Jan 20, 19-31 “Nevěřící Tomáš”
Sestry a bratři,
minulou neděli jsem vám říkala, že vzkříšený Ježíš přišel do jiného světa – do světa těch, kteří jej chtěli přijmout, jinými slovy, přišel do světa, kde i dnes vane jeho duch, ten duch, kterého Ježíš sám vdechl svým prvním učedníkům a vyslal je, takto obdařené, do světa. Co tomu ale předcházelo?
Na samém začátku dnešního evangelijního čtení jsou zavřené dveře. V textu Janovy zvěsti se píše o učednících, apoštolech, kteří sedí za zavřenými dveřmi, protože mají strach ze Židů a protože jejich Pán s nimi není. Tohle je klíčový moment, kdy učedníci prožívají zlom, který přináší sám život a který potká i ty, kteří v sobě mají víru zakotvenou. Temná noc duše je časem, kdy panuje nejistota, pochybnost, je to chvíle, kdy se i sebeupřímněji žitý život a víra mohou, či snad dokonce musí zachvět, aby se ukázalo, jak jsou pevné. My tu vlastně vidíme učedníky, kteří musí – symbolicky právě během noci – dospět – musí projít nocí, temnotou, krizí víry a vzít na sebe každý svůj kříž – kříž strachu z konfrontace s okolním světem (zde vyjádřený jako strach ze Židů za zavřenými dveřmi), kříž pochybnosti a nedůvěry v sebe sama a schopnosti žít a vnímat život, svět kolem nás i sebe, zrakem víry (v příběhu následně demonstrovaný na Tomášovi, zvaném Didymos). Když byl Ježíš ještě s učedníky, tak mu naslouchali, učili se od něj, chodili s ním, uvěřili. Jenže v onen večer – první den po sobotě – s nimi Ježíš není, a přichází k nim až po nějaké době, dokonce přes zavřené dveře, tedy přes jejich strach a nejistotu, a posiluje je vdechnutím svého ducha. A pak je tu Tomáš, jak jsme četli – prvně s učedníky nebyl, pak jim zas nechtěl věřit, co zažili, a nakonec si musí tzv. sáhnout do Ježíšových ran, aby uvěřil.
Ten příběh o nevěřícím Tomášovi se často vykládá celkem prvoplánově, materialisticky ve smyslu – na co si nesáhnu, tomu nevěřím, co neuvidím na vlastní oči, to odmítám přijmout. Jenže výklad této pasáže evangelia může být i jiný – jak jsem říkala před chvílí, je to symbolika odvahy a také ochoty nést vlastní kříž pochybností a nedůvěry v sebe a schopnosti vidět a vnímat zrakem víry svět plný bolestí a zla. Otevřené Ježíšovy rány, do kterých si má Tomáš sáhnout, mohou být totiž vnímány jako metafora – metafora pro rány, bolesti a bídu tohoto světa, jak duchovního, tak materiálního. Je to metafora pro lidskou bolest a utrpení, kterých jsme na tomto světě svědky. Resp. můžeme být, pokud máme odvahu a ochotu nést onen kříž, tedy když bolesti tohoto světa neignorujeme, naopak, když je chceme vidět a vnímat, když svět kolem nás vydržíme, nezahořkneme, ani neutečeme do bezpečí zavřených dveří. Tomáš, poté, co se dotkne Ježíšových ran, říká kouzelnou větu: “Můj Pán a můj Bůh.”
Co pro nás tohle Tomášovo zvolání znamená dnes, jak mu rozumět? Bůh se děje, Bůh je ten, který se neustále děje – stejně, jako vane Boží duch, tak se děje Bůh. Bůh je procesem, je děním, které nekončí, které je přítomné, a tak i my dnes se Boha dotýkáme, jsme v Bohu, jsme dětmi Božími a jako živá součást tohoto dění se dotýkáme i Kristových ran. Všechny možné bolesti našeho světa, od bolestí lidských, zla na tomto světě, přes utrpení zvířat až po ekologické katastrofy, které působíme matce Zemi, Gaie, to všechno jsou Kristovy rány přítomné v našem světě. Skrze tyto rány se můžeme setkávat s Kristem i dnes. Jaká je naše odpověď na takové setkání?
