Kázání na 2.neděli po Duchu svatém
Dt 5,12-15/2 Kor 4,5-12/Mk 2,23-3,6
Bratři a sestry,
dnešní texty nás konfrontují s tématem dodržování předpisů, s otázkou, co je zákon a jak jej zachovávat. V prvním textu jsme četli jasné nařízení o dni odpočinku, které je i součástí Desatera přikázání. V naší kultuře používáme pro činy, které si definujeme jako přestoupení Desatera, pojem hřích. Co je to vlastně hřích? V mimoteologickém, mimocírkevním světě jsou pojmy, jako je hřích, vnímány v hodně posunutém významu smyslu slova a zároveň vzrušující tím, že v nich lidé cítí jasný sexuální podtext – jistě zčásti i proto, že církev tuhle oblast totálně přeexponovala. Tomáš Akvinský říkal, že hřích je zatvrzelost, vědomé odmítnutí Krista. Hřích, porušení přikázání, je ale také vyjádřením existenciální situace člověka, stavu odvrácení se od Boha.
Všechny tři dnešní texty jako kdyby mezi řádky odkazovaly k tomu, co bylo, k ráji – původnímu stavu člověka, který žil v míru – s Bohem, s přírodou, Stvořením, a také s druhým člověkem. Jenže přišlo rozdvojení, přišel nesoulad, ne-řád, když had nabídl lidem falešný obraz Boha – a to Boha žárlícího, který žárlí na člověka a jeho svobodu. Člověk, tehdy i dnes, pak Boha vnímá jako konkurenta lidské svobody, jako entitu, která člověku svobodu nepřeje. Ale opak je pravdou. Svoboda byla prvním darem, který Bůh člověku dal. A Ježíš Kristus říká – buďte jako Bůh – způsobem nepodmíněné lásky, milujte bezpodmínečně a neosobujte si právo příliš rozhodovat o tom, co je dobré a zlé. Myslím si, že ty dnešní texty se nám snaží ukázat dva způsoby myšlení člověka, jeden, který bychom mohli nazvat “adamovský” – tím je snaha uchvátit si boží moc pro sebe a sám/a rozhodovat o tom, co je dobré a zlé. A ten druhý přístup, “ježíšovský” – který říká, že máme milovat bezpodmínečně.
Četli jsme o tom, jak Ježíš rozmlouval s farizeji o sobotě, o tom, co se smí a nesmí. Vzápětí je v Markově evangeliu zařazen příběh o uzdravení muže s nemocnou rukou. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, zda ta ruka má nějakou zvláštní symboliku a napadlo mě, že ne jen naše slova o nás vypovídají, ale hlavně naše činy, k nimž dost často, ne-li téměř 100%, potřebujeme ruce. A ten symbol tady, jedna ruka živá, jedna odumřelá a Ježíš uzdravující navzdory sobotě, Ježíš přinášející celistvost, jako kdyby byla symbolem právě překonání té “adamovské” duality směrem k “ježíšovské” celistvosti a bezpodmínečné lásce.
Farizeové se na Krista smluvili, za to, co dělal, chtěli ho zahubit, protože podle nich byl vinen, hoden obžaloby. Mluvit o vině je dnes složitější, než kdy jindy. Dobové poznání nám ukazuje, čím vším je člověk a jeho jednání podmíněno. Biologicky, psychologicky, silami podvědomí. Ekonomickými, historickými faktory. Na tom je mnoho pravdy, protože naše jednání se skutečně odehrává uprostřed mnoha podmínek, ale přesto můžeme a musíme za své jednání nést odpovědnost. Adam, když poznal, že má holý zadek, tak se schoval, neodpovídal, byl vůči Bohu nezodpovědný. Bůh ho volal “kde jsi, člověče, co děláš?” a bylo ticho. Z poznání Písma ale vnímáme i příklad odpovědnosti – a tím je příklad Kristův. Kristus přináší odpuštění našich vin. Člověk, který se chová svévolně, v tom “adamovském” modu, tak, že odmítá kategorii viny, mlčí k ní, tak tím patrně odmítá také zodpovědnost, a odmítá-li zodpovědnost, odmítá s ní i svobodu. Vyškrtnutí viny z našeho života, zkreslení pojmu hříchu a jeho relativizaci, vede k tomu, že pak člověka skutečně chápeme jen jako výslednici vnějších vlivů, jenže tím popíráme první z Božích darů, a tím je svoboda, kterou člověk dostal. Svoboda je naším prostorem rozhodnutí, stavem, kdy se člověk ptá, co je dobré a zlé, ale nechce tím podle své vůle manipulovat, naopak, chce Boha respektovat. Amen!