text: Matouš 26,14 – 27,66
Sestry a bratři,
dnešní text, který jsme četli z Matoušova evangelia končí u zapečetěného Ježíšova hrobu, končí kamenem, který je těžký a není v silách jednoho člověka jej odvalit. Vidíme hrob – zabezpečený prostor se strážemi. Ti, kdo Ježíše neměli rádi, ti, kdo jej poslali na smrt, kdo si jeho smrt přáli, se v tomto momentě uklidnili a radují, pro ně příběh končí pocitem vítězství, který je ovšem falešný. Protože zapečetěný hrob – to není konec, to je ve skutečnosti začátek.
Květná neděle je dnem, kdy se otevírá brána Velikonočních událostí. Na konci Velikonoc budeme svědky vzkříšení, ovšem nikoli jako konce, happyendu romantického příběhu, pohádky, kdy dobro zvítězilo nad zlem, ale na znamení toho, že Kristův příběh je otevřený, stejně jako Kristův hrob je otevřený, že Ježíšův příběh Vzkříšením neskončil, ale pokračuje i dnes a mezi námi.
Je Květná neděle a zástupy lidí stojí podél cesty, vítají Ježíše, který vjíždí do bran Jeruzaléma na oslátku, palmovými ratolestmi. Otevřete brány, přichází král! – volají davy a mávají. Ježíš Kristus je král, ale takový, který neustále překvapuje, přichází nečekaným způsobem, až tak, že se jej mnozí nevěřícně ptali – jsi ten, za kterého tě pokládáme? Jsi to ty? I Pilát se ptá: “Opravdu jsi král?” A Ježíš říká: “Ano, jsem král, ale jinak, než jak vy si to představujete. On totiž přišel, aby zbořil hotové představy o Bohu a člověku. Ježíš Kristus je král, ale sami vidíme, i z příběhu, který čteme v Matoušově evangeliu, jak jiný král to je, natolik jiný, že jsou titíž lidé schopni jej v jednu chvíli vítat a vzápětí volat “ukřižuj” a přitakat jeho potupnému odchodu. V tom chování je tolik lidského – máme od někoho veliká očekávání, chceme okamžité odpovědi a vyřešení našich problémů a když ta očekávání nejsou naplněna, není po našem, tak se odvracíme, zavrhujeme, trestáme.
Ježíšův vjezd do Jeruzaléma chápejme i symbolicky. Otevřít brány Jeruzaléma, svatého města, a pustit do nich Ježíše jako obraz toho, abychom otevřeli svá srdce, to nejcennější, co máme, to, co nás oživuje, abychom vykročili ze své komfortní zóny, ze zaběhaných kolejí našeho žití a posunuli se na cestě zas o kus dál, vpustili Boha dovnitř, tak, aby nezůstalo jenom u zamávání větvičkou či palmovou ratolestí, aby kolem nás Ježíš jen tak neprojel, ale aby nás skutečně proměnil jako pro nás stále živý a skutečný vzor.
Lidová tradice, kterou máme zachycenu i v poezii praví, že na Velký pátek se otevírají skály a země vydává své poklady. Bylo by dobré, abychom se ve Velikonočním týdnu, když se nás dotýkají události, o kterých čteme, ptali sami sebe, zda naše srdce, naše nitro, náš život není v něčem až zbytečně tvrdý, jako ta pomyslná skála, jestli nepotřebuje otevřít a proměnit, jestli máme v sobě pomyslné poklady, které bychom mohli zpřístupnit druhým, světu, podělit se o ně.
Velikonoční příběh, stejně jako příběh Vánoční, je příběhem pro dospělé v tom smyslu, že je to drsný příběh, který paradoxně ale máme přijmout stylem dětí – ne infantilně, ale s bezprostředností a schopností žasnout nad tím, co je zde řečeno. Tuhle ochotu podívat se na zvěst největších křesťanských svátků znovu a znovu jinak, bezprostředně, nově, bychom v sobě měli pěstovat – nakonec – ty příběhy známe až příliš dobře, každý rok se opakují a pouze ona schopnost umět se jim otevřít tady a teď nám také umožní, abychom ve Vzkříšení a Ježíšovi neviděli pouze velkou historickou postavu, hrdinu mezi zemřelými, ale abychom dokázali události Velikonočního týdne prožít tak, jak to slyší ženy u Ježíšova hrobu: “Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není tu, tedy – není mezi mrtvými.
Kristus je alfou i omegou, on je ten, o kterém čteme, že byl ukřižován, byl vzkříšen a předešel nás, je přítomen mezi námi a my k němu směřujeme. Pokud chápeme Krista takto, je to pro nás vlastně i ujištění, že se v životě nemusíme toliko bát, i kdyby naše problémy a náš strach byli sebevětší.Žádný kámen není tak velký, aby jednoho velikonočního rána nemohl být odvalen. Amen!