Ve chvíli, kdy my, bratři a sestry, tyhle rány ignorujeme, když je nechceme vidět, nebo když je zlehčujeme, intelektualizujeme nebo moralizujeme skrze akademicky pojaté poučky či náboženský a fanatický dogmatismus, můžeme snad v takové chvíli, spolu s Tomášem, zvolat “můj Pán a můj Bůh”? Těžko. Je pravdou, že bolesti tohoto světa zraňují naší víru, protože vnímáme milujícího Boha otce v konfrontaci se zraněními tohoto světa a leccos z těch ran se prostě nedá vysvětlit a je to jedním slovem prostě kříž, utrpení, ale je to také kříž víry a důvěry. Vzpomeňme na Ježíše Krista, když zvolal na kříži “Bože, proč jsi mě opustil?” I on prošel stejnou lidskou pochybností a slabostí, kterou si uvědomujeme i my. Dospělá víra musí být připravena i tohle zachvění přijmout a unést. A mít odvahu vykročit dál. Možná vás totiž napadá něco ve smyslu “vždyť my to utrpení světa, ty Kristovy rány, vnímáme, ale co s tím můžeme dělat? Zla a bolesti je na světě tolik a neustále se řetězí!” Ježíš Kristus, když stál uprostřed učedníků, tak vlastně Tomášovi říkal – musíš na sebe vzít svůj kříž otázek a pochybností a jít s ním bolestem světa vstříc, i přesto, že na mnoho otázek nejsou odpovědi. Víru ve své schopnosti, v možnost něco, byť málo změnit, můžeš paradoxně uzdravit právě tehdy a tak, když se budeš dotýkat ran tohoto světa, když před nimi nebudeš zavírat dveře, ani oči, když nerezignuješ, nekapituluješ, když se nepřidáš na stranu zla ve světě, třeba právě jenom tím, že nic nepodnikneš.
Víra je totiž i o tom ony zavřené dveře, o kterých jsme četli na počátku dnešního příběhu, otevřít a objevit v sobě odvahu vstoupit do prostoru za nimi, tam, kde jsou mnohé věci nejasné, kde na nás mnohdy může čekat i napětí, které přináší víra ve všemohoucího Boha a milujícího Otce konfrontovaná se zlem a bolestmi tohoto světa. Tenhle kříž víry se dá unést jedině tak, že na ono napětí odpovídáme tak, jak nám to říká naše srdce a naše svědomí. Že ty rány, bolesti světa vidíme a máme odvahu se jich dotknout a nekapitulovat, nezavřít dveře, naopak, přesto všechno udělat pro tento svět něco uzdravujícího.
Pilát, když nechal zbičovat Ježíše Krista, tak jej ukazoval lidem a bezcitně, bez soucitu, říkal: “Ecce hommo – hle, člověk.” Tomáš, když pohlédl na vzkříšeného Krista, pohlédl vstříc jeho ranám a dotkl se jich, říká: “Ecce Deus – můj Pán a můj Bůh.” Tomáš, ač mezi lidmi často označovaný jako “nevěřící”, je ve skutečnosti hluboce soucitným, statečným člověkem, který se na Krista dívá zrakem víry a který následně unese i pohled a konfrontaci s otevřenými ranami, kterými trpí tento svět. Tomáš je jedním z Kristových učedníků, stejně jako my.
Příběh o tzv. nevěřícím Tomášovi má ještě další rozměr – Kristus ukazuje Tomášovi své rány a tím nám dodává odvahu, abychom ani my svoje rány neskrývali. Abychom před sebou, ani druhými lidmi neskrývali a nestyděli se za to, co nás bolí, za to, co je otevřené a co se ještě nezahojilo. Přetvařovat se, schovávat se do brnění, maskovat se či se stále umívat křečovitým úsměvem fanatika, to je nezralý postoj, postoj strachu, pozice obranných, zavřených dveří, pozice studu a nepravdy vůči sobě i okolí. Jak vidno z příběhu, Kristus prochází i takovými zavřenými dveřmi a je prvním, kdo Tomáše, ale i nás vybízí, abychom pohlédli na jeho rány a sáhli si na ně. Kristus nám tak vlastně skrze Tomáše říká – přiznej si svoje rány, přijmi je, protože já přijímám Tebe, s velikou láskou, která dovede křísit i mrtvé k novému životu, přijímám Tě se všemi Tvými pochybnostmi, bolestmi, takového/takovou jaký/jaká jsi v tuto chvíli. To je moment, kdy může přijít uzdravení. Naše a skrze nás pak i ran tohoto světa. Amen!