečností života, s věcmi “posledními”. O každé kultuře a civilizaci hodně vypovídá to, jak se vypořádává s tajemstvím smrti. Když jsem byla touto dobou před deseti lety v Latinské Americe, kde je nyní jaro a vše kvete a bují, překvapilo mě, jak barevné jsou tam hřbitovy, jak hroby hrají pestrými barvami a výzdobou. A jiný je i styl, jakým se připomíná Památka zemřelých – celé rodiny se s vínem a sladkostmi scházejí u hrobů, kde se veselí a radují, protože jejich blízcí jsou již “doma” u Boha. U nás chodíme na hřbitovy ve vší vážnosti a pietě, lecos je zde zakázáno, a tak tiše vnášíme k hrobům blízkých mihotavá světýlka svíček a květiny. Jsou to světýlka naděje. Naděje, která přesahuje přes hradbu smrti. Tahle naděje se pro věřícího člověka opírá o Ježíšova slova “Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít.” Ale jistě ne každý je dnes ochoten se o tato slova opřít, ne každý jim rozumí nebo chce naslouchat, a tak je otázkou, zda v dnešní kultuře a stylu života nacházíme něco, o co se v otázce přijetí smrti, jako součásti života, můžeme opřít tak, abychom se dokázali vyrovnávat se strachem, který smrt a konečnost provází. Tvoříme zde na Zemi jednu velikou provázanou lidskou síť, síť vztahů, blízkosti, pomoci a naslouchání. Na mnoha místech a mnoha činy je ta síť našimi skutky porušená, ale nikdy zcela nezanikne, stále a stále se obnovuje, s dalšími a dalšími lidmi, kteří přicházejí na svět. Jsme součástí té sítě, každý se svými schpnostmi a dle svých možností, každý jedinečně. Vždy je někdo vedle nás, někdo nablízku. Filosof Gabriel Marcel psal o existenci takové lásky, která našimi ústy jako kdyby říká druhému, našemu bližnímu: “Miluji Tě, Ty nezemřeš.” Láska je silnější, než smrt a my s sebou ve svých životech neseme vzpomínku na naše blízké, kteří už nejsou s námi. Na ty, kteří byli, každý ve své době, součástí lidské sítě vztahů, ale dnes už tu fyzicky nejsou. Žijí dál v nás, v našich činech, jako inspirace, jako vzpomínka, jako posila. I my jednou budeme odcházet, dřív či později, možná krátce, možná ale budeme mít dost času se připravit – ví teď Bůh – už teď je jisté, že bychom měli žít tak, aby i na nás druzí rádi nejen vzpomínali, ale aby nesli i něco z našeho života, naší památku svým životem dál. Dnešní evangelium mluví o farizejích a zákonících, kteří jen mluví, ale podle svých slov nejednají. Ano, jistě se dá životem proplout i v pokryteckém modu, ale většinou jsme dřív nebo později prozrazeni, anebo nás takzvaně hryže svědomí, a u Boha, tam se už vůbec žádné pokrytectví neschová. Jednou budeme vydávat svědectví o svém životě před Boží tváří. Pro někoho je tahle představa pohádkou, ale pro člověka věřícího je to naděje. Naděje na radost v Otcovské náruči, naděje, která může mít klidně podobu naší nejhezčí životní vzpomínky, kdy jsme se opravdu cítili blažení – i tak může vypadat naše “věčnost”, stav, ve kterém budeme, až opustíme pozemský život. Věčný život je životem v plnosti, který začíná v setkání s Kristem, jenž k nám vstupuje skrze naše otevřené srdce. On je v nás i uprostřed nás a uvádí nás do plnosti života, která relativizuje i finálnost smrti. Kristus nás vede ke světlu a i my dnes přejeme Boží světlo a lásku těm, kteří nás předešli a mají zkušenost, kterou my zatím nemáme. I my ale jednou budeme tam, kde jsou někteří naši blízcí, kde jsou celé generace a zástupy. A tak pozvěme toho, který má klíče od života a smrti, aby nám daroval plnost a tím i život věčný. Amen!