texty: Iz 40,21-31, 1. Kor 9,16-23, Mk 1,29-39
Sestry a bratři,
věřit znamená nemít nic v rukou – nic, co by se dalo exaktně dokázat – a prožívat toto “nic” jako živé, přítomné, jako stále živoucí, nehynoucí a nepodmíněnou lásku. Ta nás mimojiné vede k tomu, abychom dávali věcem určitou volnost, průchod, leccos uměli odevzdat, abychom byli ochotni odpustit, vydávat se s důvěrou na cestu a na té cestě důvěřovat druhým, dávat sebe sama a sami sebe nacházet.
V dnešním textu evangelia čteme o tom, jak Ježíš bere horečkou ochablou ruku nemocné ženy, a ta žena se záhy uzdraví, nabyde sílu a může všechny obsluhovat. Stejně tak je psáno o dalších nemocných a posedlých, že byli přinášeni, přiváděni, aby je uzdravil. Museli se, tito ne-mocní, spolehnout – na něj, na druhé, na pomoc zvenčí. Písmo nám tady říká, že nikdy nejsme sami, že je tu někdo, kdo nám podává ruku, že je tu světlo, za kterým můžeme jít. A taky, že je v pořádku, když jsme někdy bezvládní, nemocní, či jinak bezmocní, že i neschopnost se počítá, i to, že jsme kvůli tomu třeba naštvaní, smutní, bolaví …. Víra musí umět žít s paradoxy, poradit si s nimi, se vzlety i pády. Bolest, smutek, ale ani třeba hněv, prostě emoce, které se zákonitě objevují v životě každého člověka při různých příležitostech – nic z toho bychom neměli potlačovat. Ale máme se pokoušet takové stavy proměňovat. Všichni známe v životě dny lepší, dny horší … ale jak s nimi nakládáme, s tím, co se nám děje? V tom se lišíme. Mnohé podstatné věci a proměny se dějí vlastně neviditelně, jakoby “nic”, možná pouhým “dotekem”, během oka-mžiku, ale za tím nic je ve skutečnosti nikdy nehynoucí Boží láska k nám, síla té lásky, ze které lze brát i dávat dál. Víra nespočívá toliko ve slovech. Ve vysvětlování. Spočívá v osobě. V Bohu, který nám vyjevuje své božské Já v Kristu a v oběti Krista za nás. Boží Slovo, které se stalo tělem, nás volá k osobnímu dialogu. Písmo nás volá k osobnímu zápasu, cestě. Jak naložíme s tím, co se nám v životě děje, s tím, jak náš život vypadá? V osobním nasazení, v našem osobním zápolení s tajemstvím Boha, přicházíme k víře, ke zdroji, k lásce. K síle, která může proměnit nazírání na náš život, která nás může (vy)léčit. Je to proces, dění, cesta vztahování se, ale ne vždy cesta vysvětlování. Cesta v tichu. Kristus také nemocné ženě neříkal, z čeho má horečku a proč se jí to stalo, nemoralizoval, nepoučoval, jednal. Uzdravil jí dotekem.
Bratři a sestry, už tady zaznělo, že do života každého z nás patří světlo i stín. Mnohdy jsou naše životní cesty velmi paradoxní. Ptáme se, co nám tím vším chce Bůh říct? Bezpochyby je jedním z našich úkolů, abychom se na této cestě probojovali, promeditovali a promodlili k vyznání: “ne má, ale tvá vůle se staň, Pane”. Není to ale poraženecké vyznání, kapitulace pod tíhou osudu, naopak, takové vyznání se rodí z dialogu, z modlitby. Anselm Grün, jeden z učitelů praktického duchovního života inspiruje k praxi rozmlouvání s Bohem nahlas, doma s ním mluvit – třeba i hodinu. Zkuste to! Dnešní evangelium se jen málo rozepisuje o Ježíšově modlitbě, víme vlastně jen to, že Ježíš odešel do ústraní a tam se modlil. Víc o tomto jeho rozhovoru s Bohem nevíme. Ale čteme, že měl moc uzdravovat. Jedna z rovin tohoto příběhu nám ukazuje k prameni, ze kterého může čerpat každý. K lásce, víře, dialogu. Žijeme-li z těchto zdrojů, znamená to také, že sázíme na to “nic”, o kterém jsem mluvila na začátku. Ono “nic” se nedá vlastnit, usmlouvat, řídit, prodávat, koupit, měřit, zasloužit si, ba ani vysvětlit. A přesto je to zdroj, který tu byl, je a bude – stále hojný. Dá se k němu dostat i skrze modlitbu, neboť ta nás povznáší k Bohu a má moc změnit naší perspektivu vnímání událostí v našich životech – dává nám nadhled, nebo možná právě ten Boží klid, jistotu, vědomí, že nejsme sami, ať se děje cokoliv. Amen!