texty: Jon 3,1nn/ Ef 4,30nn/ J17,20nn
Milé sestry, milí bratři,
starozákonní kniha Jonáš je nejkratší biblickou knihou a jen tak pro zajímavost – končí otázkou. Spisek je vlastně povídkou, která ukazuje, že Bůh má smysl pro humor, pro ironii a mnohdy jedná jinak, než jak bychom čekali. Příběh proroka Jonáše je vcelku dobře známý – prorok má svůj úkol, jít zvěstovat zkázu hříšnému městu Ninive, ale od samého začátku se snaží svému pkolu vyhnout a uprchnout před Hospodinem. Když má jít do Ninive kázat, tak namísto toho se vydá opačným směrem, nasedne na loď a plaví se pryč, na druhý konec země, do Taršíše. Cestou loď postihne bouře, kterou nachystá Hospodin, lodníci přemýšlí, kdo je bouří vinen, a padne los na Jonáše, neboť se proti Hospodinu provinil a jako jediný se nemodlil ke svému Bohu v čase nebezpečí a ohrožení. Jonáš je vhozen do vody, ale ani tady nemá na svém útěku klid. Nenajde milosrdnou smrt a spočinutí ve vlnách, namísto toho Hospodin pošle rybu, která Jonáše spolkne a Jonáš se plaví dál v ní. A tak mu nezbývá, než skutečně jít do Ninive – je to jeho druhá šance, a zvěstovat, co je jeho úkolem – Ninive má být zničeno. Jonáš se odebere na kopec, aby celou apokalypsu sledoval. K jeho překvapení, a to nemilému, ovšem žádná apokalypsa nenastala. Lidé v Ninive se obrátili a Hospodin jim odpustil. Jonáš se s Hospodinem začne hádat, je naštvaný a zcela lidsky pochopitelně si připadá jako hlupák, který zvěstoval Ninive zkázu a ono se nic nestalo. A Jonáš má pocit, že je v právu, když se na Hospodina zlobí. To je takový opakující se motiv, že Jonáš si myslí, že má právo na svůj hněv, a drží sám sebe v tomhle postoji. Tak moc se nakonec zahleděl do svého poslání, nabyl představy o své důležitosti a svém poselství, navíc měl i falešnou představu o Bohu, na kterého se stále zlobil, že si ani nevšiml, že situace se změnila, že lidé v Ninive činili pokání. Jonášovi, jak vidno, úplně nejvíc nakonec šlo o vlastní prestiž a vůbec se neradoval z toho, že lidé, spousta lidí ve městě, které mělo být zničeno, se polepšili, nešlo mu o ně, o ty, k nimž byl poslán, ale šlo mu jen o něho samého.
Ten příběh nám vyvrací představu mstivého Boha, který člověka pronásleduje a trestá. Je to přesně naopak – Hospodin odpouští, ale Jonáš nikoliv – ten má svou jasnou představu spravedlivého, hněvivého Hospodina, a toho, jak by měl Bůh jednat, jak by se věci měly dít. Ale Bůh se tady ukazuje úplně jinak, jedná jinak, než jak bychom chtěli nebo čekali.
Ten příběh, bratři a sestry, nás vede k zamyšlení nad různými typy náboženského prožívání. Jsou lidé, napříč církvemi, ba i náboženstvími, jimž je vlastní postoj, kdy víru chápou jako vlastnictví, jako instrument, nástroj k něčemu dalšímu, například k držení konzervativního řádu ve společnosti, k prosazení vlastních představ o Bohu. Takové náboženství přispívá k šíření strachu, nenávisti, k udržení pevného řádu ve společnosti, k uzavřenosti. Existuje ale i jiné chápání religiozity, které je spíše niterné, kdy člověk ve víře prostě žije, a kdy se na povrch, směrem do světa a k druhým lidem dostávají kvality jako je citlivost, tolerance, touha po pokoji a míru, otevřená mysl, poctivé hloubání o otázkách víry a života.
Lidé jsou různí, jsme různí, a tak máme také různé představy o Bohu, které se často mezi sebou liší. Ale právě také u Boha a v Bohu dostáváme tu milost, kdy každý může odložit svou ješitnost, pýchu, urážlivost, vztahovačnost či přecitlivělost, a naopak obléknout Kristovu lásku, pokoru, laskavost a trpělivost. Kristova láska je láskou toho, který kvůli nám zemřel, abychom už nežili sami sobě, ani svým představám, nýbrž jemu. Abychom žili z jeho lásky a pro ní. Amen!